Von Mises viděl situaci nějak takto: “V socialistickém řádu jsou všechny výrobní prostředky vlastněny národem. Vláda se rozhoduje, co bude vyrábět, a jak by to mělo být vyrobeno a přiděluje každému jednotlivci podíl na spotřebním zboží pro jeho spotřebu. Tento systém může být realizován podle dvou vzorů. Jeden vzor – můžeme ho nazvat marxistickým nebo sovětským – je čistě byrokratický. Všechny ekonomické podniky jsou odděleními vlády, jako je tomu u administrativy armády a námořnictva nebo u poštovního systému. Každý jednotlivý závod, obchod nebo farma stojí ve stejném vztahu k nadřízené centrální organizaci, jak to dělá poštovní úřad k ředitelství pošty. Celý národ vytváří jednotnou pracovní armádu s pracovní povinností; velitelem této armády je šéf státu. Druhý vzor – můžeme ho nazvat německým systémem – se odlišuje od toho prvního v tom, že zdánlivě a nominálně udržuje soukromé vlastnictví výrobních faktorů, podnikání a tržní směnu. Podnikatelé dělají nákupy a prodeje, platí pracující, berou si úvěry a platí úrok a amortizaci. Ale jsou to jen podnikatelé podle jména. Vláda říká těmto zdánlivým podnikatelům, co a jak vyrábět, za jakou cenu a od koho nakupovat, za jakou cenu a komu prodávat. Vláda nařizuje komu a za jakých podmínek by kapitalisté měli svěřit svoje fondy, a kde a za jaké mzdy by měli pracovat pracující. Tržní směna je jen klamem. Když všechny ceny, mzdy a úrokové míry jsou zafixovány vládními autoritami, jsou cenami, mzdami a úrokovými mírami jen podle vzhledu; ve skutečnosti jsou pouze rozhodnutími o kvantitativních vztazích v rozkazech vládní autority. Vládní autorita, ne spotřebitelé, směřují výrobu. To je socialismus s vnějškovým vzhledem kapitalismus. Nálepky tržní ekonomiky zůstávají, ale značí zde něco zcela jiného od toho, co znamenají v pravé tržní ekonomice.” (1).
My srovnáme toto von Misesovo tvrzení s hospodářskou realitou Protektorátu Čechy a Morava, který byl od roku 1939 součástí německé Třetí Říše a v němž se realizovala nacionálně socialistická hospodářská politika. Jen pro pořádek zde ještě uvedu to, že von Mises zde nedefinuje socialismus jako centrálně plánovanou ekonomiku. Pro to, zda jde o socialismus je podstatné to, kdo kontroluje či převážně kontroluje vlastnictví výrobních faktorů a nikoliv existence nějakého plánu nebo plánovaného hospodářství. Centrálně plánované hospodářství je sice socialistickým hospodářstvím, ale naopak tato úvaha nemusí nutně platit.
Výroba a odbyt
Monumentální “Velké dějiny zemí Koruny české” stručně popisují hospodářskou realitu v Českých zemích na začátku okupace následovně: “Od letních měsíců roku 1939 začal nahrazovat volně fungující tržní mechanismus celý systém nových regulací hospodářských procesů. Okupační úřady zasahovaly do chodu hospodářského mechanismu – nepřímo přidělováním surovin a pracovních sil, přímo zákazy určité výroby a převáděním výrobních programů do jiných podniků, omezováním určitých zakázek apod. Rozsáhlé kompetence v tomto reglementujícím systému řízeného hospodářství získal nově vytvořený Ústřední svaz průmyslu pro Čechy a Moravu. Vnitřně se tento svaz dělil podle jednotlivých odvětví i regionálně a žádný podnikatel nemohl stát mimo jeho rámec, protože byl vybudován na principu povinného členství a tuhé subordinace. Vybaven vskutku rozsáhlými pravomocemi určoval podnikům výrobní kvóty i sortiment výrobků, odběratele, palivo, množství energií i limity počtu pracovních sil, rozhodoval o slučování podniků, o jejich postavení, převodech výrobních prostředků a za dozoru protektorátní vlády vydával nařízení závazná pro všechny členy.” (2). Průvodním jevem zavádění řízeného hospodářství v oblasti průmyslu se pak stala násilná centralizace výroby. Malé a střední podniky určené k likvidaci, nedostávaly požadované suroviny a odebraly se jim pracovní síly (3). Tím by se dalo skončit, protože uvedené se poměrně přesně překrývá s tvrzeními Ludwiga von Misese. Nicméně podívejme se ještě na pár záležitostí ohledně této zajímavé záležitosti.
Historik Jaromír Balcar, který se podrobně ve své knize “Tanky pro Hitlera, traktory pro Stalina: Velké podniky v Čechách a na Moravě 1938-1950” zabývá vlivem státu na hospodaření několika velkých firem v Protektorátu píše, že: “Podstatně více než do investiční politiky [k tomu viz níže, pozn. autora] zasahovala okupační moc do charakteru výroby a odbytových vztahů v protektorátním průmyslu. V civilní výrobě uplatňovala především zpracování surovin a pracovní sílu jako nástroje k ovlivnění hospodářských rozhodnutí podniků žádoucím směrem. Mnohem přísnější kontrole byly vystaveny zbrojařské firmy.” (4). Na příkladu Českomoravské strojírny čili ČKD Balcar uvádí, že výsledkem přímých a nepřímých státních zásahů bylo to, že za prvé vstoupilo v planost nařízení, jež omezovalo výrobu určitých produktů, což postihlo nejvíce automobilovou sekci ČKD. Za druhé se jako účinný nástroj projevily příděly surovin, zvláště pak železa, jež měly přimět protektorátní firmy k přijetí objednávek z říše respektive od Wehrmachtu. Nedostatek surovin byl patrný již v roce 1939, což mařilo i ty nejlukrativnější zakázky, pokud nepřicházely právě od Wehrmachtu. Ředitelství ČKD k tomu uvedlo v dubnu roku 1940: “Všeobecně je z obchodního hlediska stále více patrný obrat zakázek od soukromých zákazníků k veřejným, zejména z říše, což je důsledkem hospodaření se surovinami, které zohledňuje především veřejný zájem.” (5). Rozuměj zájem vládnoucí nacionálně socialistické kliky. Připomeňme zde však i to, že celá řada průmyslových podniků se dostala přímo do majetku státu. Pro příklad v Sudetské župě se dostala do rukou říšskoněmeckých státních, případně polostátních podniků, jakými byly například Hermann Göring-Werke dost velká část průmyslu. Státním nebo polostátním podnikům Německé říše zde patřilo nakonec zhruba 87 % zdejších uhelných dolů, 72 % chemického průmyslu, 66 % těžby železa, 42 % výroby elektrické energie a přibližně 14 % průmyslu železa a kovů (6).
Ceny a mzdy
Balcar píše ve své knize i o mzdách a cenách, klíčových to ekonomických kategoriích: “Ceny a mzdy již neměla určovat nabídka a poptávka, nýbrž stát.” I když do určité doby (do doby stanovení jednotkových a skupinových cen) měly třeba výrobní podniky možnost ceny ještě nějak ovlivnit. “Dalekosáhlým zásahům státu se musely podniky v Čechách a na Moravě podřídit i v oblasti cenové a mzdové politiky. Jestliže před německým vpádem se mzdy a ceny v zásadě řídily tržními principy, tedy nabídkou a poptávkou, nyní úřady rozhodly, že tyto centrální ekonomické parametry se budou stanovovat byrokratickou cestou. Na rozdíl od zásahů do investic, řízení pracovních sil či hospodaření se zásobami nešlo v tomto případě úřadům přednostně o změnu výrobní struktury protektorátních podniků žádoucím směrem. Cílem spíše bylo ceny zmrazit nebo je, pokud možno, dokonce stlačit dolů, aby se v podmínkách válečné konjunktury zamezilo hrozící inflaci, zabránilo se pokud možno růstu nákladů na obrovské zbrojní programy a aby byla alespoň v omezené míře zachována spotřební síla pracujících.” (7). Je patrné, že řízení cen a mezd započalo řadu měsíců před válkou a bylo “dovezeno” ze staré Říše, kde již nějakou dobu bylo běžnou praxí. Je nutno uvést, že cenová opatření neměla nutně negativní důsledky na hospodaření firem a některé firmy mohly i na dále dosahovat zisku (8). Nicméně to není příliš podstatné pro účely našeho zkoumání, významné je to, že firmy ve snaze se přizpůsobit státem nastaveným cenám a mzdám vyráběly pokud možno to, co stát od nich požadoval. Ergo byl to tedy primárně stát, který svými rozsáhlými zásahy určoval to, co bude produkováno.
Mzdy
Protektorátní úřady zcela běžně stanovovaly mzdy a platy. Již zmíněný historik Jaromír Balcar píše velmi jasně, že: “Všechny prameny se shodují v tom, že mezi požadavky a stížnostmi pracujících stála po celou dobu okupace nejvýše mzdová politika. V postavení protihráče a adresáta mzdových požadavků byl ale mnohem spíše stát než zaměstnavatelé. V Československé republice vyjednávaly odborové organizace s podnikatelskými svazy, resp. podnikateli z jednoho odvětví kolektivní smlouvy, které dokument Úřadu říšského protektora přezíravě odbyl jako ‘koňský handl.’ Vládní nařízení z konce dubna 1939 stanovilo, že všechny změny v již uzavřených tarifních dohodách musí schválit ministerstvo sociální a zdravotní správy. Podle dalšího nařízení vlády z poloviny května se toto ustanovení rozšiřovalo i na všechny ostatní typy kolektivních dohod, načež protektorátní vláda koncem prosince 1939 uvalila na všechny mzdy strop a přestupníkům pohrozila přísnými tresty. Mimoto bylo ‘odborům a zaměstnaneckým organizacím s okamžitou platností zakázáno vést jednání o mzdách a vůbec mluvit o mzdách, platech a pracovních podmínkách a činit o tom veřejná prohlášení.” Balcar připouští, že ne každá firma nakonec vyplácela pracovníkům státem předepsané mzdy a uchýlila se ke mzdám nižším (9). Postupně docházelo k úřednímu zvyšování mezd, protože státem vyvolanou inflaci se státním úřadům nepodařilo samozřejmě zvládnout. Během jednoho roku došlo třeba v kovoprůmyslu ke zvýšení mezd sedmkrát a ke zvýšení platů třikrát. Třeba konkrétně v červenci 1939 musely kvůli nařízení úřadů Pražské železárny zvýšit platy, což pro podnik znamenalo měsíční náklady ve výši 360 000 korun. Ostatní odvětví rychle následovala. Nejinak tomu bylo i v dalším roce, pro příklad: “Dne 8. října 1940 vydalo ministerstvo sociální a zdravotní správy nové nařízení o mzdách v chemickém průmyslu, jež zvedlo ve hrušovském závodě Spolku pro chemickou a hutní výrobu platy průměrně o 16,6 %. A to i přesto, že závod si již v září 1940 stěžoval na růst osobních nákladů o 17,3 %. V kovoprůmyslu úřady přikázaly počátkem října 1940 zvýšit platy o asi 10 %; protože ale zároveň odpadl padesátihaléřový odvod, stouply čisté mzdy jen asi o 5 %. Současně však byly přizpůsobeny ceny. Zatímco pro zemědělské výrobky následovalo ‘nutné narovnání směrem nahoru’, došlo u mnoha průmyslových výrobků, jež byly v Protektorátu dražší než v říši, k částečně zřetelným cenovým poklesům.” Je celkem jasné k čemu musel úředně daný nárůst mezd a platů a úředně daný pokles cen výrobků vést: třeba Pražská železářská společnost hospodařily s vysokými ztrátami, a to v důsledku nesouladu mezi rostoucími platy, cenami surovin a dopravy na jedné straně a úředně nejen zmraženými, ale i snižovanými cenami na straně druhé. Ředitelství podniku se snažilo se s tím všemožně vyrovnat, ale došlo k závěru, že existující možnosti jsou v tomto směru v rámci řízeného hospodářství omezené (10). Jiné firmy ovšem do určité doby prosperovaly.
Jiný pramen uvádí, že: “Dlouhodobým cílem řízené cenové a mzdové politiky bylo nejen sledovat hospodářské priority, ale rovněž usměrnit sociální napětí ve společnosti prostřednictvím unifikace předpisů a nivelizace pracovních a mzdových podmínek… K poslednímu dni měsíce dubna 1939 vešlo jako první v platnost schválení změn v kolektivních smlouvách. Míra pozornosti věnovaná agendě mzdové politiky byla také v následujících měsících a letech přinejmenším konstantní a, jak poznamenává Jaromír Tauchen, vyjadřuje ji už jen samotné množství vydaných mzdových úprav, kterých bylo pouze do konce roku 1939 více než čtyři sta.” A: “Stanovením jednotných mzdových a platových poměrů podle jednotlivých odvětví sledovaly úřady některé nivelizační cíle. Podporu v tomto záměru našly v dílčím řešení soustavného růstu cen, které spočívalo v přiznání nejrůznějších drahotních a zvláštních přídavků či platových výpomocí ať už vybrané skupině dělníků, resp. šířeji zaměstnancům protektorátního hospodářství nebo státním zaměstnancům. V případě zaměstnanců v soukromé sféře stát povinoval zaměstnavatele k vyplacení stanoveného přídavku z jejich vlastních prostředků.” S rokem 1942 přišla v pravdě revoluční změna zejména v stanovování mezd a platů, jež z toho procesu zcela vyloučil (!) zaměstnavatele a od 1. dubna přenesla dohled nad prováděním státem řízené politiky na úřady práce. Ani do této doby se však veškeré zvýšení mezd, platů a pravidelných i jednorázových přídavků neobešlo bez souhlasu Ministerstva sociální a zdravotní správy. Úředně byly mzdy zvyšovány i v Sudetské župě. Třeba na počátku listopadu 1938 bylo ohlášeno všeobecné zvýšení mezd o 15 %, i když neplatilo pro všechny pracovníky (11).
Samozřejmostí bylo to, že bez souhlasu úřadu práce nemohl nikdo navázat ani ukončit pracovní poměr. A mimochodem pro mnohé to bude překvapení, ale přímo tyto úřady práce jsou výtvorem protektorátní éry. O jejich zřízení totiž rozhodla protektorátní vláda v červenci roku 1939 (12). I v případě mezd v podstatě platí, že von Mises se ve svém popisu situace nemýlil.
Ceny
Máme tu ceny, klíčovou hospodářskou veličinu. Ceny za Protektorátu byly všechno jiné než tržní. Již dne 10. května 1939 vyšlo vládní nařízení č. 121, které zřizovalo Nejvyšší úřad cenový (NÚC). Jeho úkolem bylo stanovení cen pro zboží a služby a současně i dohled na jejich dodržováním. Tento úřad zveřejňoval oficiální závazné seznamy, kde byly uvedeny ceny spotřebního zboží, ale také velkoobchodní ceny. Současně vydal i směrnice pro vedení obchodního účetnictví (13). Platilo, že: “Maloobchodníci se museli – stejně jako ostatní prodejci – řídit cenami určenými NÚC. Na rozdíl od ceny zeleniny a ovoce, které byly v období květen až září zveřejňovány každý týden a v období od října do dubna jednou za 14 dní, byly ceny hub a lesních plodů stanoveny jednou za rok v červnu.” Celé to vypadalo tak, že vyhlášky o cenách byly vystaveny ve vitrínách k tomu zřízených. Prodejci byli tedy povinni se neustále informovat o aktuálních úředních cenách svého zboží. A mimochodem regulace ceny byla tak důkladná, že když se chtěl člověk najíst v restauraci, tak musel v rámci přídělového hospodářství i zde odevzdat potravinové lístky. A i v této sféře určoval přesnou výši opět NÚC, který několikrát za měsíc zveřejňoval ceny a výši potravinových lístků (14). “Velké dějiny zemí Koruny české” pak stručně shrnují situaci takto: “Na jaře 1939 vznikl Nejvyšší úřad cenový (NÚC), do jehož čela byl postaven [Jaromír, pozn. autora] Nečas. Dostal za úkol určovat závazné ceny zboží a služeb a kontrolovat jejich dodržování. NÚC vydával závazné ceníky a určoval nejen ceny spotřebitelské, ale i ceny velkoobchodní a výkupní.” (15).
Ceny se regulovaly také v zemědělství. Rolníci musely za úředně stanovené ceny odvádět celou produkci (mimo osiva, krmiva a tzv. samozásobitelské dávky). Volný prodej zemědělských výrobků byl zakázán a v případě porušení byl postihován. Pokyny z Úřadu říšského protektora určovaly dodávkové povinnosti (kontingenty), ale i skladbu pěstovaných plodin a rozsah živočišné výroby. Větším producentům byly dokonce přidělovány direktivně pracovní síly a potřebné výrobní prostředky (stroje a další zařízení) (16). Také v případě cen je zřejmé, že tvrzení von Misese byla přesná.
Zisky
Dne 6. listopadu 1940 vstoupily v platnost v Protektorátu zásady, které platily již nějakou dobu ve staré Říši (běžně používaný název pro německá území před rokem 1938), ty žádaly, že firmy: “musejí vyrábět naplno ku prospěchu celé společnosti, a to i s dočasnou rezignací na obvyklou ziskovou strategii, a pokud by to bylo naprosto nezbytné, musejí dokonce použít své rezervy a dát je do služeb společné věci.” Naštěstí pro firmy, byly za základ vzaty zisky z let před druhou světovou válkou, kdy firmy hospodařily ještě v tržních podmínkách, a kdy byly zisky vysoké, tudíž dopad tohoto opatření byl minimální (17). Nicméně postupně u některých firem přituhávalo, jak jsme již viděli výše u Pražské železářské společnosti. Představenstvo této společnosti na mimořádném zasedání správní rady ze dne 23. srpna 1943 konstatovalo suše, že: “Samozřejmě jsme se neustále pokoušeli v rámci omezených možností, jež nám v důsledku úředních řídících opatření zbyly, co možná ovlivnit naše dodávky z hlediska docílitelných zisků. Náš vliv se neustále zmenšuje, jelikož úředních povinností jak při dodávkách na domácí trh, tak i ve vývozu trvale přibývá.” (18).
Investice
Co se týká investic píše historik Jaromír Balcar následující shrnutí: “Podniky z odvětví chemie, dřevozpracujícího či železářského průmyslu, jejichž výrobky tvořily základ produkce dalších oborů a mohly sloužit jak vojenským, tak civilním účelům, byly pochopitelně vystaveny státnímu vměšování v mnohem menší míře než například zbrojní průmysl, vyrábějící tanky, letadla či ponorky. Týkalo se to v prvé řadě strojírenství. V tomto oboru byl ze strany státu vyvíjen mnohem silnější nátlak a protektorátním podnikům – mnohem méně než jejich říšskoněmeckým konkurentům – se dařilo z něj vymanit. Tak například Českomoravské strojírny musely koncem roku 1943 zastavit výrobu železničních lokomotiv v rámci nově zavedeného ‘přímého objednávkového řízení’, jelikož nyní musely být veškeré civilní zakázky předem schváleny příslušnými úřady. Místo toho byl podnik donucen vybudovat továrnu na výrobu letadel a leteckých motorů, přičemž přestavba výrobní struktury zapříčinila velké náklady.” (19). To se zdá potvrzovat teze Ludwiga von Misese, ale ne zcela. Jistý stupeň volnosti, zejména u podniků v některých oborech ve staré Říši zde existoval. Problém tu ovšem je, že investice byly ovlivňovány už dopředu tím, jaké stát nastavil ceny, mzdy a jakou určil skladbu výroby a příděly surovin. Tudíž investice byly i u podniků v oborech, kde dohled státu nebyl na investice moc velký, stejně do jisté míry státním řízením hospodářství významně ovlivněny. Klíčem k socializaci hospodářství podle německého (nacionálně socialistického) vzoru je především regulace cen, mezd, přídělů a skladby výroby. Tomu se už pak přizpůsobit investice i jiné firemní záležitosti. Ostatně kvůli trvalému nedostatku surovin a pracovních sil závisela realizace větších investičních akcí především na významu daného projektu pro vedení německé války. S ohledem na ostrou vzájemnou investiční konkurenci pociťovaly podniky nutnost přestavět výrobu více či méně dobrovolně za účelem nejrůznější válečné produkce, aby mohly uskutečnit své investice (20).
