Kromě jiného jim také sdělili otřesnou zprávu, že u dětí se projevují první známky rasismu ve třech měsících a čtyřletí bílí caparti už pociťují silnou zaujatost ve prospěch bělošství.
V Seattlu školní úřad oznámil bílým učitelům, že se provinili „duchovní vraždou na černých dětech“. Rodiče, kteří během lockdownu slyšeli, co učitelé občas hustí do dětí v rámci výchovy proti rasismu, si stěžují. Třeba když zjistili, že jejich prvňák musí „dekonstruovat své rasové a sexuální identity“, jako v kalifornském Cupertinu.
Má to ale háček. Teorie obsahuje past. Nesouhlas s ní je důkazem rasismu a toho, že je třeba zavést ji do života jako sůl.
Ale nejde jen o školy a děti. Kalifornská vládní agentura na ochranu živé přírody dospěla k názoru, že černoši si tolik neužívají života v přírodě „kvůli bělošskému rasismu, generačnímu traumatu a historicky daným obavám z lynčování“.
Válečné námořnictvo doporučilo svým příslušníkům četbu pokrokářských biblí Jak být antirasistou a Bílá křehkost, která tvrdí, že běloši mají rasismus vrozený.
Dokonce Národní laboratoře Sandia v Novém Mexiku, kde se navrhují americké jaderné zbraně, poslaly své mužské zaměstnance na třídenní převýchovný kurz, kde jim bylo řečeno, že „bělošská mužská kultura je stejná jako Ku-klux-klan, zastánci bílé nadvlády a masové vraždy“. Vědci a manažeři se pak museli zříct svých „bělošských mužských výsad“ a napsat omluvný dopis fiktivní ženě a člověku s jinou barvou pleti.
Zní to jako opsané z Orwella nebo z 50. let? Pro Si Van Fleetovou, matku jednoho žáka ve Virginii, je to spíš vzpomínka na vlastní dětství. Při debatě rodičů se školní radou řekla: „Je to stejné jako doktríny, které nás učili, když jsem byla dítě v Maově Číně.“
Věci došly tak daleko, že dokonce Martin Luther King, ještě včera vzývaná modla a oběť boje za práva černochů, je náhle považován na hlasatele bludů a kolaborantského strýčka Toma.
Tenhle velký americký zvrat plyne z obskurního učení, jemuž se říká kritická rasistická teorie a jež náhle proniká Amerikou, když celá desetiletí živořilo jen na univerzitních katedrách a v časopisech, jež nikdo nečetl.
Dosud byl cíl boje proti rasismu chápán jako dosažení „barvoslepé“ Ameriky. To je Kingův výraz. Jak řekl, ta přijde, až lidé nebudou posuzováni podle barvy pleti, ale podle charakteru.
Jenže teď mají být posuzováni naopak podle kůže, protože ta podle kritické rasové teorie určuje vše. Nejde o to, co umíte, ale jakou máte barvu.
Jak byl King mimo
Teorie se začala rodit v 70. letech mezi několika univerzitními učiteli zklamanými tím, že velký pokrok a tempo v lidských právech ze 60. letech se takřka zarazil.
Jediné vysvětlení, jež je napadlo, bylo toto: dál se to nehne, protože Amerika je ve skutečnosti postavená na rasismu. Tahle idea stála u zrodu Ameriky. Žádná svoboda, jak se to traduje. A příslušnost k rase je uniformou, která říká, kým jste.
Když jste bílý, jste nositel bílého privilegia. Máte rasismus vrozený. Ani o tom nevíte, nemusíte si myslet, že jste rasista, ale jste, protože máte moc. Ta je vrostlá do kořenů státu, od školních rad a firem po soudy. Je to moc pro vás. Jste utlačovatel. Když jste černí, rudí nebo zelení, jste utlačovaní. Nikdy nemůžete být rasisty, protože nemáte moc.
Na této teorii, která bojuje proti rasismu, je zvláštní, že úplně v pohodě povoluje rasismus jako antirasismus. Jeden z jejích klíčových bodů zní, že je v pořádku diskriminovat na rasovém základě, pokud to přispěje k povznesení menšin.
Jasně to popsal jeden z nových pokrokářských hrdinů Ibram X. Kendl (dříve Henry Rogers) v bestselleru Jak být antirasista: „Jediným lékem na rasovou diskriminaci je antirasová diskriminace. Jediným lékem na minulou diskriminaci je současná diskriminace. Jediným lékem na současnou diskriminaci je budoucí diskriminace.“ Čili existuje špatná diskriminace, což je rasismus, a dobrá, jíž je antirasismus.
Celé to bylo tak absurdní, že vědci, kteří s tím přišli, si na to téma udělali první seminář až v roce 1989. Pak bylo čtvrt století zase ticho, potom ale vše urychlil dvojitý lomcovák.
Volby v roce 2016 vyhrál Donald Trump a levice řešila nepochopitelnou záhadu, proč ho volilo tolik lidí a co byli zač. Protože Trumpa už v kampani prohlásila za rasistu a symbol zpátečnické bílé Ameriky, která se nechce vzdát svých výsad, přeložila si to tak, že půlka země jsou stejní dinosauři. Ta hrůza... Pak bílý policista zaklekl George Floyda, a tím se to jako by potvrdilo. A vše se pořádně rozjelo.
Kritická rasová teorie šipkou naskočila do mainstreamu a zahájila rychlý pochod americkými institucemi.
Najednou probíhá školení ve vládních úřadech, dostává se do osnov škol, probíhají kurzy pro učitele i zaměstnance korporací. Zkuste nepřijít. FBI má o ní semináře, ministerstvo vnitřní bezpečnosti sdělilo svým lidem, že stále páchají „mikronespravedlnosti“ a vžili se do role utlačovatelů. Úředníci z ministerstva financí se na školení dozvěděli, že „doslova všichni běloši přispívají k rasismu“. Zaměstnancům školského odboru newyorské radnice zase při školení řekli, že „ve vzduchu je bělošský jed a my všichni ho vdechujeme“.
„Nejezdím sockou“
Vypukla kolem toho další bitva kulturní války. Sedm států teorii zakázalo ve školách a institucích, jež žijí ze státních peněz. Třináct dalších států se rozhoupává.
V amerických médiích lze pravidelně zachytit drobné zprávy, jak rodiče protestují proti tomu, co se děti někde učí. Nelíbí se to občas i menšinám, jejichž děti přicházejí domů s tím, že se dozvěděly, že jsou podřadné.
Má to ale háček. Teorie obsahuje past. Nesouhlas s ní je důkazem rasismu a toho, že je třeba zavést ji do života jako sůl.
Běží kolem toho vášnivá diskuse. Odpůrci si myslí, že děti jsou indoktrinovány nesmysly. Zastánci říkají, že jen zkoumají cesty, jimiž rasismus zamořil politiku, kulturu a soudy. Odpůrci kontrují, že tak nevinné to není. Typický doklad: před pár dny řekla na schůzi jedné školy v Portlandu učitelka jménem Katherine Watkinsová, že kolegové, kteří nebudou chtít učit kritickou rasovou teorii, jsou něco jako pedofilové, a pokud se nezbaví svého „koloniálního myšlení“, budou vyhozeni.
Do toho pokrokáři obviňují zakazující a protestující protivníky z mccarthismu a potlačování svobodné diskuse o rasismu. Ti je viní pro změnu z rasismu a prosazování nové formy marxismu, v níž třídní konflikt utlačovaných a utlačovatelů daný vlastnictvím výrobních prostředků střídá střet daný barvou kůže.
Faktem je, že prosazování teorie někdy svým stylem připomíná léta za železnou oponou, nejen proto, že při školeních se zmiňuje i Angela Davisová, kterou česká starší generace pamatuje jako oslavovanou návštěvnici Gustáva Husáka. Teorie je prezentována ne jako téma k diskusi, ale jako zjevená pravda, pokrok, o němž se nepochybuje. Slogany jako „Je třeba udělat více práce“, „Mlčení je spoluvina“ či „Zamysli se nad svými privilegii“ znějí jako ozvěna prvomájových hesel.
Podobně jako u nás kdysi hrál při přijímání na školy roli správný třídní původ, nedávno v Illinois řešili stížnost učitelky, že její školní okrsek rozhodl, aby se při klasifikaci žáků přihlíželo k jejich rasovému původu.
Martin Luther King byl zavržen, jelikož podle teorie vlastně napomáhal udržování rasismu.
A školení pokračují, protože je těžké jít proti proudu. Například zaměstnanci studií Walt Disney jsou při nich vyzýváni, aby „dekolonizovali svoji knihovnu, přispěli na místní pobočku Black Lives Matter či se podíleli na reparacích“.
Taky se o sobě leccos dozvědí. Třeba když vyplňují seznam „bílých privilegií“, s položkami, díky nimž mají pochopit, jaké problémy mají jiní: „Jsem běloch“, „jsem heterosexuál“, „jsem muž“, „stále se identifikuji s genderem, s nímž jsem se narodil“, „nikdy jsem nebyl znásilněn“, či dokonce „nepoužívám veřejnou dopravu“.
