Spojené státy a Izrael zahájily vojenskou operaci proti Íránu 28. února. Téměř o šest měsíců později však není patrné řešení, které by Washingtonu umožnilo konflikt jednoduše uzavřít jako dosažení původních politických cílů. Červnové příměří nevydrželo a vztahy se znovu dostaly do fáze vojenského a ekonomického nátlaku.
Írán za konflikt platí mimořádně vysokou cenu. Jeho hospodářství bylo už před válkou oslabeno sankcemi, inflací, slabou měnou a nedostatkem investic. Válka poškodila infrastrukturu, narušila obchod a dále zhoršila životní podmínky obyvatel. Podle údajů citovaných Reuters dosáhla meziroční inflace v červenci 66 procent a ceny potravin byly meziročně vyšší o 128 procent.
Dosud se však nenaplnila očekávání, že vojenský a ekonomický tlak rychle přivede íránský politický systém ke kolapsu nebo kapitulaci. Teherán je oslabený, ale pokračuje v odporu a snaží se využívat prostředky, jimiž může část nákladů války přenést na své protivníky.
Washington proto dále zesiluje ekonomický tlak. Trumpova administrativa připravila nové sankce a hrozí závažnými hospodářskými následky zemím a společnostem, které budou s Íránem pokračovat v obchodování. Americká politika se tak snaží zasáhnout nejen samotný Írán, ale také síť jeho obchodních partnerů.
Právě zde ale vzniká základní problém této strategie. Ekonomická izolace Íránu může být skutečně účinná pouze tehdy, pokud se k ní připojí dostatečně velká část jeho významných obchodních partnerů. Čína, která patří mezi nejdůležitější ekonomické partnery Teheránu, americký postup kritizuje. Naopak Spojené arabské emiráty už oznámily pozastavení obchodních a finančních transakcí s Íránem.
Pro Teherán je proto klíčové zabránit tomu, aby se tento přístup rozšířil na další státy regionu. Rezaeiho hrozba má právě tuto logiku. Írán nemusí přesvědčit Saúdskou Arábii, Omán, Katar nebo další země, aby podporovaly jeho politiku. Z jeho pohledu stačí zvýšit možné náklady jejich spolupráce s Washingtonem natolik, aby začaly váhat. Ekonomický nátlak Spojených států tak dostává odpověď v podobě íránského odstrašení.
Hormuz je nejsilnější íránská ekonomická zbraň
Centrem této strategie je Hormuzský průliv. Před válkou procházela touto úzkou námořní cestou přibližně pětina světových dodávek ropy a zkapalněného zemního plynu. Doprava je nyní výrazně omezená a spor o podmínky jejího obnovení se stal jedním z nejdůležitějších bodů americko-íránského konfliktu.
Teherán tvrdí, že průliv zůstane uzavřený, dokud Washington nesplní podmínky červnové dohody, mezi nimiž Írán uvádí zrušení blokády svých přístavů a ropných sankcí.
Írán tím získává zvláštní druh strategické páky. Nemůže zabránit Spojeným státům v zavádění dalších sankcí. Nemůže soupeřit s velikostí americké ekonomiky. Může však zvyšovat ekonomické náklady konfliktu pro státy, které jsou závislé na bezpečné dopravě ropy a plynu přes Perský záliv.
Pozoruhodný příklad poskytuje Irák. Teherán udělil několika iráckým tankerům zvláštní povolení k průjezdu Hormuzem. Bagdád se současně snaží snížit svou závislost na této trase a hledá alternativy prostřednictvím tureckého přístavu Ceyhan, syrského Baníjásu nebo jordánské Akaby.
Hormuz se tím mění z pouhého vojenského problému v nástroj ekonomického a politického vyjednávání. Írán může selektivně povolovat průjezd některým lodím a jiným ho komplikovat. Současně může hrozit infrastruktuře, která by měla závislost sousedních zemí na průlivu omezit.
Právě tato druhá část Rezaeiho výroků může mít dlouhodobý význam. Saúdská Arábie a další státy mají silnou motivaci rozšiřovat ropovody, přístavy a pozemní dopravní koridory, které umožní přepravovat energetické suroviny mimo Hormuz. Čím spolehlivější budou tyto alternativy, tím menší bude íránská schopnost používat průliv jako strategickou páku.
Teherán proto dává najevo, že vytvoření alternativních tras samo o sobě nemusí problém vyřešit. Pokud se ekonomická válka rozšíří, mohou se podle jeho nové rétoriky stát součástí konfliktu i ony.
Írán pohrozil a americká tankovací letadla opustila Bulharsko
Největší riziko nesou právě státy Perského zálivu
Pro Saúdskou Arábii, Spojené arabské emiráty, Katar, Kuvajt, Omán a Irák tím vzniká mimořádně složité dilema. Na jedné straně stojí Spojené státy, které pro řadu těchto zemí představují klíčového bezpečnostního partnera a nyní požadují podporu při ekonomické izolaci Íránu. Na druhé straně leží Írán v jejich bezprostředním sousedství.
Geografii přitom nelze změnit. Ropné terminály, rafinerie, petrochemické komplexy, elektrárny, odsolovací zařízení, letiště a přístavy států Perského zálivu se nacházejí v dosahu íránských raket a bezpilotních prostředků. Už samotná možnost útoků proto vstupuje do kalkulace místních vlád.
To vysvětluje, proč většina zemí regionu dlouhodobě hledá komplikovanou rovnováhu. Chtějí zachovat bezpečnostní vazby na Washington, ale současně se snaží zabránit tomu, aby se staly přímou součástí americko-íránské konfrontace.
Rezaei se nyní snaží právě tuto obavu využít. Jeho hrozba samozřejmě neznamená, že Írán automaticky zaútočí na každý stát spolupracující se Spojenými státy. Taková strategie by mohla naopak sjednotit region proti Teheránu a ještě více prohloubit jeho izolaci.
Jako nástroj odstrašení však může fungovat jinak. Každá vláda Perského zálivu musí při rozhodování o amerických sankcích počítat nejen s cenou odmítnutí požadavků Washingtonu, ale také s možnými následky příliš těsného zapojení do americké strategie. Právě tím Írán rozšiřuje konflikt z vojenského střetu s USA a Izraelem na zápas o chování celého regionu.
Do tohoto obrazu zapadají také mimořádné výroky Donalda Trumpa, který v posledních dnech opakovaně mluvil o Hormuzském průlivu jako o „americkém území". Takové označení samozřejmě nemění jeho mezinárodněprávní postavení. Ukazuje však, jak důležitým symbolem americko-íránského střetu se kontrola této námořní tepny stala.
Washington chce Írán ekonomicky izolovat a současně obnovit bezpečný tok energie z Perského zálivu do světové ekonomiky. Teherán se naopak snaží ukázat, že dosažení obou cílů současně může mít vysokou cenu.
Čím větší bude ekonomický tlak na Írán, tím silnější může být jeho motivace přenášet část nákladů konfliktu na obchodní partnery Spojených států, regionální energetiku a nakonec prostřednictvím cen ropy a dopravy také na světovou ekonomiku.
Právě zde leží podstata současné fáze konfliktu. Po měsících bojů se ukazuje, že rozhodující zbraní nemusí být pouze další raketa nebo letecký úder. Stejně důležitá může být schopnost ovlivňovat námořní dopravu, energetické trasy a rozhodování států, které se samotnému konfliktu snaží vyhnout.
Írán je ekonomicky mnohem slabší než Spojené státy. Proto se ani nesnaží ekonomickou válku vést stejnými prostředky. Pokouší se změnit její kalkulaci: pokud má být izolace Íránu bolestivá pro Teherán, musí být dostatečně riskantní také pro ty, kteří se na ní budou podílet.
A pokud tato strategie začne fungovat, nebude už hlavní otázkou pouze to, jak dlouho vydrží íránská ekonomika. Stejně důležité bude, jak dlouho budou státy Perského zálivu ochotny nést rizika spojená s americkým tlakem na Írán.
(Kovář, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: 1. The Guardian – Iran's new security chief says neighbours who join US economic war will be considered 'enemies'; 2. Reuters – Battered by war, Iran's rulers wary of more economic pain and unrest if US tightens; 3. Reuters – Iran condemns US plans to announce new sanctions; 4. Reuters – Iran grants permission for Iraqi oil tankers to pass through Hormuz
Ještě před několika měsíci byla hlavní otázka konfliktu mezi Spojenými státy, Izraelem a Íránem především vojenská: jak dlouho dokáže Teherán odolávat útokům technologicky silnějších protivníků. Po téměř půl roce války se však těžiště konfliktu stále výrazněji přesouvá také do ekonomické oblasti. Washington se snaží omezit íránské příjmy a zahraniční obchod. Teherán odpovídá hrozbou, že náklady této strategie přenese na státy a společnosti, které se k americkému tlaku připojí.
Nový tajemník íránské Nejvyšší rady národní bezpečnosti Mohsen Rezaei nyní varoval sousední země, že pokud se zapojí do americké „ekonomické války", Írán je může považovat za nepřátele. Pohrozil zasažením jejich zájmů a také tras, které by měly umožnit vývoz ropy z Perského zálivu mimo Hormuzský průliv. Zároveň připomněl, že Írán dosud podle jeho slov útočil na americké vojenské cíle, nikoli na americké ekonomické zájmy, a naznačil, že i to se může změnit.
Rezaei přitom není pouze dalším bezpečnostním úředníkem. Patří k veteránům íránského mocenského systému a dlouhá léta stál v čele Revolučních gard. Jeho návrat do významné bezpečnostní funkce zapadá do širšího posilování tvrdšího proudu íránského vedení v době, kdy země čelí vojenskému i hospodářskému tlaku.
Za jeho ostrými výroky lze zároveň rozeznat poměrně racionální strategii. Írán nemůže ekonomickou silou soupeřit se Spojenými státy. Může se však pokusit zvýšit cenu americké politiky tím, že vytvoří riziko pro obchod, energetickou infrastrukturu a námořní dopravu v oblasti, jejíž stabilita je důležitá pro světovou ekonomiku. Teherán přitom nemusí státy Perského zálivu získat na svou stranu. Stačí, pokud je přiměje zůstat stranou.
Washington zkouší to, co nedokázala rozhodnout válka
Spojené státy a Izrael zahájily vojenskou operaci proti Íránu 28. února. Téměř o šest měsíců později však není patrné řešení, které by Washingtonu umožnilo konflikt jednoduše uzavřít jako dosažení původních politických cílů. Červnové příměří nevydrželo a vztahy se znovu dostaly do fáze vojenského a ekonomického nátlaku.
Írán za konflikt platí mimořádně vysokou cenu. Jeho hospodářství bylo už před válkou oslabeno sankcemi, inflací, slabou měnou a nedostatkem investic. Válka poškodila infrastrukturu, narušila obchod a dále zhoršila životní podmínky obyvatel. Podle údajů citovaných Reuters dosáhla meziroční inflace v červenci 66 procent a ceny potravin byly meziročně vyšší o 128 procent.
Dosud se však nenaplnila očekávání, že vojenský a ekonomický tlak rychle přivede íránský politický systém ke kolapsu nebo kapitulaci. Teherán je oslabený, ale pokračuje v odporu a snaží se využívat prostředky, jimiž může část nákladů války přenést na své protivníky.
Washington proto dále zesiluje ekonomický tlak. Trumpova administrativa připravila nové sankce a hrozí závažnými hospodářskými následky zemím a společnostem, které budou s Íránem pokračovat v obchodování. Americká politika se tak snaží zasáhnout nejen samotný Írán, ale také síť jeho obchodních partnerů.
Právě zde ale vzniká základní problém této strategie. Ekonomická izolace Íránu může být skutečně účinná pouze tehdy, pokud se k ní připojí dostatečně velká část jeho významných obchodních partnerů. Čína, která patří mezi nejdůležitější ekonomické partnery Teheránu, americký postup kritizuje. Naopak Spojené arabské emiráty už oznámily pozastavení obchodních a finančních transakcí s Íránem.
Pro Teherán je proto klíčové zabránit tomu, aby se tento přístup rozšířil na další státy regionu. Rezaeiho hrozba má právě tuto logiku. Írán nemusí přesvědčit Saúdskou Arábii, Omán, Katar nebo další země, aby podporovaly jeho politiku. Z jeho pohledu stačí zvýšit možné náklady jejich spolupráce s Washingtonem natolik, aby začaly váhat. Ekonomický nátlak Spojených států tak dostává odpověď v podobě íránského odstrašení.
Hormuz je nejsilnější íránská ekonomická zbraň
Centrem této strategie je Hormuzský průliv. Před válkou procházela touto úzkou námořní cestou přibližně pětina světových dodávek ropy a zkapalněného zemního plynu. Doprava je nyní výrazně omezená a spor o podmínky jejího obnovení se stal jedním z nejdůležitějších bodů americko-íránského konfliktu.
Teherán tvrdí, že průliv zůstane uzavřený, dokud Washington nesplní podmínky červnové dohody, mezi nimiž Írán uvádí zrušení blokády svých přístavů a ropných sankcí.
Írán tím získává zvláštní druh strategické páky. Nemůže zabránit Spojeným státům v zavádění dalších sankcí. Nemůže soupeřit s velikostí americké ekonomiky. Může však zvyšovat ekonomické náklady konfliktu pro státy, které jsou závislé na bezpečné dopravě ropy a plynu přes Perský záliv.
Pozoruhodný příklad poskytuje Irák. Teherán udělil několika iráckým tankerům zvláštní povolení k průjezdu Hormuzem. Bagdád se současně snaží snížit svou závislost na této trase a hledá alternativy prostřednictvím tureckého přístavu Ceyhan, syrského Baníjásu nebo jordánské Akaby.
Hormuz se tím mění z pouhého vojenského problému v nástroj ekonomického a politického vyjednávání. Írán může selektivně povolovat průjezd některým lodím a jiným ho komplikovat. Současně může hrozit infrastruktuře, která by měla závislost sousedních zemí na průlivu omezit.
Právě tato druhá část Rezaeiho výroků může mít dlouhodobý význam. Saúdská Arábie a další státy mají silnou motivaci rozšiřovat ropovody, přístavy a pozemní dopravní koridory, které umožní přepravovat energetické suroviny mimo Hormuz. Čím spolehlivější budou tyto alternativy, tím menší bude íránská schopnost používat průliv jako strategickou páku.
Teherán proto dává najevo, že vytvoření alternativních tras samo o sobě nemusí problém vyřešit. Pokud se ekonomická válka rozšíří, mohou se podle jeho nové rétoriky stát součástí konfliktu i ony.
Írán pohrozil a americká tankovací letadla opustila Bulharsko
Největší riziko nesou právě státy Perského zálivu
Pro Saúdskou Arábii, Spojené arabské emiráty, Katar, Kuvajt, Omán a Irák tím vzniká mimořádně složité dilema. Na jedné straně stojí Spojené státy, které pro řadu těchto zemí představují klíčového bezpečnostního partnera a nyní požadují podporu při ekonomické izolaci Íránu. Na druhé straně leží Írán v jejich bezprostředním sousedství.
Geografii přitom nelze změnit. Ropné terminály, rafinerie, petrochemické komplexy, elektrárny, odsolovací zařízení, letiště a přístavy států Perského zálivu se nacházejí v dosahu íránských raket a bezpilotních prostředků. Už samotná možnost útoků proto vstupuje do kalkulace místních vlád.
To vysvětluje, proč většina zemí regionu dlouhodobě hledá komplikovanou rovnováhu. Chtějí zachovat bezpečnostní vazby na Washington, ale současně se snaží zabránit tomu, aby se staly přímou součástí americko-íránské konfrontace.
Rezaei se nyní snaží právě tuto obavu využít. Jeho hrozba samozřejmě neznamená, že Írán automaticky zaútočí na každý stát spolupracující se Spojenými státy. Taková strategie by mohla naopak sjednotit region proti Teheránu a ještě více prohloubit jeho izolaci.
Jako nástroj odstrašení však může fungovat jinak. Každá vláda Perského zálivu musí při rozhodování o amerických sankcích počítat nejen s cenou odmítnutí požadavků Washingtonu, ale také s možnými následky příliš těsného zapojení do americké strategie. Právě tím Írán rozšiřuje konflikt z vojenského střetu s USA a Izraelem na zápas o chování celého regionu.
Do tohoto obrazu zapadají také mimořádné výroky Donalda Trumpa, který v posledních dnech opakovaně mluvil o Hormuzském průlivu jako o „americkém území". Takové označení samozřejmě nemění jeho mezinárodněprávní postavení. Ukazuje však, jak důležitým symbolem americko-íránského střetu se kontrola této námořní tepny stala.
Washington chce Írán ekonomicky izolovat a současně obnovit bezpečný tok energie z Perského zálivu do světové ekonomiky. Teherán se naopak snaží ukázat, že dosažení obou cílů současně může mít vysokou cenu.
Čím větší bude ekonomický tlak na Írán, tím silnější může být jeho motivace přenášet část nákladů konfliktu na obchodní partnery Spojených států, regionální energetiku a nakonec prostřednictvím cen ropy a dopravy také na světovou ekonomiku.
Právě zde leží podstata současné fáze konfliktu. Po měsících bojů se ukazuje, že rozhodující zbraní nemusí být pouze další raketa nebo letecký úder. Stejně důležitá může být schopnost ovlivňovat námořní dopravu, energetické trasy a rozhodování států, které se samotnému konfliktu snaží vyhnout.
Írán je ekonomicky mnohem slabší než Spojené státy. Proto se ani nesnaží ekonomickou válku vést stejnými prostředky. Pokouší se změnit její kalkulaci: pokud má být izolace Íránu bolestivá pro Teherán, musí být dostatečně riskantní také pro ty, kteří se na ní budou podílet.
A pokud tato strategie začne fungovat, nebude už hlavní otázkou pouze to, jak dlouho vydrží íránská ekonomika. Stejně důležité bude, jak dlouho budou státy Perského zálivu ochotny nést rizika spojená s americkým tlakem na Írán.
(Kovář, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: 1. The Guardian – Iran's new security chief says neighbours who join US economic war will be considered 'enemies'; 2. Reuters – Battered by war, Iran's rulers wary of more economic pain and unrest if US tightens; 3. Reuters – Iran condemns US plans to announce new sanctions; 4. Reuters – Iran grants permission for Iraqi oil tankers to pass through Hormuz
