Kalendárium - připomenutí výročí, událostí...

[petrp]

[kenavf]

Dnes hovorili na nejakej slovenskej rozhlasovej stanici a stále mi tam niečo nesedelo. Až teraz sa mi to vybavilo čo mi to nesedelo, oni nehovorili Jurij Gagarin ale Juraj Gagarin.

[Skeptik]

Až teraz sa mi to vybavilo čo mi to nesedelo, oni nehovorili Jurij Gagarin ale Juraj Gagarin.

Ale to je naprosto v pořádku. Už v roce 1990 mluvil Slota před hotelem Slovakia v Žilině, že "všeci luďia sú Slováci, iba niektorý o tom eště nevedia".

[lasib]

niekto ruske meno ani nedokaže vypustiť z ust ...
https://mobile.twitter.com/StateDept/st ... 4099864578

[inzo]

tam je zámer iný - vypustením mena prvého kozmonauta a spomenutím amerických astronautov a hercov z pristátia na Mesiaci mení súvislosti pre dav. tak ako sa to deje s osloboditeľmi z 2.sv.vojny kde Sovietsky zväz je už len doplnok po rokoch masírovania

[petrp]

Google - pocta Johannesi Gutenbergovi

Johannes Gensfleisch zur Laden zum Gutenberg
...vynálezce knihtisku. Nejslavnějším a nejznámějším Gutenbergovým produktem byla 42-řádková latinská bible (tj. se stranami o 42 řádcích textu), a dodnes představuje jeden z vrcholů tiskařského umění. Tiskla se na pergamen nebo na papír a dvousloupcový text napodoboval jak rozvržení, tak písmo rukopisů. Gutenberg zvládal oboustranný tisk dvěma barvami – červenou a černou, ilustrace a iniciály doplnil po dokončení tisku iluminátor.

[Aaron Goldstein]

16. dubna 1945 byla potopena německá loď Goya, počet obětí činí 6000 - 7000 osob Goya byla norská nákladní loď. Její výtlak činil 5230 BRT, byla 146 metrů dlouhá a 17,4 metrů široká. Její rychlost dosahovala 18 uzlů. Stavba lodi Goya byla zahájena v roce 1939 v norské loděnici Avers Mek.Verkst. A/S. Její stavbu si objednal rejdař A/S Ludwig Mowinkels Rederi Bergen. Když Němci vtrhli do Norska, plavidlo zabavili a dokončili jeho stavbu. V dubnu 1940 byla Goya spuštěna na vodu. 6. ledna byla oficiálně zařazena do služby v německém válečném námořnictvu. Nejdříve plnila funkci pomocné lodi a plovoucího skladu pro německé ponorky operující v Baltu. V červnu 1943 dostala novou funkci a dále sloužila jako plovoucí základna pro 27. ponorkovou flotilu. Od srpna 1943 pak plnila funkci cvičného cíle pro posádky 24. výcvikové ponorkové flotily. V roce 1944 byla loď přemalována a získala maskovací nátěr a dále sloužila jako transportní loď pro německé vojáky.

Počátkem roku 1945 z Východního Pruska utíkali miliony Němců před postupující Rudou armádou. Německé velení se snažilo pro evakuaci uprchlíků využít každou loď, která byla poblíž. A tak k transportům prchajících Němců byla určena i Goya. Plavba z Východního Pruska do Německa byla velmi riskantní, protože Baltské moře bylo pod kontrolou jak sovětských letadel, tak i sovětských ponorek. 30. ledna 1945 byl sovětskou ponorkou S-13 pod velením kapitána Marineska potopena loď Wilhelm Gustloff. zahynulo téměř 10 000 osob. Stejná ponorka potopila 10. února další transport. Tentokrát se jednalo o loď General von Steuben a zahynulo 3600 osob.

16. dubna 1945 vyplouvá z přístavu Hel loď Goya. Oficiálně je na palubě 6100 osob, ale počet je ve skutečnosti větší. Bylo využito každé místo na palubě, protože se vědělo, že je to jeden z posledních transportů. Krátce po vyplutí byla loď napadena sovětskými bombardéry. Ztráty na životech jsou minimální, ale loď se musí na 20 minut zastavit aby opravila škody. Navíc je její rychlost díky poškození snížena na polovinu. Její šance na uniknutí ponorkám rapidně poklesla.

Kolem 23 hodiny loď objevuje sovětská ponorka L-3 pod velením kapitána Konovalova. Poškozená loď mu nemá šanci uniknout a kapitán ponorku přesouvá do palebného postavení. Ve 23:52 je loď torpédována a během pouhých sedmi minut se potápí. Potopení lodi přežilo 183 osob. Odhad počtu obětí se pohybuje mezi 6000 až 7000. Jedná se druhou největší námořní katastrofu.

Kontrolní otázka: Kdo si vzpomene v jakém filmu se objevuje ponorka třídy Alfa pojmenovaná po kapitánu Konovalovi???

[Alchymista]

Podobne ako v prípade "Wilhelm Gustloff" tvorili väčšinu "civilných" pasažierov pracovníci "tajnej štátnej polície" a podobných nemeckých organizácií, a ich rodinný príslušníci.

[petrp]

Kontrolní otázka: Kdo si vzpomene v jakém filmu se objevuje ponorka třídy Alfa pojmenovaná po kapitánu Konovalovi???

ANSW: The Hunt for Red October

[Skeptik]

Jen doplním, z těch 183 přeživších byly 4 civilisté a 179 vojáků.

[kenavf]

Kontrolní otázka: Kdo si vzpomene v jakém filmu se objevuje ponorka třídy Alfa pojmenovaná po kapitánu Konovalovi???

ANSW: The Hunt for Red October

A už tam sa objavuje Putin(Ivan Putin ..ten politruk https://www.imdb.com/title/tt0099810/?ref_=nmbio_sal_11 )

[Kolja]

Byla to docela dobře natočená propagandistická sračka. Rusi byli zlí, dobrej byl Litevec, nebo koho ten Skot vlastně hrál.

[Aaron Goldstein]

Tak ona je to klasická Clancyovka... (Ještě zfilmovali Vysoká hra patriotů, Jasné nebezpečí a Nejhorší obavy)... Kdo je hravý, tak Rainbow Six je také podle jeho knížky...

Ale pokud jste ještě nezapomněli číst knížky, tak doporučuji knihu "Rudá bouře"...

[gandalf]

Mám od něho několik knížek, včetně Rudé bouře, ale stejně se mi nejlépe čte Wilbur Smith /teď v době zavřené knihovny je to k nezaplacení - chybí mi jen jedna/.

[Alchymista]

https://ekonomickydenik.cz/zenam-a-dluz ... s-akciemi/
Ženám a dlužníkům vstup zakázán. Přesně před 150 lety se v Praze prvně obchodovalo s akciemi

Právě před 150 lety, 17. dubna 1871, odstartovalo obchodování s akciemi na pražské burze. Po skromných začátcích se dočkala většího rozmachu za éry První republiky. Vzhledem k nenávistnému postoji dvou totalit – fašistické a komunistické – byla existence akciového trhu na 54 let přerušena. Také po obnovení činnosti v dubnu 1993 prochází pražská burza lepšími a horšími časy.

Rakousko-uherská monarchie ambicím Čechů moc nepřála, dokonce i založení národní burzy pro cenné papíry si museli naši předkové vybojovat. Všechny překážky se podařilo zdolat zejména díky nadšencům vedeným velkoobchodníkem s cukrem Aloisem Olivou. Na provoz burzy se složilo hned 402 osob a firem, a to od pojišťoven přes cukrovary až po provozovatele železnic. Celkem se sešlo úctyhodných 29 870 zlatých.

Premiérové obchodování na „Pražské burze na zboží a cenné papíry“, jak zněl dobový název, se odehrálo 17. dubna 1871 v čase od 11:30 do 13:00. Obchodovalo se v domě v ulici Na Příkopě. Zatímco akciový trh měl poněkud provinční ráz, většího věhlasu dosáhla Pražská plodinová burza, kde se živě obchodovalo s cukrem i dalšími komoditami. Obchodování bylo tehdy exkluzivně mužskou záležitostí, kromě žen neměly na burzu přístup trestně odsouzené osoby a dlužníci v konkursu či úpadku.

Vzestup burzy přišel až po vzniku samostatné Československé republiky. Tehdy se pražská burza začala těšit silné podpoře ze strany státu a politických představitelů, zejména ministra financí Aloise Rašína. Díky jeho zásahu se podařilo přetáhnout akciové společnosti s působností v českých zemích z vídeňské burzy do Prahy. Významnou inovací byl v roce 1920 vznik Pražské súčtovací banky, která obchody vypořádávala. Jak uvádí na svém webu Burza cenných papírů Praha (BCPP), právo obchodovat měl tehdy každý, kdo si koupil vstupenku za poplatek tisíc korun na rok.

Během své předválečné historie se burza nacházela na sedmi adresách, jenže ani jednu z nemovitostí burza přímo nevlastnila. Vlastní prostory burza nakonec získala až v roce 1938, kdy byla dostavěna budova na tehdejší Hooverově třídě. Na burze se ovšem obchodovalo pouze rok. Výstavní budova dopadla za éry socialismu dost neslavně. Vede kolem ní hlavní dopravní tah centrem Prahy a současně byla doslova pohřbena pod brutalistickou budovu federálního parlamentu.

Smutný osud potkal nejen budovu, ale i samotnou burzu. Jako první ji zlikvidovali němečtí okupanti, stejně postupoval také komunistický režim. Marné byly již pokusy obnovit burzu po roce 1945. Obchodování na burze bylo totalitní mocí vykreslováno jako symbol zkaženosti a pokleslosti Západu a nemělo tedy šanci. Rozhodnutím ministerstva financí Československé republiky z dubna 1948 bylo nařízeno, aby pražská burza byla trvale uzavřena a její majetek byl rozprodán.

Naděje na obnovení burzy přišla až se svržením komunismu na podzim 1989 a návratem k demokracii a svobodě. Přesto trvalo ještě několik dalších let, než se burzu podařilo vzkřísit. Symbolicky se měsícem obnovení činnosti stal opět duben. Burza cenných papírů Praha prvně obchodovala v ulici na Můstku dne 6. dubna 1993. V prvních týdnech však doslova nebylo co nakupovat, situace se změnila až v létě téhož roku po zahájení obchodování s 955 tituly z první vlny kuponové privatizace.

Během 28 let obnovené existence prošla BCPP mnoha vzestupy a pády. Po prvotní vlně nadšení přišla éra tunelování a bankrotů firem z privatizace, po níž stovky titulů z nabídky zmizely. Jistý obrat k lepšímu přineslo zahájení obchodování s akciemi Erste Bank (říjen 2002) i první vydařená primární emise akcií – v červnu 2004 na trh vstoupily akcie Zentivy. V dalších letech se objevily další nové tituly, avšak mnohé z nich dopady neslavně. Jmenovitě lze uvést těžební skupinu NWR, developera ECM či IT firmu KIT Digital.
Pražskou burzu původně vlastnila skupina bank a brokerských firem. Na základě smlouvy z října 2008 v ní koupila většinový podíl Vídeňská burza – a drží jej dodnes. Nedlouho před tím, v polovině roku 2007, pražská burza vstoupila prostřednictvím dceřiné energetické burzy PXE do obchodování s elektrickou energií. Nyní už má v PXE pouze menšinový podíl, majoritu v květnu roku 2016 koupila německá energetická burza EEX.

[petrp]

22. dubna 1870, dle gregoriánského kalendáře, se v Simbirsku narodil jistý Vladimir Iljič Uljanov,
občas někde taky nazývaný Lenin...
.

Lenin_in_Switzerland.jpg (80.05 KiB) Zobrazeno 5456 x

[Aaron Goldstein]

24. dubna 1967 došlo k havárii přistávacího modulu kosmické lodi Sojuz-1
Sojuz se skládal ze tří sekcí. První byla vejčitá orbitální sekce, která poskytovala posádce jisté základní pohodlí a prostor. Byly v ní umístěny přístroje a vybavení, týkající se experimentů. V přídi mohlo být umístěno stykovací zařízení. Orbitální sekce se před přistáním odhazovala. Na orbitální sekci navazovala přistávací sekce ve tvaru zvonu. V té trávila posádka start a přistání a tato sekce jako jediná přežila návrat do atmosféry. Rozhodně v ní nebylo místa nazbyt, proto první posádky Sojuzů neměly k dispozici skafandry. Na přistávací sekci byl připojený válcový servisní úsek, který měl v přetlakové části přístrojové sestavy, nutné k provozu lodi jako je environmentální systém, orbitální orientační systém, komunikační systém a podobně. V nehermetické části pak servisní úsek obsahoval motor KTDU-35, přístroje nutné k jeho funkci a zásobu paliva a okysličovadla. Servisní úsek se od přistávacího modulu u prvních Sojuzů odděloval ve stejný okamžik, jako orbitální modul. Celá sestava vážila v případě první generace Sojuzu 6,56 t, na délku měřila 7,95 m a měla maximální průměr 2,72 m. Na servisním úseku se nacházela dvě křídla slunečních panelů o celkovém rozpětí 9,8 m.

Konstrukce Sojuzu začala za Koroljovovy éry s tím, že jeho derivát donese Sověty na Měsíc. Než bude loď hotova, měl doběhnout program Voschod prostřednictvím letů s pořadovými čísly 3 - 6; dokonce byla už jmenována posádka Voschodu-3. Jenže díky různým potížím a obstrukcím se termín letu posouval čím dál víc doprava a navíc bylo stále jasnější, že jednoduchý a ve svých možnostech omezený Voschod nemůže konkurovat sofistikovaným strojům Gemini. Sám Koroljov potají nařídil koncentrovat prostředky a personál na dokončení Sojuzu a po jeho smrti se Voschody tiše ztratily ze scény. Tu měla nyní opanovat nová hvězda jménem Sojuz, technikům konstrukční kanceláře a pracovníkům továren známá pod zkratkou 7K-OK (v případě varianty pro let k Měsíci pak 7K-LK).

Kosmická loď Sojuz
Hned prvním letem měla vyrazit světu dech. Během 24 hodin měly odstartovat dva Sojuzy- jeden, pilotovaný jediným mužem a druhý s trojčlennou posádkou. Na oběžné dráze se měly oba stroje spojit a dva kosmonauti z trojčlenné posádky měli vykonat kosmickou vycházku, při které by se přesunuli na palubu druhé lodi. Sovětský kosmický program nedisponoval stykovacím zařízením s průlezem. Let dvou Sojuzů tak měl být mimo jiné generálkou pro některé fáze letu k Měsíci, při kterém by se kosmonaut, který měl přistát na jeho povrchu, byl nucen na cestě tam i zpět přesunovat mezi lodí a jednomístným lunárním modulem vnějškem!Velitelem lodi 7K-OK výrobního čísla 4, která byla přejmenována na Sojuz-1, byl jmenován Vladimir Michailovič Komarov. Byl to jeden z nejschopnějších kosmonautů, byl velmi technicky nadaný a navíc to byl veterán. Své kvality prokázal při letu Voschodu-1, coby jeho velitel. Nyní se měl stát prvním sovětským kosmonautem, který se opakovaně zúčastní kosmického letu. Jeho náhradníkem byl jmenován Jurij Gagarin. Do trojčlenné posádky druhého Sojuzu byl jako velitel jmenován Valerij Fjodorovič Bykovskij, veterán Vostoku-5. Kosmonauty, kteří měli vykonat přestup do druhé lodi, se měli stát Jevgenij Vasiljevič Chrunov a Alexej Stanislavovič Jelisejev.

Vladimir Michajlovič Komarov
Ovšem vývoj lodi neběžel podle plánů. Na prvním letovém exempláři se objevilo v průběhu testů 2123 chyb a defektů. Dvě bezpilotní mise skončily v jednom případě nesplněním programu letu a dálkovým povelem k destrukci, v druhém případě situací, která by v reálu znamenala ztrátu posádky. Při návratu prohořel tepelný štít a po přistání se modul díky vzniklému otvoru potopil pod hladinu Aralského jezera.

Ale závod o Měsíc běžel a čas byl neúprosný. Na nějaké dlouhé prostoje a odklady nebyl čas. Sověti si uvědomovali, že díky tragédii Apolla-1 mají možná poslední šanci Američany dohnat. Večer 14. dubna 1967 se sešla Státní komise pod vedením Leonida Smirnova, aby konstatovala, že obě lodi jsou připraveny ke startu bez závad. Po pouhých dvou neúspěšných bezpilotních misích to bylo poměrně troufalé konstatování.

Nášivka letu Sojuz-1
Přes všechny obtíže přípravy ke startu pokračovaly. Velmi brzy ráno 23. dubna 1967 přijel na rampu číslo 1 autobus s Komarovem a Gagarinem. Komarov měl oblečen lehký vlněný oděv, Gagarin svou uniformu. Přesně podle plánu, v 00:35:00 UTC ( 03:35:00 Moskevského času) se nosná raketa ve verzi Sojuz odpoutala od rampy a Vladimir Komarov byl na cestě. Po 540 sekundách se Sojuz-1 oddělil od nosiče. Agentura TASS přinesla o startu zprávu, která vzrušila domácí i zahraniční pozorovatele. Mise totiž v ní byla označena jako Sojuz-1. Všechny předchozí sovětské lety byly oznamovány bez číslování. Tato změna mohla znamenat jediné. V nejbližší době se zřejmě chystá start druhé lodi! Že by zůstalo jen u prostého skupinového letu jako v případě Vostoků, tomu nikdo nevěřil. Navíc byla zveřejněna fotografie Komarova ve skafandru, na které bylo možno zahlédnout neuvěřitelně prostorný interiér lodi. Nikdo netušil, že fotografie byla pořízena při nácviku beztížného stavu v letounu Tu-104LL. Snímek ještě poměrně dlouho poté mátl západní komentátory ohledně vnitřních rozměrů Sojuzu. V řídícím středisku v Jevpatorii po navedení na oběžnou dráhu vládla také vzrušená nálada, ovšem z úplně jiných důvodů. Podle údajů telemetrie se nevyklopil levý solární panel. To znamenalo velmi výrazné omezení dodávky elektrické energie pro Sojuz, ale to byl ten relativně menší z problémů. Horší bylo, že neotevřený panel nejenže blokoval vyklopení záložní telemetrické antény, ale hlavně se díky němu nemohl odklopit kryt slunečního a hvězdného čidla 45K. Toto čidlo bylo klíčovým prvkem při zabezpečení polohy lodi při nadcházejícím setkání kosmických lodí a koneckonců i při návratu do atmosféry. Další systém orientace, iontový senzor, nefungoval správně díky kontaminaci spalinami z orientačních motorků Sojuzu. Díky problémům s uvedením do správné polohy také nebylo možno loď orientovat na Slunce tak, aby na rozložený solární panel dopadalo co nejvíce světla. Sojuz začal spotřebovávat energii v bateriích a nebyl schopen je správně dobíjet. Komarov se snažil o ruční stabilizaci lodi, ale neuspěl. Asymetrická konfigurace Sojuzu pouze s jedním rozloženým panelem působila díky vychýlenému těžišti velké obtíže při manévrování. Komarov se snažil s neovladatelnou lodí bojovat, jak jen to šlo. Kopal do stěny u dna přistávacího modulu v naději, že se mu podaří zaseknutý panel uvolnit. Marně. Pokoušel se také orientovat loď na Slunce ručně. Také marně. Začínalo být jasné, že ze spojení lodí nebude nic. Doporučení Borise Čertoka a dalších specialistů bylo jednoznačné: odvolat let Sojuzu-2 a nechat Komarova přistát co nejdříve, dokud je v bateriích ještě nějaká „šťáva“. Státní komise však byla jiného názoru. Na oběžnou dráhu tak směřoval další povel automatickému stabilizačnímu systému k orientaci na Slunce. Opět s nulovým výsledkem. Komarov se pokusil na pátém orbitu znovu o mauální orientaci s využitím sledování horizontu přes periskop, ale neuspěl. Jediný solární panel dodával pouhých 14 ampérů proudu, což bylo mnohem méně, než bylo potřeba. Specialisté v řídícím středisku na Krymu spočítali, že energie v bateriích bude vyčerpána zhruba kolem 17. orbitu a záložní baterie pak vydrží do 19. orbitu. Situace byla vážná. Od 7. do 13. orbitu se Sojuz-1 dostal mimo oblast sledovacích stanic, Komarov měl podle letového plánu spát. Na spánek ale nebylo pomyšlení. Část Státní komise, zejména maršálové Kerimov a Kamanin spolu s akademikem Keldyšem prosazovali zrušení startu Sojuzu-2 a přistání Sojuzu-1 při nejbližší příležitosti, tedy na 17. orbitu. Proti nim stál Vasilij Mišin. Stále doufal, že se situace uklidní a let proběhne podle původního programu. Dokonce se objevil plán, podle kterého měli Chrunov a Jelisejev během své kosmické vycházky opravit stávkující mechanizmus rozevírání panelu.

Veškeré naděje vzaly zasvé během 13. orbitu, kdy se Sojuz-1 dostal opět do zóny spojení. Komarov informoval řídící středisko o svém dalším neúspěšném pokusu stabilizovat loď pomocí iontového senzoru. Doporučil zrušit start Sojuzu-2. Díky nedostatku proudu začal zlobit také environmentální systém a teplota v kabině začala klesat. Státní komise jednohlasně zrušila misi Sojuzu-2 a vydala pokyn k zajištění přistání Komarova na 17. orbitu.

Řídící středisko se začalo připravovat na přistání Sojuzu-1. Čidlo Slunce a hvězd 45K bylo blokováno nerozvinutým panelem. Iontové senzory také nefungovaly korektně. Zbývalo ruční ovládání lodi, se kterým měl Komarov také potíže. Nesymetrické těžiště znemožňovalo přesnou orientaci a paliva v nádržích rapidně ubývalo. K tomu Komarov hlásil, že v zemském stínu je takřka nemožné najít horizont, podle kterého se měl řídit. A přistání na 17. orbitu znamenalo zážeh brzdícího motoru právě ve stínu. Pokud nedokáže Komarov loď uvést do správné polohy, buďto shoří v atmosféře, nebo se dostane na vyšší oběžnou dráhu bez šance na záchranu.

Čas zapálení brzdícího motoru byl stanoven na 23:15:12 UTC. Nastalo napjaté čekání na moment, kdy se Sojuz-1 ocitne opět v dosahu sledovacích stanic. O několik desítek minut později byl zachycen signál lodi. Balistici se pustili do rychlých výpočtů. Během pár okamžiků měli jasno. Parametry dráhy Sojuzu-1 zůstávaly stejné, brzdící motor se nezapálil! Podle Komarova tentokrát iontový systém fungoval správně do momentu, kdy přelétal rovník. Pak nevysvětlitelně selhal a řídicí systém lodi zablokoval zážeh brzdícího motoru.

Bylo třeba rychle vymyslet další nouzový plán. Nakonec byl schválen následující postup: přistání proběhne na 19. orbitu, Komarov nejprve na osvětlené straně zorientuje loď podle horizontu a poté předá kontrolu nad lodí gyroskopům KI-38. Ty byly známy jako poměrně spolehlivý mechanizmus. Po vylétnutí ze zemského stínu měl kosmonaut zkontrolovat orientaci lodi a případně doladit nesrovnalosti, pokud by se nějaké vyskytly. Motor se měl zapálit v 02:57:15 UTC a měl pracovat 150 sekund. Jurij Gagarin přečetl Komarovovi celý postup a ujistil se, že byl správně pochopen. Když se na 19. obletu Sojuz dostal do dosahu spojení, byla komunikace takřka nesrozumitelná díky atmosférickým poruchám. Komarov hlásil, že motor pracoval 147 sekund, vypojil se v 02:59:38 UTC. V 03:14 UTC Komarov zaznamenal na palubní desce signál „Nouze-2“. Stabilizační systém si nedokázal poradit s vychýleným těžištěm a gyroskopy vyslaly nouzový signál, jakmile odchylka od osy dosáhla 8°. Ale brzdící zážeh byl dostačující. Signál vypnul orientační systém a řízený sestup nebyl možný. Pokračovalo se s neřízeným balistickým sestupem.“ V následující chvíli bylo potvrzeno oddělení orbitálního a servisního úseku od přistávacího modulu. Vše důležité proběhlo podle plánu, Sojuz-1 a Komarov byli zachráněni. Asi 15 minut po rozdělení došlo podle předpokladu k přerušení spojení. Po několika minutách se spojení obnovilo, Do oblasti kolem Orska, kam měla kabina přistát, už směřovaly vrtulníky a letouny pátrací služby. Let Sojuzu-1 se chýlil ke konci. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že se blíží tragédie.

Uvolnil se brzdící a výtažný padák. Jeho tahem se měl ze svého kontejneru vytáhnout hlavní padák, jenže sekundy ubíhaly a nad lodí se třepotal a převaloval stále jen výtažný padáček. Hlavní padák se zasekl uvnitř kontejneru! Senzory na palubě Sojuzu zaznamenaly fakt, že loď nezpomaluje podle plánu. Systém fungoval přesně tak, jak byl naprogramován: uvolnil zavěšení hlavního padáku a vypustil záložní padák. Jenže hlavní padák byl stále ve svém kontejneru uvnitř Sojuzu a nemohl se tak odpojit. Záložní padák vylétl ze své schránky a zamotal se do výtažného padáku, který stále ještě plápolal nad lodí.

Byl 24. duben 1967, 03:22:52 UTC, když Sojuz-1 zakončil svou vesmírnou pouť úderem o zem v obrovské rychlosti. Při dopadu se kabina roztříštila a Vladimir Komarov byl na místě mrtev. Dílo zkázy dokončily motorky na tuhé palivo, které měly spustit zhruba metr nad zemí a zbrzdit tak přistání. Před přistáním se měl odhodit tepelný štít, pod kterým byly skryty. Ten ale zůstal na svém místě a při úderu o zem tak motorky zapálily zbytky samotné kabiny.

Posádka jednoho z pátracích letadel An-12 zahlédla Sojuz ještě ve vzduchu a navigovala na jeho pozici helikoptéry. První stroj přistál asi 70 metrů od místa dopadu. Záchranářům bylo okamžitě jasné, že Komarov je uvnitř trosek a už mu není pomoci. Jenže dohodnuté signály barevnými světlicemi neobsahovaly kód, který by znamenal smrt posádky. Proto záchranáři použili nejzávažnější dostupný kód „Kosmonaut potřebuje urgentní lékařský zásah mimo loď“. To zmátlo velitele záchranných jednotek a prodloužilo dobu, po kterou setrvávalo řídící středisko v domnění, že let skončil alespoň částečně úspěchem. Záchranáři se snažili uhasit plameny hasicími přístroji, požár byl ale natolik prudký, že nezbylo, než na vrak naházet hlínu. Z kabiny zbyla kouřící masa, vysoká asi 70 cm. Kosmonaut nebyl nikde k nalezení, až po dlouhém úsilí se podařilo identifikovat spečené ostatky o rozměrech asi 30 x 80 cm. Z trosek Komarovovy pozůstatky údajně vytahoval sám Gagarin. Tělo bylo převezeno do Moskvy, kde byla za přítomnosti některých kosmonautů vykonána pitva. 26. dubna 1967 byl popel Vladimira Komarova uložen během státního pohřbu do kremelské zdi.

Trosky přistávací kabiny
Vyšetřovací komise nakonec zjistila dvě závažné skutečnosti. Schránka padáku byla otevřena ve výšce 11 km a rozdíl tlaků mezi vnější atmosférou v této výšce a vnitřním prostředím modulu kontejner zdeformoval a znemožnil tak vytáhnutí padáku ven. V takové výšce nebyl padákový systém nikdy testován. Navíc výtažný padáček působil silou 1500 kg, ale k vytažení hlavního padáku bylo při následných testech třeba více než 2800 kg tahu. Druhým, neoficiálním, poznatkem byl fakt, že po nanesení speciální pryskyřice, která pokrývala vnější stěny lodi a chránila ji před žárem při vstupu do atmosféry, byly kabiny 7K-OK No.4 (Sojuz-1) a 7K-OK No.5 (Sojuz-2) testovány v tepelné komoře, kde měla mimo jiné ona pryskyřice polymerizovat a ztuhnout. Při testech nebyly díky nedbalosti techniků instalovány kryty padákových schránek a tak byly kontejnery vevnitř potřísněny pryskyřicí, která utvořila na stěnách drsný povlak. Ten bránil hladkému vyklouznutí padáků. Na základě těchto poznatků byly stěny padákových kontejnerů na dalších exemplářích lodí vyztuženy, jejich tvar změněn z válcového na konický a vnitřní povrch byl dokonale vyleštěn.

Spečené torzo Vladimíra Komarova
Nakonec je třeba zmínit jednu nechutnou aféru. Po letu se objevily spekulace o tom, že s Komarovem v očekávání jeho smrti ještě před vstupem do atmosféry mluvila jeho žena a Dmitrij Ustinov. Kosmonaut údajně dal ženě rady ohledně výchovy jejich dětí a pak bylo slyšet jen vzlyky. Ustinov prý také plakal a neustále opakoval Komarovovi, že je hrdina. Tato historka je nesmyslná. Od momentu, kdy bylo rozhodnuto o jeho návratu, měl Komarov plné ruce práce, aby zkrotil svůj Sojuz. Na soukromou komunikaci prostě nebyl čas, navíc jak mohli pracovníci řídícího střediska v noci sehnat Ustinova a dopravit jej do řídícího střediska na Krym? Komarov byl velmi nadaný a schopný kosmonaut, byl si vědom toho, že se mohou vyčerpat baterie, ale nakonec nemusel ani přepínat na záložní sadu akumulátorů. Byl přesvědčen, že mise skončí úspěšně, odhozením servisního úseku vlastně odhazoval i své problémy. V návratovém modulu se do aktivace padákového systému nevyskytla žádná život ohrožující závada. O tom, že zemře, mohl vědět maximálně několik desítek sekund před dopadem.

Program Sojuz se touto tragédií, stejně jako jeho protějšek Apollo, zadrhnul a zastavil na dlouhý rok a půl. Přesto se koncept kosmické lodi Sojuz ukázal natolik progresivním, že se používá dones.

[Aaron Goldstein]

25. dubna 1960 americká ponorka USS Triton obeplula svět pod hladinou
Ponorka Triton byla postavena jako námořní ekvivalent letounu včasné výstrahy. Měla za úkol elektronické střežení vzdušného prostoru před plujícím operačním svazem letadlové lodi. Nesla na své palubě rozměrný výškový vyhledávací radar AN/SPS-26. Jako první americká ponorka byla poháněna dvojicí jaderných reaktorů. Také byla ve své době nejdražším plavidlem amerického námořnictva. Její stavba stála 109 000 000 USD. Projekt na jadernou radarovou ponorku byl zpracováván v letech 1954 - 1955. 29. května 1956 byl v loděnici General Dynymics Electric Boat položen kýl a 19. srpna 1958 byla spuštěna na vodu. 10. listopadu 1959 jí americké námořnictvo zařadilo do služby.

Spuštění ponorky Triton na vodu
Ponorka byla dlouhá 136,4 metrů a měla 11 metrů širokou palubu. Byla poháněna dvojicí jaderných reaktorů S4G, které vyráběly páru pro dvě parní turbíny. Ty otáčely dvojicí pětilistých vrtulí. Ponorka dosahovala rychlosti 30 uzlů na hladině a 27 uzlů pod hladinou. akční rádius byl díky pohonu v podstatě neomezený. Posádku tvořilo 172 mužů. Až do příchodu třídy Ohio se jednalo o největší ponorku v americkém námořnictvu.

SSNR-586 USS Triton
Počátkem roku 1960 byl vypracován plán na obeplutí zeměkoule pod hladinou. Byla zvolena stejná trasa, jakou podnikl Fernão de Magalhães (Fernando Magallanes) v roce 1520. Jako výchozí bod byly zvoleny Skály svatého Petra a Pavla, což je tucet ostrůvků v Atlantiku asi 950 km severovýchodně od brazilského města Natal. Celá akce dostala název Operace Sandblast. Provedeném byla pověřena ponorka SSNR-586 USS Triton a její kapitán Edward Latimer Beach, Jr.

Operace Sandblast
Na svou cestu kolem světa vyrazila 24. února 1960 a svého cíle dosáhla 25. dubna 1960. Urazila celkem 26 723 námořních mil, což je 49 491 km za 60 dnů a 21 hodin při průměrné rychlosti 18 uzlů. Během své cesty čtyřikrát překročila rovník. Do svého domovského přístavu New London se vrátila 10. května.

Přestože plula ponorka ponoořená, tak má i svého svědka památné plavby. Je jím devatenáctiletý filipínský rybář Rufino Baning, kterého USS Triton vyděsila svým periskopem v Magellanově zátoce na Filipínách. Časopisu "National Geographic", který celou cestu Tritonu dokumentoval se podařilo rybáře vypátrat. V rozhovoru pro tento časopis uvedl, že se bál, že je to oko mořské obludy.
Během své cesty musela posádka opravovat několik důležitých zařízení. Jeden člen posádky vážně onemocněl a musel být přeložen na křižník amerického námořnictva CA-132 USS Macon. Došlo k tomu u uruguayského Montevidea. Protože ponorka vynořila nad hladinu pouze část věže s poklopem, nebyl tento incident kvalifikován jako přerušení ponoření.

[homer]

Černobylská havárie je dosud nejzávažnější havárií v historii jaderné energetiky. V časných ranních hodinách v sobotu 26. dubna 1986 došlo během technické zkoušky v Černobylské jaderné elektrárně na severu Ukrajiny k abnormálnímu vzrůstu výkonu a následnému prudkému zvýšení tlaku páry v jaderném reaktoru typu RBMK-1000 ve 4. bloku elektrárny. V 01:23 moskevského času odhodila mohutná parní expanze víko reaktoru a vyústila v požár, sérii dalších explozí a roztavení reaktoru. Aktivní zóna reaktoru a související bezpečnostní systémy byly okamžitě zničeny nebo těžce poškozeny. Okolí reaktoru bylo kontaminováno radioaktivními úlomky grafitu a palivových tyčí.

Do atmosféry se uvolnil radioaktivní mrak, který postupoval západní částí Sovětského svazu, východní Evropou a Skandinávií do celé severní polokoule.[1] Byly kontaminovány rozsáhlé oblasti Ukrajiny, Běloruska a Ruska. Široké okolí elektrárny, včetně blízkého města Pripjať, bylo evakuováno a změněno v uzavřenou zónu. V období 1986–2000 došlo k přesídlení více než 350 000 lidí.[2] Budova reaktoru byla ještě v roce 1986 obestavěna železobetonovým sarkofágem, který měl zamezit další kontaminaci okolního prostředí. V letech 2010–2019 byl postaven nový kryt, který obklopuje ten původní.
zdroj: wiki

[Aaron Goldstein]

29. dubna 1947 byli odsouzeni a popraveni zrádcové a kolaboranti Karel Čurda a Viliam Gerik
Po skončení 2. světové války vyvstala nutnost postihu válečných zločinů. Hlavním problémem však bylo vymezení pojmu válečného zločinu, který tehdejší mezinárodní právo dosud nevymezilo. Tzv. Briand-Kellogův pakt z 28. srpna 1928 se stal sice součástí mezinárodního právního pořádku, ale pachatelé válečných zločinů se vůbec neobávali postihu za jimi spáchané činy. Představitelé zemí postižených hitlerovskou agrese se proto snažili veřejně upozorňovat na spáchané zločiny a požadovali koordinovaný postup spojenců při zajištění a potrestání pachatelů těchto zločinů. První kýžený výsledek se objevil v prohlášení představitelů devíti okupovaných zemí z 13. ledna 1942 o potrestání německých válečných zločinů, kde v bodě 3 si Spojené národy stanovily jako hlavní cíle potrestání viníků a těch, kdo jsou za tyto zločiny odpovědni, organizovanou justici, ať už tyto zločiny nařídili, spáchali nebo jakkoli se na nich účastnili. Následovala další významná deklarace o odpovědnosti hitlerovců za spáchaná zvěrstva, jež byla přijata 2. listopadu 1943 a všeobecné úsilí spojenců vyvrcholilo Postupimskou konferencí Velké Británie, Sovětského svazu a Spojených států amerických, která potvrdila úmysl postavit válečné zločince před rychlý a spravedlivý soud. Ten posléze následoval v podobě Norimberského procesu s hlavními válečnými zločinci a procesy na něj navazujícími.


V Československu se uplatňovaly dekrety prezidenta republiky, upravující otázky československého státního občanství, konfiskace či znárodnění majetku. Mezi nimi byl vydán dekret prezidenta republiky č. 6 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech z 1. února 1945. Zásady potrestání válečných zločinců stanovila nová československá vláda na osvobozeném území a formulovala je v tzv. Košickém vládním programu, přijatém 5. dubna 1945. Právě zde stanovila v bodu IX zásady pro potrestání válečných zločinů, spáchaných nejen na národech Československa a na československém území, nýbrž i zločinů, spáchaných na jiných národech. Původní dekret byl s určitými změnami nahrazen pouze pro české země platným stejně nazvaným dekretem č. 16/1945 Sb. z 19. června 1945 (tzv. velký retribuční dekret). Na Slovensku se dekrety neuplatnily. Z odlišné povahy retribucí zejména představitelů válečného slovenského státu se využilo nařízení SNR č. 33 o potrestání fašistických zločinců, okupantů, zločinců a kolaborantů a o zřízení lidového soudnictví. Výše zmíněný Dekret č. 16/1945 Sb. se týkal potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a též mimořádných lidových soudů. Oproti původnímu londýnskému dekretu č. 6 měl několik zásadních odlišností: např. se objevil nový § 11 – udavačství. Již pouhé udání bez následků bylo trestáno těžkým žalářem od 5 do 10 let, při zavinění ztráty svobody československého občana žaláře od 10 do 20 let. Dále byl přeformulován druhý odstavec § 16 o možnosti zmírnění trestu, odstavec 2 § 13 nově nezbavoval pachatele viny za zločiny spáchané při výkonu služební povinnosti apod. Dle dekretu č. 17/1945 Sb. vznikl Národní soud, dalším dekretem č. 137/1945 Sb. bylo umožněno uvalit zajišťovací vazbu na státně nespolehlivé osoby a tzv. malý retribuční dekret, jenž se týkal trestání některých proviněný proti národní cti. Všem těmto dekretům se říkalo retribuční. Velký retribuční dekret stanovoval přísnější trestní sazby pro trestné činy uvedené v dekretu spáchané v době zvýšeného ohrožení republiky – tedy v období mezi 28. květnem 1938 a 31. prosincem 1946. Pro jejich rozhodování byly zřizovány mimořádné lidové soudy, které se nacházely v sídlech krajských soudů. Skládaly se z pětičlenných senátů. Veřejný žalobce jmenovaný ministrem spravedlnosti předkládal soudu obžalobu. Největší význam pro celé řízení měly komise ONV a bezpečnostní orgány. Jejich zjištění ovlivňovala konečné rozhodování mimořádných lidových soudů.


Dne 4. dubna 1942 se Gerik sám dobrovolně přihlásil na četnické stanici, učinil výpověď na gestapu a posléze začal nepříliš ochotně plnit pro gestapo i zadané úkoly a to s nejasnými výsledky. Přesto za svoji spolupráci získal pět milionů protektorátních korun, polovinu odměny za odhalení pachatelů atentátu na Heydricha (druhou polovinu obdržel Čurda). Gerik sám však toužil jen o to se dostat přes Švýcarsko do Anglie. Chtěl vysvětlit, proč se zachoval takovým způsobem, získat zkušenosti a opět přiletět zpět jako parašutista s novými přístroji a instrukcemi. Nakonec se ale chytil do pasti konfidenta Bedřicha Nováka63 a byl v roce 1943 gestapem zatčen, po tři měsíce vězněn na Pankráci a v Terezíně a 28. října 1943 odvezen do koncentračního tábora v Dachau, kde byl 29. dubna 1945 osvobozen Američany. Vrátil se do Čech, aby se v Praze hlásil u ministerstva národní obrany a vysvětlil okolnosti svého případu. Dne 23. května 1945 dorazil do Prahy a o den později se přihlásil na MNO. Ještě ten den bylo sepsáno prohlášení o jeho činnosti v operační skupině Zinc. Jeho naivní představy o tom, že mu vše bylo odpuštěno, se rozplynuly poté, co byl vzat 30. května 1945 do vězení polního soudu 1. československé divize. Ještě týž den požádal náčelník hlavní správy OBZ (Obranného zpravodajství) u MNO mjr. Bedřich Reicin o zahájení trestního stíhání proti bývalým příslušníkům československé armády, mezi nimiž byli i Čurda a Gerik. Oba případy byly vedeny odděleně. 1. června 1945 bylo vydáno usnesení týkající se Gerika pro podezření ze spáchání trestného činu vojenské zrady dle § 6 č. 1, 2. zákona č. 50/1923 Sb. z. Ještě týž den československý polní prokurátor 1. divize Gabriel Gabula uvalil na Gerika vyšetřovací vazbu. O čtyři dny později mu byl přečten zatýkací rozkaz a přečteno poučení o právu stížnosti, po kterém se Gerik odebral zpět do vazby. V následujícím týdnu byl podroben výslechům a začal si uvědomovat vážnost celé situace. Není proto divu, že 11. června 1945 využil nepozornosti dozorců a uprchl v nestřeženém okamžiku z denní vycházky. Ještě týž den byla rozhlasem vyhlášena nejméně třikrát zpráva o pátrání po 160-162 cm vysokém, zavalitém muži plavých vlasů, okrouhlého obličeje s bílými zuby, oblečeného v modrý proužkovaný kabát a žlutých plátěných kalhot se znalostí maďarského, anglického, německého a polského jazyka. A ještě týž den byl zatčen u Nepomuku, o pár dní později deportován do Prahy a 16. června vzat do vazby polního soudu. V důsledku jeho útěku polní prokurátor rozšířil vyhledávací řízení proti Gerikovi též na podezření ze zločinu zběhnutí dle § 183, 198 vojenského trestního zákona.

Čurda oproti Gerikovi nebyl zdaleka tak naivní. Věděl, že ho po případném osvobození Československa nic příjemného nepotká. Velice si byl vědom, že svým udáním způsobil smrt nejen parašutistům, svým kamarádům a také atentátníkům na R. Heydricha, dále rodinám, které parašutisty u sebe přechovávaly, a poté dalším parašutistům, které přímo vlákal do náručí gestapa. Začal proto ihned vylepšovat svoji reputaci. Po Pražském povstání v květnu 1945 o sobě v restauraci lidového hotelu Beránek prohlašoval, že pracoval po celé dva roky pro anglickou špionážní službu proti Němcům. Dále hodlal využít lákavé nabídky svého známého Jana Kalouska, který pro něj měl opatřit protektorátní legitimaci. Jenže ani zdaleka netušil, že Kalousek byl vlastenec, jenž po zjištění Čurdovy zrady toužil jen po tom, aby byl Čurda spravedlivě souzen za svoje spáchané činy. 18. května 1945 Čurda padl do léčky a přes houževnatý odpor byl zatčen.

Oba dva obvinění byli vyšetřováni nezávisle na sobě, ke spojení spisů došlo až u mimořádného lidového soudu. Vyšetřování vedl přednosta polního soudu ppor. dr. František Vohryzek. Dne 21. listopadu 1945 navrhl polní prokurátor polnímu soudu I. armádního sboru postoupení spisu v trestní věci proti svob. V. Gerikovi a rt. K. Čurdovi veřejnému žalobci u Mimořádného lidového soudu v Praze k eventuálnímu zahájení řízení podle retribučního dekretu. Tomuto požadavku bylo vyhověno 24. listopadu 1945, neboť činy obviněných obsahovaly skutkovou podstatu trestných činů uvedených v retribučním dekretu. O dva měsíce pozdě- ji, 29. ledna 1946, byli oba obvinění dle rozhodnutí vojenského soudu v Praze z 28. ledna 1946 přesunuti do vazby při Mimořádném lidovém soudu na Pankráci.

Téměř dva roky se shromažďovaly důkazy, které vypovídaly ve prospěch, či k tíži proti oběma obviněným. Teprve až 5. dubna 1947 veřejný žalobce u Mimořádného lidového soudu v Praze navrhnul zahájení řízení proti K. Čurdovi a V. Gerikovi. Oběma obžalovaným byl sdělen návrh veřejného žalobce: oba si vyslechli, že se na ně uvaluje řádná soudní vazba pro Mimořádný lidový soud v Praze a datum stanovené na hlavní přelíčení. Čurda si zvolil jako svého obhájce dr. Miloslava Mellana, Gerik se rozhodl hájit sám. Oba dva též prohlásili, že se budou hájit česky. Poté byli odvedeni do řádné soudní vazby.

Dne 25. dubna o deváté ráno předseda senátu Amos Pokorný zahájil soudní přelíčení. V jednací síni se nacházeli čtyři další soudci: Josef Hlaváč, Josef Hejbl, Zdenka Herdová, Václav Kinkora a Antonín Koleda jako náhradník, zapisovatel Karel Musil a veřejný žalobce dr. Sobotka. Byli předvoláni svědci a přizváni vojenští znalci z MNO (konkrétně mjr. Vlad. Roubíček jako poradce). Obviněným byla přečtena obžaloba.

První bod obžaloby
Dle prvního bodu obžalovaní byli obžalováni z toho, že v době od června 1942 do konce okupace v Praze a jinde, tedy v době zvýšeného ohrožení republiky se zaprvé dopustili zločinu vojenské zrady podle § 6 odst. 188 a 289 zákona na ochranu republiky v týle nepřátelské armády, vstoupili do služeb gestapa, pomáhali při pátrání po československých parašutistech, jakož i po osobách, které je přechovávali. Vyzradili nepříteli umístění výcvikových táborů československých jednotek ve Velké Británii, jména jejich velitelů a jiné vojenské důležité skutečnosti, o nichž byli povinni zachovat mlčení, tedy za války opatřili nepříteli nějaký prospěch, způsobili škodu branné moci nebo vojenským podnikům republiky nebo jejího spojence a vyzradili cizí moci přímo nebo nepřímo skutečnost, opatření nebo předmět, jež měly zůstat utajeny pro obranu republiky. Gerik se obhajoval, že nedostal žádné instrukce, jak se má chovat, pokud by padl do rukou gestapa. Vzápětí však přiznal, že ho ještě v Anglii informovali, že gestapo využívalo způsoby, jak přinutit vyslýchané vypovídat a že v takovém případě by měl raději zemřít. Připustil, že v Londýně při obdržení rozkazu před odletem podepsal prohlášení, že učiní vše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že se dobrovolně zavázal ke splnění úkolu. Na gestapu prozradil postavení svých londýnských představených gen. Františka Moravce, škpt. Jaroslava Šustra a spojovacího důstojníka pplk. Richardse. Popsal, kde se nacházela ve Skotsku sabotážní škola a jak probíhal výcvik v této škole. Dle výpovědi tlumočníka gestapa Josefa Chalupského měl jednou na gestapu v Praze kreslit náčrtek výcvikového střediska československých parašutistů ve Skotsku. Tento náčrtek si úředníci gestapa velmi chválili. Gerik kreslil velmi zdařile a odborně, zhotovil plánek v různých barvách s příslušnými vysvětlivkami! Dále popsal odborníkům námořnictva, že Angličané měli novou magnetickou jehlu „minit“ a vysvětlil její činnost. V Berlíně u ministerstva letectví dle Chalupského měl dále zakreslit různé vojenské objekty na předložených mapách a plánech. Prý zatajil šifrovací klíč, kamarády, kteří byli cvičeni jako parašutisté, některé velitele, jiné ovšem prozradil. Snažil se pokaždé mluvit tak, aby mu mohli věřit, ale aby neřekl nic navíc. Soudci mu v tomto ohledu ovšem neuvěřili a považovali za prokázané, že obžalovaný Gerik všechny uvedené věci nepříteli prozradil. V důvodové zprávě k rozsudku soud zkonstatoval: “Škoda jím způsobená je jasná, neboť jednak čs. armáda ztrácela v týlu nepřítele vybrané nejlepší bojovníky, jejichž výcvik byl velmi nákladný, jednak musila měnit taktiku boje a hledat nové záchytné body pro své parašutisty.“ U Čurdy soud vzal za prokázané, že obžalovaný při svém výslechu u gestapa prozradil vše, co věděl o čs. armádě ve Velké Británii a o spojeneckých armádách, zvláště o jejich výstroji a výzbroji a jiných zařízeních. Sám Čurda přiznal, že prozradil situaci letiště u Wellesbourne a nouzového letiště u Warwicku i výcvikové středisko čs. parašutistů ve Skotsku. Podle fotografií v policejním albu udal, které příslušníky znal a jakou funkci v ní zastávali. Tímto by oba dva po objektivní i subjektivní stránce naplnili skutkovou podstatu zločinu vojenské zrady podle § 6 zák. č. 50/1923 Sb. Protože však byl čin spáchán v době zvýšeného ohrožení republiky, spadal pod skutkovou podstatu zločinu proti státu dle § 1 retribučního dekretu.

Druhý bod obžaloby
Dle druhého bodu obžaloby měli podporovat fašistické nebo nacistické hnutí tím, že oba porušili vojenskou přísahu, dobrovolně se přihlásili a dali do služeb gestapa v Praze, pro které pracovali jako placení konfidenti, přičemž obviněný Čurda užíval krycího jména Karel Jerhot a stal se německým státním příslušníkem. Každý měsíc si z účtu u Kreditanstalt der Deutschen vybíral třicet tisíc korun. Oba dva obžalování se doznali, že po svém dobrovolném přihlášení na gestapu vstoupili do jeho služeb a byli užíváni k různým službám. Bylo prokázáno, že oba dostali od Němců odměnu po pěti milionech korun, jak vyplynulo z jejich doznání a výpisů z účtu u banky Kreditanstalt der Deutschen. Čurda oproti Gerikovi přijal německou státní příslušnost, též i krycí jméno Karel Jerhot a pod tímto jménem se i oženil. Svoje původní jméno vůbec nepoužíval. V březnu 1943 jel spolu s Gerikem do Mnichova identifikovat české parašutisty, kteří byli s letadlem sestřeleni a všichni uhořeli. Šlo o britský bombardér Halifax, sestřelený v noci ze 14. na 15. březen 1943 německou protiletadlovou obranou, na jehož palubě letěly výsadky Bronse a Iridium. Oba konfidenti identifikovali mrtvé a pokusili se i o výslech jediného přeživšího čet. asp. Františka Vrbky, který však zakrátko svým zraněním podlehl. Také Gerik jako konfident gestapa dostával úkoly a dostával za ně zaplaceno. Jednou kupř. měl zjistit, jestli jakási paní Regensburgová nepřechovávala u sebe parašutisty. Přitom se snažil svým vystupováním vyvolat dojem, že je pravý parašutista. O několik dnů po Gerikově návštěvě byla celá její rodina odvedena na gestapo a držena až do večera, kdy byl zjištěn úkryt parašutistů. Tímto oba obžalovaní v době zvýšeného ohrožení republiky podporovali nacistické hnutí, takže se tím oba dopustili zločinu proti státu podle § 3 odst. 1 retribučního dekretu.

Třetí bod obžaloby
Za třetí měli sami nebo v součinnosti s jinými ve službách nebo v zájmu Německa zavinit ztrátu svobody většího počtu obyvatel republiky a tím způsobili smrt obyvatelům republiky tím, že Čurda

a) vyzradil gestapu osoby, které buď jemu jako parašutistovi poskytli úkryt, aneb o nichž mu bylo známo, že nějakým způsobem podporují parašutisty, což mělo za následek, že Jindřich Bauc a Josefa Baucová z Nuslí, Jan Vojtíšek z Lázní Bělohradu, jeho manželka Božena, dcera Božena, syn Adolf a Jan a jeho manželka Kristina, Miroslav Jelínek a Jaroslav Trojánek, dále Josef Svatoš, František Svatoš, Zdeňka Janíková, Marie Svatošová, Vlastimil Moravec, Václav Král, Pavla Králová, Helena Králová, Vojtěch Kučera, Marie Kučerová, Věra Kučerová, Jan Bejbl, Antonie Bejblová, Aloisie Hrdličková, Jiří Hrdlička, Vratislav Ho- šek, Vlasta Hošková a Františka Zelenková byli zatčeni gestapem a později popraveni, že Marie Moravcová a Jan Zelenka při zatýkání spáchali sebevraždu a že to mělo za následek ztrátu svobody u Václava Krupky a Hanky Krupkové z Pardubic, Boženy Lískové, Marie Mácové, Antonína Máci, Oldřicha Máci, Růženy Kostečkové, Antonína a Františka Čurdy, Anny, Antonie a Boženy Čurdových.

Čurda u soudu přiznal, že napsal lístek na četnickou stanici v Benešově, ale záměrně upravil u soudu jeho znění. Originální text zněl: “Zastavte pátrání po pachatelích na Heydricha, zastavte popravování nevinných osob, ježto pachatelem jest jistý Gabčík ze Slovenska a Jan Kubiš, jehož bratr jest hostinským na Moravě...,“ Čurda je však ve výpovědi změnil na: “Vrazi gestapáčtí, zanechte zbytečného zatýkání a vraždění českého národa. Já se vám přihlásím.“ Rozhodl se přihlásit, neboť chtěl zachránit rodinu a vesnici. Toto tvrzení potvrzuje i svědectví kriminálního komisaře Heinze Jantura, u něhož se Čurda přihlásil na pražském gestapu: Čurda se prý ptal, co s ním bude, když bude zastřelen, a co se stane s jeho matkou, zda bude též zastřelena. Jantur mu tehdy slíbil, že pokud přispěje k vypátrání pachatelů atentátu, tak se jemu ani jeho rodině nic nestane. Přesto byl Čurda údajně připraven se zabít ihned po výslechu, což se ovšem nepodařilo. Obžalovaný udání tudíž učinil úmyslně a v plném vědomí jeho důsledků. Příčinná souvislost mezi udáním obžalovaného a smrtí uvedených parašutistů byla plně prokázána tajnou zprávou pražského gestapa o vysvětlení atentátu. Uvedl všechny osoby, které mu v té době poskytly pobyt, ačkoli věděl, že bylo vyhlášeno stanné právo, podle něhož všechny takové osoby měly být i s rodinami vyvražděny. O Čurdově vině nebylo pochyb. Ani Čurdova rozvětvená rodina nebyla z jeho udání nadšena. Nikdo z nich nevypověděl, že by nabádali Čurdu k přihlášení se na gestapu. Naopak byli kvůli němu všichni zatčeni a vyslýcháni a jím donuceni, aby se přiznali, že ho u sebe přechovávali. Mjr. Reicin, náčelník Hlavní správy OBZ, jeho jednání odsoudil: nejenže svoji starou matku nezachránil, ale přivedl ji do rukou Němců a na popraviště na tři sta jiných lidí, spolupracovníků a hlavně sedm svých kamarádů, parašutistů, s kterými měl pracovat na splnění svých úkolů. Podle zprávy o vyšetřování atentátu, jež byla zaslaná státním tajemníkem při říšském protektorovi Karlem Hermannem Frankem do Berlína, Čurda svým dobrovolným přiznáním na gestapu a prozrazením sítě úkrytů přivodil zatčení velké řady lidí. Všichni zatčení byli 29. září 1942 odsouzeni stanným soudem v Praze k smrti, 22. října 1942 byli převezeni z Terezína do Mauthausenu, kde 24. října ihned po příjezdu byli popraveni (ženy zahynuly v plynových komorách). Celkový počet těchto Čurdových obětí dosáhl podle německé statistiky počtu 254 osob. Tímto činem byla proto naplněna skutková podstata zločinu udavačství podle § 11 retribučního dekretu.

b) Koncem roku 1942 ve Studenci z příkazu gestapa Čurda předstíral, že jako parašutista hledá úkryt, se ubytoval u Miloslava Háka za tím účelem, aby na něm vyzvěděl pobyt tří parašutistů, které krátce předtím Hák u sebe přechovával a vyzvěděl určité okolnosti, které sdělil na gestapu, což mělo za následek zatčení Miloslava Háka a Ladislava Klazara.

Miloslav Hák vypověděl, že při výslechu v Jičíně měl gestapák poznámky určitě od Čurdy. Prý měly být dokonce i vymyšlené: měl připravovat byt pro jiné parašutisty. Čurda u soudu vypověděl, že nic na svědka neudal, že si to musel vymyslet konfident Jaroslav Nachtmann. Nato zareagoval Hák, že o poslouchání zahraničního rozhlasu ho mohl udat jedině Čurda, neboť před nikým jiným rozhlas neposlouchal. Ladislav Klazar potvrdil Hákovu výpověď s tím, že je určitě musel Čurda udat, neboť gestapu prozradil i to, že rozebíral malý šrotovník. A to mohl vědět jedině kvůli tomu, že mu s tím sám pomáhal.

c) Měl Čurda v prosinci 1942 a lednu 1943 v Praze předstírat, že je členem parašutistické skupiny, ubytoval se u kapitána Miloslava Šáry a Šáru a jeho syna Miloslava na základě toho pak gestapo zatklo v březnu 1944.

Miloslav Šára, syn Miloslava Šáry st., vypověděl, že za celou dobu, co otec Čurdu u sebe přechovával, ho nikdy nepodezíral, že by je byl právě on udal. O zatčení Šáry a dalších osob skupiny KOS (Kázeň-Odvaha-Statečnost) se postaral jiný konfident Šulc neboli Nachtmann.

d) V roce 1943 měl vylákat Čurda parašutistu Františka Pospíšila z Brna do Prahy, kde jej pak předal gestapu, čímž zavinil smrt.

Zatčený konfident Augustin Přeučil vypověděl, že se mu obžalovaný Čurda doslova chlubil tím, jak přilákal a přivedl z rozkazu jistého Schultzeho parašutistu Františka Pospíšila do Prahy, aby ho vydal v nějaké pasáži na Václavském náměstí agentům gestapa, kteří na něj dle úmluvy čekali. Pospíšil byl velitelem skupiny Bivouac a více jak rok úspěšně gestapu unikal. Nasazení konfidenta Čurdy se mu stalo osudné: byl zatčen a v roce 1944 v Terezíně popraven. V posledních třech případech obžalovaný Čurda ve službách a zájmu Německa v době zvýšeného ohrožení republiky v součinnosti s jinými způsobil smrt nebo ztrátu většího počtu obyvatel republiky. Ve všech případech tak učinil úmyslně a s plným vědomím následků svého činu, takže tím byla naplněna skutková podstata zločinu proti osobám podle § 7 odst. 1 a 3 retribučního dekretu.

Viliam Gerik se měl v květnu 1943 ve Slaném vydávat z příkazu gestapa za parašutistu, vyzvěděl na Josefu Svobodovi, že přechovával 3 parašutisty, což mělo za následek jeho zatčení a smrt nejen Josefa Svobody, ale i Aloisie Svobodové a Ireny Svobodové a ztrátu svobody Alžběty Pužmanové.

Alžběta Pužmanová vypověděla, že jejího otce navštívil Gerik a vyzvídal informace o třech parašutistech, co u něj přebývali. Buď prozradil gestapu, kam odešli, anebo jen to, že u Svobody přebývali. I toto mělo za následek, že kladenské gestapo 29. května 1942 celou rodinu pozatýkalo a popravilo, i když se nedozvědělo, kam oni tři parašutisté (ze skupiny Bivouac) od Svobodů odešli. Sama Pužmanová tomuto osudu ušla, neboť četníci předstírali, že neznají její nové jméno získané sňatkem. Byla zatčena později. Tímto činem Gerik způsobil ve spojení s jinými osobami smrt tří obyvatel republiky a ztrátu svobody dalšího obyvatele: A. Pužmanové. Naplnil tak skutkovou podstatu zločinu proti osobám podle § 7 odst. 1 a 3 retribučního dekretu.

Čtvrtý bod obžaloby
V téže době a tamže ve službách nebo v zájmu nepřítele jiného pro nějakou skutečnou nebo vymyšlenou činnost udali tím, že Karel Čurda dne 13. června 1942 zaslal četnické stanici v Benešově anonymní dopis, v němž jako pachatele atentátu na Heydricha označil parašutisty Gabčíka a Kubiše a totéž sdělil ústně na gestapu v Praze dne 16. června 1942, což vedlo k vypátrání jejich úkrytu v kostele Karla Boromejského v Praze 2, kde nalezli smrt společně s Janem Hrubým, Jaroslavem Švarcem, Josefem Valčíkem, Adolfem Opálkou a Josefem Bublíkem.
Viliam Gerik:
a) V únoru 1943 v Praze udal Karla Tomana pro spojení s parašutisty, pro což byl Toman vyslýchán gestapem bez dalšího.

Právě Toman poznamenal zásadním způsobem Gerikův další osud. Gerik za ním ještě coby parašutista přišel a poprosil ho o úkryt, neboť předchozí adresa v Praze u paní Žežulové selhala. Toman ho odmítl a podpořil ho v myšlence jít se udat na gestapo. V roce 1943 Gerik navštívil jeho matku a dceru a vyjadřoval radost z toho, že udělal dobře, že se dal ke gestapu. Dcera Miluše z něj dostala ale strach a vymyslela si historku, že Gerik žádal jejího otce o zapojení do ilegální organizace. Tuto historku vypověděla svému příteli, konfidentu A. Přeučilovi a chtěla se tak Gerika zbavit, o což se již Přeučil postaral.

b) v dubnu 1943 měl v Praze udat Václava Krumlovského pro ilegální činnost, což mělo za následek zatčení Krumlovského gestapem a ztrátu jeho svobody.

Přeučil na Gerika nalíčil past: Gerik se chtěl zapojit do ilegální organizace, opatřit si dokumenty a odcestovat přes Švýcarsko do Anglie. Jeho domácí Lebdušková ho proto seznámila s přítelem Krumlovským. Ten mu ovšem nedůvěřoval a vymyslel si historku o tom, že ho seznámí s nějakým plk. Vlčkem. Gerik se však v důsledku vlastní naivity dostal do pasti Přeučila a s ním byl zatčen i Krumlovský, který prošel přes vazby na Pankráci a Kladně až do koncentračního tábora v Buchenwaldu.

Vyhlášení rozsudku
Po vyslechnutí svědků veřejný žalobce navrhnul rozšíření žaloby s tím, že obžalovaný Čurda sám nebo v zájmu Německa zavinil ztrátu svobody většího počtu obyvatel tím, že se jako agent provokatér ubytoval u Miloslava Háka, což mělo za následek, kromě ztráty svobody osob v žalobě již uvedených, ještě ztrátu svobody Josefa Lukeše, Bernarda Petříka a Josefa Lánského. Naproti tomu vzal část žaloby zpět, pokud se týkalo Čurdy, že zavinil ztrátu Adolfa Moravce, protože se ukázalo, že Adolf Moravec byl totožný s již v žalobě uvedeným Vlastimilem Moravcem. Tímto měli spáchat

ad 1) zločin proti státu podle § 1 a § 6, odst. 1, 2 retribučního zákona,
ad 2) zločin proti státu podle § 3 odst. 1 retribučního zákona,
ad 3) zločin proti osobám podle § 7 odst.1 a 3 retribučního zákona,
ad 4) zločin udavačství podle § 11 retribučního zákona.

Za což by měli být potrestáni dle § 7 odst. 3 retribučního zákona a § 34 trestního zákona. Předseda skončil průvodní řízení. Žalobce ihned navrhnul odsouzení obžalovaných dle písemné obžaloby, oproti tomu obhájce navrhnul mírný trest. Předseda prohlásil jednání za skončené a soudci se odebrali k poradě. Soudci se jednomyslně usnesli na tom, že by měl být obžalovaný Čurda zproštěn viny v případě kpt. M. Šáry a obžalovaného Gerika v případech K. Tomana a V. Krumlovského. V ostatních případech byla vina obžalovaných jednomyslně uznána podle podané a rozšířené obžaloby. Jednomyslně bylo usneseno, aby ustanovení § 29 a 16 odst. 2 retribučního zákona nebylo užito a jednohlasně se shodli na trestu podle § 7 odst. 3 retribučního zákona, tj. trest smrti, a to proti oběma obžalovaným. Dle § 339 trestního řádu se určilo pořadí výkonu trestu: první Gerik, druhý Čurda. Oba navždy ztratili občanskou čest dle § 14a retribučního dekretu, jejich majetek propadl státu dle § 14c retribučního dekretu a podle § 389 trestního řádu byli odsouzení povinni nahradit náklady trestního řízení a výkonu trestu.

Čelní stránka rozsudku

Výkon rozhodnutí
Dne 29. dubna 1947 v 11 hodin 30 minut byl na obou odsouzených vykonán rozsudek trestu smrti na nádvoří pankrácké věznice a to neveřejně, pouze v přítomnosti osob uvedených v protokolu o hlavním přelíčení a mistra popravčího se dvěma pomocníky. Smrt Gerika byla konstatována v 11,45 hod. a Čurdy v 11,57 hod. vrchním justičním lékařem MUDr. Oldřichem Navarou.