Nejsme nově stvořenými, nevinnými, racionálními a rozumnými bytostmi. Nejsme zčerstva stvoření v nepoznamenaném Edenu pod nějakým novým Sluncem. Místo toho jsme produkty stamilionů let krátkozraké evoluce a tisíců let nepsaných a poté zaznamenávaných dějin. Naše minulost navršila vrstvy a vrstvy instinktů, sklonů, myšlenkových návyků, schémat interakce a hmotných prostředků.
Na těchto historických základech budujeme civilizaci. Nebýt našich dějin, naše práce by nejen přišla nazmar; byla by vyloučená.
A v lidských dějinách existují také zločiny. Strašlivé zločiny. Neuvěřitelné zločiny. Dějiny nás svírají jako noční můra, neboť zločiny minulosti zjizvují přítomnost a podněcují další zločiny v budoucnosti.
A pak zde také existuje úsilí zastavit a odčinit následky minulých zločinů.
Je tedy namístě, když tento měsíc nepíšu o ekonomii, ale o něčem jiném. Před devětasedmdesáti lety Německo zešílelo. Byly zde zločiny. Byly zde i dějiny a smůla. Zločinci jsou dnes téměř všichni mrtví. Jejich potomci a nástupci v Německu si při konfrontování a zvládání nezvládnutelné minulosti své země vedli – a stále vedou – lépe, než mohl kdokoliv očekávat.
Před sedmdesáti lety překročilo 200 000 sovětských vojáků – v drtivé většině mužů a převážně Rusů – řeku Volhu a vstoupilo do města Stalingrad. Jako příslušníci 62. armády Vasilije Čujkova sevřeli špičku nacistické armády a už ji nepustili. Bojovali pět měsíců. A v troskách města možná 80% z nich zahynulo. Čujkovův bojový deník u 15. října – takový vcelku běžný den – uvádí, že ve 12.20 obdržel rádiové hlášení od 416. pluku: „Jsme obklíčení, munice a voda k dispozici, smrt před kapitulací!“ V 16.35 podplukovník Ustinov povolal dělostřelectvo na vlastní obklíčené velitelské stanoviště.
Vydrželi však.
A tak byla v listopadu před 70 lety – přesně řečeno 19. listopadu – záloha Rudé armády čítající jeden milion vojáků převedena na Jihozápadní front generála Nikolaje Vatutina, Donský front maršála Konstantina Rokossovského a Stalingrandský front maršála Andreje Jeremenka. Nastražili past v podobě Operace Uran, což byl krycí název pro plánované obklíčení a rozprášení německé Šesté armády a Čtvrté tankové armády. Bojovali, umírali, zvítězili, a zničili tak naděje nacistů, že budou ovládat Eurasii třeba jen jediný další rok – natožpak že někdy vytvoří Hitlerovu tisíciletou říši.
Těchto 1,2 milionu vojáků Rudé armády společně s dělníky, kteří je vyzbrojovali, a rolníky, kteří je živili, proměnili bitvu u Stalingradu ve střet, který ze všech bitev v lidských dějinách znamenal pro lidstvo největší pozitivní obrat.
Spojenci by byli pravděpodobně druhou světovou válku vyhráli i v případě, že by nacisté dobyli Stalingrad, přerozdělili své frontové jednotky jako mobilní rezervy, odrazili následnou ofenzívu Rudé armády v zimě 1942 a zmocnili se ropných polí na Kavkaze, čímž by připravili Rudou armádu o 90% motorového paliva. Vítězství spojenců by se však v takovém případě neobešlo bez rozsáhlého použití jaderných zbraní a počet mrtvých v Evropě by byl s největší pravděpodobností dvojnásobkem skutečného počtu obětí druhé světové války, jenž činí přibližně 40 milionů osob.
Ať už další taková bitva nikdy nepřijde. Ať už ji nikdy nepotřebujeme.
Vojáci Rudé armády a sovětští dělníci a rolníci, kteří je vyzbrojovali a živili, umožnili svým diktátorským pánům páchat zločiny – a sami zločiny páchali. Tyto zločiny však zdaleka nedosahují takové velikosti, jaké dosáhla jejich obrovská služba lidstvu – a zejména lidem v západní Evropě –, v sutinách podél řeky Volhy na podzim před 70 lety.
Jsme dědici jejich úspěchů. Jsme jejich dlužníky. A nemůžeme splatit, co jim dlužíme. Můžeme si to jen pamatovat.
Kolik vedoucích představitelů NATO nebo prezidentů a premiérů Evropské unie si někdy udělalo čas navštívit místo někdejších bojů a možná i položit věnec na památku těch, jejichž oběť jim zachránila civilizaci?
