Historie, kterou nás neučili...

[zmiri]

No základ byl, že někdy od toho 1919 byly ve válečném stavu. Nikdy nebyla uzavřena mírová smlouva. A celé to ze sovětské strany bylo pokračování občanské války, kdy šlo o vzbouřenou část říše. I u finska to hrálo roli. Nejsem si jistý, zda tehdy SSSR uznal polský stát, konkrétně jeho hranice. Tím to neomlouvám, jen je celá situace o dost složitější......

[Skeptik]

Nebola to žiadna spoločná vojenská prehliadka! Bolo to odovzdanie Brestu.Nemci odchádzali a Rusi prichádzali.

Jasně. Oni tam Heinz Guderian a Semjon Krivošejn jen tak stáli u silnice a kolem nich jen čirou náhodou projížděli a procházeli němečtí a sovětští vojáci

A ještě jim k tomu vyhrávala německá dechovka

Proboha, proč si nezjistíte nějaká ta fakta, než začnete psát nesmysly
-------------------------
.

navíc sověti postoupili na tzv. curzonovu línii, která byla + - hranicí ruskojazyčních zemí, kterou stanovili velmoci koncem r. 1919 a poláci ji v následném konfliktu překročili.

Ve své podstatě je jedno, kam postoupili, když v Rižská smlouva z roku 1921 jasně stanovovala, kde leží hranice mezi Polskem a Sovětským Ruskem.
Nezapomínejte, že před rokem 1918 Polsko 123 let neexistovalo, stejně jako Československo, protože bylo roku 1795 rozdělání mezi Německo, Rakousko a Rusko.
Co stanovili v roce 1919 ZÁPADNÍ velmoci bylo pro Poláky a Sověty evidentně irelevantní, a svoji hranici si stanovili sami, na základě vojenských akcí a následně diplomatickým jednáním (spokojena nebyla ani jedna strana).

[Skeptik]

No základ byl, že někdy od toho 1919 byly ve válečném stavu. Nikdy nebyla uzavřena mírová smlouva.

A Rižská smlouva (Rižský mír) uzavřená v roce 1921 a přijatá vítěznými mocnostmi v roce 1922 bylo CO???

[Kalinac]

▲ těm Rusko-Polským válkám je dobré se nechat poučit od Putina, ten už jednou tu "plesnivou vánočku " o přechodu Evrópy od 1.WW k 2.WW osvětlil :

Putin odpověděl Polákům, kdo začal válku ... https://rumble.com/v6y9lc4-putin-odpovd ... ky-cz.html

[Polite]

Tam, kde sa konala slávnostná vojenská prehliadka \podla niektorych\ došlo k spusteniu nemeckej vlajky záhranim hymny a odchodu ich vojsk. A keďže nemci neboli porazení a neutekali, tak to chceli mať tak aby to bolo vidieť, že neutekali. Rusi si naopak Brest prevzali vztýčili vlaku zahrali si hymnu a zabrali Brest. To je vojenská etiketa. Na tú sa kedysi dbalo. Čo mali vojaci pri preberaní územia po sebe hulákať a hádzať kamene? Ešte aj ked sa dáva podpísať kapitulácia, tak sa sa to väčšinou deje veľmi formálne. Som zvedavý ako to malo prebehnúť, tak aby sa to nedalo nazvať spoločná prehliadka. A čo by sa stalo ak by Guderian trval na skutočnej spoločnej vojenskej prehliadke a Rusi by mu to odmietli.



**Guderian skutečně chtěl uspořádat plnohodnotnou společnou přehlídku, avšak následně souhlasil s postupem, který navrhl velitel 29. tankové brigády S. M. Krivošejin: „V 16 hodin jednotky vašeho sboru v pochodové koloně, se standarty vpředu, opustí město, mé jednotky, rovněž v pochodové koloně, vstoupí do města, zastaví se v ulicích, kudy procházejí německé pluky, a svými prapory salutují procházejícím jednotkám. Orchestry zahrají vojenské pochody.“**

Rozkaz 20. německé divizi na 21. září říká:
**„1. Při příležitosti převzetí Brest-Litovska sovětskými vojsky dne 22. 9. 1939 v odpoledních hodinách, předběžně mezi 15.00 a 16.00, se uskuteční pochod před budovou štábu 19. armádního sboru před velitelem 19. AK Guderianem a velitelem sovětských vojsk… Pochodu se zúčastní německé a sovětské jednotky..

[palo satko]

Mnichovska dohoda potvrdila, že žiadne zmluvy a dohody už neplatia, pokial v danej situacii nevyhovuju obom stranam.

[zmiri]

No ehm, to platilo už v době uzavření první smlouvy, možná někdy v době mamutů, pokud ne dřív. Ono už lidopové mají dost složité vztahy, kdoví jestli se sousední tlupy nedomlouvají....Každopádně Francie žádnou uzavřenou smlouvu neporušila, bo žádná smlouva nebyla. Dost velká chyba Beneše. Ve 20. letech nebyla hrozba, tak uzavření smlouvy nebylo nutné. A pak byl bordel ve francii, vlády se tam střídali rychle a smlouva s ČSR pro ně nebyla důležitá. S Británií jsme neměli nic, s itálií taky ne. A formáně s tím naše vláda a parlament souhlasili. Cudně se mlčí o tý namířený zbrani VB...

[kenavf]

Poliaci požiadali oficiálne o vojenskú a hospodársku pomoc Dohodu. Tá práve rokovala v Spa / 5.-10. júla /. Za poľskú stranu mal hlavné rokovacie právo Grabski. Spojenci podmienili pomoc splnením nasledujúcich bodov. 1. Poľsko podpíše zmluvu o prímerí na základe hraničnej čiary, ktorú navrhla Najvyššia rada dňa 8.decembra 1919 / tzv. Curzonová línia /, ponechá Villnius v hraniciach Litvy a príjme rozhraničujúcu líniu vo Východnej Haliči podľa súčasnej línie.

2. po podpísaní zmluvy o prímerí sa zúčastní na konferencii zvolanej do Londýna s účasťou Poľska, Ruska, Fínska, Litvy, Lotyšska a zástupcov Východnej Haliče cieľom nastoliť trvalý mier

3. príjme rozhodnutie Najvyššej rady vo veci hraníc Litvy, budúcnosti Východnej Haliče, rozdelenia Tešínskeho Sliezska.


Túto dohodu Grabski podpísal. Po vytlačení Červenej armády z Poľska, Poliaci nerešpektovali Curzonovú líniu a znova obsadili oblasti, na ktoré nemali podľa zmluvy nárok

https://miroslav.blog.pravda.sk/2012/05 ... h-vztahov/
Z toho odkazu.
Dohodu podpísal nejaký Grabski. Človek toho mena bol v Polsku aj predsedom vlády
https://cs.wikipedia.org/wiki/W%C5%82ad ... aw_Grabski

[andrej]

To je presne ono, a kto chce rusom nasadiť psiu hlavu tak sa tomuto vyhýba ako čert svätenej vode, z tohto pohľadu boli pšonci agresori a rusi sa vraátili na územie ktoré im bolo schválené v Paríži.

[Skeptik]

kenavf
Když jsi citoval:

Po vytlačení Červenej armády z Poľska, Poliaci nerešpektovali Curzonovú líniu a znova obsadili oblasti, na ktoré nemali podľa zmluvy nárok

Proč jsi citaci skončil bez poslední věty?
Mierová dohoda, ktorá ukončila túto vojnu, bola podpísaná v Rige 12.októbra 1920.

A ten pán Pomajdlík, co napsal ten článek, už jaksi zapomněl uvést, že Curzonova linie byla nabídka států Dohody Polsku v okamžiku kdy Rudá armáda stála před Varšavou. A byla to podmínka pro poskytnutí pomoci. Jenže když dohodu předložili Sovětům, tak na ni reagovali odmítnutím. Georgij Čičerin, který Sověty zastupoval, řekl, že zájem Britů o mírovou smlouvu mezi Ruskem a Polskem přišel pozdě, nicméně souhlasil se zahájením jednání, pokud o to polská strana požádá.
Nicméně, pak přišel "Zázrak na Visle", Sověti byli Poláky poraženi a donuceni ustoupit. Během následné polské ofenzívy polská vláda Grabského dohodu ohledně linie odmítla s odůvodněním, že Spojenci neposkytli podporu ani ochranu.
Poláci už neměli důvod vracet se na Curzonovu linii ... a tak byl uzavřen Rižský mír.

Takže článek pana Pomajdlíka je, mírně řečeno, manipulativní. Byli to totiž Sověti, kdo 17. července dohodu o Curzonovově linii odmítl ... i když později litovali.

[Kalinac]

▲ Jojo, Rusové tehdy měli štěstí , že je zaměstnávali Francouzi jen v Oděse , a Britové na Krymu , takže Poláci nemohli s Francouzi vyrazit na Moskvu
jak za Napolejóna

[Alchymista]

https://cnn.iprima.cz/podepsal-mnichovs ... tal-488252
Podepsal mnichovskou dohodu, Hitler ho pak poslal do koncentráku. Daladier si selhání vyčítal

Před 55 lety zemřel francouzský politik Édouard Daladier. Za svou vlast hanebně podepsal mnichovskou dohodu, která Hitlerovi navzdory spojeneckým smlouvám předhodila kus Československa. Už pět let poté byl paradoxně sám uvězněn v nacistickém koncentráku. S odstupem svou roli hodnotil přísně: „Buď jsem byl komplic, nebo blbec.“

Někdy se o člověku hodně dozvíte podle toho, jak vypadá jeho hrob. Schválně si najděte místo posledního odpočinku bývalého francouzského premiéra Édouarda Daladiera. Hledání to pro vás může být dlouhé, nesnadné.

S překvapivým koncem.
Historik Vít Smetana tvrdí, že nám při nahlížení na současné dění na Ukrajině může pomoci zkušenost z roku 1938. Konkrétně i z mnichovské dohody.

Rov muže, který ve 30. letech patřil k nejmocnějším státníkům Evropy, působí na pařížském hřbitově Pére-Lachaise hodně nenápadně; je malý, zašlý, zarostlý, skromně zastrčený za mnohem okázalejšími hrobkami, nápis s příjmením má takřka k nepřečtení.

Zde tedy leží politik, který 30. září 1938 přidal za Francii svůj podpis pod Mnichovskou dohodu, potupně nařizující Československu přenechat část svého území Adolfu Hitlerovi. Zde leží socialista a učitel dějepisu, kterému se nad Vltavou spílalo do arcizrádců, nad Seinou naopak aplaudovalo pro geniální zachování míru.

Daladierova tragédie ani zdaleka nespočívá jen v tom, na jak neslavném místě spočinul po smrti. O svém fatálním selhání tváří v tvář zlu se dost bolavě přesvědčil už za svého života. Mimo jiné v Buchenwaldu, kam ho nacisté poslali nedlouho poté, co si potřásal rukou s Führerem.
Daladier: Buď jsem byl komplic, nebo blbec

Je vlastně příznačné, že i v galerii mnichovských zrádců se na něj tak trochu zapomíná. Mnohem častěji se mluví o britském ministerském předsedovi Nevillu Chamberlainovi. Možná to ale v sobě má jakousi logiku – když Chamberlaina po Mnichově vítaly davy rozjařených krajanů, nabubřele mluvil o míru pro naši dobu, jistě si myslel, jak toho ubožáka Hitlera převezl.

Daladier na osudové okamžiky nahlížel jinak.

Chamberlaina už dříve varoval, že i Napoleonovy uchvatitelské ambice jsou ve srovnání s těmi, které vidí u Hitlera, naprosto zanedbatelné. O lidech, kteří mu na podzim 1938 po návratu z Mnichova plácali po ramenou, si Daladier už na letišti myslel své. Diplomatu Alexisi Légerovi údajně řekl: „Jsou to volové. Kdyby jen věděli…“

Stejně příkře ostatně soudil i sám sebe, alespoň v pozoruhodném Ophülsově televizním dokumentu Mnichov aneb Mír pro naši dobu z roku 1967: „Buď jsem byl komplic, nebo blbec.“

Pakt s Hitlerem podepsal do značné míry kvůli britskému nátlaku, zrady na spojenci si byl vědom. Styděl se za ni. Německo na nacistických steroidech však pokládal za příliš silného soupeře. Takže se podrobil.

Mít ho za uťáplého zbabělce by byl přitom hrozný omyl. V první světové válce bojoval u Verdunu, byl vyznamenán za statečnost. Na obálce časopisu Time se svého času nechal zvěčnit jako chlapák, hrana, odhodlaný „anti-Mussolini“. Říkalo se, že Francouzům dodává stejný pocit jistoty jako Maginotova linie. Měl obličej venkovského boxera, který často křivil v záchvatech vzteku. Po své abdikaci z roku 1940 se za nacistické okupace toužil připojit k odboji, Němcům chtěl kurážně vzdorovat. V Maroku byl však zatčen, kolaboranty obviněn ze zrady a vězněn nejdříve v pyrenejské pevnosti Portalet, následně v koncentračním táboře Buchenwald, nakonec v rakouském zámku Itter.

Běsnění válečné hydry přežil.

A to bezpochyby i díky tomu, že třeba zrovna v Buchenwaldu jej drželi v sekci pro prominenty. Ve srovnání s ostatními vězni měl v areálu sokolnice skutečně fešácké podmínky: podle vlastního vyprávění mohl v doprovodu strážných chodit na procházky, s vedoucím tábora si povídal o vojácích a dělnících, jeho jedinou starostí bylo, že na rádiu mohl chytit jen dvě stanice.

Ne, to věru nebyl ten samý lágr, v němž si na dohled od Daladierovy ubikace velitelova manželka Ilse Kochová svítila lampičkou ze stažené lidské kůže. V němž zemřelo přes 56 tisíc lidí.
Troufl si na de Gaulla, nevěřil Němcům

Syn pekaře z úpatí slavné hory Mont Ventoux si některé své viny připouštěl, jiné vytěsňoval. Velké politické ambice měl každopádně i po skončení války. Stal se poslancem francouzského parlamentu, starostou Avignonu. V 50. letech byl hlasitým odpůrcem myšlenky znovuvyzbrojení Německa. A – co je pro něj příznačné – troufnul si kritizovat i zdánlivě nedotknutelného Charlese de Gaulla.
Generál Sergej Vojcechovský byl hned po válce odvlečen do sovětského gulagu.

Jenže nové časy už dávno přály úplně jiným hrdinům, takže se Daladier, kdysi nezdolně zvaný Býk z Vaucluse, postupně z veřejného života přece jen stáhl. Když o něm Marcel Ophüls v roce 1967 natáčel výše zmíněný dokument, stařičký expolitik prý žil ve skromném bytečku v domě své bývalé milenky, daleko od hybatelů dění, daleko od všeho.

„Trochu páchnul po česneku, byl to ale velmi milý chlapík,“ vyprávěl Ophüls před osmi roky na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.

Daladier zemřel 10. října 1970, v šestaosmdesáti. Jeho funus se tentokrát obešel bez davů, obdivu a přehnaných fanfár. Upřímně – mnozí ho měli už dávno za mrtvého. Georges-Marc Benamou o něm sice za nějaký čas napsal úspěšnou knihu, Miloš Forman ji chtěl zfilmovat. Jinak si ale Francouzi někdejšího „anti-Mussoliniho“ od jeho skonu už příliš nepřipomínali.

A nepřipomínají.

U hrobu na Pére-Lachaise, zakletém do zarostlých zelených šlahounů, je to na první pohled zřejmé. Tady v koutě u zastrčené zdi spí svůj věčný spánek nejen jeden neúspěšný politik. I jejich špatné svědomí.

[Alchymista]

https://zvedavec.news/komentare/2025/10 ... ke-hry.htm
Disraeliho záhada. Případová studie z Velké židovské hry

Laurent Guyénot

V roce 1853, během krymské války mezi Ruskem a Osmanskou říší, Spojené království a Francie přispěchaly sultánovi na pomoc. O dvacet let později, v roce 1877, car Alexander II., ochránce utlačovaných srbských a bulharských křesťanů, znovu vstoupil do války proti Osmanům, kteří tentokrát byli nuceni přijmout vytvoření autonomních knížectví Bulharska, Srbska a Rumunska na základě smlouvy ze San Stefana.

Britové byli s touto smlouvou nespokojeni a spolu s Rakousko-Uherskem svolali berlínskou konferenci, která smlouvu ze San Stefana zrušila. Ruské dobyté území bylo vráceno Osmanské říši, stejně jako velká část Arménie a Bulharska, a Balkán byl rozdělen na heterogenní a konfliktní státy – došlo k „ balkanizace“, která přímo vedla k první světové válce.

Hlavním cílem berlínské smlouvy bylo zachránit, co se dalo, ze slabého Osmanské říše, aby se zabránilo panslavskému expanzionismu Ruska. Anglie, stále žárlivá na svou námořní nadvládu, chtěla zabránit Rusku přiblížit se k Bosporu. Britové získali právo používat Kypr jako námořní základnu, chránit koloniální trasy a hlídat Suezský průplav. To byl začátek britské „velké hry“ o koloniální nadvládu v Asii a omezování Ruska, která mimo jiné ospravedlnila vytvoření Afghánistánu jako nárazníkového státu.

Tento úsek historie, který v sobě nese zárodky všech tragédií dvacátého století („židovského století“ podle Jurije Slezkina), lze interpretovat několika způsoby1. Existuje několik možných pohledů na síly, které v tomto klíčovém okamžiku utvářejí historii. Nakonec však historii tvoří lidé a lze ji pochopit pouze tehdy, pokud identifikujeme hlavní aktéry a jejich motivace: například nelze pochopit válku ve Vietnamu, aniž bychom pronikli do mysli Johnsona a Kissingera. Mezi iniciátory berlínské smlouvy vyniká jedno jméno: Benjamin Disraeli (1804–1881), premiér královny Viktorie v letech 1868–1869 a poté 1874–1880. Disraeli je také mužem, který umožnil Anglii převzít kontrolu nad Suezským průplavem v roce 1875 díky financování svého přítele Lionela de Rothschilda, syna Nathana Mayera, což byla operace, která upevnila kontrolu Rothschildů nad Bank of England.

Disraeli je velmi zajímavý případ, protože byl zároveň významným britským státníkem během světové hegemonie Velké Británie a romanopiscem, který využíval své fiktivní postavy k vyjádření svých skutečných myšlenek, přičemž zachovával jakousi „věrohodnou popření“ (to říká Sidonia, ne já!). Máme tedy jedinečnou příležitost číst mezi řádky skutečné politické motivy tohoto muže. Představte si, že Kissinger napsal romány, v nichž hlavní postavou byl ambiciózní Žid, blízký nejbohatším židovským bankéřům, který převzal kontrolu nad zahraniční a vojenskou politikou impéria.

Říká se, že Disraeli byl skutečným tvůrcem Britského impéria, protože to byl on, kdo prosadil, aby parlament prohlásil královnu Viktorii za indickou císařovnu, a to zákonem o královských titulech z roku 1876 (níže je karikatura zobrazující Disraeliho jako podomního obchodníka, který nabízí královně Alžbětě císařskou korunu).
[...]

Jak jsme již řekli, Disraeli byl hlavním inspirátorem berlínské konference. Disraeli byl také předchůdcem sionismu, protože se pokusil zařadit „obnovu Izraele“ na program berlínské konference a přesvědčit sultána Abdülhamida, aby postoupil Palestinu jako autonomní provincii. Sultán tuto nabídku odmítl, která pravděpodobně zahrnovala slib finanční podpory pro jeho zdevastovanou ekonomiku – stejně jako Herzlova nabídka z roku 1902, která byla rovněž odmítnuta.

Sionismus byl starým snem Disraeliho: po cestě na Blízký východ ve věku dvaceti šesti let vydal svůj první román, The Wondrous Tale of Alroy, a nechal svého hrdinu, vlivného žida ze středověku, říci: „Mým přáním je národní existence, kterou nemáme. Mým přáním je Země zaslíbená, Jeruzalém a Chrám, vše, čeho jsme se vzdali, vše, po čem jsme toužili, vše, za co jsme bojovali, naše krásná země, naše svatá víra, naše prosté mravy a starodávné zvyky.“

Disraeli napsal tyto řádky ještě před začátkem biblické archeologie; teprve v roce 1841 vydal Edward Robinson svou knihu Biblical Researches in Palestine. První vykopávky Palestine Exploration Fund sponzorované královnou Viktorií začaly v roce 1867. Bohatí britští Židé se však o Palestinu zajímali již mnohem dříve. Disraeliho zájem byl ovlivněn jeho sousedem a čtyřicetiletým přítelem Mosesem Montefiorem, který se oženil s Judith Cohenovou, švagrovou Nathana Rothschilda. Po cestě do Palestiny v roce 1827 Montefiore věnoval své obrovské prostředky na pomoc svým souvěrcům ve Svaté zemi, kupoval pozemky a stavěl bydlení.

Montefiore i Disraeli byli oba sefardského původu. Disraeli pocházel z rodiny portugalských marranů, kteří se v Benátkách vrátili k judaismu. Jeho dědeček se usadil v Londýně v roce 1748. Benjamin byl pokřtěn ve třinácti letech, když se jeho otec Isaac D'Israeli s celou rodinou obrátil na anglikánské křesťanství. Isaac D'Israeli je autorem knihy s názvem The Genius of Judaism (v reakci na knihu Chateaubrianda Le Génie du christianisme), ve které oslavuje jedinečné vlastnosti židovského národa, ale kritizuje talmudské rabíny za to, že „bránili národnímu duchu svého lidu“ a „zkazili jednoduchost jejich starodávné víry “. Stejně jako u mnoha jiných Židů té doby bylo D’Israeliho obrácení čistě oportunistické: až do počátku 19. století byly Židům uzavřeny kariéry ve státní správě. Zákon z roku 1740 povolil jejich naturalizaci, ale vyvolal lidové nepokoje a v roce 1753 byl zrušen. Mnoho vlivných Židů, jako například Sampson Gideon, bankéř z City, se proto rozhodli pro formální konverzi svých dětí2.

Přibližně ve stejné době jako Disraeli konvertoval k luteránství Heinrich Heine (1797–1856) (zatímco jeden z jeho bratrů konvertoval ke katolicismu, aby se mohl stát důstojníkem v Rakousku, a další k pravoslaví, aby mohl praktikovat medicínu v Rusku). Heine považoval křest za „vstupenku do evropské civilizace“. Poté si však stěžoval, že ho Němci stále považují za Žida, a proto raději žil ve Francii, kde byl považován za Němce. Jen několik let po svém obrácení projevoval ve svých spisech velmi negativní postoj k křesťanství, „ponuré a krvavé náboženství“, které potlačuje smyslnost. Na sklonku života litoval svého křtu, který mu nic nepřinesl, a ve své poslední knize Romanzero prohlásil: „Neskrývám své židovství, k němuž jsem se nevrátil, protože jsem ho neopustil3.“ Stejně jako u portugalských marranů v 15. století posílil křest u evropských Židů v 19. století rasové pojetí jejich židovství. Disraeli se sám definoval jako „anglikán židovské rasy“.

Pro Hannah Arendt je Disraeli „fanatikem rasy“, který ve svém prvním románu Alroy (1833) „vypracoval plán židovské říše, v níž by Židé vládli jako přísně oddělená třída4“ . V jiném románu, Coningsby, „odhaluje fantastický plán, podle kterého židovské peníze ovládají vzestup a pád burz a impérií a vládnou diplomacii“. Tato myšlenka je podle Arendtové „“ . Jedná se o poměrně fantastické obvinění, které by většina Disraeliho životopisců neuznala, ale které je pravděpodobně pravdivé. Je však třeba vyslechnout Disraeliho verzi, vyjádřenou prostřednictvím Sidonie, postavy, která se objevuje ve třech jeho románech: Coningsby (1844), Sybil (1845) a Tancred (1847). V Sidoniiných slovech lze cítit zášť vůči národu, do kterého se snažil asimilovat:

„Existuje něco absurdnějšího než skutečnost, že národ se obrací na jednotlivce, aby si udržel svou důvěryhodnost, svou existenci jako impérium a svůj komfort jako lid, a že tento jednotlivec je ten, komu zákony tohoto národa upírají nejčestnější práva občanství, tj. privilegia zasedat v senátu a vlastnit pozemky; neboť ačkoli jsem byl dost troufalý na to, abych koupil několik panství, můj osobní názor je, že podle současného anglického práva nemůže Angličan hebrejského vyznání vlastnit půdu.“

Neschopný integrovat se do britské aristokracie prostřednictvím vlastnictví půdy, a to ani po konverzi k místní víře, co jiného může Žid dělat, než se vypracovat pomocí peněz? Stejně jako Heine si Disraeli uvědomuje pokrytectví křesťanů, kteří Židům vyčítají, že nejsou křesťané, ale i po jejich konverzi s nimi nadále zacházejí jako s Židy a tajně by dokonce upřednostňovali, aby zůstali oficiálně Židy.

Podle Roberta Blakea, Disraeliho životopisce, je Sidonia „křížencem Lionela de Rothschilda a samotného Disraeliho“. Pochází ze šlechtické rodiny z Aragonu, mezi jejíž významné členy patřil arcibiskup a velkinkvizitor, oba tajně vyznávající judaismus svých otců. Sidoniův otec, stejně jako otec Lionela de Rothschilda, „zbohatl díky vojenským zakázkám a zásobování různých armád“ během napoleonských válek. Poté se usadil v Londýně a „vsadil vše, co měl, na půjčku Waterloo, což z něj udělalo jednoho z největších kapitalistů v Evropě“ . Od svých sedmnácti let Sidonia navštěvoval knížecí dvory dlužníků svého otce a učil se tajemstvím moci. „Tajná historie světa byla jeho koníčkem. Jeho velkou radostí bylo porovnávat skryté motivy a veřejné záminky transakcí“. Podle Roberta Blakea byl i sám Disraeli „posedlý spiknutími5“.

Sidonia je nadšeným stoupencem své vlastní „rasy“: „Všechno je rasa – neexistuje jiná pravda. “ Odmítá si vzít nežidovku, protože, jak říká vypravěč, „žádná pozemská úvaha by ho nikdy nepřiměla ohrozit čistotu rasy, na kterou je tak hrdý“. Pod pojmem „rasa“ Disraeli rozuměl pokrevní příbuznost. Ve svém posledním románu Endymion (1880) píše:

„Žádný člověk nebude lhostejný k principu rasy. Je to klíč k historii, a pokud je historie často tak zmatená, je to proto, že ji psali lidé, kteří tento princip a veškeré znalosti, které zahrnuje, ignorovali. […] Jazyk a náboženství netvoří rasu, rasu tvoří pouze jedna věc, a tou je krev.“

Sidonia říká svému chráněnci Coningsbymu v knize Coningsby or the New Generation, že pronásledování Židů křesťanskými národy nikdy nedokáže „zničit ty, kteří překonali faraony, Nabuchodonozora, Řím a feudalismus“.

„Faktem je, že je nemožné zničit čistou rasu kavkazské organizace. Je to fyziologický fakt, prostý zákon přírody, který zmátl egyptské a asyrské krále, římské císaře a křesťanské inkvizitory. Žádný trestní zákon, ani fyzické mučení nemůže způsobit, že by nadřazená rasa byla pohlcena nižší rasou nebo jí zničena. Smíšené rasy, které pronásledují, mizí, zatímco čistá rasa, která je pronásledována, zůstává. A v současné době, navzdory staletím nebo desítkám staletí degradace, má židovský duch obrovský vliv na dění v Evropě. Nemluvím o jejich zákonech, které stále dodržujete, ani o jejich literatuře, kterou jsou vaše mysli nasyceny, ale o živém hebrejském intelektu. V Evropě nikdy nevidíme velký intelektuální pohyb, na kterém by se Židé významně nepodíleli.”

Sidonia dodává, že všude, kam cestuje, vidí židovské poradce za monarchy a hlavy států. „Vidíte tedy, můj drahý Coningsby, že svět je ovládán osobnostmi, které se velmi liší od toho, co si představují ti, kteří nejsou v zákulisí.“ V non-fiction díle (Lord George Bentinck: A Political Biography, 1852) Disraeli píše:

„[Židé] jsou živým a nejvýraznějším důkazem nepravdivosti této zhoubné doktríny moderní doby, přirozené rovnosti lidí. [Tato doktrína], která je v módě a má podobu kosmopolitního bratrství, je principem, který by, pokud by bylo možné jej uplatnit, vedl k úpadku velkých ras a zničil veškerý genius světa. […] Přirozená tendence židovské rasy, která je právem hrdá na svou krev, je proti doktríně rovnosti lidí6.“

Disraeli je zjevně na stejné vlně jako Moses Hess, duchovní otec Herzla, který poté, co ovlivnil Marxe (dalšího nominálního konvertitu), rozhodl, že „rasová válka je důležitější než třídní boj“ (Řím a Jeruzalém, 1862). V dobrém příkladu politické dialektiky však Hess nadále tajně podporoval Marxe a na jeho žádost po generálním kongresu Internacionály v Basileji (září 1869) publikoval pomluvy proti Bakuninovi, v nichž ho obviňoval, že je provokatérem ruské vlády a že pracuje „v zájmu panslavismu7“ . Je zajímavé vidět vedle Disraeliho dalšího protosionistu, který byl hluboce nepřátelský vůči ruským zájmům.

Jaká byla motivace Disraeliho za zahraniční politikou, kterou prosazoval v Britském impériu? Věřil, že zjevným osudem Britů je dobýt svět? Nebo si vzpomněl na to, jak biblické hrdiny Ezdráš a Nehemiáš využili zahraniční politiku Peršanů, a viděl Britské impérium jako nástroj vyššího osudu židovského národa? Když připoutal Suezský průplav k britským zájmům, chtěl tím pouze přelstít Francouze (kteří průplav vykopali), nebo položil základy budoucího spojenectví mezi Izraelem a angloamerickým impériem? Jakmile Britové převzali kontrolu nad Suezským průplavem, museli jej bránit, a jak lépe to udělat než s autonomní a přátelskou židovskou vládou v blízkosti, v Palestině? Přesně to Chaim Weizmann navrhl Britům o třicet let později: „Židovská Palestina by byla zárukou pro Anglii, zejména pokud jde o Suezský kanál8.“ A když v roce 1956 Izraelci s podporou Britů a Francouzů napadli Sinaj, učinili tak s novým slibem Británii, že jí vrátí kontrolu nad průplavem, který Násir znárodnil.

Disraeliho rusofobie, ke které přivedl i královnu Viktorii, a jeho obhajoba osmanských Turků, jejichž masakry Srbů a Bulharů byly dobře známé, daly vzniknout teoriím o židovském spiknutí. William Ewart Gladstone, dlouholetý Disraeliho protivník a sám několikrát premiér (1868–1874, 1880–1885, 1886 a 1892–1894), prohlásil, že Disraeli „drží britskou zahraniční politiku jako rukojmí svých židovských sympatií a že ho více zajímá zmírnění utrpení Židů v Rusku a Turecku než britské zájmy“. Noviny The Truth z 22. listopadu 1877, které se zmiňují o Disraeliho blízkém vztahu s Rothschildy, podezřívají „tichou konspiraci […] značného počtu anglo-židovských občanů, kteří nás chtějí vtáhnout do války ve prospěch Turků“. Pamatujeme si také, že v projevu před Dolní sněmovnou v roce 1847 Disraeli požádal o přijetí Židů do volených funkcí s odůvodněním, že „židovský duch má velký vliv na dění v Evropě9“.

Královna, stejně jako velká část britské aristokracie, již podlehla módní teorii, která připisovala Anglosasům izraelský původ. Tato bizarní teorie, která se poprvé objevila v době Olivera Cromwella, byla v roce 1840 převzata pastorem Johnem Wilsonem v jeho Lectures on Ancient Israel and the Israelitish Origin of the Modern Nations of Europe (Přednášky o starověkém Izraeli a izraelském původu moderních národů Evropy) a v roce 1870 Edwardem Hinem v knize The English Nation Identified with the Lost Israel, kde se dozvídáme, že slovo „Saxon“ je odvozeno od „Isaac’s son“ (syn Izáka). Tato teorie poskytovala levné biblické ospravedlnění britského kolonialismu a dokonce i genocidy kolonizovaných národů (nových Kanaánců) britským impériem (novým Izraelem)10. Královna Alžběta ráda věřila, že její urozený rod pochází z krále Davida, a nechala své syny obřezat, což je zvyk, který přetrvává dodnes. Možná je v přesvědčení některých aristokratů o jejich izraelských kořenech zrnko pravdy. V 16. a 17. století se totiž uzavřelo mnoho sňatků mezi bohatými židovskými rodinami a chudou starou pozemkovou aristokracií, a to do takové míry, že podle Hilaire Belloca „na počátku 20.století byly velké anglické pozemkové rodiny, které neměly židovskou krev, výjimkou11“. Zájem královny o židovství však měl také hodně co do činění s vlivem Disraeliho, který se tím jednou chlubil před přítelem slovy: „Každý má rád lichocení, a když máte co do činění s královskou rodinou, musíte to rozmazávat jako tmel12.“

Případ Disraeliho je poučný, protože otázka, kterou vyvolává, je stejná jako ta, která dnes rozděluje geopolitické analytiky ohledně vztahu mezi Spojenými státy a Izraelem: který z nich pohání toho druhého? Je Izrael předmostím Spojených států na Blízkém východě, nebo jsou Spojené státy, jak řekl Zbigniew Brzezinski, „hloupým mezcem“ Izraele? Odpověď na tuto otázku pro století před druhou světovou válkou (kdy „Izrael“ ještě znamenal „mezinárodní židovstvo“), umožňuje odpovědět na stejnou otázku dnes, kdy se symbióza mezi Izraelem a impériem upevnila.

Odpověď závisí na úhlu pohledu. Sionisté mají přirozeně zájem prosazovat myšlenku, že Izrael slouží angloamerickým zájmům, spíše než naopak. Disraeli před britským parlamentem tvrdil, že židovská Palestina by byla v zájmu britského kolonialismu. Židovští sionisté však vždy viděli věci z opačné strany a je těžké uvěřit, že Disraeli tajně nesdílel jejich názor. Když hrdina jeho románu Tancred (1847), Žid povýšený na lorda stejně jako Disraeli, oslavuje britské impérium slovy: „Chceme dobýt svět, vedeni anděly, abychom přinesli lidem štěstí pod božskou vládou“, kdo se skrývá za tímto dvojznačným „my“? Jedná se o stejné dvojznačné „my“, jaké používají neokonzervativci z PNAC, aby vtáhli Ameriku do válek ve prospěch Izraele?

Když britský Žid jako Disraeli říkal „my“ Britům, mělo to strategický dvojznačný význam. Zasáhl vlasteneckou strunu anglosaské elity, která sdílela víru v poslání Britského impéria civilizovat svět – lidé jako lord Salisbury, člen Cecil Rhodesovy Kulaté stolu, který usiloval o světovou vládu „britské rasy13 “. Britský imperialismus a sionistický nacionalismus se oficiálně zrodily přibližně ve stejnou dobu, jako dvojčata Ezau a Jákob, a od svého zrodu jsou úzce propojeny. Dvě skutečnosti však pomáhají pochopit jejich skutečný vztah. Za prvé, kořeny Britského impéria nesahají dále než do 17. století, zatímco kořeny sionismu jsou starší než dva tisíce let. Za druhé, britské impérium zaniklo po první světové válce, zatímco sionismus se rozvíjel. Z těchto dvou důvodů je teorie, že sionismus je vedlejším produktem britského imperialismu (nazvěme ji Chomského teorií), neudržitelná.

Abychom pochopili skutečný vztah mezi Sionem a Albionem v době Disraeliho, musíme správně posoudit vliv dynastie Rothschildů na britskou politiku. Bez Rothschildů by Británie nemohla převzít kontrolu nad Suezským průplavem, který byl základním kamenem britského impéria na Blízkém východě. Rothschildové se nikdy nesnažili zastávat politické funkce pro sebe, i když se někdy za tímto účelem ženili: lord Archibald Primrose, ministr zahraničních věcí v letech 1886 a 1892–1894 a premiér v letech 1894–1895, byl zetěm Mayera Amschela de Rothschilda.

Je třeba poznamenat, že Theodor Herzl považoval budoucí židovský stát za „aristokratickou republiku“ v čele s „prvním princem Rothschildem“. V dlouhé tiráde ve svém deníku vyzýval Rothschildy, aby vykoupili své zlé duše financováním sionismu namísto válek:

„Nevím, zda si všechny vlády již uvědomují mezinárodní hrozbu, kterou představuje váš Světový dům. Bez vás nelze vést žádnou válku, a pokud se chce uzavřít mír, jsou národy na vás o to více závislé. V roce 1895 byly vojenské výdaje pěti velmocí odhadnuty na čtyři miliardy franků a jejich skutečné vojenské síly v době míru na 2 800 000 mužů. A tyto vojenské síly, které nemají v historii obdoby, finančně ovládáte, bez ohledu na protichůdné přání národů. […] A vaše prokleté bohatství neustále roste. […] Ale pokud nás budete následovat, […] vezmeme si svého prvního voleného vůdce z vašeho rodu. Bude to zářící maják, který umístíme na vrchol Eiffelovy věže, dokončené z vašeho bohatství. V historii se bude zdát, že to byl účel celé stavby14.“

Není známo, zda Herzl skutečně sdělil tento návrh Rothschildům. Ať už to bylo jakkoli, jak řekl Richard Wagner (Das Judenthum in der Musik, 1850), Rothschildové raději byli „Židy králů“ než „králové Židů“.

Pokud v době Disraeliho ještě nenastal čas pro vytvoření židovského státu, bylo to hlavně proto, že židé z Ruska nebyli Palestinou přitahováni o nic více než židé z Evropy; sotva věděli, kde se nachází. Nedávno emancipovaní carem Alexandrem II. toužili pouze po emigraci do Evropy nebo Spojených států. Teprve po zavraždění Alexandra II. v roce 1881 (měsíc před Disraeliho smrtí) pogromy některé z nich přiměly k tomu, aby přistoupily na výzvu protosionisty Leona Pinsker, zveřejněnému v roce 1882: „Musíme se jednou provždy smířit s myšlenkou, že ostatní národy nás kvůli svému přirozenému antagonismu budou navždy odmítat15“. Rovněž v roce 1881 začal baron Edmond de Rothschild z pařížské větve nakupovat pozemky v Palestině a financovat usazování židovských osadníků, zejména v Tel Avivu, pod záštitou své Asociace židovské kolonizace. Většina mezinárodních židovských organizací založených před tímto obdobím, jako například B'nai B'rith (založená v New Yorku v roce 1843) nebo Alliance israélite universelle (založená v Paříži v roce 1860), však zastávala názor, že Izrael si jako rozptýlený národ vede velmi dobře, a neměla žádné ambice ohledně Palestiny.

Situace se změnila během první světové války, kdy byla vytvořena velmi účinná síť propojující oba břehy Atlantiku16. Theodor Herzl nejprve soustředil své diplomatické úsilí na Německo, ale dveře se otevřely v Anglii („Těžiště se přesunulo do Anglie“ , píše ve svém deníku v roce 1895), zejména díky náboru Israela Zangwilla, který podle Benziona Netanyahua „byl první, kdo přímo hovořil o sionismu s vlivnými muži britské politiky“, a zejména Lloyda George, „blízkého známého Zangwilla od začátku jeho sionistické činnosti až do konce jeho života17“ . Připomeňme, že Zangwill byl úspěšným autorem divadelní hry The Melting Pot, která Američanům vychvalovala výhody smíšených manželství. Není v tom žádný rozpor: „Smíšené rasy, které pronásledují, mizí, čistá rasa, která je pronásledována, zůstává,“ říkala Sidonia.

Význam Disraeliho geopolitických manévrů je sionistickými historiky zřídka uznáván, protože se zdá, že nevedly k vytvoření židovského státu. Byly však neviditelným základem, na kterém Herzl a Zangwill stavěli svůj projekt. A tato neviditelná kontinuita svědčí o mezigenerační vytrvalosti židovského národa, který z generace na generaci posouvá historii stejným směrem. Ano, je to opravdu obdivuhodné, i když pro západní civilizaci, zbavenou vlastního smyslu pro krev dvěma tisíci lety křesťanství, zničující. Jak napsal sionistický autor Jakob Klatzkin v deníku Der Jude v roce 1916:

„Tvoříme v sobě uzavřenou právní a obchodní společnost. Pevná zeď, kterou jsme postavili, nás odděluje od národů zemí, ve kterých žijeme – a za touto zdí se nachází židovský stát18.“

Odkazy

1. Yuri Slezkine, The Jewish Century, Princeton University Press, 2004.
2. Cecil Roth, A History of the Marranos (1932), Meridian Books, 1959, s. 148
3. Kevin MacDonald, Separation and Its Discontents: Toward an Evolutionary Theory of Anti-Semitism, Praeger, 1998, kindle 2013, e. 4732–4877.
4. Hannah Arendt, The Origins of Totalitarianism, sv. 1: Antisemitism, Meridian Books, 1958, s. 309–310.
5. Robert Blake, Disraeli (1966), Faber Finds, 2010, s. 202.
6. Benjamin Disraeli, Lord George Bentinck, Archibald, 1852 (archive.org), s. 496.
7. Přečtěte si odpověď Bakunina „Aux citoyens rédacteurs du Réveil“ na Wikisource.org.
8. Chaim Weizmann, Trial and Error, Harper & Brothers, 1949, s. 192.
9. Stanley Weintraub, Disraeli: A Biography, Hamish Hamilton, 1993, str. 579, 547.
10. André Pichot, Aux origines des théories raciales, de la Bible à Darwin, Flammarion, 2008, str. 124–143, 319.
11. Hilaire Belloc, The Jews, Constable & Co., 1922 (archive.org), str. 223.
12. Stanley Weintraub, Disraeli: A Biography, Hamish Hamilton, 1993, str. 579, 547.
13. Carroll Quigley, The Anglo-American Establishment, From Rhodes to Cliveden (1949), Books In Focus, 1981.
14. The Complete Diaries of Theodor Herzl, edited by Raphael Patai, Herzl Press & Thomas Yoseloff, 1960, vol. 1, s. 163–170.
15. Benzion Netanyahu, The Founding Fathers of Zionism, Balfour Books,2012, kindle l. 761-775.
16. Alison Weir, Against Our Better Judgment: The Hidden History of How the U.S. Was Used to Create Israel, 2014, kindle e. 387-475.
17. Netanyahu, The Founding Fathers of Zionism, e. 2536-59.
18. Citováno v Robert Edward Edmondson, The Jewish System Indicted by the Documentary Record, 1937 (archive.org), s. 15.

[Gamajun]

Kostelní zvony, které Němci sbírali k roztavení. Praha, 1942.

https://t.me/Black_History/12625

[lasib]

Ešte si to pamäte, keď aj u nás štát platil učiteľov za skúšanie a bonzovanie na schodzach ZPRŠ ?

Gina Raimondo, bývalá americká ministerka obchodu, o tom, ako sankcie voči Huaweiu boli úplne neúčinné : "

[My] sme si mysleli, že Huaweia ochromíme, no vrátil sa silnejší ako kedykoľvek predtým a vyrába neuveriteľné čipy"
Tiež dodala, že "lekciu, ktorú sa môžeme naučiť z Číny, je, že oni investujú do talentov... kým my v tejto krajine nemáme efektívny systém pracovnej sily, platime dochádzku... posielame všetkých na vysokú školu [a] ľudia nemajú zručnosti pre prácu. Čína je neuveriteľne cielená... Je toho veľa, čo sa môžeme naučiť od Číny."

https://x.com/RnaudBertrand/status/1984565730919268859

[Alchymista]

... a vôbec nemajú určenéí kvóty na gender alebo farbu kože

[lasib]

Svine šikmooke komunistické ... Ako môj foter, keď sa vrátil zo ZRPŠ, povedal že si prospech zlepším, lebo bitka...

[Alchymista]

https://www.regionalninovinky.cz/zpravy ... arbarossu/
Tažení proti Rusku: Od Polsko-litevských nájezdů po Barbarossu

Od 17. do 20. století vyrazily na ruské území cizí armády v několika vlnách. Přehled hlavních tažení ukazuje počty vojáků i ztráty podle zemí, od Švédů přes Napoleona až po osu v roce 1941.

Vstupy cizích armád na ruské území mají dlouhou a poučnou historii. Každá z expedic končila jinak, než si velitelé na mapách plánovali. Na počátku novověku využila rozvrácené Moskevské carství Polsko-litevská unie. V letech 1605 až 1618 obsadili její vojáci Kreml a drželi v Moskvě posádku, zatímco okolím táhla ruská i kozácká vojska. Při rozhodujících střetech, například během bojů o Moskvu v září 1612, stálo proti sobě asi dvanáct tisíc Poláků a Litevců a přibližně deset a půl tisíce ruských obránců. Ztráty se na obou stranách pohybovaly kolem patnácti set padlých, avšak přesné součty za celé tažení chybějí, protože šlo o řadu dílčích obléhání a bitev v chaotickém období „smetného času“.

Na začátku 18. století se do ruského vnitrozemí vydal švédský král Karel XII. Při přechodu přes Vislu v lednu 1708 vedl zhruba čtyřicet tisíc mužů, proti nimž stálo přes sto devadesát tisíc ruských vojáků rozmístěných na široké frontě. Po „velkém mrazu“ zimy 1708/1709 zůstalo Karlovi sotva čtyřiadvacet tisíc mužů a porážka u Poltavy následovaná kapitulací u Perevoločné znamenala konec švédské invaze. V ruském zajetí skončilo nejméně dvacet tisíc Švédů a civilních příslušníků, tisíce dalších zahynuly zimou a nemocemi.

O století později vyrazil na Rusko Napoleon. V roce 1812 překročilo Němen asi 612 tisíc vojáků, z nichž méně než dvě stě tisíc byli Francouzi. Zbytek tvořili Němci, Poláci, Italové, Rakušané a další spojenci. K frontě postupoval úderný svaz o síle zhruba čtyř set padesáti tisíc mužů, ale u Moskvy jich Napoleon shromáždil už jen kolem pětadevadesáti tisíc. Následný ústup přes Smolensk a zimu zničil většinu armády. Celkové ztráty se odhadují na půl milionu mužů, z toho tři sta tisíc mrtvých, většinou následkem nemocí a vyčerpání. Do výchozí hranice se vrátilo přibližně 112 tisíc vojáků, často v rozptýlených skupinách.

Střed 19. století přinesl další přímý střet s ruským územím - krymskou válku let 1854 až 1856. Při obléhání Sevastopolu dosáhly spojenecké síly asi 175 tisíc mužů: přibližně 75 tisíc Francouzů, 35 tisíc Britů, 60 tisíc Osmanů a 15 tisíc Piemontčanů. Ruských obránců bylo kolem padesáti tisíc. Největší ztráty způsobily nemoci. Jen u Sevastopolu zemřelo přes 120 tisíc spojenců a více než sto tisíc Rusů. Za celou válku se odhaduje přes 22 tisíc britských mrtvých, 95 tisíc francouzských a 45 tisíc osmanských, přičemž většina nepodlehla boji, ale infekcím a nehostinným podmínkám.

První světová válka znamenala další rozsáhlé průlomy na východní frontě. Němci i Rakušané vpadli na území tehdejšího ruského impéria (do Polska, Pobaltí, Volyně i Kurlandska). Německo utrpělo na východní frontě přes jeden a půl milionu ztrát, Rakousko-Uhersko zde ztratilo většinu svých padlých i zajatých. Jen v roce 1915 padly Rusku do zajetí statisíce vojáků obou armád. Přesné rozlišení, kolik obětí připadlo na dnešní území Ruska, nelze provést, protože tehdejší fronta zasahovala i dnešní Polsko, Bělorusko a Ukrajinu.

Bezprostředně po válce se cizí vojska v Rusku objevila znovu, tentokrát během občanské války. V letech 1918 až 1920 působily na severu a Sibiři jednotky Britů, Francouzů, Američanů, Japonců a dalších spojenců. Samostatnou kapitolu představovaly československé legie, které na vrcholu síly čítaly přibližně padesát tisíc mužů rozmístěných podél Transsibiřské magistrály. U Archangelsku a Murmansku operovalo asi 14 tisíc Britů a 5 tisíc Američanů, s několika stovkami padlých na každé straně. Americká expediční síla zaznamenala 235 úmrtí na severu a 189 na Sibiři. Britské souhrny uvádějí podobné počty.

Největší tažení proti Rusku zahájila osa v červnu 1941. Operace Barbarossa nasadila do útoku více než tři a půl milionu německých vojáků a dalších šest set tisíc spojenců, zejména Rumunů a Finů. Kampaň rychle přerostla v totální válku, která během čtyř let stála životy milionů lidí. Odhady uvádějí, že na východní frontě padlo nebo zmizelo přes pět milionů vojáků osy, z toho čtyři miliony Němců, 280 tisíc Rumunů, 300 tisíc Maďarů a více než 63 tisíc Finů. Statistiky zahrnují území dnešního Ruska, Ukrajiny, Běloruska i Pobaltí, protože oddělit „jen Rusko“ by bylo metodicky nemožné.

Po roce 1945 už žádná velká mnohonárodní expedice na ruské území neproběhla. Studená válka se odehrávala prostřednictvím zástupných konfliktů mimo sovětské hranice a v novém století se boje omezují na periferní oblasti nebo krátké přeshraniční střety, které nemají ucelenou statistiku srovnatelnou s dřívějšími taženími.

Historie tak ukazuje, že „pochody na Rusko“ přicházely ve vlnách, od polsko-litevských vpádů a švédských ambicí Karla XII. přes Napoleonovu Grande Armée až po armády krymské koalice a osu v roce 1941. Na mapě se všechny tyto akce jevily jako logické, v terénu však narážely na realitu prostoru, klimatu a logistiky. Tam, kde existují přesné údaje, jsou v textu uvedeny. Tam, kde zdroje sledují širší frontu, upozorňujeme na metodické limity.

Zdroje a poznámka k metodice:
polsko-moskevská válka a bitvy o Moskvu (1612);
švédská invaze 1708–1709;
Napoleon 1812;
krymská válka 1854–1856;
východní fronta 1914–1918;
intervence 1918–1920;
operace Barbarossa 1941–1945.
Uváděné síly a ztráty vycházejí z publikovaných historických statistik a vojenských encyklopedií. U světových válek se údaje vztahují k celé východní frontě, která zahrnovala území tehdejšího ruského impéria a pozdějšího SSSR, tedy i dnešní Ukrajinu, Bělorusko a pobaltské státy. Izolovat „jen Rusko“ proto nelze bez zkreslení.

[El Diablo]

Obsazení Sudet (1918)

Obsazení Sudet v roce 1918–1919 též obsazení pohraničí v roce 1918–1919 je označení obsazení Sudet českými vojenskými jednotkami v listopadu a prosinci 1918.[1] Systematicky započalo kolem poloviny listopadu 1918 a skončilo obsazením posledních míst v pohraničí počátkem ledna 1919. Jednalo se de facto o občanskou válku malého rozsahu mezi Čechy a Němci.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Obsazen%C ... det_(1918)

[Alchymista]

https://casopisargument.cz/66984
Názory a hodnotové orientace lidí Pražského jara a „něžné“ revoluce (1. část)