Na slabiny celého uspořádání upozornil i ústavní právník Jan Kysela, jenž o hnutí Stačilo! prohlásil: „Stačilo! postrádá trvalou strukturu, členskou základnu či vlastní program. Připadá mi spíše jako volební výtah než jako standardní politická strana.“ Podle Kysely tak nejde o klasický politický subjekt, ale spíše o technický prostředek, jak obejít zákon a zvýhodnit se v soutěži.
Pokud by Ústavní soud žalobám vyhověl, následky by mohly být mimořádné. Došlo by ke zrušení mandátů části poslanců a k přepočítání výsledků voleb. Mandáty by tak mohly připadnout jiným stranám, což by reálně změnilo rozložení sil v Poslanecké sněmovně. Opakování voleb by zřejmě nebylo nutné, přesto by šlo o zásah do samotného jádra demokracie. Rozhodovali by totiž ne voliči, ale soudci, kdo má v parlamentu zasednout.
Právě zde vyvstává zásadní otázka: má justice právo takto zpětně korigovat vůli voličů? Česká politická praxe přitom zná příklady, kdy se podobné postupy neřešily. Příznačný je příklad TOP 09, která dlouhodobě nabízela svá místa na kandidátkách hnutí Starostové a nezávislí. Tehdy se nikdo nepozastavoval, nepadaly žaloby a volební výsledky se považovaly za legitimní projev vůle občanů. To, co bylo ještě před pár lety přijímanou a běžnou praxí, se nyní prezentuje jako údajný podvod a hrozba demokracii.
Právě v tom spočívá nebezpečí současného vývoje. Volební zákon má sloužit jako rámec férové soutěže, nikoliv jako nástroj k vyřizování si účtů mezi politickými soupeři prostřednictvím soudů. Pokud se začne hledět na to, kdo na kandidátkách „smí“ a kdo už tvoří „skrytou koalici“, riskujeme, že o výsledcích přestanou rozhodovat voliči a vše se přesune do soudních síní. Tím se vytrácí samotný základ demokracie: respekt k lidové vůli.
Ústavní soud se ocitá v obtížné situaci. Na jedné straně má povinnost dbát na dodržování pravidel, na straně druhé by měl respektovat skutečnost, že výsledky voleb jsou především odrazem voličské vůle. Přílišná horlivost v korigování výsledků by mohla vést k tomu, že občané začnou politiku vnímat jako hru právníků a soudců, nikoliv jako skutečné vyjádření své volby.
Důvěra v demokratické instituce je křehká a zásahy do volebního výsledku mohou tuto důvěru fatálně poškodit. Ústavní soud proto stojí před nelehkým rozhodnutím: najít rovnováhu mezi ochranou zákona a ochranou demokracie samotné. Pokud se přikloní k přepočítávání mandátů a zneplatňování výsledků, může sice uspokojit formální výklad zákona, ale zároveň tím podrývá základní princip, že o složení parlamentu rozhodují voliči, a nikdo jiný.
Strana Volt Česko podala k Ústavnímu soudu žaloby proti SPD a hnutí Stačilo!, které viní z obcházení volebního zákona prostřednictvím tzv. skrytých koalic. Podle argumentace Voltu takto politické subjekty získaly neoprávněnou výhodu, protože se vyhnuly přísnějším pravidlům pro koalice a spokojily se s pětiprocentní hranicí nutnou pro vstup do Sněmovny. Pokud by se musely registrovat jako koalice, jejich volební limit by činil osm či dokonce jedenáct procent.
První soudní pokusy zablokovat registraci kandidátek SPD se Svobodnými, Trikolorou a hnutím PRO skončily neúspěchem. Správní soudy návrhy zamítly, ačkoliv v některých rozhodnutích uznaly, že výhrady Voltu nejsou zcela liché. Problém leží v samotném zákoně, který neurčuje jasně, kde končí spolupráce jednotlivých stran a začíná koalice. Tento legislativní šedý prostor umožňuje kreativní výklady a otevírá dveře k žalobám, které se nyní dostávají až k Ústavnímu soudu.
Na slabiny celého uspořádání upozornil i ústavní právník Jan Kysela, jenž o hnutí Stačilo! prohlásil: „Stačilo! postrádá trvalou strukturu, členskou základnu či vlastní program. Připadá mi spíše jako volební výtah než jako standardní politická strana.“ Podle Kysely tak nejde o klasický politický subjekt, ale spíše o technický prostředek, jak obejít zákon a zvýhodnit se v soutěži.
Pokud by Ústavní soud žalobám vyhověl, následky by mohly být mimořádné. Došlo by ke zrušení mandátů části poslanců a k přepočítání výsledků voleb. Mandáty by tak mohly připadnout jiným stranám, což by reálně změnilo rozložení sil v Poslanecké sněmovně. Opakování voleb by zřejmě nebylo nutné, přesto by šlo o zásah do samotného jádra demokracie. Rozhodovali by totiž ne voliči, ale soudci, kdo má v parlamentu zasednout.
Právě zde vyvstává zásadní otázka: má justice právo takto zpětně korigovat vůli voličů? Česká politická praxe přitom zná příklady, kdy se podobné postupy neřešily. Příznačný je příklad TOP 09, která dlouhodobě nabízela svá místa na kandidátkách hnutí Starostové a nezávislí. Tehdy se nikdo nepozastavoval, nepadaly žaloby a volební výsledky se považovaly za legitimní projev vůle občanů. To, co bylo ještě před pár lety přijímanou a běžnou praxí, se nyní prezentuje jako údajný podvod a hrozba demokracii.
Právě v tom spočívá nebezpečí současného vývoje. Volební zákon má sloužit jako rámec férové soutěže, nikoliv jako nástroj k vyřizování si účtů mezi politickými soupeři prostřednictvím soudů. Pokud se začne hledět na to, kdo na kandidátkách „smí“ a kdo už tvoří „skrytou koalici“, riskujeme, že o výsledcích přestanou rozhodovat voliči a vše se přesune do soudních síní. Tím se vytrácí samotný základ demokracie: respekt k lidové vůli.
Ústavní soud se ocitá v obtížné situaci. Na jedné straně má povinnost dbát na dodržování pravidel, na straně druhé by měl respektovat skutečnost, že výsledky voleb jsou především odrazem voličské vůle. Přílišná horlivost v korigování výsledků by mohla vést k tomu, že občané začnou politiku vnímat jako hru právníků a soudců, nikoliv jako skutečné vyjádření své volby.
Důvěra v demokratické instituce je křehká a zásahy do volebního výsledku mohou tuto důvěru fatálně poškodit. Ústavní soud proto stojí před nelehkým rozhodnutím: najít rovnováhu mezi ochranou zákona a ochranou demokracie samotné. Pokud se přikloní k přepočítávání mandátů a zneplatňování výsledků, může sice uspokojit formální výklad zákona, ale zároveň tím podrývá základní princip, že o složení parlamentu rozhodují voliči, a nikdo jiný.
