Jak se vyrábělo 2500 počítačů za rok v socialistickém Československu?
Slušovice. Třítisícové městečko na Zlínsku bylo před třiceti lety centrem výroby tuzemských počítačů. Řečeno dnešní terminologií, byl to slušně rozjetý startup. O tom, jak se to vlastně stalo, jsme mluvili s člověkem, který byl u tohoto projektu od úplného začátku až do konce. S Milanem Frnkou.
Co bylo impulsem k tomu, že Slušovice – jako agrokombinát – začaly vyvíjet počítače?
Tím impulsem byl docent František Čuba, o kterém můžeme mluvit jako o vizionáři. Vždy se zajímal o nové technologie, které podporovaly zemědělství. U našich počítačů nešlo o zpracování dat pro výplaty. Nejpodstatnější věcí bylo řízení procesů v reálném čase. V ČSSR byl tehdy jen jeden řídicí počítač, který takové úlohy zvládal – RPP 16. Jeden z prvních počítačů na světě, který byl přichystaný na práci více uživatelů a běh více úloh. Jeho koncepci vyvíjel ředitel Ústavu technické kybernetiky Slovenské akademie věd profesor Ivan Plander, se kterým jsme pak intenzivně spolupracovali. A právě tento počítač se podařilo získat docentu Čubovi.
Kolik měly tenkrát Slušovice zaměstnanců?
V roce 1980, kdy se koupil RPP, to byly asi čtyři tisíce lidí. Spolu se dvěma kolegy jsme tehdy chodili na vysokou školu a na počítač RPP16 jsme vytvářeli operační systém podle vzoru počítače PDP. Ten využíval Unix a my jsme myšlenky Unixu převzali. Vymysleli jsme si k němu vzdálená pracoviště, ale ne pouhé terminály, tedy připojené displeje a klávesnice. Řekli jsme si, že vytvoříme počítačovou síť. To byl náš hlavní přínos. K této počítačové síti bylo třeba udělat operační systém a k němu programovací jazyk. Družstvo si koupilo RPP16 a logicky následovala myšlenka, že k RPP16 budou připojeny jednotlivé řídicí počítače. Ty budou řídit technologické procesy a k tomu budou mít i centrální systém. To znamenalo spoustu práce, takže vznikla trojstranná dohoda mezi docentem Čubou, ředitelem ÚTK profesorem Planderem, mnou a mými dvěma kolegy, která říkala, že půjdeme do Slušovic vyvíjet elektroniku.
Takže František Čuba vlastně koupil počítač a k němu tři pracovníky.
Nešlo jen o nás tři. To byl celý vývojový tým Ústavu technické kybernetiky SAV. My tři jsme do Slušovic nastoupili fyzicky, ale celý vývoj, teoretický i praktický, spolupracoval s ÚTK.
Bylo to tedy něco jako fakultní pracoviště?
Dalo by se to tak nazvat, ale bylo to pracoviště v reálu. Museli jsme začít vyvíjet, aplikovat, vyrábět… Postavit celou strukturu. Měli jsme k dispozici modulární počítač a potřebovali jsme řídicí desky, které jsme plánovali připojit třeba k biotechnologii, ovládat jimi lasery nebo řízení skleníků. Takže jsme museli vyvinout příslušný software. Zároveň jsme začali vyrábět i hardware. K tomu byla zapotřebí technologie pro návrh výroby plošných spojů a stroje na jejich osazování a testování. Samozřejmě jsme počítali i s prodejem mimo Slušovice, takže jsme museli vytvořit technickou, aplikační a uživatelskou dokumentaci, a zároveň začít dělat školení pro všechny, kteří náš produkt budou chtít. To byl základní cíl, který jsme si určili hned na začátku.
Celý IT tým jste měl na starosti vy?
Měli jsme to rozdělené. Petr Fabini je geniální matematik a měl na starosti všechny analytické věci. Viliam Mlích byl zase vynikající tester. Chyby odhalil na první pohled. A byl to super programátor. Dělal absolutně nejkratší, nejkompaktnější, nejdokonalejší kód. To bylo tenkrát pro vypalování do čipů klíčové.
Jak se IT tým rozrůstal?
Postupně až na 750 lidí, z nichž asi 200 bylo externistů.
Více na:
https://www.svetchytre.cz/a/iYMcb/jak-s ... oslovensku
Vy nejstě špión, voják, uvažujetě pokrokovo. Vy stě marxista!
