Ačkoli jsme v poslední době svědky bezprecedentního vystřízlivění ze snů o elektrické budoucnosti aut, neočekávejme, že by se jich jejich strůjci hned tak vzdali. Zákazy a dotace nejsou jediným způsobem kruté a drahé manipulace s trhem.
Bavil jsem se včera s jedním britským kolegou a téma elektromobilů jsme nemohli minout. Udivený tím, co se v jeho zemi děje, otevřel naši debatu slovy: „Něco takového svět ze strany jakékoli vlády jakkoli významné země nikdy nepoznal. Myslím, aby tak intenzivně nutila lidi kupovat tak významné věci, které ve skutečnosti nechtějí.”
Je to velmi stručné, ale velmi výstižné shrnutí toho, co se v posledních letech děje. A je to skutečně absurdita svého druhu. Že si politici zvykli ohýbat svět podle svých představ či představ těch, kteří jim za to něco slíbili, na to už jsme si snad i zvykli. Ale věrni slovům o tom, že s jídlem roste chuť, zapomněli přemýšlet nad tím, čemu ještě mohou a čemu už nemohou rozumně poručit.
Věci jako papírová brčka jsou nesmysly, které nám zkomplikují a zdraží život, aniž by přinesly cokoli hmatatelně pozitivního, jsou ale ekonomicky relativně bezvýznamné. Méně efektivní pití coly nebo méně efektivní výroba „picích prostředků” nikomu nepomůže, ekonomiku ale nepoloží. Pokus zasáhnout v principu stejným způsobem současně do automobilismu a automobilového průmyslu je ale stejně ožehavá hra úplně jiné úrovně. Pokud příliš zkomplikujete mobilitu všeho druhu a současně učiníte tak významný průmyslový obor neefektivním a globálně nekonkurenceschopným, riskujete nesrovnatelně víc.
To jsou také hlavní důvody, proč takovým snahám léta soustavně odporujeme. Už to není „nařídím papírová brčka a nazdar” – lidé jsou sice naštvaní, pár firem skončilo nebo začalo srovnatelný a jinde neprodejný produkt vyrábět dvakrát dráž, ale v globálním měřítku to nic velkého neznamená. Pokud ale zkomplikujete lidem dopravu do práce, přepravu zboží, dostupnost služeb a ještě z vlajkových lodí průmyslu uděláte děravé rafty, v globálním měřítku to znamená sakra hodně. Proto jsme také přesvědčeni, že záměry 100% elektrifikovat dopravu nikdy nebudou naplněny, neboť mají přirozenou tendenci ničit samy sebe svou zoufalou nesmyslností a neefektivitou.
Proto jsme také v poslední době, už v úplném zárodku snah o nastolení takového stavu svědky velkého přehodnocování. VW chtěl být jen elektrický, ale místo toho zastavuje výrobu těchto aut, Ford měl velké plány, ale už je radši zrušil, Euro 7 mělo dát spalovacím autům poslední ránu, ale nakonec z něj bude jen štěkající – nikoli kousající – pes, Německo už pomalu zastavuje svou dotační mašinérii a v neposlední řadě Britové už vzdali zákaz prodeje spalovacích aut od roku 2030. A vzdají i ten posunutý na rok 2035, stejně jako totéž udělá celá EU. Pokud se tedy nestane nějaký zázrak, na ty my ale nevěříme.
Leckdo by v reakci na tyto kroky mohl říci: Zdravý rozum se vrací! Omyl, on se nevrací, je pořád ve stejně mizerné pozici, to jen plánovači životů nás všech vidí, že se jejich původní záměry ukazují být příliš neschůdnými na to, aby byly naplněny podle původních představ. Takové prozření ale nepovede k jejich zrušení, maximálně k drobným úpravám, prostě to zkusí jinak. Nakonec tu máme ještě spoustu jiných, pro běžného člověka neviditelných institutů, které už stokrát přerozdělené peníze ještě jednou přerozdělí ve prospěch „věcí, které lidé ve skutečnosti nechtějí”, jak pravil onen britský kolega.
Některé země totiž k zákazům, příkazům, bonusům, malusům, dotacím, pokutám a dalším ekonomickým zvěrstvům přidávají ještě jednu věc, která zůstává očím veřejnosti skryta. Jde o povinné kvóty na prodej elektromobilů. Je to taková KPZ (krabička poslední záchrany, pokud vás v mládí minulo skautství) pro elektrická auta – když se jejich dotace ukáží nedostatečnými (nebo příliš drahými), když se umělé zdražování spalovacích aut ukáže nedostatečně odrazující, když neprojdou zákazy, když výrobce neodradí pokuty, když zákazníky neodradí uměle drahý benzin… „You name it,” chce se říci po anglicku, když už jsme v Británii. Pak přijdou ke slovu kvóty, které postaví výrobce ke zdi a řeknou: „Nějak si to prodejte, jinak přijdou výstřely.”
Právě Britové tedy krátce po zrušení přímého zákazu spalovacích vozů přichází s povinností prodávat následující procento elektromobilů v rámci celkového odbytu té které značky. Kvóty budou postupně růst rok od roku, a to následujícím způsobem:
2024 – 22 %
2025 – 28 %
2026 – 33 %
2027 – 38 %
2028 – 52 %
2029 – 66 %
2030 – 80 %
a 2035 – bingo, 100 %
Co „povinný vývoj” mezi roky 2030 a 2035? Ten se ještě upřesní. Není to… šílené? Dnes neexistuje velký evropský trh, kde by se prodeje elektrických aut dostávaly tak vysoko. A pokud jsou alespoň blízko, je to hnáno jen rostoucími prodeji firmám kvůli extrémním daňovým výhodám, podíl elektromobilů na prodejích soukromým zákazníkům už klesá, aniž by se dostal kamkoli blíže. Přesto přijdou takovéto povinné kvóty.
„A co uděláš, když to neprodáš?” mohli bychom se zeptat ve stylu Bohumila Stejskala. Od automobilek bychom zřejmě dostali stejnou odpověď jako od oné filmové prodavačky: „To ne, to se prodá.” No neprodá, ale nebojte, politici naštěstí mysleli i na takovou možnost a dovolují se buď z těchto cílů vykoupit přímo u vlády (Britové cenu odpustků zatím neupřesnili, to aby napínali co nejdéle a nedalo se to moc plánovat) nebo si koupit fiktivní prodeje od jiné automobilky, která prodává víc než povinné procento. Třeba u takové Tesly bychom si tipnuli, že půjde o 100 %…
Co to asi způsobí? No bude se dál ohýbat, aniž by se ohnulo, ale zaplatíme to my všichni. Výrobci se tím či oním způsobem z kvót vykoupí a komu ty peníze naúčtují, no komu? Kupcům elektrických aut, která skoro nikdo nechce? No ne, ta už jsou teď předražená, naúčtují je kupcům už tak stokrát uměle zdražených spalovacích vozů, které naprostá většina lidí chce a které jediné lze k placení těchto x-tých pokut využít.
Je to absurdní, vskutku totalitní praktika, která bude stejně devastující jako všechny jí podobné. Ale zastaví ji něco? Jen náraz do tvrdé zdi ekonomické reality. Takto svět prostě – chce se říci udržitelně – fungovat nemůže, nelze žít z toho, že se budou donekonečna podporovat neefektivní a nežádaná řešení na úkor těch zbylých, má to jistou hranici, za kterou to prostě nepůjde. Dá se to spočítat předem, ale stejně jako někteří ví, že oheň pálí a přesto si to zkusí, budou si i politici zkoušet hrát ohněm. Jen s tím rozdílem, že jejich ruce to neodnesou, spáleni budeme my.
A víte, co je na tom nejabsurdnější? Jednak to, že automobilky i jejich asociace to vesměs vítají (protože touží po plánovatelné budoucnosti bez ohledu na cokoli). Pokud něco kritizují, tak jen to, že tedy nabídku už mají naštěstí pořešenou, teď ještě přidat poptávku, která nějak nepřichází. Tak na stůl dávají skvělý nový nápad: Co takhle přihodit ještě trochu dotací, kterých je v Británii relativně málo? Můj bože.
A jednak je to reakce vlády, která v návaznosti na tento krok říká: „Tato vláda chce podpořit motoristy, aby cestovali, jak chtějí, kam chtějí a kdy chtějí.” Můj bože podruhé, toto má zajistit v podstatě nařízená drahá elektromobilita? Být na Slovensku, řeknu: „Sranduješ, nie?” Takové vyjádření je pravým opakem reality, dá se přeložit také jako: „Tato vláda chce zajistit, aby motoristé cestovali, čím my chceme, kam my chceme a kdy my chceme.” Ale proč říkat něco trochu jiného než pravdu, když to celé můžete o 100 procent otočit a říci do očí bijící lež? Vítejte v roce 2023…
