Historie, kterou nás neučili...

[riho]

Zmiri: Ale zmenila. Všetko čo píšeš, je pravda, lenže Rakúskou kampaňou Napoleon neopustil plán na inváziu do Anglicka, ktorú pripravoval viac ako dva roky. Účelom bolo zabrániť vojne na viacerých frontoch, keďže 28.6.1805 vznikla tretia koalícia medzi Ruskom, Anglickom a Rakúskom. Logickým sa teda javí krok eliminovať pred inváziou armády Rakúska a Ruska, čo sa 20.10.1805 v prípade Rakúska podarilo(Ostatne rovnako sa Napoleon zachoval o 10 rokov neskôr, keď sa najprv rozhodol poraziť prusov a angličanov v Belgicku a následne sa stretnúť v bitke s rakúšanmi a rusmi niekde na Rýne.). Obrat v jeho názore nastal až po Trafalgare o čom svedčí aj jeho výrok, že ak nebude do 2 týždňov v Londýne, musí byť v polovici novembra vo Viedni.

[martanus]

Asi i v GB čtou AK

Ve Velké Británii odhalil podrobnosti o Churchillově tajném plánu proti SSSR

https://ria.ru/20210525/plan-1733771445.html

Podle dokumentace (CAB 120/691), několik dní po dobytí Berlína Rudou armádou, předseda vlády nařídil Společnému plánovacímu velitelství naplánovat operaci s kódovým označením Operace Nemyslitelné. Předpokládalo se, že západní spojenci by do dvou měsíců po kapitulaci Německa měli provést rozsáhlou pozemní, leteckou a námořní ofenzívu hluboko na území okupovaná SSSR.

Výsledkem bylo, že neshody několika britských velitelů ukončily operaci Nemyslitelné, což Churchill často litoval, protože se bál vypuknutí třetí světové války. Věřili, že Rudá armáda se stane neporazitelnou a zahájí útok proti Evropě kdykoli, dodali autoři materiálu.

[zmiri]

riho: No stále si myslím své. Ono totiž francouzská invaze nebyla reálná a Napoleon nebyl idiot. Ne že by do Londýna nechtěl, ale byl realista. A kdyby to s invazí myslel vážně, tak by budoval, posiloval loďstvo. On ten čas strávil důkladným výcvikem pozemní části. A kdyby "nechtěl" invazi, parlament by mu nedal peníze a musel by velkou část armády rozpustit. Pod touto záminkou si skvěle vycvičil a především vůbec udržel velkou pozemní armádu. A čekal, až rakušáci zase začnou, bylo jistý, že se nevzdaj a zkusí to znovu.

[palo satko]

Napolen kalkuloval rovnako ako problem s Anglickom nakoniec riešil aj Hitler: Odmontovat Anglicko od Europy. No a rovnako aj obaja dopadli. Rusi ich vyprevadili od Moskvy domov. Prveho do Pariža a Adolfa do Berlina.

[Polite]

Riziko jadrovej vojny v roku 1958 bolo väčšie ako sa predpokladalo....a to zo strany USA voči Číne kvôli Tchajwanu...
https://archive.ph/2021.06.01-061516/ht ... china.html

[kenavf]

Možná jste se už pozastavili nad tím, proč se říká „hnus fialovej“ bez zjevné souvislosti s barvou toho, co nás tak znechutilo. Odpověď budou znát z vlastní zkušenosti jen největší pamětníci:

https://www.stoplusjednicka.cz/jazykove ... s-fialovej

P.S. https://zpravy.tiscali.cz/proc-se-nechu ... vej-490231

[gandalf]

Na tu práškovou "limonádu" v plechovce /lakované/ si pamatuju. Léta jsme to měli v špajzu, až jsem to načal. Byly to takové fialové kristalky, bylo to dost kyselé, divně to vonělo a doslazovalo se to. Nebylo to špatný. Ještě jsme jako kluci používali takové parafinové kostky v kartonu - utrhlo se tomu víčko a dalo se na tom vařit. Tady v okolí spadla na konci války létající pevnost a otec to jako řidič náklaďáku odvážel. Takže jsme měli spoustu ložisek, součástek z letadla..... Kamarádův otec ta křídla použil jako střechu na velkou kolnu - ještě tam jsou. Já jsem si kdysi dal práci a z těch křídel jsem ofotil různé přejímací značky a poslal jsem to na nějaký US úřad, zda by nezjistili podrobnosti o tom letadle - odpověď jsem nedostal. Měl tam taky podvozková kola, poslední co tam leželo byla přední noha podvozku /kamarád to s někým za něco vyšmelil/. Těch nábojů ......

[Alchymista]

https://echo24.cz/a/SnNgM/historie-jedn ... al-nemecko
Historie jednoho úniku. Virus hemoragické horečky vylekal Německo

První pacient s vysokou horečkou, kterého přivezli do univerzitní nemocnice, byl pro lékaře překvapením. Nebylo jasné, co mu vlastně je. Jediné, co se dalo určit, byla skutečnost, že nemoc je infekčního rázu, ale jejím původcem si nikdo nebyl jistý. Tenhle druh chorob se v regionu nevyskytoval.

Další pacienti následovali, vesměs lidé mladšího věku. To už bylo patrné, že se děje něco mimořádného. Všichni nemocní měli společnou jedinou věc – pracovali v biologické laboratoři nebo se stýkali s někým, kdo tam pracoval. A ani odborníci stále ještě nevěděli, jaký patogen je vlastně přivádí na hranici mezi životem a smrtí.

Toto není záznam z Číny roku 2019. Historie se opakuje, i když přitom někdy koktá. Virus hemoragické horečky, který se v roce 1967 rozšířil z laboratoře v západoněmeckém Marburgu, naštěstí nezpůsobil světovou epidemii. Nedokázal se totiž přenášet tak snadno mezi lidmi jako virus SARS-CoV-2. Respektive nedokáže, protože je s námi dodnes, i když po většinu času se skrývá ve svých záhadných rezervoárech v přírodě a jen občas z nich „vyleze a zahrozí“.

Je dobře, že to neumí. Mikroepidemie, která následovala po marburském úniku z laboratoře, měla úmrtnost 23 %, sedm lidí ze 32 infikovaných zemřelo. Další vzplanutí v Africe tuto hodnotu ještě výrazně překonala. Kdyby nemoc těchto parametrů získala schopnost se rapidně šířit, pro přežití civilizace by to znamenalo vážné riziko. Naštěstí to zatím vypadá, že viry způsobující hemoragické horečky si lidstvo příliš neoblíbily. Už jenom samotné jméno „hemoragická horečka“ zní neurčitě příšerně.

...

[Alchymista]

https://literarky.cz/civilizace/1936-o- ... are-prislo
O pochodu s korány aneb Jak Maroko k Západní Sahaře přišlo

Milí čtenáři, slíbil jsem aspoň krátké zastavení u masového šturmu španělské hranice, který se nedávno odehrál v severoafrické Ceutě. O samotném průběhu akce se toho napsalo dost i česky, ale ve zpravodajství poněkud schází jeden detail. Ona ta událost vyvolává určité reminiscence z nedávné historie.

Je víceméně jisté, že k této akci ve stylu „ukážeme vám, k čemu je vám ten váš plot bez naší milostivé spolupráce“ vedla nespokojenost Maroka s tím, že Španělé přijali na své území Ibrahima Ghaliho, bývalého šéfa takzvané fronty Polisario. To je už starší chlapík (73), který vyhledal ve Španělsku lékařské ošetření kvůli onemocnění covidem. Polisario je organizace, která už několik desítek let bojuje za nezávislost takzvané Západní Sahary.

Nu, a Západní Sahara je území de facto kontrolované Marokem, které bylo dříve španělskou kolonií. Nic extra cenného tam není, kromě velkých zásob fosfátů. Ale způsob, kterým si Maroko zajistilo vládu nad Západní Saharou, stojí za připomenutí. Není to až tak dávno; celá věc se odehrála roku 1975.

Stačil zástup Maročanů
na podzim 1975 měl vojenský režim Francisca Franca namále, protože španělský caudillo ležel na smrtelné posteli. Jediný vysoký důstojník, kterého si Franco vychovával jako následníka, admirál Luis Carrero Blanco, už nežil. Těsně před Vánocemi roku 1973 jej totiž vyhodila do vzduchu baskická teroristická organizace ETA. Osmdesát kilo výbušniny stačilo k tomu, aby Blancovo auto vyletělo až do výše pátého patra, a zesnulému admirálovi se začalo neoficiálně říkat první španělský kosmonaut.

Fáze předávání moci bývá problematická i u demokracií, natož u režimů s generály v čele. Marocký král Hasan II. se rozhodl využít příležitosti a rozšířit teritorium státu o sousední Západní Saharu, která byla pod španělskou kontrolou od roku 1884. Pronesl tedy ke svému lidu patriotické projevy a jeho podřízení zorganizovali masivní akci, které se účastnilo zhruba 350 tisíc osob. Leč nemělo jít o klasickou válku, kdepak!

Místo toho zkrátka obrovský zástup Maročanů vybavených rudými vlajkami Maroka, portréty krále a výtisky koránu, vtrhl na území španělské Západní Sahary s tím, že vojenské posádky oslabeného španělského režimu si netroufnou po nich střílet. Pro jistotu je ovšem stejně doprovázeli nějací ti vojáci, kdyby náhodou. Události se začalo říkat „Zelený pochod“, podle barvy islámu.

Kalkulace marockého krále byla přesná. Silně přečíslení Španělé se skutečně nebránili a kontrola Západní Sahary přešla de facto do rukou Maroka. Formálně se Španělsko vzdalo Západní Sahary až o pár dní později, ale to už bylo jen stvrzení reálně existujícího stavu.

Prakticky vzato tím jeden koloniální pán vystřídal druhého, protože nepříliš početného místního obyvatelstva (tehdy méně než 100 tisíc obyvatel) se na jeho názor nikdo moc neptal. Přesně podle principu, že kde se nesčítají ballots (hlasy), tam budou létat bullets (kulky), pokračovala guerrillová válka s hnutím Polisario, jenom roli okupantů od Španělů převzali Maročané.

Ačkoliv Maroko mělo samo o sobě daleko větší možnosti než vzbouřenci z pouště, Polisario bylo a je zase logisticky podporováno sousedními státy (hlavně Alžírskem). Strategická situace tak nakonec zdegenerovala do patu a příměří, což Maroko potvrdilo navršením masivního, 2700 kilometrů dlouhého valu, kterým se od Polisaria oddělilo. Region nacházející se za ním, velice řídce osídlený, byl Polisariu ponechán k vládnutí. Součástí příměří domluveného roku 1991 bylo budoucí referendum o statutu celé země, ale za třicet let se na něj jaksi nenašla vhodná chvíle.

Zkusí to znovu?
No, tak tedy Maroko k Západní Sahaře přišlo. Obyvatelé Ceuty a Melilly to velmi dobře vědí, stejně jako Maročané sami. To je kus historického kontextu, který českým čtenářům scházel, protože u nás není tahle epizoda příliš známá.

Kdybychom měli zkonstruovat přibližnou, ne úplně přesnou analogii z našich dějin, tak vypuštění několika tisíc převážně marockých migrantů na Ceutu se dá srovnat s tím, že by se někde u Hrádku nad Nisou sešla skupina mladých mužů v krátkých kalhotech a s plechovými bubínky. Pocvičili by si své síly poražením nějakých těch hraničních kamenů s písmeny CZ a D, načež by se po pár hodinách nechali znovu odstrčit na německé území – protentokrát.

Chválabohu má současné Německo dost rozumu na to, aby podobné akce nedělalo. Ale ze strany Maroka šlo o jednoznačnou připomínku, že ta dvě města považuje za svoje a že pro případ vhodné příležitosti by mělo po ruce způsob, jak je obsadit. Stejně jako kdysi obsadilo Západní Saharu.

Tož takové máme sousedy, kteří nám hlídají ty vnější evropské hranice. A to přitom objektivně vzato není Maroko z těch nejhorších. Ve srovnání s Erdoganovým Tureckem jde o stát s relativně liberální ústavou, kde politická opozice není vysloveně šikanována úřady a ve vězení sedí „jenom“ čtyři novináři (stav z roku 2020). Ale mají holt také určité zájmy a vědí, jakou pákou si je prosadit: malilinkou demoverzí Zeleného pochodu pro jeden den. Protože to je situace, která teď na našem břehu Středozemního moře nahání politikům i obyvatelstvu ten největší děs.

Troufl bych si odhadnout, že po nejbližší léta se nejen španělská, ale i evropská diplomacie bude od tématu Západní Sahary držet raději pěkně stranou. Aby náhodou někoho nepodráždila.

[Alchymista]

https://www.ac24.cz/zpravy-ze-sveta/byl ... komunista/

Byl kancléř Bismarck čínský komunista?

Za snad nejdůležitější osobnost pro vznik moderního sjednoceného Německa bývá považován nejdříve pruský kancléř, později, když došlo ke sjednocení Německa, tak kancléř Německého císařství Otto von Bismarck. (Foto: Wikimedia)

Je nejvíce proslulý svou mocenskou politikou na mezinárodním poli. Jeho koncepce reál-politiky je dost možná hlavním východiskem k nastolení multilaterálního pořádku bez přílišné hegemonie ústředního impéria nebo agresivní aliance. Tento kancléř však nefungoval jen jako jeden z nejdůležitějších hráčů tehdejší mocenské domácí a zahraniční politiky. Pod jeho vedením se z Německa jako mávnutím kouzelného proutku v rekordně krátké době stala průmyslová mocnost.

Do té doby Německo fungovalo jako agrární dost feudální minulostí a aristokracií zatíženou zemí s nerozvinutým průmyslem a bez moderní tržní ekonomiky. Bylo jasné, že pokud se v zemi nevyvine funkční kapitalismus, bude zaostávat a i mocensky bude časem ze hry. Vývoj průmyslového kapitalismu ale v zemích jako Británie a USA trval generace a neobešel se bez řady vnitřních sporů. A v zemích, kam se dále šířil, to také přinášelo značně rozporuplný vývoj plný potíží. Divoce se šířící kapitalismus byl pro německý císařský dvůr a vrcholnou aristokracii tedy strašákem.

Značné problémy všude, kam kapitalismus čerstvě přišel, přinášela jeho nekomplexní vyvinutost. Tam, kde se vyvíjel po staletí, se spolu s průmyslem atp. vyvíjelo i pojišťovnictví a pracující lidé tam obvykle měli pojištění, když se dostali do problémů. Ale tak kapitálově náročný sektor jako pojišťovnictví schopné pokrýt potřeby dělnické třídy obvykle potřeboval určitý čas vývoje. A do toho v každé takové zemi vstupovali různé politické skupiny slibující různé často utopické vize sociální spravedlnosti.

A tak se do věci vložil Bismarck. Země potřebovala průmyslovou tržní ekonomiku se silným kapitálem, ale bylo vhodné vyhnout se otřesům, které s sebou divoká kapitalizace obvykle nesla. Proto Bismarck přišel s tím, co je považováno za první skutečně funkční socialistický systém. Systém, kde se kapitál a trh pěstoval jako kultivovaná rostlina, ne jako agresivní džungle, a přistupovalo se k tomu tak nějak: trh a kapitál je dobrý sluha ale zlý pán. Musíme se o něj starat a pečovat, aby dobře fungoval, starat o něj jako o sluhu společnosti ale nenechat jím společnost pohltit. Kdy tím pečovatelem o trh a kapitálové prostředí bude stát. Stát také zařídí, aby se rychleji rozvinulo to, co trh potřebuje, ale živelný vývoj by to přinesl pomaleji, než je třeba.

Říkalo se tomu státní socialismus – německy Staatssozialismus. To bylo svého času pro někdejší utopické socialisty dost velkými překvapením, neboť tehdy řada z nich chtěla zrušit stát, aby se bez něj zavedl socialismus. Bismarckův socialismus však nebyl jen snem, nýbrž – ač ne dokonale – tak opravdu fungoval. Stát převzal roli ve funkcích, jejichž vytvoření mělo v přirozeném vývoji zpoždění a zavedly se systémy zdravotního, úrazového, sociálního, penzijního aj. pojištění pomocí státu. Stát pomohl i partnerské spolupráci mezi pracujícími a kapitalisty a zavedlo se to, čemu teď u nás říkáme zákoník práce. Vznikla tedy sociálně tržní ekonomika se sociálním státem, který pečoval o rozvoj kultivovaně pěstovaného kapitálu spolu s blahobytem pro pracující a s dostatečně harmonizovanými vztahy mezi třídami.

A výsledek? Trh a kapitál se v Německu, kde byl opečovávaný státním socialismem, začaly rozvíjet zázračným tempem jako nikde jinde na světě a z Německa, které bývalo v porovnání třeba s Británií něco jako to, čemu dnes říkáme rozvojová země, se během několika desetiletí stal průmyslový obr, který tradiční líhně kapitalismu a trhu jako Británii nechal pozadu.

Ten úspěch neměl nijak extrémně dlouhé trvání. Německo se zvrhlo do korporativismu, kvůli němuž jeho osud poznamenaly dvě světové války, z nichž vzešlo jako poražené. Ale idea státního socialismu, kde si stát pěstuje kultivovaný trh jako zahrádku s harmonií mezi tržními aktéry včetně pracovního trhu, se sociálními institucemi a vůbec, kde je kapitalistický trh dobrý sluha společnosti, ale ne zlý pán v Německu přetrvala a rozvíjela se.

V poválečném Německu našla své uplatnění na vyšší úrovni. Německá sociálně tržní ekonomika stavěná za kancléře Konráda Adenaura a jeho ministra hospodářství Ludwiga Erharda postavená na metodách tzv. ordoliberalismu, čili státem kultivovaného skutečně svobodného trhu s volnou konkurencí, který nepokřivují monopoly a oligopoly, přivodila to, čemu se začalo říkat Německý hospodářský zázrak. Zase jako za Bismarcka tato nová ordoliberální forma státem kultivovaného kapitalismu se sociálně tržní ekonomikou, tady další stupeň Bismarckova státního kapitalismu, přivedla zemi k ekonomickému rozvoji, v němž válkou zdevastované Německo za sebou během generace nechalo daleko za sebou ostatní evropské země, které po válce měly se zachovalejšími ekonomikami lepší výchozí pozici.

Později se v Německu zase začal v čím dál větší míře prosazovat místo ordoliberalismu korporativismus, načež tempo jeho rozvoje se zpomalovalo a i celková funkčnost společnosti tím byla poznamenána.

Teď ale vidím další zemi státního socialismu s kultivovaně pěstovaným trhem a kapitálem, skutečnou sociálně tržní ekonomiku vycházející z tradic Bismarcka a využívající metod ordoliberalismu zavedených za Adenaura ministrem Erhardem – Čínu, která se rozvíjí tempem, na které všichni zírají v úžasu, jako zírali na Německo za Bismarck a později za Adenaura s Erhardem.

Když se podívám na čínskou metodu zlepšování tržního a investičního prostředí v zemi, vidím v tom jasně ordoliberlní metody budování kultivovaného trhu. Když vidím, jak se v Číně rozvíjí bankovnictví se spoustou rafinovaných mechanismů, aby bylo tržně funkční ale nezvrhlo se v líheň korporativismu, vidím jasný ordoliberalismus jako od Ludwiga Erharda. Ty snahy, aby bylo dostatek bank, aby si konkurovaly. Aby sloužily reálnému kapitálu, ale nenastolily nad ním nějakou formu finančního feudalismu, jak je to teď bohužel na Západě standard. Jak se o systémy elektronických plateb a transakcí v Číně musí dělit banky s telekomunikačními společnostmi, aby nad nimi nikdo nezískal přílišnou kontrolu a byla zachována zdravá tržní konkurence, tak vidím ordoliberalismus.

Když někdo v Číně začne nepatřičně zneužívat svého výsadního tržního postavení a naruší zdravou tržní konkurenci, dopadne jako tento měsíc Alibaba, po které skočili tržní regulátoři a napařili jí velice tučnou pokutu 2,8 miliard dolarů za narušení svobodného trhu monopolním chováním. Komunistická strana Číny si totiž volnou a férovou tržní soutěž mezi kapitalisty rozvracet nenechá, monopolizaci a kartelizaci nepřipustí, aby kapitál fungoval efektivně tj. konkurenčně, a postará se, aby státem kultivovaný kapitalistický trh byl pro společnost dobrý sluha a ne zlý pán.

Kdyby to Bismarck, Adenaur a Erhard viděli, byli by jistě hrdí, jak jejich model dále funguje zase v nesmírně úspěšně se rozvíjející zemi a svým kolegům čínským komunistům by blahopřáli, jak jejich odkaz úspěšně rozvíjí.

[Alchymista]

https://cz.sputniknews.com/20210619/v-c ... 90819.html
V Číně nalezli ostatky největšího savce na světě

Před 26,5 miliony let se v Číně vyskytoval největší savec na světě. Jedná se o předka dnešního nosorožce. Identifikován byl pomocí nálezu lebky v severozápadní Číně.
Portál Science Alert informovoval o tom, že nalezená lebka byla v pozoruhodně dobrém stavu. Po analýze vzorků vědci zvíře pojmenovali: Paraceratherium linxiaense. Jedná se přitom o šestý druh nosorožce „bez rohu“, který byl odhalen v Euroasii.
Vědci upozorňují, že je těžké jen na základě lebky určit velikost tohoto zvířete, na základě analýzy příbuzných vzorků ale došli k závěru, že zvíře chodilo po čtyřech poměrně štíhlých nohou a dosahovalo výšky 4.8 metru. Odhadovaná váha zvířete činila 11 až 20 tun.
Zvíře žilo před 34 až 23 miliony let. Vědci v této souvislosti upozorňují na to, že severozápadní Čína v té době mohla vypadat úplně jinak z hlediska biosféry, a tak tato zvířata nemusela mít žádný problém s tím nacházet velké množství potravy.
Portál upozorňuje na to, že nehledě na to, že u nosorožců jsme zvyklí vidět roh, nebylo to tak vždy. Vývoj rohu trval velmi dlouho.

Sloni v Číně
Čína se dostala do hledáčků kvůli zvířatům již před několika dny, kdy svět obletěly obrázky odpočívajících slonů.
V březnu roku 2020 se vydalo stádo slonů v provincii Jün-nan na dlouhou cestu, v dubnu tohoto roku opustili území rezervace a po cestě se zastavili k odpočinku, bylo uváděno na začátku června.
Zvířata tehdy ušla celkem asi 500 kilometrů. Jejich cestu pečlivě sledoval po celou dobu velký tým, který k tomu využíval téměř 400 jednotek dopravní techniky a 14 dronů. Jeden z těchto dronů poslal snímky slonů „na odpočinku“.
Odborníci sledují zvířata ve snaze vyvést je z obytných oblastí, nalákat na tuny jídla a evakuovat místní obyvatele. Za tímto účelem bylo mobilizováno 410 pracovníků záchranné služby.

[Alchymista]

https://www.prvnizpravy.cz/zpravy/zprav ... -a-bidena/
Co naznačuje glóbus z roku 1833 při setkání Putina a Bidena?

Velmi vtipný detail, kterému věnovalo pozornost jen málo lidí: Starý globus, pečlivě umístěný přesně uprostřed mezi Putinem a Bidenem.
Glóbus si zároveň zaslouží nejopatrnější zvážení, protože obsahuje určitou symboliku.

Místo setkání prezidentů se jmenuje Villa La Grange. Vila, kterou navrhl architekt Jean-Louis Bovet a byla dokončena v roce 1773, vlastnila rodina Lullinů a sloužila především jako letní sídlo, než ji v roce 1800 koupil obchodník François Favre.V roce 1864 se stala známá, neboť zde byla podepsána Ženevská úmluva a vlasně založení Mezinárodního červeného kříže.

Místnost, kde se konalo jednání prezidentů je knihovna, podle odborníků jedna z nejlepších knihoven na světě. Jsou zde shromážděny nádherné exempláře 19-20. století.

Spolu s knihami v knihovně je zde také glóbus z roku 1833. Zdá se, co je na tom zvláštního? Ve skutečnosti existuje mnoho zvláštních věcí. Stačí si připomenout, jaký byl svět v roce 1833.

A byl zejména takový:



Území Spojených států v roce 1833 je označeno žlutě. Většina z tohoto území byla navíc teprve nedávno anektována (v důsledku anexí, transakcí a podvodu s Indiány). To znamená, že se tam ještě nevytvořily ani státy.

Skutečné státy (23 z moderních 50) se nacházely pouze na tomto území:


Kromě toho USA v roce 1833 ještě neměly Aljašku. V té době patřila k Rusku. Rusko mělo také vojenské základny v Kalifornii a Oregonu.

Teprve v roce 1867 byla ruská Aljaška prodána Spojeným státům. Také po roce 1833 byla zakoupeno (nebo obsazeno) území moderního Texasu a Kalifornie. Dnes jsou to dva nejmocnější a ekonomicky nejrozvinutější státy.

Stručně řečeno, v roce 1833 se Spojené státy ani ekonomicky, ani geograficky, ani politicky zdaleka nepodobaly své současné pozici ve světě. Rozhodně to nebyla rozhodující světová síla.

A co Rusko v té době?
Naopak Rusko se v té době blížilo k maximální formě. Ruské impérium, které porazilo Napoleona, zaujalo vedoucí postavení v Evropě a ve světě.

Jeho území v té době zabíralo ještě více prostoru než později SSSR. Například Rusko vlastnilo Aljašku, stejně jako část Polska, Finska a dokonce i Švédska.

Bylo to skutečně gigantické impérium, kterému Spojené státy stále nemohly konkurovat. Ani ekonomicky, ani vojensky.

A právě tento historický okamžik je zaznamenán na globusu stojícím mezi Putinem a Bidenem. Jemný náznak? Trolling? Předpověď pro budoucnost? No ne. Prostá náhoda. Ale velmi zajímavé.

[Polite]

To vypadá na rovnakú náhodu ako bol Erdogan u Putina....

[classix]

Operace Unthinkable

https://www.nationalarchives.gov.uk/edu ... thinkable/

[palo satko]

Profesor Homza o počiatkoch Slovanov v našom pristore:
čast I.

čast II.

čast III.

[palo satko]

Pokraovanie dejin Slovenska
čast IV.

[martanus]

Článek o ničem, spoust apropagandy. Ale zajímavá je diskuze

Byl vzorem moderního tanku a vybojoval většinu velkých vítězství Wehrmachtu
https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/ ... rp/diskuse

třeba

Tyto vzletné fráze o Sovětském vyzbrojení Německa vycházejí z existence Kamského tankového učiliště, které si Německo zřídilo v SSSR v roce 1929 a které bylo uzavřeno v roce 1933 poté, co se SSSR začal s Německem ideově rozcházet. V roce 1933 totiž Německo vypovědělo ženevské dohody o odzbrojení a tajnou základnu přestalo potřebovat. Na základně si Němci vyzkoušeli 6 svých tanků o hmotnosti 20tun s motorem BMW a 75mm kanonem a 3 své tanky o hmotnosti 10 tun s kanonem 37mm. Rusové dodali jeden britský tank Carden Loyd a 3 sovětské tanky T-18.

Poté Němci pokračovali ve vývoji a testů tanků bez Sovětů a prošli si dlouhou cestu pokusů a omylů než se dopracovali k řadě tanků co dobily Evropu.

[Alchymista]

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/m ... vce-669494
První porevoluční volby: Dolary v tašce, volební spot od Kaisera s Lábusem a kompro na lidovce +VIDEA

VOLEBNÍ VZPOMÍNKY A PERLY Svobodné volby, svobodné volby, neslo se Václavským náměstím v listopadu 1989. Lidé žádali právo rozhodovat o své budoucnosti. Devatero parlamentních voleb, které od té doby absolvovali, přineslo mnoho nezapomenutelného. Pojďme si připomenout ty největší „svátky demokracie“, jejich půvab i bizár. V prvním díle se podíváme do roku 1990, kdy se ještě všichni všechno učili a podle toho to vypadalo.

„Dovedu tuto zemi ke svobodným volbám,“ slíbil Václav Havel hned v prosinci 1989 po volbě prezidentem. A hned poté se volby skutečně začaly připravovat. Na jejich podobu měla zásadní vliv skupina právníků Občanského fóra kolem Pavla Rychetského a Zdeňka Jičínského. Volilo se totiž do obou komor Federálního shromáždění (československý parlament se dělil na Sněmovnu lidu a Sněmovnu národů, kde bylo zastoupeno Česko a Slovensko přesně napůl) a ještě do České i Slovenské národní rady, parlamentů republik. Volby se konaly 8. a 9. června 1990 v klasickém „českém“ formátu od pátečních 14 hodin do sobotních 14.

K volbám dorazilo dnes nepředstavitelných téměř 97 procent voličů a je třeba dodat, že volby byly tehdejším obyvatelstvem přijímány s nefalšovaným nadšením a nadějí pro budoucnost.

Zásadní otázkou bylo, kdo v těch svobodných volbách vlastně bude kandidovat. Ještě několik měsíců před volbami bylo povoleno jen několik stran, sdružených do „Národní fronty“. V listopadu 1989 se daly dohromady Občanské fórum a na Slovensku Veřejnost proti násilí jako zástupci protestujících a během několika týdnů vytvořily struktury zhruba připomínající politickou stranu. A to bylo téměř všechno.

Během pár týdnů do voleb vzniklo množství malých stran. Činnost obnovila třeba sociální demokracie, během několika měsíců vznikla řada menších stran, často se značně kuriózním pozadím. A tomu samozřejmě odpovídaly jejich šance uspět proti profesionálním štábům.

A o poslanecké mandáty se ucházela i Komunistická strana, totální hegemon předcházejících čtyřiceti pěti let. Ohledně její pozice probíhaly spory prakticky celý půlrok mezi Listopadem a volbami. Někteří požadovali, aby tato strana byla zakázána či maximálně omezena, jiní vyznávali zásadu, že „nejsme jako oni“.

V boji za eliminaci KSČ se nejvíce proslavili tři lidé: Petr Cibulka na brněnské radnici, dělnický předák z ČKD Milan Kondr (pozdější pražský primátor a senátor za ODS), který neúspěšně požadoval zkonfiskovat KSČ veškerý majetek, a nakonec pražský státní zástupce Tomáš Sokol (dnes známý advokát), který přišel s právní konstrukcí, že by se komunistické straně měla zakázat politická činnost podle paragrafu trestního zákona o „podpoře a propagaci fašismu a podobného hnutí“, protože komunismus je podle něj hnutí podobné fašismu.

Nakonec se však komunisté voleb zúčastnili. Politolog Lubomír Kopeček v knize o české politice 90. let připomíná moment z kampaně, kdy byl lídr kandidátky KSČ Ladislav Adamec na mítinku ve Valašském Meziříčí horkokrevnými Valachy napaden nejprve verbálně, a pak jeho auto i fyzicky.

Za hlavního favorita bylo průzkumy od počátku považováno Občanské fórum. Revoluční hnutí, které zastupovali všichni reformní ministři a řada kooptovaných poslanců, skutečně bylo hlavním nositelem změn.

Hlavním problémem „fóra“ bylo jeho názorové rozkročení, které vedlo od výše zmíněného Petra Cibulky až k Petru Uhlovi, který svou disidentskou činnost provozoval pod hlavičkou Hnutí revoluční mládeže, pro které byl normalizační režim málo radikální.

V předvolební kampani se z toho rozhodlo OF udělat ctnost hlavním heslem „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“. Kampaň organizovala dvojice později velmi známých osobností – sociolog Ivan Gabal (pozdější poslanec za KDU-ČSL) a Vladimír Železný (pozdější ředitel TV Nova a europoslanec).

Poradci z USA. A dolary převážené v tašce

Občanské fórum mělo navíc od počátku podporu ze Západu a v jeho centrále se protočilo množství amerických „poradců“. Obvykle je přivážela Madeleine Albrightová, která se už tehdy pohybovala kolem Václava Havla a Občanského fóra a ve Washingtonu měla konexe na všechny možné think tanky, nadace a neziskovky. „Madeleine Albrightová nám kvůli volbám dělala úplnou díru do hlavy,“ vzpomínal v roce 2015 v článku pro Respekt Ivan Gabal.

V onom článku je i pozoruhodná vzpomínka, jak to na jaře 1990 probíhalo: „Před pražským Špalíčkem, kde tehdy sídlilo Občanské fórum, zastavil vůz s maďarskou poznávací značkou a vystoupila z něj rázná, blonďatá Američanka. Robin Carnahanová dorazila do české metropole z Budapešti, kde radila tamním novým politickým stranám s volbami a americká nadace National Democratic Institute ji vyslala jako pomocnou ruku také do Prahy. Úspěšná právnička a dcera pozdějšího guvernéra a senátorky státu Missouri rozšířila skupinu zahraničních poradců, kteří v té době proudili do Československa a nabízeli pomoc s přípravou voleb a kampaní,“ líčí autorka Sylvie Lauder.

V článku se hovoří také o jiné pomoci. Zmíněný National Democratic Institute podporoval Občanské fórum i finančně, takže Ivan Gabal vzpomíná, jak vezl z Vídně do Prahy v tašce 20 tisíc dolarů.

Tuto pomoc doprovázel nevyhnutelný „střet světů“, když se američtí profesionálové, zvyklí na dokonalou prezentaci, setkali s divoce zarostlými disidenty ve vytahaných svetrech, kouřícími jednu cigaretu za druhou, kteří v té době tvořili významnou část štábu OF.

Výsledná kampaň tedy byla pozoruhodným mixem profesionálních rad a vzepětí nadšené kreativity. Heslo „Volte sedmičku“, vycházející z vylosovaného čísla kandidátky, se objevovalo v mnoha variacích, do jejichž tvorby se zapojilo i tehdy populární duo Kaiser–Lábus.
Umělci vůbec hráli v Občanském fóru významnou roli, což vycházelo i z toho, že listopad 1989 se do značné míry odehrával v divadlech. V předvolebních spotech tak vystupoval například Jan Hrušínský, který nabádal k volbě slovy: „V Občanském fóru vidím záruku, že o našich životech nebudou rozhodovat lidé typu pana Machalíka, pana Mohority (tehdejší lídři komunistické kandidátky – pozn. aut.) a dalších najednou poctivých a čestných komunistů. Bylo by pěkný, kdybychom dokázali být zase tak svobodní, a hlavně tak svorní, jako tomu bylo po 17. listopadu,“ zasnil se.

Jeho otec Rudolf Hrušínský tehdy ve volbách přímo kandidoval, stejně jako Daniela Kolářová nebo Jan Kačer. A stal se poslancem Federálního shromáždění. Byl prý velmi překvapen, že jej ze zadní pozice kandidátky voliči „vykroužkovali“.

Klaus okouzlil Ostravu

Největší osobnosti Občanského fóra se ujaly rolí krajských lídrů. Ministr zahraničí Jiří Dienstbier v Západočeském kraji, místopředseda vlády Vladimír Dlouhý v Jihočeském. Zaujala ale zejména nominace do kraje Severomoravského. Hornické srdce republiky měl pro OF dobýt ministr financí a rodilý Pražák Václav Klaus.

Klausova nominace do Ostravy je dodnes předmětem spekulací. Převažuje názor, že cílem bylo „zchladit“ ambiciózního a v disidentském ústředí silně nepopulárního ministra financí. Proto byl nominován do kraje, kde OF mělo asi nejmenší šance na úspěch.

Václav Klaus ale všechny překvapil. Dodnes mnozí vzpomínají na jeho neuvěřitelný maratón sto osmi mítinků během patnácti dnů, během kterých se setkal s půlmilionem občanů. Výsledkem byl rekordní zisk 364 tisíc preferenčních hlasů. A pak už jej nedokázal z politiky dostat nikdo.

Klaus dokázal drsný Severomoravský kraj skutečně okouzlit, ovšem na druhou stranu už v této kampani se začaly projevovat jeho pozdější legendární vrtochy. Šéf severomoravské kampaně a později Klausův spolupracovník Petr Havlík s oblibou vyprávěl historku z mítinku v Olomouci, kde za OF kandidoval pozdější ministr kultury, extravagantní umělec a zapálený levičák Pavel Dostál. Podle Havlíka pozdější prezident rozdurděně sešel z pódia a žádal, ať „nikdy, už skutečně nikdy neabsolvuje mítink s tím divným chlapíkem s náušnicí v uchu“.

Díky všemu výše zmíněnému, a i díky dobové náladě české společnosti, dokázalo Občanské fórum vyhrát volby s výsledkem, který je nejspíš neopakovatelný. Ve volbách do Sněmovny lidu získalo 53,15 procenta (a 68 ze 101 rozdělovaných mandátů), do Sněmovny národů 49,96 procenta (mandátů 50 ze 75) a do České národní rady 49,50 procenta (což představovalo 127 mandátů z 20).

Domluvil, a dostal infarkt. Teď z něj na Moravě dělají Havlova mučedníka

Kromě OF prošly do federálního parlamentu komunisté a dvě menší strany – lidovci a „moravisté“ neboli „Hnutí za samosprávnou demokracii – společně Morava a Slezsko“. A obě tyto strany jsou spojeny se zajímavým příběhem.

Samosprávná strana „moravistů“ vyskočila v posledních dnech před volbami, takže ji nikdo nebral moc vážně a všichni trochu koukali, kdo se to vlastně do parlamentu dostal. Obratná práce s moravským patriotismem ale přinesla úspěch. Těžila i z kompromitace Občanského fóra v Brně, kde na sebe celý půlrok před volbami vytrhale tahali špínu dva horkokrevní „spolukandidáti“ Petr Cibulka a Jaroslav Šabata.

Hlavním tvůrcem jejich úspěchu byl ale jednoznačně charismatický a rétoricky zdatný předseda Boleslav Bárta. Jeho metody řízení společně s názorovými rozpory narychlo spíchnuté kandidátky ale vedly k tomu, co v dalších letech potká podobné volební komety ještě několikrát – k rychlému rozpadu poslaneckého klubu.

Tečka za jejich politickým působením byla smutná. V květnu 1991 předseda Bárta zemřel přímo během jednání o státoprávním uspořádání, na které parlamentní strany svolal prezident Havel. Bárta se tam měl v teplém dni velmi rozohnit. Další dění popsal ve své knize tehdejší poslanec Emanuel Mandler: „Když skončil svůj projev, usedl a – umřel. Poznal jsem to až po jisté době. Bylo mi totiž podivné a nepříjemné, že jeho hlava spočinula na mém rameni. Odtáhl jsem se na druhou stranu a poslanec Bárta se skulil na zem. Už ho nevzkřísili.“

Jak jsme nedávno psali, v posledních dnech se (při třicátém výročí úmrtí) po části Moravy šíří skrze letáky legenda o tom, jak Bárta „zemřel za Moravu“, a že se nevrátil živý z jednání s prezidentem Havlem. Zadavatelem je marginální strana Moravané. Je třeba dodat, že po Bártově smrti už téma moravanství nikdy v žádných volbách nedokázalo přinést překonání pětiprocentní hranice.

Zato lidovci se dokázali v české politice uchytit a s výjimkou jednoho volebního období ji za následujících třicet let nikdy neopustili. Jejich volební výsledek z roku 1990 je ale rovněž předmětem mnoha vášní. Lidovci si věřili, že „proženou“ Občanské fórum, v kampani těžili z probuzeného zájmu o křesťanství (dva měsíce před volbami byl v Československu papež Jan Pavel II.). Nakonec si připsali zisky v rozpětí 5–10 procent, které budou jejich „zónou“ i ve všech dalších volbách.

Zklamaná strana přičítala neúspěch zejména „kauze Bartončík“. Aféra jejich předsedy se stala prvním v řadě široce debatovaných předvolebních skandálů, prezentovaných jednou ze stran jako „účelovka“.

Něco tam prskni!

Vznikala od chvíle, kdy se několik měsíců po listopadu 1989 na volné místo ministra vnitra usadil zástupce lidovců Richard Sacher. Volba na něj měla padnout na Hradě u Václava Havla, a Daniel Kaiser ji v prezidentově životopise popsal tak, že dramatiku Havlovi se prostě zalíbila představa, že na letenské „ministerstvo strachu“ nakráčí křesťan s křížkem na krku.

Každopádně tím vyvolal bouři v centrále Občanského fóra, které si na důležitý resort myslelo také. Kvůli tomu následoval spor, který pronikl až do médií. Občanské fórum od té doby „šlo“ po Sacherovi, a ministr k tomu během pár týdnů dodal značné množství argumentů.

„Sacher by vyučený řemeslník, který po večerech vystudoval práva, přísný vegetarián a okultista, pevně věřil na vnuknutí do žil a žil v obavách z vlivu svobodných zednářů na horní vrstvy společnosti,“ popsal jej Daniel Kaiser jako „evidentně vyšinutého“.

Nakonec bylo rozhodnuto, že Sacher dostane náměstka z OF, aby na něj „dohlížel“. Volba padla na odhodlaného a temperamentního Jana Rumla, tehdy šéfredaktora Respektu. Ten do „kachlíkárny“ nastoupil v doprovodu desítky zarputilých disidentů a přibývali další. Na úřadě tak vznikl stav permanentní rivality ministra a náměstka, a protože se jednalo o ministerstvo vnitra, válčilo se zejména kompromitujícími informacemi.

Spor Sacher–Ruml se přenesl na celé jejich strany, a výsledkem bylo „kompro“ na lidoveckého předsedu Josefa Bartončíka. Ten byl před rokem 1989 poslancem a krajským stranickým lídrem, tedy osobou, o kterou se tajná služba zcela nepochybně zajímala. V čase nejintenzivnější předvolební kampaně se pak vynořila informace, že měl s StB vědomě spolupracovat jako informátor. Necelé tři týdny před volbami se informace objevily v článku v rakouském týdeníku Profil.

Podle Kaisera mnoho aktérů včetně Václava Havla připisovalo aféru náměstku Rumlovi, který kandidoval za konkurenční OF. Ten měl za Havlovými zády kauzu „rozjet“ s jeho poradcem Křižanem.

Po jejich tlaku si prezident Havel za několik dní pozval Bartončíka na Hrad. Předvedl mu žhavou novinku, tzv. „bublinu“, dokonale odrušenou kabinu z ocelových plátů, která se stoprocentně nedala odposlouchávat. Prezident ji dostal darem od americké velvyslankyně. Když se mu s ní pochlubil, zavedl v diskrétním prostředí hovor na Bartončíkovu spolupráci s StB. Podle Havlovy strany Bartončík vůbec nezapíral a souhlasil, že odstoupí z kandidátky „ze zdravotních důvodů“.

Sám Bartončík tuto verzi popíral a z kandidátky neodstoupil. Když to zjistil Ruml, po výbuchu vzteku se objednal do Československé televize a v hlavní zpravodajské relaci sdělil, že informace rakouského týdeníku jsou pravdivé. Doplnil, že obvinění jsou tak závažná, že Bartončík „v žádném případě nemůže působit jako poslanec Federálního shromáždění“.

Vypukl velký skandál. Ruml měl svá obvinění doložit na tiskové konferenci na Hradě, kterou ale hrubě podcenil. Když uvedl, že Bartončík měl za své donášení StB dostávat peníze, a novináři se zajímali, o jakou částku se tedy jednalo, nepřipravený Ruml cosi koktal. V tu chvíli se k němu naklonil mluvčí prezidenta Michael Žantovský a podrážděně zasyčel, ať tam „něco prskne“. Mikrofony jeho slova zachytily. A lidovci z toho dovodili, že se stali obětí předvolebního spiknutí OF a Hradu. Vzájemné vztahy to poznamenalo na mnoho dalších let.

Aféra s komprem, načasovaná na poslední dny před volbami, vrhla nepříjemné světlo na rodící se demokracii.

Mezinárodní pozorovatelé však volby shledali jako bezproblémové a plně demokratické. Československo si tak mohlo po „sametové revoluci“ dál užívat pocit premianta demokracie ve středoevropském regionu.

Problémy transformace měly teprve následovat.

[Alchymista]

:sipka: plus
https://www.respekt.cz/tydenik/2015/24/ ... voli-havla
Kdo volí Klause, volí Havla

Svobodné volby v roce 1990: příběh, který definoval českou politiku

U příležitostí 30. výročí prvních svobodných voleb v roce 1990 výjimečně odemykáme následující text. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a zároveň nás v této době podpořit, staňte se našimi předplatiteli. Výročí si můžete připomenout i dobovými texty Volby tlučou na dveře, Proč budu volit Občanské fórum, Svobodné volby a Čisté jméno pro budoucnost.

Štíhlý chlapík s knírkem a brýlemi ve špatně střiženém hnědém obleku a zelené puntíkované kravatě nemotorně mává pugétem povadlých gerber. Nevypadá zrovna jako charismatický lídr. Přesto mu právě na rtech visí tisíce lidí namačkaných na ostravském Masarykově náměstí a každých pár minut jeho proslov o tom, že „komunisti prostě volby vyhrát nemohou“, přerušují potleskem, skandováním hesla „Ať žije Klaus!“ a máváním transparenty typu „Po velmi dlouhé pauze volíme Dlouhého a Klause“. Píše se květen 1990 a v Československu právě vrcholí první svobodná předvolební kampaň po více než čtyřiceti letech. Euforie okamžiku, atmosféra plná nadějí a očekávání je patrná i z roztřesených, rozmazaných záběrů, které v Ostravě natočil kdosi z volebního štábu. Ministr financí Václav Klaus se právě nachází uprostřed vyčerpávající jízdy, při níž absolvuje během tří týdnů ohromujících 108 předvolebních mítinků, jichž se dohromady účastní na půl milionu lidí.

Po pádu komunismu narychlo sestavené demokratizační hnutí Občanské fórum s Klausem v čele nakonec na severu Moravy, tradičně „rudém“ kraji plném horníků, drtivě v prvních svobodných volbách vítězí s 54 procenty a někdejší ekonom Prognostického ústavu, který během kampaně vůbec poprvé v životě překročil práh továrny, získává rekordních 364 tisíc preferenčních hlasů. Občanské fórum a na Slovensku partnerská Verejnosť proti násiliu – k překvapení všech, včetně samotných lídrů – pak s přehledem kraluje v celé zemi. Strany právě zaniklé Národní fronty, jež během komunismu naoko sekundovaly zdejším vládcům, i čerstvě obnovená sociální demokracie končí hluboko v poli. Komunisté se těsně přehupují přes deset procent (a tento výsledek je staví do pozice druhé nejsilnější strany).

Sametová revoluce v Československu definitivně zvítězila v červnu 1990.

Sametová revoluce v Československu definitivně zvítězila. Při pohledu zpět se to zdá téměř samozřejmé, ale v tehdejším kontextu to tak zdaleka nebylo. Občanské fórum uspělo díky nástrojům, které jsou v politice nutné k úspěchu dodnes: prozíravému čtení nálad ve společnosti, mimořádně tvrdé práci symbolizované intenzivním objížděním voličů, které řadu kandidátů dovedlo na pokraj fyzických sil, i dobrým politickým instinktům. Volbami začalo zcela nové období československých dějin, a to nejen symbolicky: hlasování samotné i dění před ním a po něm totiž spustily řadu zásadních pohybů, jež na dlouhá léta ovlivnily podobu české společnosti. Právě v červnu 1990 se zároveň rodily zářivé politické kariéry následujících let, přičemž tu nejjasnější jsme zmínili v úvodu. O pár let později podobný model zopakuje další politik, který v roce 1990 nestál na náměstích, ale rostl potichu v zákulisí: coby oblíbený představitel Občanského fóra psal Miloš Zeman volební program OF. Jedno z vysvětlení faktu, že českou politiku na celou generaci opanovalo nesestřelitelné duo Klaus-Zeman, leží právě v horkých červnových dnech před 25 lety.
První a nejdůležitější

Volby, od nichž v den vydání tohoto textu uplyne přesně 25 let, představovaly vyvrcholení revoluce roku 1989. „Byly nejdůležitějším požadavkem revoluce,“ shrnuje Jiří Suk, historik Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. „Listopad se nesl v duchu dvou hesel. První požadovalo konec vlády jedné strany, druhé svobodné volby.“ Dnes se zdá tlak na uspořádání voleb logický, nemusela to však být jediná cesta – revoluční elity mohly teoreticky zvolit jiný scénář, kupříkladu přechodné období, v němž by rozhodoval prezident pomocí dekretů, nebo nějaký jiný typ dočasného vedení země. Hlasy podporující takové alternativy však byly v naprosté menšině a nutnost demokratického výběru vlády podle pamětníků tehdejším aktérům připomínali zahraniční poradci i vlivné exilové postavy. „Madeleine Albrightová nám kvůli volbám dělala úplnou díru do hlavy,“ vzpomíná Ivan Gabal, tehdy hlavní volební manažer Občanského fóra. „Pořád nám připomínala, jak jsou zásadní.“

Vyhlídka na volby zároveň brzdila tempo, jímž Československo přecházelo ze starého režimu do nového. Nové elity si uvědomovaly, že nutné změny typu znovuobnovení soukromého podnikání, strategická orientace země či obnova právního státu nebudou mít bez souhlasu občanů ve volbách řádnou legitimitu. „Mohli jsme spoustu věcí Federálnímu shromáždění v podstatě nadiktovat, komunističtí poslanci odhlasovali, co jsme chtěli,“ říká Petr Pithart, tehdejší předseda české vlády a vedoucí postava Občanského fóra. „Ale my jsme byli zdrženliví. Chtěli jsme, aby lidé rozhodli.“ V tomto ohledu tehdejší aktéři (a historici i politologové tento pohled dnes sdílejí) chápali první svobodné volby hlavně jako referendum, v němž měli lidé odmítnout starý režim a komunisty a potvrdit nové směřování země stvořené na podzim 1989 na náměstích a u tzv. kulatých stolů a postavené na třech základních pilířích: demokratickém zřízení, tržní ekonomice a západní zahraničněpolitické orientaci. Tomu nakonec následně odpovídaly i programy stran, které nepředkládaly příliš podrobné vize řešení různých problémů.

Velmi brzy – v lednu 1990 – začaly práce na přípravě voleb. Přestože celému procesu zásadně pomohl fakt, že tvůrci nových pravidel nestavěli na zelené louce (inspirovali se logicky zejména první republikou), bylo potřeba učinit řadu zásadních rozhodnutí, o nichž se vedly často bouřlivé debaty. Řešily se technikálie typu data voleb: například liberální proud v Občanském fóru v čele s Emanuelem Mandlerem a Bohumilem Doležalem, z něhož se později utvořila politická strana Československá demokratická iniciativa, požadoval volby hned zkraje února. Červnový termín byl nakonec zvolen proto, že se předpokládalo, že pět měsíců by mělo stačit ke schválení všech potřebných zákonů, od volebního po zákon o politických stranách. Dostatečná časová prodleva dávala smysl hlavně proto, že vše nebylo zdaleka tak jasně rozhodnuto, jak se to zdá z dnešního pohledu.

Moc měly v rukou národní sněmy (národní rady v obou republikách) a federální parlament, kde panovala zvláštní situace. Bok po boku tam seděli komunisté a poslanci revolučních sil, kteří tam byli po listopadu tzv. kooptováni, tedy bez voleb doplněni na uprázdněná křesla, na něž jejich komunističtí předchůdci buď sami rezignovali, nebo byli odvoláni. A přestože zbývající komunisté uznali porážku v revoluci a v parlamentu plnili – ze strachu či z vypočítavosti – nové „zadání“, jejich souhlas nebyl zdaleka automatický. To se jasně ukázalo, když tehdejší pražský prokurátor, dnes prominentní advokát Tomáš Sokol v dubnu v otevřeném dopise vyhlásil, že bude KSČ posuzovat coby extremistickou organizaci hlásající nenávistnou ideologii. Komunističtí poslanci federálního parlamentu na protest odešli z jednání a hrozilo, že se přeruší přijímání reformních zákonů. Situaci museli nakonec zachránit Sokolovi nadřízení, mimo jiné i generální prokurátor, sám komunista v šedesátých letech,a nynější předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský.
Další směr

Debaty se vedly také o typu volebního systému (ze zkušeností ze světa víme, že jeho změna je velmi ojedinělým jevem). Většina politických stran, od komunistů k Občanskému fóru, preferovala poměrný systém, obvyklý ve většině evropských zemí, byť je k tomu vedly různé důvody. Komunisty strach z vlastní marginalizace, demokraty snaha vytvořit prostor, v němž by mohly růst různé politické strany, což by se s jednou dominantní politickou silou obtížněji zařizovalo. Václav Havel v roli mimořádně populárního a velmi vlivného prezidenta prosazoval anglosaský, tedy většinový, volební systém. Byl sice osamocen, ale jeho silná pozice debatu notně protahovala.

Nakonec Havla během jednoho únavného večera v jeho bytě na Rašínově nábřeží přesvědčili právník Pavel Rychetský a ekolog Josef Vavroušek. „Nakonec prohlásil, že to tedy vzdává,“ vzpomíná Petr Pithart, jeden z účastníků schůzky. Další právník, Zdeněk Jičínský, Havlovi za souhlas slíbil, že pokud se systém neosvědčí, bude možné ho brzy změnit. Jičínský totiž tlačil na zkrácení prvního volebního období na polovinu, tedy na dva roky, argumentem, že v první fázi nového režimu je nejdůležitější příprava nové ústavy.

Jičínský prosadil svou a právě zkrácení prvního volebního období podle mnoha pamětníků výrazně ovlivnilo pozdější vývoj domácí politiky. Petr Pithart dnes považuje tento krok za jeden z nejzásadnějších omylů polistopadového vývoje. Volby v roce 1992 podle něj uspíšily rozpad federace a pootočily kormidlem ekonomických i dalších reforem. Tady je nutné připomenout tehdy zjevnou skutečnost, kterou s odstupem let možná mírně překryl prach: Československo bylo po 41 letech komunistické vlády zemí rozvrácenou ve všech ohledech a seznam byť jen základních úkolů, jejž měly nové elity před sebou, byl ohromující. Bylo nutné zreformovat armádu, policii, soudnictví, školství, zdravotnictví. Na rozdíl od Polska či Maďarska zde neexistovalo drobné soukromé podnikání, plánovaná ekonomika nefungovala, což si pamatuje každý, kdo čekal deset let na zavedení telefonní linky nebo marně přes síť známých sháněl základní zboží jako toaletní papír. K tomu přidejme zničené životní prostředí, chátrající kulturní dědictví a všudypřítomnou drobnou korupci.

Rady západních politických profesionálů nepadaly vždy na úrodnou půdu.

Tweetni to

Na způsob, jakým bylo nezbytné transformaci provést, logicky existovaly různé názory. Pokud by se rozhodlo o ustavení řádného, čtyřletého volebního období, jeden z pohledů by měl zkrátka více času a prostoru se prosadit. Podle Pitharta se to týká zejména, ovšem nikoli výhradně, ekonomiky. Jeho vláda vzešlá z červnových voleb (a vládnoucí v českých zemích) sestavila seznam 35 strategických podniků, jež byly v dobré kondici, a intenzivně vyjednávala se zahraničními investory o jejich prodeji. Ve Strakově akademii se střídali manažeři Mercedesu, kteří si kupříkladu dělali zálusk na kopřivnickou Tatru, s lidmi od Siemensu, Volkswagenu či Renaultu. Jednání dotáhli k dohodě u šesti. Po volbách v roce 1992 Václav Klaus v roli premiéra jednání ukončil s argumentem, že nedá „rodinné stříbro cizákům“, naplno rozjel kuponovou privatizaci a odmítl se zabývat varováním, že tak gigantický přesun majetku bude skřípat bez pečlivě připravených a jasných pravidel. Výsledek brzy poznali všichni: kromě skvěle restrukturalizovaných podniků přišly na scénu obrovské machinace, kvůli nimž zmizel z někdejších státních firem majetek v hodnotě stovek miliard korun. „Jsem přesvědčen, že kdybychom měli možnost to dotáhnout do konce, tak by česká ekonomika dnes vypadala mnohem lépe,“ říká Pithart. „Transformační koncept, který zastával Pithart a jeho vláda, byl lepší než Klausův,“ souhlasí částečně historik Suk. „Ale jak by to dopadlo vše dohromady, lze jen těžko říci.“

Duch revoluce ještě žije. (Písek)
Duch revoluce ještě žije. (Písek) • Autor: Karel Cudlín

Grass root po česku

Přímý začátek tohoto nejednoznačně vnímaného příběhu se datuje do jara 1990, kdy zastavil před pražským Špalíčkem, kde tehdy sídlilo Občanské fórum, vůz s maďarskou poznávací značkou a vystoupila z něj rázná, blonďatá Američanka. Robin Carnahanová dorazila do české metropole z Budapešti, kde radila tamním novým politickým stranám s volbami a americká nadace National Democratic Institute ji vyslala jako pomocnou ruku také do Prahy. Úspěšná právnička a dcera pozdějšího guvernéra a senátorky státu Missouri rozšířila skupinu zahraničních poradců, kteří v té době proudili do Československa a nabízeli pomoc s přípravou voleb a kampaní. Ať už šlo o experty z německých politických nadací, „pollstera“, tedy experta na výzkumy veřejného mínění, amerických demokratů či britské právníky, kteří měli radit s přípravou volebních zákonů a dalších.

Pomoc ze Západu nepřicházela jen v lidských zdrojích. Do tehdejšího Československa proudily i materiál a peníze. První fax Občanské fórum získalo tak, že se s ním jednoho dne ve Špalíčku zjevil Milan Horáček, dnešní europoslanec za německé Zelené, a přístroj, o němž drtivá většina tamního osazenstva nevěděla, jak se používá, prostě zapojil do zásuvky. A patřilo k duchu doby, že se některé „transfery“ neodehrály z dnešního pohledu úplně standardním způsobem. Ivan Gabal vzpomíná, jak s tehdejším šéfem Občanského fóra Janem Urbanem vezli v tašce z Vídně do Prahy 20 tisíc dolarů, které na kampaň věnoval zmiňovaný americký National Democratic Institute.

V tomto střetu civilizací rady vycvičených západních profesionálů ne vždy padaly na úrodnou půdu. Absolventi prestižních západních univerzit s reprezentativním dress codem vysedávali v zakouřených bytech a kavárnách s divoce namíchanou směskou disidentů i bývalých komunistů v pověstných svetrech a špatně padnoucích oblecích vládnoucích chatrnou angličtinou. „Robin trochu trpěla,“ líčí Ivan Gabal. „Moc jsme ji totiž neposlouchali a dělali si vše podle sebe.“ Lidé z Občanského fóra sice tehdy moc nerozuměli tomu, co Carnahanová myslí, když mluví o promyšleně budovaném „grass root movement“, ale de facto zásady „zapojení běžných občanů“ dávno praktikovali, byť ve vlastní chaotické verzi. Jak v centru, tak v regionech se do kampaně zapojovali doslova lidé z ulice: každý pamětník má po ruce historku o někom, kdo se jednoho dne zjevil v kanceláři a nabídl pomoc. S chutí pomoci se do kampaně zapojovali exulanti. Lidé se do funkcí dostávali shodou náhod nebo dohodou několika lidí: kdo bude mít co na starosti v centrální organizaci kampaně Občanského fóra, dohodlo asi deset lidí během jednoho večera v únoru 1990 v domě tehdejší mluvčí OF Jany Ryšlinkové v Řevnicích u Prahy. A účastníci této schůzky si už ani přesně nepamatují důvody, proč komu co vlastně připadlo.

„Věděli jsme, že budeme mít šanci, když se nám podaří restartovat étos listopadu 1989, který v té době už pomalu vyprchával.“
Petr Havlík

Tweetni to

Ani Petr Havlík si už přesně nepamatuje, jak se stalo, že právě jemu – tehdy třicetiletému středoškolskému učiteli a vůdčí postavě ostravského Občanského fóra – připadla role regionálního volebního manažera. „Mám pocit, že to na mě jaksi zbylo,“ říká dnes Havlík. „Nikomu jinému se do toho nechtělo.“ Při výběru lídrů kandidátek se v pražském centru Občanského fóra rozhodlo, že tu severomoravskou povede ministr financí Václav Klaus. A je mimochodem zajímavé, že tehdejší aktéři se rozcházejí ve vysvětlení důvodů tohoto kroku. Zatímco Havlík má za to, že ambiciózní Klaus byl do těžkého kraje odsunut vnitrostranickými oponenty, aby mu „spadl hřebínek“, jiní pamětníci namítají, že tam byl vyslán proto, že právě jen tehdy nesmírně populární ministr financí, který ekonomicky negramotným Čechům přitažlivě vyprávěl o tržních principech, měl šance v tradičně levicovém kraji uspět.

Na počátku se ale nezdálo, že tým Havlík-Klaus čekají převratné úspěchy. Hned první mítink série málem skončil dřív, než začal: Klaus odmítl vystoupit na debatě v kině Vítek v ostravské Hrabůvce, protože se měl o pódium dělit s tehdejším komunistickým ministrem federální vlády pro paliva a energetiku Jaroslavem Sůvou. „Prohlásil, že s nějakým Sůvou on tam nebude vystupovat,“ vzpomíná Havlík. „Tak jsem ho oslovil ‚pane inženýre‘, což neměl rád, a vysvětlil jsem mu, že on je sice hlavní hrdina, ale že já to budu celé řídit. Pokud odmítne vystoupit, vyjdu tam já a řeknu, že s těmi lidmi nechce mluvit. Šel to někam rozdýchat a pak už to šlo.“ Havlík potom kampaň řídil způsobem, který jako by vypadl z učebnice o dobré kontaktní kampani. Na konci každého mítinku bylo kupříkladu vyhrazeno 15 minut na „cestu k autu“, tedy prostor, v němž si mohli lidé kandidáta doslova osahat, potřást si s ním rukou, vyfotit se s ním, osobně s ním promluvit. Pro hlavní postavu to představovalo vyčerpávající maraton: v rekordním dni absolvoval 13 mítinků. Cesty měly přesně rozepsaný minutovník, na jejichž dodržování dohlížel speciálně určený „muž s hodinkami“. Velký úspěch u lidí měla pozornost věnovaná lokálním detailům: Klaus si na každý mítink připravil poznámku o tamním problému nebo vyzkoušel místní módní či potravinářské specifikum. Díky této zásadě se dochoval unikátní záběr, na němž se ministr financí zdraví s lidmi ve Vsetíně v klobouku s panákem slivovice v ruce.

Intenzivní kontakt s lidmi byla podle Havlíka „jediná šance, jak to neprohrát“. „Věděli jsme, že budeme mít šanci, když se nám podaří restartovat étos listopadu 1989, který v té době už pomalu vyprchával,“ vypráví Havlík. „Intuitivně jsme pochopili, že kampaň musí být výrazná, emotivní a masová.“ Právě tento intenzivní kontakt s lidmi v Klausovi podle Havlíka probudil showmanství, které v něm pak následně nastartovalo v české kotlině nevídané politické ambice.

Z lidí, jako byl Petr Havlík, pak hlavní volební manažer Občanského fóra Ivan Gabal vybudoval regionální manažerskou síť, kterou v průběhu kampaně objížděl, koordinoval a průběžně trénoval. „Byli jsme motivovaní hlavně vědomím, že proti nám stojí komunisté s kompletně vybudovanou strukturou,“ říká Gabal. „Měli jsme nadšené lidi, ale věděli jsme, že to nestačí.“ Do strategie naopak nijak nezasahoval Václav Havel, což podle pamětníků nenesl úplně lehce, protože šlo o první zásadní pohyb v Občanském fóru, na nějž neměl vliv. Distanc ovšem vytvořil on sám, když si před odchodem na Hrad symbolicky sundal z klopy saka placku OF se slovy, že je prezidentem všech. V kampani byl nicméně nepřímo zapojený – například ve zmiňované severomoravské kampani Václava Klause každým městem před jeho příjezdem projíždělo auto s tlampačem, z něhož se lidé dozvěděli, že „kdo volí Václava Klause, volí Václava Havla“, což tehdy jednoznačně fungovalo.

Do černého se stratégové Občanského fóra trefili i laděním hesel a celkového vzkazu kampaně, a to díky detailním znalostem nálad a dynamiky společnosti, jimiž disponoval Ivan Gabal jako sociolog. Tuto znalost si ještě prohloubil dvěma obsáhlými výzkumy provedenými postupně v lednu a březnu 1990, z nichž vyplynuly dvě klíčové zprávy. Lidé požadovali změnu systému, nikoli kosmetické úpravy tohoto starého, a uvědomovali si, že transformace bude dlouhá a bolestivá, ale projevovali ochotu toto nepohodlí v zájmu lepší budoucnosti snést. Toto poznání znamenalo mimo jiné i to, že to Občanské fórum v kampani nepřehánělo se sliby modrého z nebe a že si vystačilo se základními hesly typu „Zpět do Evropy“.

S tím mimochodem nesouhlasil novinář a později šéf TV Nova Vladimír Železný, který vymyslel a zprodukoval jinak velmi úspěšné televizní šoty Občanského fóra, na nichž heslo o návratu do Evropy symbolizuje celník, jenž výletníkovi v embéčku beze slova zvedne závoru a nechá ho projet. „Měl představu, že budeme lidem slibovat, jak se budou dobře mít,“ připomíná Gabal, jehož střízlivější pohled nakonec zvítězil. Na seznam unikátů voleb v červnu 1990 je tak možné připsat fakt, že je vyhrála partaj, která lidem neslibovala, že se budou mít lépe.
Na křižovatce

Volby připadly na druhý červnový víkend. Davy z náměstí se poctivě přesunuly k volebním urnám a utvořily rekord, který se od té doby nepodařilo překonat: šestadevadesátiprocentní účast v Československu, v českých zemích dokonce ještě o procentní bod vyšší. Pamětníci si vybavují volební party Občanského fóra ve Špalíčku, ale málokdo už z paměti vyloví více detailů – a to je symbolické.

Rozjetý vlak Občanského fóra totiž po volbách jako by vyšuměl do ztracena. Roli hrála částečně únava, částečně dlouhodobé plány klíčových hráčů. Řada vlivných postav OF učinila už dlouhé měsíce před volbami rozhodnutí, že po nich z politiky či rovnou veřejného života odejde. Spousta lidí v nově vzniklých strukturách OF ovšem měla chuť pokračovat – jenže neměli v čem pokračovat. Když dnes Petr Pithart mluví o chybách, zahrne mezi ně i fakt, že lídři OF s těmito volebními manažery a dalšími lidmi po volbách dále nepracovali a nevěnovali více energie debatě o tom, co dál s Občanským fórem. „Ani jsme pořádně nepoděkovali za vykonanou práci,“ říká Pithart. „Bylo to netaktní, neslušné a politicky neprozíravé.“ Značnou politickou prozíravost naopak ukázal Václav Klaus, který nově zrozené politické profesionály s chutí pracovat přizval k další spolupráci. Postupně z nich vybudoval křídlo OF, díky němuž se pak na podzim 1990 dostal do čela fóra a které si později vzal s sebou do vznikající Občanské demokratické strany. Tato energie pak o dva roky později, v prvních standardních volbách, vynesla ODS do čela, a naopak chyběla ostatním nástupnickým subjektům OF, třeba Občanskému hnutí.

V tomto směru je symbolické, že o osm let později při kritice Klausovy éry a resuscitace ČSSD použil Miloš Zeman stejné metody jako jeho dávný kolega z Občanského fóra. Díky neúnavnému objíždění země v autobusu Zemák dovedl sociální demokracii do vlády a zahájil další éru polistopadové historie. To už je ale úplně jiný příběh.

[Aaron Goldstein]

Kdo volí Klause, volí Havla

No aktuálně havloidi, když slyší jméno "Klaus" tak jim naskakují pupínky jak pneumatiky od traktoru... Je pro ně rusofil, xenofob, nácek a tisíc dalších nálepek, kterými častují všechny, co nesouhlasí s jejich směřováním do náruče všeobjímající EU vstříc nové, lepší společnosti pod duhovým praporem pravdy, lásky a multikulturalismu......

Tak jak mi lezl jako aktivní politik na nervy, tak teď v (jeho) důchodu s ním v mnoha ohledech souhlasím...