Historie, kterou nás neučili...

[Hektor]

No práve feudálna armáda nieje len z rytierov ale aj z kvanta vyzbrojených roľníkov ktorý akurát chcú ísť domov. Ako príklad v hrách o tróny to bolo vidieť že šľachtic sa od mala pripravoval na to že bude bojovník/veliteľ, musel vedieť bojovať aj vedieť kedy kde a prečo bojovať alebo ustúpiť. Mongol bol taký každý a po x storočiach mlátenia medzi sebou si vypracovali aj taktiku.
Inak naprieč kultúrami bol obraz stredoazijského bojovníka stále rovnaký Skýt, aj Mongol bol ľahký jazdec. Naopak európa sa stále vracala k stále obrnenejšej pechote s dlhou kopijou.

[zmiri]

Hektor: rolník si nevybíral a mohl by si zkusit vyrazit domů. Visel by na nejbližší větvi.. Ale taky do polních bitev zpravidla pěchota nezasahovala, to byla výsada těžký jízdy A další mýtus že každý Skýt, Mongol uměl jezdit na koni a byl bojovník. Už ty Skýtové měli zbroje, mimo těch lehkých s lukem tam byla i těžká jízda, obrněný jezdce měli už ve starověku. Tak když všichni kočovali na koních, kdo vykoval ty zbraně? Kovárnu na koně jen tak nenaložíte...a k tomu museli být i ti, co pěstují obilí. Tzn. že tam musela být nějaká symbióza kočovníků a usazených. Jo a mimochodem, mongolská vojska netvořili mongolové Na začátku vytáhl s 10 000 mongolů (taky vícero kmenů) a během pár let měl miliónovou armádu. To by se museli množit rychleji, než krysy

[palo satko]

zmiri, niečo o tzv Tatarskom vpade viem petože čitam stare kroniky napr: V Yuan shi, čínskej kronike dynastie Yuan, čo je mongolská dynastia vládnuca v Číne v rokoch 1271 až 1388, sa ťaženie do Európy spomína v biografii generála Subutajho. Tam stojí, že Batu sa chcel vrátiť hneď po bitke pri rieke Slaná, v ktorej stratil 30 mužov osobnej stráže a pobočníka menom Bahatic. Subutaj mu vravel: „Princ, ak chcete ustúpiť, nemôžem vám brániť, ale ja som bol odhodlaný sa nevracať pred dosiahnutím rieky T*u-na a mesta Ma-ch-a.“ Rieka T*u-na je Dunaj a Ma-ch-a je mesto Maďarov – Pešť. O nejakom ťažení na Rím, Paríž alebo Viedeň tam nie je ani slovo.
Ono treba kusok poznat mongolske taženia. Mongoli dodržiavali prastary princip, že taženie proti usadenym narodom - rolnikom treba viest v zime a proti nomadom v lete. Utok do Uhorska bol poslednou etapou podmanenia si ruskych zapadnych kniežatstiev a jeho cielom bolo ziskat Kumanov ktori utiekli do Uhorska.
O nejakej hustej sieti kamennych hradoch na Západe v roku 1241 prestan snivat. Tieto hrady nevznikli na zaklade nejakeho vonkajšieho nebespečenstva, ale na zaklade spoločenskej zmeny zvanej feudalizmus. V priebehu 12. a 13. storočia prebiehal proces, ktory daval rozsiahle pozemky do ruk velmožov na "večne časy" a tym padom velmoži ziskali trvale zdroje prijmov a aj dôvod stavat svoje sidla, kde mali vyššiu osobnu bezpečnost. V 12. a 13. storoči stala tak maximalne utočiskova veža, možno nejaky maly palac pre velmoža a okolo toho drevena palisada, alebo vodna priekopa. V Europe neboli dostatočne stavebne skusenosti, lebo hrad nie je katedrala. Hrady križiakov v Levante su vysledkom tamojšich stavebnych skusenosti a nie križiackych. Nazornym prikladom, že stavanie kamennych opeevneni nebola bežna prax v našich končinach je priklad Viedenskeho Noveho Mesta, ktore bolo postave tesne pred Mongolskym vpadom z vykupneho za anglickeho krala Richarda Levie Srdce a opevnenie bolo prevažne postavene tradične ako palisadove zo zeminy a dreva, len brany boli kamenne.

[zmiri]

palo: Sám jsem psal, že tu chyběl zámysl mongolů dobývat západ a střed evropy. Každopádně síť hradů a opevněných měst tu byla. Jen v čechách je hrad, hrádek nebo něco, co tu funkci plnilo, pomalu v každý vesnici. Jasně, že se to časem měnilo, to by se musel udělat podrobný rozbor. A to by jsme nejdřív museli vědět, kudy a jak by mongolové šli. A jelikož o tom vážně neuvažovali, neplánovali, tak těžko spekulovat Jediný vodítko je ten tumen, co porazil jindřicha pobožnýho. Zvolil si pro něj nejlepší cestu, mimo tyto místa. Jenže byl to jeden tumen a neměl za úkol něco dobývat, tak z toho moc neodvodíme.

[palo satko]

:sipka: Zmiri uhorsky kral Belo Iv. vydal dceru Kingu do Polska. Mongoli to vedeli a aby zabranili Poliakom pomoct Uhorsku, napadli Polsko a v niekolkych bitkach porazili polske kniežata. Tu je asi najlepšia mapa taženia aj s datumami.

[modrak]

zmiri - janičiari boli najlepší vojaci Európy a okolia. Preto chodíme do Istambulu, nie Konštantínopola. Oni stali pod Viedňou 2x, Nemci u Istambulu ani raz. Straty janičiarov mohli byť veľké, ale zasa sa pravidelne dopĺňali. U pomocných oddielov mohli byť veľké, ale kanonfuter je od toho. Čo sa týka bojových schopností, dokázali poraziť aj rytierov, jediná sila, ktorá sa aspoň čiastočne priblížila k ich bojovým kvalitám bolo španielské tercio v dobách je ho najväčšej slávy. Inak Castelnuevo nie je dobrý príklad, vyhrali Turci. Tebou uvádzané bitky o Maltu a Castelnuevo sú pekne, ale sú v podstate námorne, o ostrovy. V pozemných bitkách na pevnine viedli Turci. Porážali Nemcov a iných, len ta Viedeň nevyšla. V roku 1529 porazili kde koho z Európy, landsknechtov aj tercio a nebyť zlej zásobovacej situácie a doslova samovražedných Chorvátov Nikola Jurišića, bol by aj Viedeňský pašalik. No a to z roku 1683 zasa vyhrali Poliaci, aj keď vzorne takticky. Takže o nejakom "lepšom" európskom vojakovi nemôže byť ani reči. Ešte v rokoch 1739 a 1789 dokázali uštedriť Turci veľké porážky Nemeckej ríšskej armáde.

[zmiri]

Jop, mě ten výpad do polska přišlo jako klasická akce na odvedení pozornosti a zabavení případnýho spojence. Odlákání sil jinam dík za potvrzení. Ono to nezabavilo jenom poláka, on i ten čech spěchal do polska. Akorát jsem měl zato, že mongolové vyrazili více z jihu, no někdy si člověk zafixuje něco špatně
modrak: Tak u vídně to nevyhráli poláci, i když tu měli významnou roli. Splašili turky, přesně jak loví smečka býložravce. Malá část zaútočí s cílem stádo hnát určitým směrem. Ty skutečný lovci číhají na tom směru a jsou to ti číhající, který strhnou kořist, tamti jsou náhončí. A tu pravou řežničinu provedla evropská pěchota, pikenýří a mušketýři, a to především z německých zemí. Jo a poměr ztrát je propastný...A kdyby janičáři byly nej v evropě, tak by se třeba vídeň jmenovala jinak. A na jméně istambul místo constantinopol mají velkou zásluhu křižáci Jo a osmani by toho pak tolik nedobyli, kdyby jim francouzi nevyrobili, nevycvičili a neřídíli dělostřelectvo. A že vyhráli na maltě a u Castelnuevo bylo především proto, že obléhaným nikdo nepomohl a byli v drtivé početní nevýhodě. A v obouch případech hlavně došel prach, jídlo...Ale kvality bojovníků jsou vidět na ztrátách. U Castelnuevo snad měli padnout všichni janičáři, co si turek přivezl...

[palo satko]

Meno Istanbul sa použiva od roku 1929, to už križiaci akosi neboli až tak vinovati. Dovtedy to bol Konštantinopol aj ked Turci si mesto pre seba volali inač. To je ako z Bratislavou. Ešte za môjho detstva u nas niektori vraveli že idu do Prešpurku a niektori do Požone.

[zmiri]

No tak když tomu turci říkali jinak a bylo to turecko, tak se nejmenovalo konstantinopol, ale mělo ten turecký název. Já tak nějak zastávám názor, že něco se jmenuje tak, jak tomu říká místní. Na druhou stranu beru i označení jiných "sousedů", ale nesmí se to vydávat za správný název. Praha je Praha, ne třeba Prague, Bratislava je Bratislava. Ale člověk porozumí i prešburku. Mimochodem, jak tomu říkali ti turci? pro zajímavost..

[modrak]

zmiri - máš to trochu pomiešané. Križiaci nemajú s názvom mesta nič spoločné. Je fakt, že ho dobili a urobili si tam svoje "cisárstvo", ale názov nemenili. Oficiálny turecký - osmanský názov bol Kostantíníje, Istambul je odvodený od greckeho pomenovania "polis" , ktoré si Turci zmenili na "bol". Istambol je údajne grecko-turecky skomolený výraz pre "ísť do mesta" . Používal sa hovorovo. Neskôr polooficiálne až oficiálne .
Čo sa Viedne týka, asi to máš zle zafixované. Alebo si si to splietol s niečím iným. Hlavnú "slávu" mali Poliaci. Nemci a spol. bojovali s Tatarmi, Poliaci s janičiarmi. Niesli hl. úder a boli to oni, kto donútil Turkov k ústupu. Aj keď im sekundovali Hessenčania. Turci až nejakú katastrofálnu porážku neutrpeli, ten pomer strát vzhľadom k veľkosti armády nebol veľký. Osmani toho dobyli dosť. Aj bez Francúzov, kedy bolo delostrelectvo v plienkach na celom svete. Je fakt, že ho zavádzali cudzinci, ale bolo to skôr predvídavosťou sultánov a ich snahou o modernú armádu. Ak by bol "Europský vojak" skutočné tak dobrý, ako opisuješ, bojovalo by sa pred bránami Carihradu, nie Viedne. Straty janičiarov u Castelnuevo boli výsledkom ich cti, kedy prisahali, že ho dobyjú za každú cenu. Stalo sa.
Inak merať efektivitu armády, vojakov podľa strát je nezmysel. To potom by bol Beneš, ako vrchný veliteľ v roku 1938 najúspešnejším veliteľom všetkých čias.

[IgorT]

:sipka:

Istanbul, nie Istambul!

[zmiri]

Ježíš, já netvrdil, že křižáci měli vliv na jméno, ale narážel jsem na fakt, že křižáci hráli velkou roli při pádu Byzance a tudíž podstatně pomohli k nástupu osmanů. V jménech je guláš, k tomu se nechci moc věnovat (a nikdo nekomentoval ten prešBurk ). A u Vídně to nemám pomíchaný, na tom si trvám. Tak nějak samozřejmě měli nejvíc slávy, Habsburk byl opravdu polákovi vděčný a dal to pak najevo. A měl za co, o tom žádná, psal jsem, že měli významnou úlohu. Akorát ta německá pěchota bojovala od rána do večera, stále postupovala. Janičáře zahnala polská pěchota a vyčistila cestu pro jízdu. Jezdecký útok poláků přišel až odpoledne a trval cca 30 min. Takže fakt to hlavní břímě bylo na tý pěchotě, z většiny z německých zemí (tam je i rakousko i česko). Jo a ty obléhaný by se taky měli připomenout, kdyby nevydrželi tak dlouho....Ale ten jezdecký útok přišel v pravý čas a byl správně proveden, příklad dobrého využití velmi kvalitní jízdy. Jo a tu slávu měli poláci i proto, že polský král tomu celýmu velel

[palo satko]

Turkov zahranila a "posadila na koňa" zrada samotnych Byzantincov. https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Mantzikertu

[Alchymista]

Kováči v stepi - výbava takého "stepného" kováča sa zmestila do jedného vreca.
Treba mať na pamäti jedno: kováči kočovných národov kovali spravidla malé kúsky kovu, typicky pod 100 gramov Preto je typická zbroj kočovníkov "šupinová", skladaná z malých kúskov kovu, ktoré "stepný" kováč dokázal spracovať na bežnom ohnisku pomocou mechov.
Kusy nad 250g sú prakticky výlučne čepele zbraní a skoro nikdy nie sú vykované v stepi, ale buď v "špeciálnych" strediskách, alebo sú nakupované či inak získavané od kováčov "usadlých" populácií.

[Alchymista]

https://literarky.cz/civilizace/2028-sk ... skeho-jara
Skutečný, avšak hluboce utajovaný cíl pražského jara

Před třiceti lety, když skončila další konference Komise federální vlády pro analýzu událostí v Československu v období 1967-69 a ve strahovském hotelu Spiritka jsme jen volně diskutovali, chtěl profesor Pichoja využít přítomnosti předních československých a zahraničních historiků, právníků, sociologů a politiků, z nichž mnozí tehdy patřili mezi vrcholné aktéry Pražského jara; a dotázal se přítomných zasvěcených, jak si představovali další průběh obrodného procesu v Československu, pokud by ovšem nebyl násilně přerušen vpádem intervenčních vojsk. Omlouval se – spekulativní otázky typu „jak by to bývalo dopadlo, kdyby tehdy nedošlo“ považují historici za nepatřičné; později by si však vyčítal, že nevyužil tak vzácné a neopakovatelné příležitosti.

Rudolf Germanovič Pichoja ve funkci ředitele kremelského archivu ruských prezidentů prostudoval řadu sovětských klíčových dokumentů k Pražskému jaru, rozlomil i ty nejutajovanější důkladně zapečetěné „papky“ vyhrazené pouze do rukou členů politbyra apod. Dospěl k přesvědčení, že nejvyšší sovětští představitelé se obávali nejen československých ekonomických experimentů a nepřípustných ideologických odchylek apod., ale také možného posílení hrozby nacionalismu v mnohonárodnostním SSSR – v důsledku eventuální inspirace původními návrhy na federalizaci ČSSR.

Především je však jako noční můra neustále strašila zcela nepřijatelná představa ztráty Československa – pevného článku sovětského bloku ve východní Evropě! Děsila je možnost, že bez včasného zásahu intervenčních armád by v budoucnu Čechoslováci mohli realizovat následující fatální scénář: Na nadcházejícím zářijovém 14. mimořádném sjezdu strany bude zvolen nový ústřední výbor KSČ, do kterého určitě neprojdou „naši“ – tj. dosavadní „věrní stoupenci“ Sovětského svazu, jejichž prostřednictvím se plynule přenášejí pokyny a přání z Moskvy; obdobně „naši“ dopadnou v podzimních volbách do parlamentu, kde jistotně zvítězí také pravičáci a Sověti úplně ztratí své stabilní opory v ČSSR!

Nová vláda a nové vedení KSČ se dostane do rukou nepředvídatelné pravice a Sověti přijdou o možnosti cíleně kontrolovat a usměrňovat veškeré dění v Československu. Bez existence sovětské sítě „našich věrných“ spolupracovníků v ČSSR potom už nikdo nezabrání kontrarevoluční pravici, aby například jednoho krásného dne se hned po ránu sešlo plénum ÚV KSČ a vzápětí též parlament, a ještě dopoledne i vláda s prezidentem republiky a aby poté společně oficiálně vyhlásily, že na základě právě přijatých usnesení a zákonů všech vrcholných orgánů ČSSR veřejně deklarují okamžité vystoupení z Varšavské smlouvy a RVHP a proklamují neutralitu Československa! (Tento rozhodující krok by prý bylo vhodné učinit nejlépe v přítomnosti naplánované návštěvy některé hlavy západního státu nebo generálního tajemníka OSN.)

Když profesor Pichoja požádal o kvalifikovanou odpověď, rozhlédly se oči přítomných po okolí a beze slov spočinuly na nejpovolanější osobě v sále. Významný chartista a představitel Obrody Věněk Šilhán byl totiž na počátku srpnové okupace zvolen na 14. mimořádném sjezdu ve Vysočanech do čela KSČ; nahradil do Moskvy odvlečeného Alexandra Dubčeka. (Mimochodem, v době normalizace Sověti dlouho považovali profesora Šilhána a Ludvíka Vaculíka za hlavy ilegální opozice v Československu.)

Věňkova překvapivá odpověď byla stručná a jednoznačná: „Tak nějak jsme si to představovali, tak nějak vše mohlo tehdy dopadnout. Pokud by vojska nepřišla.“

Později mi můj rektor VŠE vysvětloval: My, mladí komunisté, jsme lásku k Sovětskému svazu sáli už s mateřským mlékem, zejména po válce! Plně jsme mu důvěřovali, byl naším vzorem a starším přítelem. Až do srpnové okupace jsme nebyli antisovětsky naladěni, pouze jsme požadovali větší míru autonomie. K zásadní změně našeho stanoviska jsme byli postupně dotlačeni pro nás nepřijatelnou sovětskou politikou, hrubým nátlakem vyvíjeným na náš obrodný proces po lednu 1968. Rychle jsme dospěli k poznání, že pokud chceme pokračovat v rozvíjení našeho nového modelu uspořádání společnosti – socialismu s lidskou tváří – orientovaného na celkové zlepšení podmínek života všech našich spoluobčanů v ČSSR, musíme prioritně prosadit radikální změnu v našich vztazích se Sověty!

Oni často nechtěli chápat naše specifické problémy, rázně odmítali naše způsoby jejich řešení, naopak nám kladli nové překážky a nutili plnit bez diskusí jejich doporučení. Na náročných jednáních jsme překvapeně zjišťovali, že se nalézáme v nesvéprávné podřadné pozici, ve faktickém postavení sovětské kolonie!

Klíčovým faktorem dalšího postupu našich reforem se tedy stalo zásadní narovnání našich vzájemných vztahů; nechtěli jsme se proti SSSR a evropským socialistickým zemím negativně vymezovat, pouze jsme vyžadovali právo jednat se Sověty jako rovný s rovným.

Sice veřejně nikdy nedeklarovaným, avšak niterně silně pociťovaným cílem se stala snaha obnovit naši narušenou suverenitu, získat pro naši zemi svobodu samostatně rozhodovat o své budoucnosti!

V tomto směru se neslo naše teoretické uvažování, které samozřejmě vždy probíhalo jen v přísném soukromí. Ani v relativně svobodných poměrech roku 1968 nebyla veřejná diskuse o těchto otázkách přípustná, okamžitě bychom se dostali do střetu s tehdy platnými zákony. Probírali jsme je pouze na důvěrných schůzkách se známými – ve dvou, ve třech. Vše probíhalo v přísném utajení, žádné záznamy jsme nepořizovali, obávali jsme se předčasného vyzrazení našich záměrů. (Jak vidět stejně se provalily!) Doufali jsme v příznivější ovzduší po sjezdu…

Současní mladí historici písemné stopy o těchto i jiných našich radikálních úvahách z období Pražského jara dnes zřejmě asi nenajdou. Aktuálně prezentovaný obraz mimořádně bohatého a pestrého kvasu objevných a nadějeplných představ a názorů (byť často ze známých důvodů nerealizovaných) zůstane proto i nadále poněkud zkreslený a neúplný; může se však stát výzvou k novému přemítání o reálných možnostech malé země v současném globálním světě.

[palo satko]

Kusy nad 250g sú prakticky výlučne čepele zbraní a skoro nikdy nie sú vykované v stepi, ale buď v "špeciálnych" strediskách, alebo sú nakupované či inak získavané od kováčov "usadlých" populácií.

Otazka poriadnej zbrane je len z polovice otazkou kovača, ale hlavne je otazkou použiteho materialu. Stepne narody mali vyhodu, že sa jednoduchšie dostavali ku kvalitnejším železnym polotovarom z Činy, Indie a Perzie, či už lupežou alebo obchodom. V bitkach od tundry po džunglu v reale zistili aka konštrukcia zbrani je najlepšia.
Na druhej strane si važili ludi pracujucich s kovom a odbornikov všeobecne. V bitke pri Legnici zajali banikov, ktori bojovali spolus europskymi ritiermi proti Mongolom. Na rozdiel od rytierov ich nepopravili, ale poslali do Mongolska. Rovnako v Ostrihome zajali francuskeho "všeumelca" a ten v mongolskom hlavnom meste postavil striebornu fontanu z ktorej tiekla voda a popri tom sekerou stali ostrihomske panny, ktore ti chudaci poslali aby sa zachranili aspom ako "ulahodničky". Prave tato zaujatost vlastnit a odviest užitočnych ludi, bola neštastím pre všetky dobite krajiny aj pre Rusko, lebo Mongoli pravidelne pri svojich najazdoch odvadzali remeselnikov, učencov a uradnikov. Na druhej strane sa v tej dobe mnohi užitočni ludia radi pridavali k Mongolom, pretože okrem zachrany života mali osobny nadštandart a funkcie.

[Alchymista]

https://cz.sputniknews.com/20210820/rus ... 59654.html
Rusko odtajnilo dokumenty o zkouškách japonských biologických zbraní na občanech SSSR

Nehledě na smlouvu se Sovětským svazem o neútočení a na blížící se konec 2. světové války se Japonsko v březnu roku 1945 připravovalo na bakteriologickou válku proti SSSR. Vyplývá to z dokumentů, které poprvé odtajnila Federální bezpečnostní služba Ruska.
Dvacátého srpna roku 1945 skončila Mandžuská strategická útočná operace Rudé armády. V tomto regionu byly soustředěny hlavní japonské objekty na vývoj bakteriologických zbraní. Takže tím, že ho osvobodila, zachránila sovětská vojska svět před novou katastrofou – bakteriologickou válkou.
Mezi archivními materiály, včetně ukořistěných, s nimiž se obeznámil Sputnik, je protokol výslechu bývalého podporučíka zdravotnické služby, příslušníka speciálního oddílu 731 Kuantungské armády Šoeje Jamamota (jmenoval se též Tanako Masami).
Z výpovědi Jamamota z konce května roku 1950 vyplývá, že hledal způsoby dlouhodobého zachování stability bakterií tuberkulózy a paratyfu B „pro jejich použití v bakteriologické válce“.
„Všechny výzkumy s bakteriemi tuberkulózy a paratyfu B, které jsem prováděl osobně… se prováděly za účelem jejich použití jako zbraně ve válce proti Sovětskému svazu, která měla začít v červnu roku 1945, jak mi bylo známo z vyprávění kapitána Šimidzu a jiných vojenských úředníků oddílu 731, kteří se v březnu roku 1945 účastnili porady, kterou uspořádal (náčelník oddílu) generál Išii,“ řekl Jamamoto.
Dvacátého sedmého září roku 1940 byl v Berlíně podepsán Pakt tří velmocí, který zakotvil formování jádra agresivních států. Tokio se stalo spojencem Berlína. Uzavření 13. dubna roku 1941 v Moskvě smlouvy o vzájemné neutralitě SSSR a Japonska umožnilo zajistit na nějakou dobu bezpečnost východních hranic Sovětského svazu, nezměnilo ale celkový poměr sil.
V letech války zůstávalo Japonsko spojencem hitlerovského Německa a nevzdalo se plánů války proti SSSR. Všemi svými akcemi cílevědomě porušovalo dohody s Moskvou o neutralitě, vypracovávalo plán bojových akcí a provádělo pravidelně diverze.
Když se připravovaly na válku proti SSSR a jiným státům, vkládaly japonské vládnoucí kruhy a speciální služby velké naděje do použití na bojišti bakteriologických zbraní. Ty se považovaly za prostředek, který může sehrát téměř rozhodující úlohu v boji s nepřátelskými vojsky. Vývoj a zkoušky těchto zbraní mj. i na živých lidech prováděly speciální oddíly 731 a 100 Kuantungské armády.
Prováděly experimenty nakažení lidí bakteriemi moru, antraxu, cholery, tyfu aj. Většina nakažených umírala v hrozných mukách. Ti, kdo se uzdravili, byli podrobeni opakovaným experimentům, a byli nakonec také usmrceni. Živým lidem vyřezávali vnitřní orgány, aby se podívali, jak se šíří v organismu infekce. Japonští vojáci prováděli i jiné nelidské pokusy.
Jako pokusná zvířata se tam využívali mj. i sovětští váleční zajatci z koncentračního tábora Hogoin, který patřil japonským zpravodajským službám a nacházel se nedaleko místa dislokace oddílu 731.
Osmého srpna roku 1945 vyhlásil SSSR, který měl nevyvratitelné důkazy vývoje bakteriologických zbraní Japonskem, a s ohledem na jeho spojenectví s Berlínem, Japonsku válku. Den na to začala Dálněvýchodní kampaň sovětských vojsk, která se skládala ze tří operací: Mandžuské strategické útočné, Jihosachalinské útočné a Kurilské výsadkové.
Zapojení Sovětského svazu do války a rozdrcení Kuantungské skupiny vedlo k bezpodmínečné kapitulaci Japonska, 15. srpna ji vyhlásil císař Hirohito. O den později dal velitel Kuantungské armády Otozó Jamada svým vojskům rozkaz, aby se vzdala.
Druhého září roku 1945 podepsala japonská vláda Akt o kapitulaci, což znamenalo konec 2. světové války.
Poslední tečku za 2. světovou válkou dal Chabarovský proces: 25. až 30. prosince roku 1949 projednal vojenský tribunál Přímořského vojenského okruhu obvinění japonských vojáků z příprav a použití bakteriologických zbraní. Hlavní aktér tohoto řízení Jamada byl odsouzen na 25 let – nejvyšší trest v SSSR v té době.
Sei Jamamoto byl v červnu roku 1950 odsouzen Vojenským tribunálem vojsk MV Dálněvýchodního vojenského okruhu k 25 letům vězení.
Náčelník oddílu 731 generálporučík Širo Išii trestu unikl. V roce 1945 ho ukryli Američané, později pracoval jak v Japonsku, tak i v USA. Zemřel ve své vlasti v roce 1959.

[Alchymista]

https://cz.sputniknews.com/20210805/na- ... 85184.html
Na severozápadě Ruska bylo nalezeno hromadné pohřebiště vězňů finských koncentračních táborů. Video

Vědci v rámci projektu Bez promlčecí lhůty objevili v Karelské republice v Rusku pohřebiště vězňů koncentračních táborů, které na tomto území vytvořili finští okupanti během 2. světové války. Sputniku to oznámil vedoucí pátracího oddělení operační skupiny Olonets Oleg Levašov.
„Již byly nalezeny pozůstatky těl údajně dvou žen, jedné asi 16leté, s prostřelenou hlavou,“ řekl.
Podle archivních dokumentů se toto místo nachází na křižovatce silnic vedoucích ke třem koncentračním táborům v oblasti města Olonets. Celkový počet obětí těchto táborů je více než osm tisíc civilistů.
V roce 2020 se běloruská organizace pro mladistvé vězně obrátila na správu okresu Olonets s žádostí, aby zvěčnila památku 88 běloruských vězňů finských koncentračních táborů. Jejich totožnost byla stanovena během archivních prací a na základě vzpomínek očitých svědků tragédie.
„Hromadný hrob objevily vyhledávači na základě vzpomínek místního obyvatele obce Iljinskij,“ dodal Levašov.
Okres Olonets byl obsazen finskými vojsky v polovině podzimu v roce 1941. Útočníci tam zřídili několik táborů, včetně obce Ilyinskij.
Celkem bylo v letech 1941-1944 na území ovládaném Finy tehdejší Karelofinské SSR v letech 1941-1944 vytvořeno několik desítek center pro „nenárodní“ civilní obyvatelstvo. Na začátku dubna 1942 v nich bylo asi 24 tisíc lidí - asi 30 % populace v okupační zóně.
V táborech podle údajů z odtajněných archivů byli hlavně Rusové, Bělorusové a Ukrajinci.

[martanus]

Mýtus Pražského jara. Všechno jinak. Pravda o roku 1968 očima Štěpána Kotrby

Živíme si v sobě už půl století mýtus Pražského jara a socialismu s lidskou tváří Alexandra Dubčeka? Analytik Štěpán Kotrba se na ParlamentníchListech.cz pouští do rozboru tehdejší situace. Dubček prý nikoho moc nezajímal, Západ i Sověti sledovali něco úplně jiného...

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/m ... rby-674359

[Alchymista]

https://www.czechfreepress.cz/tema-tydn ... -cssr.html
O čem se nemluví: 53. výročí německé invaze 21. srpna 1968 na území svrchovaného státu ČSSR

Německá okupace za druhé světové války

Všichni zhruba známe historii okupace ČSR Německem v době druhé světové války.

Dne 29. září 1938 byla zástupci Anglie, Francie, Německa a Itálie dojednána tzv. mnichovská dohoda, na základě které muselo do 10. října Československo postoupit pohraniční území obývané němci Německu.

Následně ale již 1. října překročily německé vojenské jednotky hranici ČSR a vstoupily na dotčené území a 2. října vstoupila také polská vojska na Těšínsko

Dále během října a listopadu téhož roku odevzdalo Československo ještě část severní Moravy a severozápadníhoního Slovenska Polsku a dále část jižního Slovenska a téměř polovinu podkarpadské Rusi Maďarsku.

14. března 1939 byl vyhlášen Slovenský štát a došlo k odtržení Slovenska.
15. března 1939 byl Německem obsazen zbytek republiky a vznikl Protektorát Čechy a Morava.

Cizí armády pak okupovaly ČSR po celou dobu druhé světové války až do 11. května 1945, kdy sovětské, československé, polské a rumunské jednotky vyčistily naše území od posledních německých a maďarských vojáků.

Návrat v srpnu 1968
V noci z 20. na 21. srpna 1968 německé jednotky, spolu s jednotkami dalších států v rámci Operace Dunaj, opětovně překročily československé hranice a zahájily invazi.

Z dnešního pohledu tedy tehdejší ČSSR napadly následující státy: Německo, Polsko, Maďarsko, Bulharsko a v rámci Sovětského Svazu také Arménie, Ázerbajdžán, Bělorusko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Gruzie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Moldavsko, Rusko, Tádžikistán, Turkmenistán, Ukrajina a Uzbekistán.

Invaze proběhla především na základě rozhodnutí Ukrajince Leonida Iljiče Brežněva, v té době generálního tajemníka ÚV KSSS a předsedou prezidia nejvyššího sovětu SSSR, který k tomu odhodlal po žádosti některých představitelů ČSSR - tzv. zvacího dopisu, předaného mu 3. srpna 1968 v Bratislavě.

Jak to, že je ze všeho obviňováno pouze Rusko?
Zcela nepochopitelně o všech těchto skutečnostech média mlčí a dští síru pouze na dnešní Rusko, jehož role ale nebyla příliš odlišná od role ostatních účastníků.

Snad tento článek pomůže aspoň trochu narovnat pokřivenou veřejnou diskusi.