Kalendárium - připomenutí výročí, událostí...

[Kolja]

Připojuji se k přání.

[Aaron Goldstein]

10. března 2011 zemřel Jaroslav Čermák, příslušník protinacistického odboje a příslušník cizinecké legie

Narodil se 30. července 1929 v Odolené Vodě u Prahy. Jeho otec, legionář z Velké Války získal za Světové hospodářské krize zaměstnání u barona Rotschilda jako správce jeho statků na Hlučínsku. Celá rodina se tedy přestěhova na Moravu a žili nedaleko Paskova. V Paskově chodil malý Jaroslav Čermák do obecné školy. Zde také vstoupil v roce 1937 do Skauta.
Po Mnichovu jeho otec odchází přes Polsko na Slovensko. Zde bojoval v řadách partyzánské skupiny "Jan Žižka", kde také na sklonku války zahynul. Jaroslav Čermák s matkou a sourozenci se přestěhovali do Prahy - Nebušic. V létě 1942 trávil prázdniny v Lukavci u Pelhřimova. Zde při hraní se svými dvěma kamarády objevil v lesíku skupinu židů a lidí, co utekli před totálním nasazením. Jako správný skaut začal se svými kamarády pro tyto lidi shánět šatstvo a potraviny. Taková činnost však na malém městě nezůstala dlouho utajena a ředitel místní školy je udal gestapu. Třináctiletý Jaroslav byl internován v zařízení pro děti nepřátel říše v pražské Jenerálce. Jeho matka byla poslána do koncentračního tábora, kde později zemřela. Jaroslav Čermák byl poslán do pracovního tábora pro mladistvé ve Villingenu v Bádensku, nedaleko švýcarských i francouzských hranic. Kdo uměl alespoň trochu německy, mohl vykonávat práci i mimo tábor. Jaroslav Čermák se tak ocitl ve skupině, která vykonávala pomocné práce v blízké továrně.

Sedmičlenná skupina chlapců začala plánovat útěk. Dva nakonec dostali strach a tak jich uteklo pouze pět. Kvůli Rýnu a Bodamskému jezeru upustili od cestě do Švýcarska a vydali se do Francie. Po tříměsíčním putování a ujítí téměř 300 km se dostali k partyzánům - "maquistům" v pohoří Jury. Ti je po krátkém dohadování přijali mezi sebe. Do FFI (Forces Francaises Ineterieures), ozbrojené skupiny francouzského odboje zatím nemohli, neboť jim ani jednomu nebylo ještě šestnáct. "Maquisté" jim slíbili falešné dokumenty. Prozatím se zůčastňovali akcí s partizány.

12. října 1942 dostal Jaroslav Čermák své vytoužené dokumenty. Podle nich se nyní jmenoval Jean Louis Cermak narozen 29. července 1927 v Lyonu. Dva roky navíc mu umožnili vstup do FFI. Od 12.10.1942 do 10. 5. 1944 si Jaroslav Čermák postupně vysloužil Medaile de la Résistance (Medaile Odporu), Croix de la Libération (Kříž svobody) a Croix de FFI 1939-1945 (Válečný kříž za bojovou činnost v letech 1939-1945). 10. 5 1944 byla FFI včleněna do Spojenecké armády Francie. Jaroslav Čermák byl přiřazen do zásobovací jednotky. Spolu s ní osvobozuje Paříž, Ulm i koncentrační tábor Dachau. Dostává další francouzská vyznamenání. Croix de Guerre 1939–1945 (válečný kříž 1939–1945), Medaile conmémorative Francieze 1939–1945 (Medaile za osvobozování Francie 1939–1945), Croix de Combattant volontaire 1939–1945 (kříž bojových dobrovolníků 1939–1945) a Medaile Blesse (medaile za těžká zranění). Dekorován je ovšem i československými řády. Obdržel Československý válečný kříž 1939 od prezidenta Dr. Edwarda Beneše, Stříbrnou Československou vojenskou medaili Za zásluhy od Jana Masaryka a Bronzovou Československou vojenskou medaili se sponou udávajíc bojiště Francie od sdružení československých vojáků v Paříži.
Na jaře 1945 žádá o přeložení k bojovým jednotkám. Pro své partyzánské zkušenosti a znalosti němčiny je zařazen jako pyrotechnik do průzkumné jednotky 4. regimentu Cizinecké legie. V rámci této jednotky došel až do rakouského Lince. Zde je z regimentu vyčleněna jednotka složená z Čechoslováků a Poláku a je poslána k Chebu. Po osvobození Chebu pokračují k Františkovým Lázním a dále na Plzeň.

V několika rozhovorech Jaroslav Čermák uvedl, že z Plzně pokračovali až do Prahy. Do centra prý pronikla malá skupina ve třech džípech. Jednali údajně se Smrkovským, který je prý vyhnal, že jejich pomoc nechce, že musí povstaleckou Prahu zachránit Sovětský svaz. Vrátili se tedy prý do Holoubkova, kde čekali po boku Američanů na osvobození Prahy.
V Praze se Jaroslav Čermák krátce účastní zatýkání kolaborantů. Nakonec odjíždí do Marseille o odtud do velitelství cizinecké legie v alžírském Sidi Bel Abbés. V lednu 1946 odjel lodí Pasteur na Dálný východ.Zde čstil vietnamskou džungli od japonských vojáků. Poté se zúčastňoval různých akcí po celé Indočíně až do roku 1952, kdy se blížilo vypršení kontraktu a vrací se do Alžírska.

Po návratu do Alžírska Jaroslav Čermák vystoupil z jednotek cizinecké legie a díky svým jazykovým schopnostem se přesunul do Německa, kde zprvu sloužil na odposlechové stanici u českých hranic. Sloužil také přímo na hranicích, kde vedl předběžné výslechy s uprchlíky z Československa. Zprvu sloužil ve Furth im Waldu, v roce 1953 byl převelen do městečka Bayerische Eisenstadt přímo na německo-českých hranicích. Odtud ho v květnu 1953 členové bezpečnostní složky komunistického Československa unesli přes hranici do Železné rudy, v době kdy šel zrovna do služby. Estébáci se vydávali za uprchlíky, kteří právě překročili hranici.

Jaroslav Čermák se dostal k vojenskému soudu, kde mu prokurátor navrhoval trest smrti, nakonec dostal „jen“ sedmnáct let. Na svobodu byl Jaroslav Čermák propuštěn až v roce 1966, odseděl si na Mírově a Leopoldově 13 let. V roce 1969 opět odchází za hranice.

Ve druhé polovině 70. let se vrátil do tehdejší ČSSR a pracoval jako kvalifikovaný dělník. Údajně dodával zpravodajské informace pro francouzskou výzvědnou službu Deuxieme bureau – section 4. Respektive to tvdil po roce 1989.
Byl dvakrát ženatý, z prvního manželství měl dceru Dagmar, ze druhého dceru Helenu a syna Jana.
Zemřel 10. března 2011 během lázeňského pobytu v Poděbradech.

Některé verze životopisu Jaroslava Čermáka se liší, někteří čeští historici zpochybňují pravdivost některých tvrzení. Jaroslav Čermák sám svým vystupováním tyto pochybnosti o pravdivosti některých detailů svého života umocňoval. Mnoho detailů z jeho života je tedy značně sporných.

Marta Bednářová napsala dle jeho vyprávění knihu "Z pekla se neutíká" a byl s ním v roce 1999 natočen dokument "Zpověď legionáře", který se stal zahraničním špionem" z cyklu České televize Zpověď

01.jpg (38.84 KiB) Zobrazeno 4862 x

[Aaron Goldstein]

12. března 1962 zemřel Karel Paleček, zakladatel československých výsadkových jednotek

Narodil se 28. ledna 1896 v Plzni. Vystudoval reálné gymnázium a poté obchodní školu. Po vypuknutí Velké války byl povolán k Pěšímu pluku č. 35 v Plzni. Pod velením plukovníka Johanna Rittera von Mossig odchází s tímto plukem na frontu. V roce 1916 přeběhl a vstoupil do Československého vojska na Rusi. Byl přidělen ke kulometné rotě 3. pluku Jana Žižky z Trocnova. S touto jednotkou absolvuje bitvu u Zborova a celé sibiřské putování československých legií. V roce 1919 se vrací do vlasti.
Po návratu do vlasti pokračoval ve službě v armádě. Absolvoval důstojnickou školu a v roce 1921 nastoupil u Pěšího pluku 46 dislokovaného v Chomutově. Zde vykonává štábní a zpravodajské funkce. V květnu 1931 je převelen k 2. oddělení (zpravodajskému) hlavního štábu branné moci v Praze jehož přednostou byl brigádní generál Vladimír Chalupa. Zde pracoval jako člen ofenzivní pátrací skupiny zaměřené proti Německu. Poté, co zpravodajská služba získala nezvratné informace o chystaném obsazení republiky nacistickým Německem, využil Paleček nabídku plk. Moravce a v předvečer obsazení nacisty opustil Československo 14.března 1939, aby se z Anglie podílel na boji proti okupantům.

V exilu byl nejdříve pověřen řízením pařížské zpravodajské expozitury. Po pádu Francie se přesunul do Anglie, kde začal řídit Zvláštní skupinu D, která prováděla výběr a výcvik budoucích příslušníků paradesantních skupin vysílaných v rámci zvláštních operací do okupovaného Československa.

Na konci války byl pověřen dalším plněním koordinací výsadků materiálů pro odboj v Protektorátu Čechy a Morava ze strany SSSR. Z tohoto důvodu se z Londýna přesunul do osvobozených Košic.

Po válce jako důstojník zpravodajského oddělení HŠ přijímal hlášení přeživších výsadkářů ze zvláštních operací a zároveň připravoval vznik prvních československých výsadkových jednotek, tzv. jednotek dopravovaných vzduchem (JDV). 1. října 1947 byl z nařízení plukovníka generálního štábu Karla Palečka ustaven Pěší prapor 71. "Československých parašutistů" pod velením majora Oldřicha Taláška, a v posádce Stráž pod Ralskem, Výsadkové učiliště jemuž velel legendární kapitán Josef Černota. Ten také na Borečku u Mimoně uvedl v činnost balírnu padáků, kterou řídil nadporučík Vyskočil. Rozkaz o založení výsadkového vojska byl oficiálně přednesen 11. října ve Stráži pod Ralskem. Rozkaz spolusignoval i major Rudolf Krzák, náčelník Palečkova štábu. 15. srpna 1948 je ustanoveno Velitelství výsadkového vojska hlavního štábu a do jeho čela nastupuje Karel Paleček povýšený do hodnosti brigádního generála. Výsadkáři mu přezdívali "táta Palec".

V listopadu 1949 byl zatčen a na základě vykonstruovaných obvinění odsouzen k 10 rokům odnětí svobody. Trest si odpykával nejprve na plzeňských Borech a poté v Leopoldově. V roce 1952 byl jeho případ znovu otevřen a Karel Paleček byl v neveřejném procesu zbaven viny a osvobozen.

Zemřel 12. března 1962 po několika těžkých operacích. In memoriam byl Karel Paleček v roce 1992 povýšen do hodnosti generálporučíka.

V roce 2010 natočila Česká televize v cyklu Neznámí hrdinové O Karlu Palečkovi dokument s názvem Pohnuté osudy.
Na jeho počest nese od roku 2006 jméno Karla Palečka 102. průzkumný prapor v Prostějově.

[petrp]

15.březen 1939 - mediální ticho, ze kterého bolí uši
Československá republika, zmrzačená "Mnichovskou dohodou" zažila 15.března 1939 nejtemnější den moderních dějin. Dodnes pociťujeme negativní důsledky vstupu německých vojsk na naše území. Ten den - 15.březen 1939 - poznamenal osudy nás všech, i když jsme přišli na svět desítky let později. Divoký odsud Němců z republiky, kterým jsme přišli o miliony spoluobčanů. A Klement Gottwald na Hradě, prokurátor Karel Vaš v soudních síních, justiční vražda Milady Horákové, navždy rozdělení Voskovec s Werichem, zničený Bóža Modrý, teror na statečných vojácích, kteří bojovali za republiku v Anglii a dočkali se zrady právě od té republiky, tisíce politických vězňů, statisíce zmrzačených lidských osudů obyčejných lidí v Československu, následná sovětská okupace, husákovská normalizace... - tomu všemu zazněl startovní výstřel 15.března 1939.

To vše se stále promítá do našeho každodenního života. A budeme se s následky vyrovnávat dlouho, stejně jako si stále vyrovnáváme s důsledky husitské občanské války či násilné rekatolizace. Máme to v genech, jde to s námi, ať chceme či nechceme, ať už si to uvědomuje a připouštíme, či nikoliv.
A našim mediálním prostorem se nese silné, rozhodné a nekompromisní TICHO. Strašidelné je dnešní mlčení mnoha političek a politiků, kteří se jinak vyjadřují prakticky ke všemu a vždy. Žádne palcové titulky, žádné fotografie, připomínající tragický 15.březen 1939. Sem tam nesmělá zmínka, článeček, schovaný pod počet nově nakažených virousem a soukromými letadly s Peltou na palubě.
https://rehounek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=767444

[Aaron Goldstein]

Kdyby bylo ticho, bylo by to asi lepší než ta fraška, co se rozehrává....
Tak vypadá omluva a spojenec. Češi chválí německého velvyslance s kyticí

Kromě díků se mnoho lidí pod příspěvkem vyjadřovalo i k odsunutí Němců po válce a mnozí se za to omlouvali. Mezi ně patří i člen Pirátské strany Pavel Moravec. „Díky za citlivou připomínku a omluva za nehumánní vyhnání Němců po válce. Ne každý národností Němec sympatizoval s Německem. Odsunuti byli všichni. Násilí a zabavení majetku bylo pácháno bez ohledu na jakékoliv vině,“ napsal Moravec.

Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/chri ... omaci_indr

... a celé je to pochopitelně překlápěno do narativu "hodné Německo - zlé Rusko"...

Jako například vykulená šéfka šŤopky...
https://twitter.com/market_a/status/1371406232397971459

[kenavf]

Tak vypadá omluva a spojenec. Češi chválí německého velvyslance s kyticí

Cca 400000 zámerne a vedome na rozkaz, zavraždených občanov vyriešia nemci kyticou a niekto to považuje za adekvátne.
Po vpáde vojsk Varšavskej zmluvy prišlo o život cca 140 ľudí, väčšinou neúmyselne zblúdilými alebo odrazenými strelami, autonehodami a šarvátkami ožralcov. Bol niekto vtedy usmrtený na základe cielene vydaného rozkazu?

[Aaron Goldstein]

Mě tam děsí u té Adamové ten posun... Už to (podle nich) nebyla čistě okupace, ale vytvoření autonomního Protektorátu...
Loutková vláda, naprostá podřízenost německé správě a téměř 400 000 mrtvých mi moc jako autonomie nepřijde...

[Tomas BB SK]

arone - ale to je presne realita dnesnych dni... najma SR uz je presne to co si napisal. Kolonia, akoze autonomna , pod vedenim babkovej vlady na povel USA. A CR na tom nebude inak, len sa to lepsie maskuje

[Aaron Goldstein]

19. března 1922 se narodil Hiró Onoda, japonský voják bojující až do roku 1974

Ve dvaceti letech narukoval do armády, kde absolvoval výcvik pro členy přepadových oddílů "Futamata". Jako mladý podporučík speciálních jednotek byl na malém ostrově Lubang (třicet krát deset kilometrů) střežícím vstup do Manilského zálivu vysazen na počátku roku 1945 s jasným rozkazem: pokud Američané ostrov obsadí, má vyhodit do povětří molo u přístaviště a letiště. Pak má čekat, až se císařská armáda zase vrátí, a při invazi škodit Američanům v týlu. Když Američané ostrov obsadili, pár vojáků pod vedením Onody se skrylo ve vnitrozemí. Nakonec zbyli jen čtyři, ale jeden z nich to v roce 1949 vzdal a nechal se zajmout.
O tom, že válka skončila, se Onoda poprvé dozvěděl v říjnu 1945 z letáku, které Američané shazovali z letadel, jelikož se v džunglích jihovýchodní Asie takto skrývaly tisíce Japonců. Onoda text "zpravodajsky" vyhodnotil a rozhodl se, že je to jen naivní trik nepřítele. Stejně si poradil s letákem shozeným o pár měsíců později, přestože ho podepsal nejslavnější japonský generál Jamašita. Onoda se svými vojáky text pečlivě prozkoumal, ovšem podle toho, čemu už dopředu věřili a o čem nepochybovali. Jakákoliv odchylka od normálu, jak si ho představovali, pro ně byla důkazem, že jde o falešnou hru. Například v letáku se uvádělo, že při kapitulaci "budou jednotky pochodovat ve vyrovnaném a spořádaném tvaru". Ale Onodovi vrtalo hlavou: proč ve spořádaném tvaru? Když mají jít vyrovnáni, jsou přece automaticky i spořádaní. A usoudil, že je to lest.

Poté, co se vzdal v roce 1949 jeden voják z Onodovi skupiny, se Filipínci a Japonci se od něj dozvěděli jména zbylých tří vojáků. Na ostrov přijeli bratři Onody a ještě jednoho z jeho trojice. Z megafonů volali, že už je opravdu konec války. Onoda začal v té chvíli Američany obdivovat, že dokonce sehnali imitátory, kteří se perfektně naučili napodobit hlas jeho bratra. Ovšem celý pokus byl dokonce kontraproduktivní. Onoda dospěl k závěru, že když si s ním Američané dávají tolik práce, je jeho pozice strategicky důležitá pro další průběh války. A tak bylo zásadní vytrvat. To, že se válka vleče tak dlouho, ho nijak nepřekvapovalo, protože v armádě jim tvrdili, že se potáhne sto let.

Někdy v roce 1950 se Onoda rozhodl, že se nesmí jen zaměřit na skrývání, ale že je třeba "rozvíjet diverzní boj". To znamenalo, že pálil vesničanům právě sklizenou rýži. A každý člověk, jenž vstoupil na území, o němž se rozhodl, že ho jménem japonské armády ovládá, byl považován za nepřítele, protože by to mohl být zvěd převlečený za domorodce. Protože se pokaždé, když na někoho Japonci vystřelili, objevila pátrací výprava policistů, která je měla dopadnout, považoval to Onoda za potvrzení své úvahy, že všichni domorodci jsou špehové v převleku, kteří na ně byli nasazeni.

Aby je Filipínci a Japonci přesvědčili, nechávali jim v džungli pravidelně japonské noviny, z nichž měli pochopit, že je dávno mír. Onoda však znovu usoudil, že to je ďábelský trik Američanů, aby ho přiměli ke kapitulaci. Podle něj to byly normální japonské noviny, do nichž nepřítel nějakým záhadným způsobem později lstivě dodal zprávy, které je měly zmást. Totéž si řekl, když vesničanům ukradl tranzistorové rádio. Slyšel v něm japonské zprávy, mohl poslouchat i britskou BBC, dozvěděl se například o olympiádě v Tokiu, ale všechno to podle něj zinscenovaly USA, aby ho touto zpravodajskou hrou vylákaly.
Na ostrov přijel i Onodův starý otec, taky tam dorazila skupina jeho spolužáků ze základní i střední školy. Nic ho nepřesvědčilo, všechno byl trik - anebo si jejich volání a dopisy vyložil tak, že mu jejich prostřednictvím japonská tajná služba Američanům přímo před očima předává vzkaz, že má ještě vytrvat. Nakonec zůstal Onoda sám, protože byli oba jeho vojáci zastřeleni. V roce 1954 padl při přestřelce s filipínskými vojáky desátník Šimada, v roce 1972 zastřelila policie vojína Kozuku, který se v rámci záškodnických guerillových akcí vydal s Onodou pálit úrodu rýže venkovanů.

Zvrat nastal až v roce 1974, kdy Onodu v džungli objevil jeden mladý Japonec jménem Norio Suzuki. Byl to nedostudovaný vysokoškolák, který už pět let jezdil po světě a dal si kromě jiného za cíl "vidět Onodu, pandu a Yettiho". Strávil s ním dva dny, pořídil společnou fotku, a když viděl, že mu Onoda pořád nevěří, že válka dávno skončila, položil mu jednoduchou otázku. Co by vás přesvědčilo a co by se muselo stát, abyste toho nechal? Onoda řekl, že by musel osobně přijít jeho velitel major Taniguči, aby mu vydal rozkaz skončit akci. V Japonsku vypuklo pátrání po někdejším majorovi a pak ho našli. Pracoval jako knihkupec. Oblékli ho do staré uniformy a dovezli na ostrov. A tím pro Hiró Onodu konečně skončila válka.
Během doby, kdy se skrývala v džungli, Onodova skupina zabila asi třicet Filipínců, policistů i civilistů. Vzhledem k okolnostem mu ale filipínský prezident Ferdinand Marcos udělil milost.

Onoda se vrátil do Japonska jako hrdina a napsal knihu, která vyšla i v češtině. Jmenuje se "Moje třicetiletá válka".

[petrp]

Dnes slaví svátek kdo?
No přece:
Jožko, Jožino, Jojko, Jojo, Dodo, Ďoďo, Ošo, Pepa, Pepík, Pepíček, Pepánek, Pepča, Jožka, Josí, Jožin, Joža, Jozífek, Jožan, Jozin, Pípa, Pepek, Pepísek, Pepulka, Pepan, Pepák, Pepíno, Pepin...
Takže všem nebo
.

[milcet]

Voschod 2 (18. března 1965 – 19. března 1965)
Alexej Leonov vystoupil jako první člověk do volného vesmíru.

[Aaron Goldstein]

K Voschodu 2 doporučuji film "Время первых"... Nedávno šel na nějaké naší televizi a 25.3. půjde znovu na JoJ...
https://www.csfd.cz/film/58088-spacewalker/prehled/

[bacil]

Příběh Hiro Onody se dočkal i filmového zpracování v komedii Kdo najde přítele, najde poklad.
https://www.csfd.cz/film/33422-kdo-najd ... d/prehled/

[homer]

„Věřím v Boha a ve své pistole!“
To bylo krédo jednoho z největších československých hrdinů, štábního kapitána Václava Morávka, jednoho z tzv. Tří králů, člověka s neuvěřitelnou odvahou, jehož odbojářská historie byla divočejší než jakýkoliv akční film a který se díky svým dech beroucím činům stal doslovným zlým snem německých okupantů...
Právě dnes 21.března je výročí jeho osudového boje s obrovskou přesilou Gestapa, kdy zraněn ukončil v zoufalé situaci svůj život vlastní rukou...

[Aaron Goldstein]

Tak já si to dovolím rozvést...

Václav Morávek se narodil 8. srpna 1904 v Kolíně.
Vystudoval reálné gymnázium, kde v roce 1923 maturoval. 28. srpna 1923 se dobrovolně hlásí u odvodu a 1. října nastupuje u Pěšího pluku 42 v Terezíně. Hned 5. října 1923 ovšem odchází jako frekventant do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě. 15. srpna 1925 byl z akademie slavnostně vyřazen a jmenován poručíkem dělostřelectva. Nastupuje k dělostřeleckému pluku 107, kde po vystudování aplikační školy dělostřelectva nastoupil do funkce velitele čety u 1. baterie. Již v únoru 1927 byl Morávek zařazen do kurzu jezdeckého učiliště. V červenci 1927 byl přemístěn jako velitel spřežení ke 4. baterii, kde sloužil až do dubna 1929. Poté byl převelen ke 2. baterii, kde se stal velitelem remontního oddělení a byl povýšen na nadporučíka. V říjnu 1935 byl Morávek povýšen do hodnosti kapitána a přeložen do funkce velitele remontní baterie č. 7, určené k výcviku koní. V roce 1938 pak absolvoval dělostřelecký kurz v obci Plavecké Podhradie a byl povýšen nad štábního kapitána. 23. září 1938 po vyhlášení všeobecné mobilizace a branná pohotovosti, je Dělostřelecký pluk 107 vyveden do úseku Králíky-Albrechtice v rámci struktur IV. Sboru. Morávek se stal velitelem remontní baterie 105. Po Mnichovské dohodě se Morávek se svou jednotkou stahuje do Olomouce.

Po obsazení Čech a Moravy nacisty je 21. března 1939 vyřazen z armády. Morávek se vrací domů do Kolína. Vojenská rozdělovací komise zaměstnává jako vrchního aktuárského tajemníka na Úřadu práce. Podává žádost o přeložení do Českého Brodu. Na přelomu května a června se hlásí Morávek v kolínské pobočce odbojové organizace Obrana Národa, kam byl doporučen z pražského ústřední organizace. V srpnu 1939 byla kolínská organizace Obrany Národa rámcově dobudována a Morávek se přesunul do Prahy, kde se zapojil do buňky Balabána a Mašína v roli Balabánovy spojky. Vzniklo tak trio Mašín - Balabán - Morávek, později známé jako "Tři králové". Skupina shromažďovala řadu informací ze všech sfér života protektorátu, které vyhodnocovala a odesílala do zahraničí. Na jaře 1940 byl nucen přejít do ilegality, neboť se mu na stopu dostalo Gestapo. Od konce jara 1940 se na žádost plukovníka Františka Moravce, přednosty II. odboru MNO v Londýně stal kontaktní spojkou exilu na rezidenta Abwehru Paula Thümmela, známého jako agent A-54. Koncem roku společně s Mašínem vytvořily další spojení s exilem prostřednictvím vysílačky Sparta II. Na jaře 1941 se Gestapu podařilo skupinu Tří králů skoro celou zlikvidovat. V dubnu byl zatčen Balabán. V květnu byl potom zatčen Mašín, když kryl ústup svých spolubojovníků Peltána a Morávka z obklíčeného bytu v Nuslích. Ti z bytu uprchli po drátu antény vyhozené z okna. Při tomto sestupu si Peltán narazil obě nohy a Morávek uřízl levý ukazovák. Přes zatčení spolupracovníků se mu dařilo udržet v chodu ilegální vysílačku a udržoval i spojení s Thümmelem. S příchodem zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, se situace ještě vyostřuje a smyčka okolo Morávka povážlivě stahuje. V noci 19. prosince 1941 vtrhne do Morávkova úkrytu, v v garsoniéře manželů Schmiedlových v Karlově ulici č.25, devítičlenná skupina Gestapa vedená inspektorem Dittmarem Bingelem. Morávkovi se podařilo se z přesily prostřílet, přičemž zabil nebo zranil šest příslušníků Gestapa. Sám vyvázl s lehkým škrábnutím na stehně.

21. března se měl Morávek s Thümmelem setkat poblíž Ořechovky. Vydal se tam společně s rotmistrem Václavem Řehákem. Průběh zatčení a Morávkovy smrti nebyl dosud úplně objasněn. Podle jedné z verzí Řehák, který šel napřed, byl dopaden agenty gestapa. Část agentů gestapa zůstala v úkrytu a Morávek tedy nabyl dojmu, že na gestapáky stačí a s pistolemi v rukou se vydal svému spolupracovníkovi na pomoc. Vzápětí se však z úkrytů vyhrnul zbytek gestapáků. Morávek se dal na útěk. Během útěku od místa setkání k topolům u Prašného mostu, kde padl mrtev, vypálil asi 50 ran a poranil blíže neurčený počet pronásledovatelů. Dnešní historici se kloní k tomu, že Václavu Morávkovi zasadili smrtelnou kulku do hlavy příslušníci gestapa, ačkoliv měli při akcích vždy rozkaz, dostat podezřelé živé. Morávek zemřel poblíž Prašného mostu.

V roce 1945 byl povýšen do hodnosti podplukovníka dělostřelectva in memoriam. 8. května 2005 byl povýšen do hodnosti brigádního generála in memoriam

01.jpg (27.63 KiB) Zobrazeno 4060 x

[tomaspetr]

«Заживо сожжены 149 местных жителей, 75 из них — дети»: 22 марта 1943 года немецкими карателями и украинскими националистами была уничтожена Хатынь - белорусская деревня, ставшая символом геноцида гитлеровцев на советской земле!

22.břetna 1943 bylo zaživa upáleno 149 obyvatel vesnice Chatyň v Bělorusku, z toho jich bylo 75 dětí. Práce německého trestného komanda a ukrajinských nacionalistů.

[homer]

23. března 1915 se narodil Vasilij Grigorjevič Zajcev, jeden z nejlepsich sovetskych odstrelovacu 2.svet. valky

[Alchymista]

https://echo24.cz/a/S6pBJ/zemrela-marie ... zeni-lidic
Zemřela Marie Šupíková, která jako dítě přežila vyhlazení Lidic

V noci na pondělí zemřela Marie Šupíková, jako dítě přežila vyhlazení Lidic. Bylo jí 88 let. Podle ředitele Památníku Lidice Eduarda Stehlíka patřila k nejaktivnějším pamětníkům.

...

[Aaron Goldstein]

30. března 1894 se narodil Sergej Vladimirovič Iljušin, sovětský letecký konstruktér

Sergej Vladimirovič Iljušin se narodil v Diljalevu v ruské Volgogradské gubernii. Školu začíná navštěvovat až ve svých devíti letech, od svých patnácti let manuálně pracuje.

Po vypuknutí první světové války je Iljušin odveden do armády, v roce 1916 je přidělen k letectvu. Po ročním výcviku a složení leteckých zkoušek v roce 1917 absolvuje své první lety. Po skončení první světové války Sergej Vladimirovič Iljušin v roce 1919 vstupuje do Rudé armády, stává se mechanikem u vojenského letectva. V roce 1921 pak Sergej Vladimirovič Iljušin začíná svá studia na leteckém institutu v Moskvě. Školu absolvuje v roce 1926, během studií vyprojektuje kluzáky Mastjažari a Rabfakovec a větroň Moskva.

Po studiích Sergej Iljušin nastupuje do Vědeckotechnické komise vzdušných sil. Od roku 1931 působí jako vedoucí letecký konstruktér. 13. ledna 1933 Letecký komplex S. V. Iljušina. Celá konstrukční kancelář S. V. Iljušina se skládá z několika týmů z nichž každý se soustředí na trochu jiný typ vývoje.

Jako letecký konstruktér se Sergej Vladimirovič Iljušin poprvé výrazněji prosadí v roce 1936, kdy zkonstruuje ve své konstrukční kanceláři dvoumotorový letoun CKB-26, který pak vytvoří několik výškových rekordů. Vojenská verze tohoto stroje pod označením DB-3 (od roku 1941 je přeznačen na Il-4) je zařazena do výzbroje jako dálkový bombardér.

Současně s tím Iljušin pracoval na vývoji speciálního bitevního letadla, které mělo za úkol ničit nepřátelské tanky, vojenskou techniku a mechanizované jednotky. Letoun pod označením CKB-55 se dostal na oblohu poprvé v říjnu 1939 a krátce na to se dostal i do výzbroje Rudé armády pod označením Iljušin Il-2 a stal se během druhé světové války opravdovou legendou pod přezdívkou Šturmovik. Těchto letounů různých modifikací, bylo v letech 1941 až 1945 vyrobeno neuvěřitelných třicet šest tisíc kusů.

V roce 1944 vznikl nástupce Il-2 a to Iljušin Il-10, který létal po druhé světové válce v československém letectvu. Letecká továrna Avia od roku 1951 vyráběla licenčně tento letoun do roku 1955 pod označením Avia B-33.

Na konci války a po jejím skončení začal Iljušin vyvíjet dopravní letoun Iljušin Il-12, který byl v operační službě od roku 1946 a exportován byl do šesti zemí světa včetně Československa. Do Československých aerolinií nastoupil první stroj Il-12 v roce 1949. ČSA disponovalo celkem deseti stroji Il-12 a další dva létaly v armádě. Vyřazeny byly v roce 1960.

Už v roce 1950 je zkonstruován modernější Iljušin Il-14. Mnoho jeho verzí se postupně dostalo do čtyřicítky zemí celého světa a licenčně se tyto letouny vyráběly v Německé demokratické republice, Čínské lidové republice. Vyráběky se také v Československu pod názvem Avia Av-14. V Československu se do flotily ČSA stroje dostaly v roce 1957 a vydržely u národního dopravce létat až do roku 1977. Celkově u ČSA sloužilo třicet dva letounů Il-14, ale především licenčních a nebo u nás modernizovaných letounů Avia Av-14. Kromě toho v Československu vyrobených Av-14 létala v armádě, u vládní letky, či Správy dopravních letišť téměř padesát dalších strojů.

V Československu objevují v roce 1954 i další letouny z Iljušinovy konstrukční kanceláře a to Il-28. Jednalo se o taktické bombardéry, které se opět mimo jiné licenčně vyráběly v Čínské lidové republice pod názvem Harbin H-5 a u nás nosily označení B-228. Il-28 létaly v Československu do roku 1973.

Další přelomový letoun, byl Iljušin Il-18. Ten se, ale povedl až na druhý pokus. Poprvé vznikl v roce 1946, ale nedostal se do sériové výroby. A až turbovrtulová verze z roku 1956 se povedla a v různých modifikacích a verzích se rozšířila do celého světa a mnohde dodnes i ještě létá a vyrábí se i speciální vojenská verze Il-38 například pro indickou armádu. V Československu letouny Il-18 létaly od roku 1960 do roku 1990 u Československých aerolinií v počtu sedmnácti a další dva letouny u vládní letky a jeden u Vojenského leteckého zkušebního ústavu.

Posledním typem letounu Iljušin v Československu byl čtyřmotorový proudový letoun Iljušin Il-62, který létal do Kanady, USA, Indonésie a do dalších vzdálených destinací. Prototyp sice vzlétl v roce 1963, ale u ČSA létal od roku 1967 do roku 1994 v počtu patnácti kusů. Kromě toho sloužily letouny Il-62 u nás i u vládní letky.

Firma vyvíjí další známé letouny, jako je úspěšný nákladní Il-76, který u Aeroflotu nastoupil v roce 1977 a od té doby vznikla a dodnes vzniká řada dalších verzí a modifikací. V sedmdesátých létech dvacátého století vzniká také širokotrupý letoun Il-86 pro 350 cestujících. Ačkoli první prototyp letí v prosinci roku 1976, do provozní služby je zařazen až v roce 1980, čehož se už zakladatel konstrukční kanceláře nedožil.

Sergej Vladimirovič Iljušin, profesor na moskevské Vojenské letecké akademii N. E. Žukovského a člen Akademie věd SSSR umírá v Moskvě 9. února roku 1977.

[Alchymista]

Včera sme mali ešte jedno výročie - 29. 3. 1899 sa narodil Lavrentij Pavlovič Berija (Лаврентий Павлович Берия)