Teroristé, kteří mají chuť někomu uříznout hlavu, zastřelit ho nebo autem přejet během pár minut co nejvíce lidí, nejsou symbolem islamistické agrese. To jsou jenom nadržení pitomci, vykládající si džihád v EU zkratkovitě. Islamističtí vůdci je musí tolerovat, protože sice zvyšují protiislámské nálady v Evropě, na druhou stranu ale policejní protiopatření odhalují islamistických stratégům taktiku státu proti nim.
Hovořit o radikalizaci islámu jako náboženství nelze. Radikalizuje se jenom část lidí, ti, kteří přijali nekompromisní verzi islamistického pohledu na svět. Přesto džihád nelze podceňovat. Když nějaký radikální směr získá moc, stačí ve společenství jedno procento těch, kteří mají moc, aby si přisvojili poslušnost zbývajících 99 procent.
Džihád jako asymetrická válka
Džihád je vydáván za povinnost muslimů. Všemi prostředky je třeba zdokonalovat sebe a šířit slova (víru) Proroka. Ze současného pojetí islamistů to znamená, že jde o šíření víry všemi prostředky – od propagandy přes ekonomické až po mocenské nástroje. Krajností je trestání nevěřících terorem. Džihád je vlastně asymetrickou válkou proti zbytku světa, tedy i proti EU. Přes nechuť sunnitských petrodolarových států Perského zálivu odhalit, že podporují asymetrickou válku džihádistů proti Západu, jde už o veřejné tajemství.
Například Wikileaks v odhalených depeších ministerstva zahraničí v roce 2010 zveřejnila dokument, podle něhož Saúdská Arábie je největším zdrojem financování pro islámské extremistické organizace, jako je afghánský Taliban a Lashkar-e-Taiba. Extremistické organizace financují také Katar, Kuvajt a Spojené arabské emiráty. „Je zapotřebí toho udělat více, vzhledem k tomu, že Saúdská Arábie zůstává klíčovou finanční základnou pro Al Kajdu, Taliban, LeT a další teroristické organizace“, konstatuje tajný dokument z prosince 2009, který podepsala americká ministryně zahraničních věcí Hillary Clintonová. „Dárci v Saúdské Arábii jsou nejvýznamnějším zdrojem financování sunnitských teroristických organizací po celém světě,“ uvedla Clintonová.
V souvislosti s tím není od věci následující: „Hrozba Islámského státu se přestává líbit původním donátorům syrských rebelů a ti tak svou pomoc omezují (Saúdská Arábie, Katar), nebo dokonce proti němu aktivně vystupují a usilují o jeho zničení (USA, evropské mocnosti). Celá situace je o to složitější, že někteří aktéři deklaratorně vystupují proti Islámskému chalífátu, ale nadále jej přímo či nepřímo podporují, nebo mu jinak pomáhají v jeho přežití a udržení (Saúdská Arábie, Katar, Turecko). Do toho zde dochází k zatažení dalších aktérů do bojů, které se jich dříve netýkaly, ale nyní pro ně představují významnou bezpečnostní hrozbu – Irák, Kurdové.“ (Islámský stát: aktéři konfliktu, jejich participace, motivy a cíle, Kraus Josef, Vojenské rozhledy, č. 2/2015)
Osudné souvislosti terorismu směrem do budoucnosti ukazuje stať z článku Strategie boje proti mezinárodnímu islámskému terorismu, který vyšel ve Vojenských rozhledech č. 3/2005: „Abychom porozuměli islámskému terorismu, musíme se obrátit k jeho teologicko-ideologickým kořenům. Ty můžeme vystopovat např. v Ládinově knize Amerika a třetí světová válka (America and The Third World War), jež vyšla v Londýně počátkem roku 1999.
Píše se v ní, že „osudová konfrontace s Amerikou vedeným Západem nejen ve vojenské oblasti, ale i v oblasti kultury a náboženství je nevyhnutelná a velmi blízká. Je to v podstatě odpověď islamistů na proces globalizace: Bin Ládin tvrdí, že ve světle šíření různých megatrendů po celém světě se musí islamismus chopit iniciativy a vést džihád i v globálním měřítku. Džihád musí být vojenský, nikoli ekonomický nebo politický. Ekonomický bojkot Západu není možný, říká bin Ládin, dokud nebude dosaženo ekonomické soběstačnosti a nebudou vyvinuty náhradní produkty. Pokud je dopředu zajištěno opravdové náboženské povolení nebo fatva, jsou pro dosažení islamistického cíle legitimní jakékoli prostředky. 21. století se po globální válce stane stoletím islámu. Teroristické operace v různých částech světa, které jsou nyní přisuzovány bin Ládinovi, jsou ovšem ve skutečnosti sponzorovány různými islámskými státy a prováděny oddanými skupinami islamistů. Jejich členové jsou motivováni a poháněni teologicky, zabíjejí a umírají ve jménu islámského džihádu proti zbytku světa. Jsou ochotni strádat a položit život, aby vrátili muslimský svět zpět na cestu, která je podle nich jedině správná.“
Islamistická varianta značky Addidas zvaná Al-Káida zaměstnávala po 11. září 2001 „dobré muže špionážních služeb“ natolik, že jim uniká podstata problému: Spousta různých názvů skupin na různé úrovni spolupráce v krátkodobých teritoriálních variacích. Vytváří nebezpečné islamistické mraveniště v Asii, Africe a Evropě. Otázkou je, zda Al-Kaida je dnes v něčem dominantní, když mediální hvězdou je v současnosti Islámský stát, či spíše stín Islámského státu. Stále více se jeví, že mají „manažering“ džihádistických skupin pod palcem tajné služby islamistických států. Situace je o to horší, že bezpečnost Evropy zatím neohrožuje tolik terorismus, jako trvalá nelegální migrace.
Kdo je nebezpečnější než vídeňský terorista?
S odstupem řady dnů, co znamená vídeňský teroristický útok? Nic, co neznáme. Po útoku jako ve Vídni musí být militantní islamisté určitý čas značně obezřetní. Určité problémy mohou čekat i při tlaku nelegálních migrantů na evropské vnější hranice. Prověřování a přístup vůči migrantům bude tvrdší, ale i to po několika měsících poleví. Dílem se o to postarají hysterické reakce liberálních pseudohumanistů podporujících migraci cizinců. Tvrdší přístup bude nefunkční i proto, že nebude nelegálním migrantům razantně zabráněno v přístupu do Evropy odmítnutím přijetí lodí s nelegálními migranty.
V podstatě byl vídeňský teroristický útok bezvýznamný. Kdo si na něj vzpomene za rok a půl? Ve skutečnosti teroristé jsou jenom vedlejším produktem islámské politické ofenzívy, džihádu. V EU islámská/muslimská ofenzíva se zaměřuje:
1) imámové a islamističtí aktivisté navazují a prohlubují kontakt se druhou a třetí generací muslimských přistěhovalců v EU a radikalizují je. S tím je spojena stavba mešit a zakládání muslimských dobrovolnických spolků,
2) vytváření politických organizací spolupracujících s vedením obce a státu, ale mezi muslimským obyvatelstvem působících skrytě islamisticky,
3) založení nebo podpora firem, které nejsou prvoplánově vnímány jako viditelně muslimské, ale fungují jako zpravodajské islámské rezidentury – střediska pro sběr a vyhodnocování regionálních informací o protiislámských a státních bezpečnostních aktivitách,
4) podpora ilegálních migrantů a snaha po legalizaci jejich pobytu ve spolupráci s tzv. sluníčkáři z většinové společnosti,
Tyto aktivity představují až druhou linii islámské politické ofenzívy.
První linie islámské politické ofenzívy
Petrodolarové země Perského zálivu Saudská Arábie s Katarem, ale též Turecko, se podílejí na skrytém organizování migrační vlny do Evropy. Z jejich pohledu jde o misijní činnost, aby se náboženství Mohameda rozšířilo do celého vesmíru. Tyto státy skrytě podporují i některé islamistické nátlakové až teroristické skupiny, které vysílající své sympatizanty do Evropy jako nelegální migranty. Proti migraci muslimů ze střední Asie do Evropy nemá nic ani Írán.
Nelegální migrace představuje dlouhodobý stabilní způsob posilování islámského vlivu v EU. Její náhlá mohla být koordinován i s pomocí rozvědek Turecka, Saudské Arábie a případně i dalších islámských aktérů. Rozvědky musí spolupracovat i s teroristickými skupinami, někdo totiž musí identifikovat potenciální příjemce „dárků“ a dohadovat jejich předávání. Bez práce rozvědek by Saúdská Arábie nebyla největším zdrojem financování pro islámské extremistické organizace, jak uvedla v tajném dokumentu z prosince 2009 tehdejší americká ministryně zahraničních věcí Hillary Clintonová.
Paralelní rozvědka
Kromě rutinní zpravodajské práce v zahraničí, lze předpokládat, že v EU mají rozvědky islámských (či spíše islamistických) států ještě další úkol, kromě podpory migrace: Podporovat „paralelní rozvědku“ (druhá linie islámské politické ofenzívy) jen velmi volně navazující na vládní rozvědky petrodolarových států a Turecka. Paralelní rozvědkou lze nazvat skupinu, která bude mít na území cizího státu (v EU) na starosti sběr informací a koordinaci řady agentů a jejich informátorů v EU. Cíl: Vytvářet podhoubí pro rozšiřování islámského vlivu v EU.
Protože jde o velmi citlivou činnost (cíl je nezákonný, doslova podvratný), která ale nebyla důležitá pro samotný Islámský stát, nemohla na tom pracovat oficiální rozvědka. Cílem paralelní rozvědky je korumpování politiků, státní a regionální správy, spolupráce s místním zločineckým podsvětím, příprava nepokojů, které by podpořily islamistické snahy po privilegovanou autonomii islámských komunit v EU.
Vzhledem k tomu, aby Saúdská Arábie (a další islámské státy) financovala islámské extremistické organizace, můžeme si v tomto případě pod paralelní rozvědkou představit privátní rozvědku placenou ze soukromých zdrojů jako běžnou firmu. Sponzory jsou prostředníci, vlastní zdroje financí nedohledatelné.
Islámské rozvědky a privatizovaná válka
Již před lety Henry Kissinger, bývalý ministr zahraničí Spojených států, hovořil o privatizaci zahraniční politiky: „Teroristické skupiny jsou v zásadě skupinami soukromými a nikoli státními. Jsou financované existujícími státy, ovšem jejich cíle se s cíli těchto států nekryjí. Některé ze současných zásad zahraniční politiky na ně nemohou platit. Na skupiny, které nemají co bránit, odstrašení neplatí. Při jednání se skupinami, které nechtějí kompromis, diplomacie nefunguje.“ (Západnímu světu hrozí rozpad, rozhovor s Henry Kissingerem, Lidové noviny, 14. května 2003)
Proč by nemohla být také privátní rozvědka na straně islamistických států, když v Iráku pro USA kontraktoři shromažďovali také zpravodajské informace a prováděli vzdušný průzkum? Vždyť i všední bezpečnostní agentury kromě pultů centrální ochrany pro ostrahu objektů mohou nabízet i detektivní služby, a od nich je jenom krůček ke špionáži, ať hospodářské či jiné…
Soukromá firma bude mít svou zcela legální činnost a také expertní skupiny s islamistickými úkoly. Budou mít za úkol připravit operační plány pro rozšíření vlivu islámu v regionu působnosti, ale i krizové plány pro výběr lokalit a zázemí k povstaleckým bojům. Privátní rozvědka jistě řeší i možnosti, jak uplatnit u firmy ryze komerční úkoly, které jsou v zájmu státu. Tím by se rozvědka v rámci firmy dostala blíže k provozu státních institucí. V případě podezření ze strany hostitelského evropského státu nikdo při prověrce firmy nezjistí nic podezřelého.
Spolupráce ozbrojených skupin a teroristů s islámskými rozvědkami
Pro rozvědky obecně jsou nejdůležitější informace. K jejich využití jsou k dispozici ne příliš inteligentní, ale výkonní lidé v rámci různých islamisticky orientovaných skupin, jako šiřitelé „pravověrné“ verze islámu. Násilné akce nejsou prioritou, protože lepší je obsadit území pokojně s použitím sociálně-politických prostředků. Jsou jenom alternativní složkou „misijní činnosti“ islamistických států. Násilný rozklad státní administrativy státu, jehož středem není islám, ale je pro netrpělivé místní islamisty odůvodněný.
Administrativy islamistických států (a jejich rozvědky) spolupracují v případě nutnosti s různorodými ozbrojenými skupinami. Například Pákistán má složité vztahy s Tálibánem (který část bezpečnostního a politického aparátu podporuje) a různými teroristickými organizacemi. Situaci na paštunském území na hranicích s Afghánistánem Břetislav Tureček popisuje v knize Blízký východ nad propastí takto: „,Naprostá většina lidí tu Tálibánce upřímně nenávidí kvůli jejich barbarskému teroru, zabíjení nevinných…,‘ řekl mi na sklonku roku 2014 telefonicky jistý pákistánský novinář z Pešáváru. Zároveň tu ale málokdo věří armádě a tajným službám. Ty sice tvrdí, že bojují proti teroru, jenže zároveň stále některé džihádistické skupiny podporují – ať už proto, aby škodily Indii v okupovaném Kašmíru, nebo aby útočily v Afghánistánu.“ S důvěrou nemají nic společného ani vztahy mezi americkou CIA a pakistánskou tajnou službou ISI. CIA má dlouhodobě silné podezření, že ISI hraje na obě strany a tajně podporuje řadu islámských teroristických skupin.
Podobně se vyvíjí i podpora džihádistů sunnitskými státy Perského zálivu. Podporovaly džihádisty proti Asadovi v Sýrii, i když to bylo rizikové a hlavním řezníkem se stal nezvladatelný Islámský stát. Rozvědky Saúdské Arábie či Turecka samozřejmě dopředu věděly, že v okamžiku, kdy pro ně již nebude podpora džihádistů (teroristů) výhodná, musí počítat s tím, že je teroristé za ukončení spolupráce potrestají občasnými útoky. Zároveň si ale dokázaly spočítat, že jejich frekvence bude malá a následky nevýznamné. Co to je pár desítek, nanejvýš pár stovek obětí atentátů? Maličkost…
Spolupráci tajných služeb s ozbrojenými skupinami na Blízkém východě lze spatřovat ve třech rolích:
První role – tajná služba jako řídící agentura: Typická je role Íránu, který viditelně organizoval spolupráci se šíitskými skupinami v jižním Iráku a Libanonu a širokou podporu ozbrojený jednotkám vládě v Sýrii.
Druhá role – Podmíněná spolupráce: Saúdskoarabská administrativa (spolu s dalšími zeměmi Perského zálivu) podporovala převážně sunnitské ozbrojené oddíly snažící se rozložit syrskou Asadovu armádu. Administrativy islamistických států (respektive jejich rozvědky) v takových případech vystupují jako zastánci podmíněné (regulované) podpory, jednají-li rebelské skupiny podle pokynů sponzora. Pokud se rebelské skupiny odchýlí od strategie prosazované sponzory, ozbrojené skupiny jsou varovány, že by mohly přijít o podporu. Chová-li se podle pokynů sponzorů část ozbrojenců, lze poslušnou část dále podporovat (i pod jiným názvem) jako novou skupinu v dohodnuté oblasti. Proto různé islamistické skupiny bojují i mezi sebou, než se dohodnou na určité spolupráci. Při štěpení rebelů mohou být „věrné“ skupiny pro sponzorské tajné služby tak slabé, že z nich vytvoří menší buňky a převedou je do zálohy pro okamžik, kdy je bude vhodné aktivovat. Nebo mohou být jako migranti posláni (i s rodinami) do Evropy.
Třetí role – Spolupráce s rebely na ostří nože: Tajná služba vyhodnotí spolupráci se skupinou jako problémovou. Přesto je spolupráce možná, pokud momentálním cílem je společný zájem – například porážka syrských vládních jednotek prezidenta Asada. Za tímto účelem může tajná služba poskytnout problémové skupině peníze a zbraně v množství, které postačí jenom k místnímu momentálnímu boji (viz tichá podpora Islámského státu v Sýrii Saúdskou Arábií). K tomu lze dodat: V prvním pololetí 2015 Islámský stát podle svého prohlášení se přihlásil ke dvěma útokům v Saúdské Arábii. Podle TV CNN z 25. května 2015 byly útoky vedeny proti šíitům jako trest za to, že se usadili v sunnitských oblastech (v Saúdské Arábii je 85 až 90 procent občanů sunnité). To ukazuje na snahu teroristické skupiny vnést násilí a chaos do jiné země Blízkého východu po jejích úspěších v Sýrii, Iráku a Libyi.
Z hlediska Evropy je zcela nepodstatné, kdo s kým na muslimském bojišti v Asii a Africe vytváří aktuální koalice, kdo proti komu, kde a kdy bojuje. Důležité je, že boje generovaly uprchlíky – nelegální migranty.
Ozbrojenci ochotní bojovat podle potřeb islamistických států (a jejich rozvědek) představují v podstatě tři hlavní skupiny rekrutů:
1) místní vzbouřenci, vystupující proti okupační armádě cizáků a prozápadní vládě (například v Afghánistánu a Iráku) nebo proti autoritářskému režimu (jako v Libyi či Sýrii a prakticky kdekoliv v Asii a Africe),
2) islamisté přicházející bojovat jako nájemní bojovníci,
3) islamisté – horliví militantní psychicky narušení džihádisté, toužící zabíjet bezvěrce kdekoliv na světě – západní okupanty a různou chamraď jako židy, jezídy, křesťany.
Z hlediska islámských alias islamistických rozvědek proto vídeňský muslimský terorista Kujtim Fejzullai je pouze netrpělivý idiot, jehož chaotická střelba zkomplikovala tiché vzlínání islámu a islamismu do rakouské společnosti. Nebýt Fejzullaiho, byla by islamisty plánovaná „integrace“ nelegálních migrantů do rakouského prostředí jednodušší.
popisuje dramatické scény pondělního večera pětadvacetiletý mladík s tureckými kořeny. S postřeleným kamarádem spěchal na nejbližší policejní stanici, kde policistům vylíčili situaci a podali stručný popis útočníka.
