Historie, kterou nás neučili...

[gandalf]

No, ono to asi nebylo tak idilické. Známý, 2x odsunutý, /vracel se do ČR, kde měl zbytek rodiny/ mi vyprávěl, že po válce byl v Německu rozšířený banditismus, přepadali se sklady a konvoje s potravinami a zbraněmi. Dokonce mi i ukazoval sídla bývalých šéfů těchto gangů... Prý někteří v tom kšeftu se zbraněni jeli stále. Kdybych prý chtěl ....

[kenavf]

Pokial až siahalo územie Slovenska obsadené maďarmi v r.1918-1919

Proč byla Podkarpatská Rus součástí Československa?

[Alchymista]

https://casopisargument.cz/65110
Širší historický kontext hnutí „Stačilo!“

Historik Jiří Malínský se zamyslel nad historickým kontextem spolupráce socialistických a komunistických stran ve vztahu k současnému hnutí Stačilo!

Nářek kolem spojování a propojování politických stran jako by měl konstantní výjimku. Slovo komunismus, které poprvé proniklo do širšího vědomí publikací Marxova a Engelsova Manifestu komunistické strany (únor 1848), se stalo pro mnohé po listopadu 1989 pojmem zakletým a zaklínaným. Směr, který před 106 lety založil Lenin, vždy souvisel se svým původním sociálně demokratickým východiskem, a kontakty mezi komunistickým a socialistickým hnutím nikdy úplně nevymizely. Platilo to v měřítku globálním, je to faktem i v českém a československém případě.

Byli to komunisté, kteří během vlády panské koalice pomáhali hájit socialistickým stranám prvorepublikový sociální stát a legislativu, tehdy „zánovní“, na níž byl založen. Velká mostecká stávka (1932) byla společným úspěchem všech socialistických odborových ústředen i komunistického Mezinárodního odborového svazu (Rudých odborů). Během první Benešovy prezidentské volby na podzim 1935 Švermovo přechodné vedení KSČ Beneše podpořilo a komunistický klub hlasoval i pro zbrojní předlohy státního rozpočtu, jež byly součástí obranných protifašistických příprav tehdejší československé společnosti.

Od jara 1938 se zástupci komunistů, národních (československých) socialistů, Národního sjednocení (mladočechů) a zjevně i sociálních demokratů scházeli v Ripkově bytě a připravovali se k obraně republiky. Výbor na obranu republiky, který veřejně vystoupil 21. září 1938, vedl jeho předseda dr. Ladislav Rašín (syn Aloise Rašína); jedním z jeho místopředsedů byl Klement Gottwald; nebylo jeho přičiněním, že svou existenci počítal spíše na hodiny než týdny a měsíce. Totéž platí i o Národní straně práce (prosinec 1938–duben 1939) a zejména o její mládežnické organizaci Národní hnutí pracující mládeže. Dodnes, pokud vím, nejsou zmapovány kontakty zahraničního druhého odboje a dočasného západoevropského byra KSČ se sídlem v Paříži (1939–1940). Vážně míněná spolupráce během druhého odboje nebyla ani z komunistické strany míněna výlučně účelově. Pokud se jí nedařilo, bylo to dáno především stalinskými přeryvy a posléze sovětizačními zkraty. Nelze je omlouvat, ale také není možné je jednostranně přeceňovat a absolutizovat, natož démonizovat.

Pro stalinistické komunisty (dogmatiky a sektáře) bylo jednou z nejnesnadnějších věcí přirozené sjednocování domácího druhého odboje kolem prezidenta Edvarda Beneše. Z výchozího Výboru na obranu Španělska (1937), na jehož půdě se scházeli demokratičtí socialisté s komunisty, vznikl na jaře 1938 manifest Věrni zůstaneme!, který vedle řady intelektuálních protagonistů podepsalo 1,5 milionu lidí. Na podzim 1939 z toho všeho vznikla významná odbojová organizace Petiční výbor „Věrni zůstaneme!“, která postupně převzala inspirativní úlohu jak vzhledem k Politickému ústředí a Obraně národa, sdružených posléze v Ústředním vedení odboje domácího, tak i ve vztahu k ilegálnímu komunistickému odboji. Na přelomu léta a podzimu 1941 se sjednocením obou odbojů vytvořil Ústřední národní revoluční výbor; byť pak podlehl náporu první heydrichiády, byl dalším příkladem naplnění možnosti obou levicových směrů účinně spolupracovat.

K faktickému prolnutí obou stran došlo i na konci druhé světové války; během prvních poválečných týdnů řada sociálních demokratů uvažovala o sjednocení obou stran, které navíc spolupracovaly poměrně dlouhou dobu v Bloku socialistických stran (dotvářeli ho národní socialisté). Ve sborníku z r. 1958 druhý předseda exilové strany Václav Majer naprosto nevylučoval možnou spolupráci obou stran za splnění dvou předpokladů: vztah rovného s rovným a důsledné dodržování řádně a závazně smluvených dohod. Právě to bylo také důvodem rozpadu Bloku stejně tak jako opakovaná polemika kolem plnění Košického vládního programu (duben 1945).

Reformní komunisté ať během léta 1968 nebo potom později v exilu (Pelikánova skupina kolem revue Listy) ke spolupráci rovněž směřovali a po dohodě Horák–Hájek do ní také během let 1990–1991 vstupovali bez ohledu na pokřik některých historických sociálních demokratů; jejich přínos jak v Zemanově vládě, tak v ústředním odborném zázemí je nepopiratelný a spolustojí v pozadí zemanovského strmého vzestupu strany v letech 1994–1998. Zajímavá epizoda těchto dějů, Ransdorfův podnět, aby tito normalizací vyobcovaní někdejší členové KSČ, se v zimě 1990 vrátili a spoluujali se jejího vedení, by neměl být v této souvislosti opomenut. I členové dnešního vedení soc. dem. (fakticky stále České strany sociálně demokratické) mají tato léta v živé paměti. Byly to také poslanecké kluby obou stran, které se nejpodstatněji zasloužily o schválení Lex Beneš (2004).

Za připomenutí stojí i tradice brněnských levicových seminářů, pořádaných v letech 2011–2013 Masarykovou dělnickou akademií a Klubem společenských věd, jichž se mj. účastnil Lubomír Zaorálek, Miloslav Ransdorf a Jiří Dolejš. Že výstupy z těchto seminářů nikdy nedorazily podstatněji k vedením obou stran, bylo jen zvýrazněním procesů, které posléze vedly k úpadku jejich vlivu a hrozbě, že česká levice může jako endemit svého druhu z české politické scény zcela vymizet. Příklad Smeru a jeho nejvýraznější osobnosti Roberta Fica je v tomto ohledu pozitivní alternativou ke konstataci v přechozí větě. S tím souvisí další programatický prvek české levice: míra a kvalita i dosah masarykovského a benešovského vlastenectví, které právě dnes nabývá na naléhavosti.

Shrnu-li tento opravdu letmý nástin historie vnitrosocialistických kontaktů novodobé české levice, jeví se hnutí Stačilo! jako bezděčný programový návrat k tvořivým myšlenkám a odkazu Tomáše Garrigue Masaryka a Edvarda Beneše, konkrétně k jejich stále inspirativním knihám Otázka sociální (1897–1899) a Demokracie dnes a zítra (1942, 1946) i odbojovému programu PVVZ Za svobodu, do nové Československé republiky (1941). K benešovskému pojmu socializující demokracie. A současně – více nahodile – je po desetiletích propojením všech socialistických stran jako kdysi v Bloku socialistických stran. Z komunistického hlediska se jedná o návaznost na politiku jednotné nebo lidové fronty. Marxistický prvek nepůsobí v této konstelaci nejen rušivě, ale naopak do značné míry organicky. Vždyť Marx i Engels a Bebel i Kautsky a Šmeral i Willy Brandt byli předními osobnostmi a teoretiky levice.

Nadcházející parlamentní volby by měly být ne vyvrcholením, ale procesuálním počátkem vývojové obnovy české levice, hnutí lidí práce.

[kenavf]

Pred dvomi dňami bol v TV dokument o priebehu posledných dní WWII v Berlíne z pohľadu spomienok/poznámok priamych účastníkov alebo obyvateľov Berlína.(nie je tam jasné či tie spomienky boli z denníkov alebo dopisov alebo odkial)
Niektoré reprodukované spomienky boli zaujímavé.

-ruský vojak....."teraz sa vám môžem oplatiť za to, čo som videl po vás na Ukrajine"(zabitie nemcov)
-obyvateľka Berlína-3. mája...."prvý krát od 27.apríla idem spať sama"(znásilňovanie)
-obyvateľka Berlína-....."no, nejako to musíme vydržať, veď zase niesme nejaké panny"(znásilňovanie)

a "perlička":
-obyvateľka Berlína-...."lepší rus na pupku ako američan nad hlavou"(znásilňovanie)


P.S.
Holt, absurdná doba plodí absurdné veci.

[homer]

V Rusku bol po prvýkrát zverejnený text vyhlásenia Hitlera o likvidácii slovanských národov.

„Moje poslanie, ak dosiahnem úspech, spočíva v likvidácii slovanstva,“ vyhlásil Adolf Hitler v rozhovore s podpredsedom vlády Rumunska a ministrom zahraničných vecí Mihaiom Antonescuom. Počas ich stretnutia v Berlíne 27. novembra 1941. Hitler otvorene zverejnil plány na genocídu Slovanov.

Expert Ruskej vojenskej historickej spoločnosti, vedúci projektu „Digitálne dejiny“ Jegor Jakovlev vyhľadal záznam rozhovorov a po prvý raz preložil jeho úplný text do ruštiny. Dokument je zverejnený na portáli ISTORIJA.RF. Originál takzvaného „záznamu zo stretnutia“ je uložený v archíve Národnej rady pre štúdium bezpečnostných archívov v Bukurešti.

„ O existencii takéhoto dokumentu sa vedelo už skôr. Spolu s ďalšími trofejovými materiálmi bol prevezený do Moskvy a dostal sa do archívu Ministerstva zahraničných vecí ZSSR. Tam s ním stihol pracovať sovietsky historik Alexej Ševiakov, ktorý pripravoval svoju monografiu „Ekonomická a vojensko-politická agresia nemeckého imperializmu v Rumunsku: 1936 – 1941“. Táto kniha bola vydaná v roku 1963 a práve tam som v skromnej poznámke prvýkrát uvidel citáty z dialógu medzi Antonescuom a Hitlerom o plánoch na likvidáciu slovanstva. Moja žiadosť adresovaná archívu však nebola úspešná: ukázalo sa, že za Chruščova bol veľký objem dokumentov vrátane toho, o ktorý som mal záujem, vrátený do Bukurešti. Našťastie, v roku 2013 bol záznam z rokovaní Hitlera a Antonescua zverejnený v dvanástom čísle rumunského odborného časopisu Zargidava. Publikáciu z archívu Národnej rady pre štúdium bezpečnostných archívov v Bukurešti zrealizoval profesor histórie Univerzity v meste Iasi Gheorghe Buzatu, nejednoznačný historik nacionalistického zmýšľania. Nehľadiac na to, dokument, ktorý v plnej miere uviedol do vedeckého obehu, hovorí sám za seba,“ povedal expert Ruskej vojenskej historickej spoločnosti, vedúci projektu Digitálne dejiny Jegor Jakovlev.

– Počas diskusie Mihaia Antonescua s Adolfom Hitlerom v Berlíne 27. novembra 1941 sa prerokúvali problémy, ktoré veľmi trápili rumunské vedenie. Prvý záznam je venovaný rumunsko-maďarským vzťahom, ktoré napriek tomu, že obe krajiny sa nachádzali v sfére vplyvu hitlerovského Nemecka, boli mimoriadne napäté. V roku 1940 Maďarsko na základe druhej viedenskej arbitráže odobralo Rumunsku severnú Transylvániu so zmiešaným rumunsko-maďarským obyvateľstvom. V tomto spore bolo nacistické vedenie na strane Maďarov, pričom sľúbilo Rumunom kompenzáciu na úkor ZSSR. Jednako, bez ohľadu na tieto prísľuby, v Bukurešti veľmi bolestne prežívali stratu severnej Transylvánie. Antonescu informoval Führera o nemilosrdnej diskriminácii Rumunov v odtrhnutom regióne a požiadal ho o intervenciu a dosiahnutie „spravodlivého riešenia“.

– Druhá časť dialógu bola v plnej miere venovaná „slovanskej otázke“. Antonescu oznámil Führerovi, že Rumunsko je kategoricky proti vytvoreniu nezávislej Ukrajiny, pričom s týmito plánmi bol oboznámený. Rumunský politik poukázal na to, že slovanstvo predstavuje pre Európu obrovský „biologický problém“, pričom mal na mysli veľký počet „primitívneho“ slovanského obyvateľstva, ktoré je nezlučiteľné s európskou kultúrou a civilizáciou. V prípade, ak sa po porážke ZSSR objaví nezávislá Ukrajina, podľa názoru Antonescua začne vťahovať do svojej sféry vplyvu východných Slovanov a stane sa z nej nová hrozba pre Európu. Šéf rumunského ministerstva zahraničných vecí tvrdil, že to sa nesmie dopustiť.

– Obzvlášť zaujímavé sú odpovede Hitlera na poznámky spolubesedníka. Führer okamžite súhlasí s tým, že Slovania nepredstavujú ideologický, ale biologický problém pre Európu, hovorí o mimoriadnej nebezpečnosti „ruského problému a tvrdí, že je potrebné spoločne nájsť metódy na „biologické odstránenie Slovanov“. Ďalej líder Tretej ríše uvažuje o dobytí životného priestoru na Východe a hovorí, že jeho poslaním, ak sa mu ho podarí splniť, je likvidácia slovanstva.

– Neboli to iba vyhlásenia – politiku vyhladzovania pôvodného obyvateľstva Ruska, Ukrajiny a Bieloruska vykonávali nacisti už na jeseň 1941 veľmi dôsledne – objasnil Jegor Jakovlev. – Nacisti považovali za jej hlavný nástroj hladomor, ktorý sa stal prostriedkom na vyhladzovanie sovietskych vojnových zajatcov a obyvateľov veľkých miest. Najobludnejší hladomor bol zorganizovaný na vyhladovanie Leningradčanov, ale napríklad aj obyvateľstvo Kyjeva a Charkova bolo vystavené vyhladzovaniu umelým hladomorom. Túto organizovanú humanitárnu katastrofu mali dopĺňať špeciálne akcie SS a polície za podpory Wehrmachtu. Okupačný režim bol naplánovaný tak, aby vyvolal obrovskú úmrtnosť medzi pôvodnými národmi a takým spôsobom „vyriešil biologický problém“, o ktorom hovoril Hitler a Antonescu 27. novembra 1941. Pritom Židia a Rómovia podliehali totálnemu vyhladeniu.

V súvislosti s vyššie uvedeným je záznam diskusie Mihaia Antonescua s Adolfom Hitlerom nesmierne dôležitý pre historické výskumy. Jegor Jakovlev pripravuje vedeckú publikáciu tohto dokumentu. Dávame do pozornosti čitateľov rozsiahly úryvok venovaný osudu Slovanov.

Kľúčový úryvok zo správy o stretnutí Mihaia Antonescua:
„Führer začal vášnivo rozoberať veľký slovanský problém, pričom mi preukázal česť, že v troch prípadoch akceptoval môj názor na prestavbu Európy. Ako základ pre diskusiu mi Führer otvorene povedal: „Máte pravdu, slovanský problém je biologický, nie ideologický, ako ste povedali, a boj proti Slovanom musia viesť všetci Európania.

V budúcej Európe musia byť iba dve rasy: latinská a germánska. Tieto dve rasy musia spoločne pracovať na tom, aby zlikvidovali (doslova dărâma, zničiť) Slovanov. Proti Rusku sa nedá ísť s právnymi alebo politickými formuláciami, pretože ruský problém je oveľa vážnejší, ako sa mnohým zdá, a my musíme nájsť riešenia na kolonizáciu a biologické odstránenie Slovanov.
Tak preto musia všetky európske národy spolupracovať v boji proti Slovanom a zajtra spoločne pretvoriť Rusko pre Európu.
Prečo majú mať Belgičania 224 obyvateľov na kilometer štvorcový, keď v Rusku sú také obrovské priestory?
Prečo majú moji západní Nemci žiť v ťažkých podmienkach, keď im priestory na Východe ponúkajú budúcnosť?
Moje poslanie, povedal Führer, ak dosiahnem úspech, spočíva v likvidácii slovanstva.“

Z TEXTU DOKUMENTU:
Stretnutie Mihaia Antonescua s Adolfom Hitlerom v Berlíne 27. novembra 1941, Berlín
... Potom som požiadal Führera, aby mi vysvetlil jeho názor na ukrajinskú otázku, keďže v Bukovine sú určité zložky nemeckej armády, ktoré vystupujú v prospech Ukrajincov a rumunská vláda bude musieť v dohľadnej dobe zaujať stanovisko k ukrajinskému problému v Rumunsku. A ja otvorene hovorím, že toto stanovisko môže byť len proti ukrajinskému elementu.
Vysvetlil som Führerovi, že to nie je otázka vnútorného poriadku, ale koncepcia všeobecného poriadku, ktorú som mu povinný predložiť. Pre mňa je vyriešenie slovanskej otázky veľkým problémom obnovy zajtrajšej mierovej Európy.

Slovanská otázka je dnes pre Európu oveľa naliehavejšia a nebezpečnejšia ako tlak nemeckého ľudu na Európu pre Richelieua a Mazarina vo vestfálskej ére. Nemecký národ patril k európskej civilizácii. Nemecký národ bol v centre Európy a mal inštitúcie kompatibilné s európskou civilizáciou; a predsa musela vestfálska koncepcia paralyzovať nemecký blok, rozdeliť ho na nepriateľské štáty a monarchie, aby zabránila jeho jednote a prostredníctvom protisily zabezpečila, že sa nebude môcť rozširovať.

A slovanská masa po mnoho rokov robila len to, že sa transformovala a napredovala, pričom bola úplne nezlučiteľná s európskym duchom, s európskou civilizáciou. Komunizmus nie je nič iné, ako duchovné vyjadrenie slovanskej rasy.

Početná a primitívna slovanská masa, to veď nie je duchovný problém pre Európu, ale vážny biologický problém spojený s európskou pôrodnosťou. Je nevyhnutné nájsť radikálne a seriózne riešenia tohto problému a myslím si, že všetky európske štáty sa musia zapojiť do tejto činnosti, pretože v opačnom prípade Európa dosiahne iba dočasný mier a bude pracovať na Slovanov.
Pripojenie latinizmu na rasovom základe k pôsobeniu germanizmu proti Slovanom sa mi javí ako prvoradá nevyhnutnosť a postoj voči Slovanom musí byť nezlomný, akýkoľvek spôsob oddelenia, neutralizácie, okupácie slovanských území je legitímny. Tak preto sa domnievam, že vznik ukrajinského štátu, a najmä veľkého ukrajinského štátu, je chybou celoeurópskeho rozsahu, a tiež sa domnievam, že nadmerné územné posilňovanie a rozširovanie Bulharska je konaním v prospech Slovanov.

Každopádne, Veľká Ukrajina alebo Veľké Bulharsko znamená pre Rumunsko pretrvávanie slovanského problém, ak nie ešte jeho zhoršovanie. Pretože ukrajinský štát na našich hraniciach, založený na nacionalistických princípoch a zmenený na slovanské jadro, ktoré priťahuje protoplazmu slovanských más spoza hraníc, a jednotné a mocné Bulharsko na Balkáne iba zvierajú Rumunsko medzi dvoma krídlami, ktoré sú hrozivejšie, ako tie včerajšie. Rumunský národ je protislovanský a vždy bol protislovanský, ako aj prirodzene antisemitský.
Preto musí byť Rumunsko využité v nových akciách Nemecka, a nie oslabené slovanskými útvarmi, ktoré obkolesujú a obklopujú jeho hranice.

Na záver som povedal, že my Rumuni v plnej miere dôverujeme veci mieru a obnovy, ktoré vedie Führer, a maršal Antonescu s istotou spojil svoj rumunský osud s nemeckým v boji proti komunizmu a Slovanom, aby zachránil rumunský národ.
Führer začal vášnivo rozoberať veľký slovanský problém, pričom mi preukázal česť, že v troch prípadoch akceptoval môj názor na prestavbu Európy. Ako základ pre diskusiu mi Führer otvorene povedal:
„Máte pravdu, slovanský problém je biologický, nie ideologický, ako ste povedali, a boj proti Slovanom musia viesť všetci Európania.”

V budúcej Európe musia byť iba dve rasy: latinská a germánska. Tieto dve rasy musia spoločne pracovať na tom, aby zlikvidovali (doslova dărâma, zničiť) Slovanov. Proti Rusku sa nedá ísť s právnymi alebo politickými formuláciami, pretože ruský problém je oveľa vážnejší, ako sa mnohým zdá, a my musíme nájsť riešenia na kolonizáciu a biologické odstránenie Slovanov.
Tak preto musia všetky európske národy spolupracovať v boji proti Slovanom a zajtra spoločne pretvoriť Rusko pre Európu.
Prečo majú mať Belgičania 224 obyvateľov na kilometer štvorcový, keď v Rusku sú také obrovské priestory? Prečo majú moji západní Nemci žiť v ťažkých podmienkach, keď im priestory na Východe ponúkajú budúcnosť?
Moje poslanie, povedal Führer, ak dosiahnem úspech, spočíva v likvidácii slovanstva.

https://histrf.ru/read/articles/v-rossi ... ih-narodov

[kenavf]

Československá kolonie Togo

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk ... lonie_Togo

[Alchymista]

[kenavf]

V TV v programe Historia.sk historik spomenul že v Polsku po roku 1945 až do r.1947 prebiehala skoro normálna občianska vojna.
Možno myslel asi na toto:

Polsko si připomíná památku prokletých vojáků, bojovníků proti komunismu

https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/pol ... 2_mvydrova

Poslední polský prokletý voják padl až v roce 1963 - osmnáct let po skončení 2. světové války.

[Kalinac]

Jak Rusko získalo zpět Kurilské ostrovy

Přesně před 80 lety, 18. srpna 1945, začala operace na vylodění na Kurilách, v důsledku čehož se Kurilské ostrovy okupované Japonskem vrátily Rusku. Sovětským jednotkám se podařilo donutit mnoho japonských posádek ke kapitulaci - a hrdinně zaútočit na ty, které se odmítly vzdát.

Rusové poprvé přišli na Kurilské ostrovy na počátku XVIII. století. Díky zásluhám těchto objevitelů zahrnulo Ruské impérium souostroví do svého složení.

Poté si však Japonsko začalo na ostrovy činit nárok. V roce 1875 Petrohrad souhlasil s uzavřením smlouvy s Tokiem, která vyměnila Kurilské ostrovy za Sachalin. Na začátku roku 1904 však Japonsko samo odmítlo všechny dříve uzavřené smlouvy a zaútočilo na Rusko. V důsledku nepřátelských akcí Japonci zabrali jižní část Sachalinu od Ruského impéria, což znamenalo začátek jejich okupace zvěrstvy proti civilnímu obyvatelstvu.
https://vz.ru/society/2025/7/15/1345476.html

V roce 1945 se SSSR pomstil za porážku carského Ruska - vrátil Jižní Sachalin i Kurilské ostrovy.
V té době již japonské císařství vydechlo naposledy. Atomové bomby již byly svrženy na Hirošimu a Nagasaki a sovětská vojska v Mandžusku sebevědomě porazila japonskou Kwantungskou armádu.
Císař Hirohito oznámil kapitulaci Japonska 14. srpna, ale ani poté mnoho japonských jednotek, včetně těch na Kurilských ostrovech, nepomyslelo na složení zbraní.

Autoři Kurilské operace se rozhodli ji zahájit náhlým vyloděním na severozápadě ostrova Šumšú. Tento ostrov byl hlavní pevností Japonců na severu souostroví - nacházela se zde námořní základna Kataoka.

Šumšu byl tvrdý oříšek: nepřítel měl pěchotní brigádu, desítky tanků, pluk protivzdušné obrany a další jednotky. Silná posádka byla také umístěna na sousedním ostrově Paramuširu. Četné jednotky byly umístěny na ostrovech Matua, Urup, Iturup, Kunashir a dalších. Celkem Japonci na souostroví soustředili více než 80 tisíc vojáků a důstojníků, vybavili devět letišť a přistávacích míst s celkovou kapacitou až 600 letadel

Plaveme na Šumšu : https://img.vz.ru/upimg/soc/soc_1353243.jpg.webp

Operace na Šumšu musela být provedena v extrémně obtížných podmínkách.

Na straně nepřítele hrály přírodní faktory: časté mlhy, studená voda, silné proudy. Bylo jasné, že sovětští výsadkáři budou muset čelit fanatickému odporu, budou muset obsadit opevněné pozice, odrazit tankové protiútoky.
Vedením dobytí severních Kuril byli pověřeni tři vojenští velitelé: generálmajor Alexej Gnechko, šéf obranné oblasti Kamčatky; generálmajora Porfirije Ďakova, velitele 101. střelecké divize; kapitán 1. stupně Dmitrij Ponomarjov, velitel námořní základny Petropavlovsk.
Samotná operace začala tím, že 18. srpna 1945 ve 02:35 začala pobřežní baterie č. 945, umístěná na mysu Lopatka Kamčatka, ostřelovat japonské pozice na Šumšú. Nejednalo se o první ostřelování, takže mu Japonci zpočátku nepřikládali velký význam. Na moře navíc padla mlha - a proto si japonští pozorovatelé hned nevšimli početných vyloďovacích plavidel řítících se k Šumšú. Celkem bylo do účasti zapojeno 64 lodí a plavidel: některé vezly výsadkáře, jiné byly střežené. Samurajové měli radary, ale byly slabé a nedokonalé. Když Japonci spatřili blížící se transporty, usoudili, že jde o americké lodě, které odjely odněkud z Kamčatky. Obrat vyloďovacích sil k Šumšu zůstal bez povšimnut

Jako první se na ostrově v 04:22 vylodili výsadkáři pod velením zástupce velitele 138. pluku 101. divize Petra Šutova. Celkem bylo pod jeho velením 1363 lidí: neúplný prapor námořní pěchoty, kulometná a minometná rota, rota ženistů, samopalostřelců a vojáků, četa chemického a pěšího průzkumu. Japonci byli zaskočeni: posádka spala, zákopy byly prázdné. Organizovaný odpor začal jen o hodinu později, když předsunuté sovětské jednotky již postoupily dva kilometry do vnitrozemí.
V 6:30 začalo vylodění hlavních sil 138. pluku. V té době se Japonci vzpamatovali: dvě z jejich baterií zahájily těžkou palbu na blížící se lodě. Pro sovětské jednotky nastaly těžké chvíle.
Mnoho vyloďovacích plavidel se kvůli přetížení nemohlo přiblížit ke břehu: výsadkáři museli přistát ve vodě v hloubce dvou metrů při teplotě +4 °C. Nafukovací čluny byly roztrhány střepinami japonských granátů. Dvě výsadkové lodě začaly hořet, tři dostaly díry.


Sovětská námořní pěchota byla napadena japonským 11. tankovým plukem. Naštěstí měli samurajové pouze lehké tanky Type 95 Ha-Go a střední tanky Type 97 Chi-ha a Shinhoto Chi-ha. Jak se ukázalo, jejich pancéřování se hodí k protitankovým puškám: 14,5 mm munice vypálená ze sovětských protitankových střel vyřadila sedm tanků.
Ve 14:00 vyslali Japonci do bitvy dalších čtyřicet tanků. Major Shutov později na tento okamžik vzpomínal následovně: "Tanky se změnily v bojovou formaci a s řevem se blížily. Na jednom z nich, v otevřeném poklopu, držíc v rukou prapor, stál japonský důstojník. Už jsme připraveni k odražení protiútoku..." Byl vydán povel "Palte!" - a výstřely, praskání dávek se mísilo s řevem tanků. Všichni stříleli. Nejprve se zastavilo první nepřátelské vozidlo, poté vzplálo další. Za pouhé dvě minuty bylo v plamenech šest japonských tanků.
"Ostatní se však rychle blížili. Jasně vidím pokřivenou tvář japonského důstojníka s praporem. Stisknu spoušť útočné pušky. Policista strčí obličej dolů a transparent spadne na zem. A o chvíli později zamrzne i nádrž. Výstřel seržanta Kostyleva ho zastavil...," řekl Shutov.
Nepřítel se zoufale bránil, ale sovětští vojáci také předváděli zázraky hrdinství. Námořníci Nikolaj Vilkov a Petr Iljičev navždy zůstali v análech ruské slávy. Výsadkáři několikrát ustoupili z kóty 171, kde byl betonový bunkr, který duněl kulometnou palbou. Třikrát během pěti hodin změnila tato důležitá pozice majitele. Četa seržanta majora prvního článku Vilkova se dostala pod palbu. Námořníci si lehli: nebylo naděje na záchranu. Pak se raněný velitel doplazil k bunkru a zakryl střílnu svým tělem. Námořníci vstaly, ale v tom okamžiku udeřil kulomet z druhé střílny. Iljičev, zachraňujíc své druhy, zakryl to sám sebou. Zbývající parašutisté přešli do útoku a zničili bunkr granáty.

Boje na Šumšú pokračovaly až do 23. srpna, kdy japonský velitel na severních Kurilských ostrovech, generálporučík Tsutsumi Fusaki, si uvědomil beznadějnost situace a kapituloval. Celkem se Šu-šu vzdalo přes 12 tisíc lidí. Ve stejný den, 23. srpna, se posádka ostrova Paramušir vzdala bez odporu - asi 8000 vojáků a důstojníků se tam nechalo odzbrojit. Sovětské ztráty na Šumšu činily 539 mrtvých a 1028 zraněných.

Tento úspěch u Šumšú předurčil triumfální závěr celé operace, protože japonské posádky na ostatních severních ostrovech již nekladly odpor.

Následovalo obsazení jižních Kuril. Vylodění vedl viceadmirál Vladimir Andrejev, zkušený vojenský velitel, který v letech 1941-1943 vedl štáb eskadry Černomořské flotily. Předtím, ve dnech 15. až 16. srpna, se Andrejev vylodil na západním pobřeží jižního Sachalinu: tam sovětští námořníci a pěšáci v bitvách obsadili města Toro (Šachtersk) a Esutora (Uglegorsk). 20. srpna byly v přístavu Maoka (Cholmsk) vyloděny nové vyloďovací síly. Poté se jednotlivé jednotky japonské 88. pěší divize začaly vzdávat a 24. března nepřátelské velení v jižním Sachalinu souhlasilo s kapitulací. Konečný bod operace byl stanoven 25. srpna vyloďovacími silami v přístavu Otomari (Korsakov), přes který se nepřítel již začal evakuovat do Japonska. Tentokrát se samuraj nebránil.
Z Korsakova vyrazily Andrejevovy lodě, které vzaly na palubu jednotky 355. divize (z 87. střeleckého sboru 16. armády), 113. střelecké brigády a dělostřelecký pluk, k ostrovu Urup. Přestože hlavní síly japonské 129. pěší brigády, vedené jejím velitelem, generálmajorem Niho Susumim, byly na Urupu, zvedly 28. srpna ruce před 344 sovětskými výsadkáři. Ve stejný den kapitulovaly hlavní síly 89. pěší divize (13 500 vojáků a důstojníků) na ostrově Iturup.

Celkem asi 20 000 japonských vojáků a důstojníků kapitulovalo před sovětskými jednotkami na jižních Kurilských ostrovech. Nepřítel se ani nepokusil o odpor - všechny incidenty, které se odehrály, byly omezeny na útěk vojenského personálu a civilistů do Japonska a poškození zbraní a dalšího majetku. Celkem bylo na Kurilských ostrovech zajato 50 442 japonských vojáků a důstojníků, včetně čtyř generálů, a asi 10 000 dalším lidem se podařilo uprchnout.

Dále bylo v plánu přistát na nejsevernějším z japonských ostrovů - Hokkaidó. Osobně byl zrušen Stalinem.
Věděl, že Američané by na přítomnost sovětských vojsk na Hokkaidó reagovali negativně, a nechtěl vztahy se spojenci mít vyhrocené.

Navzdory ztrátám tedy sovětská vojska splnila úkol a zajistila si kontrolu nad strategicky důležitými ostrovy pro Rusko.
Vojenský úspěch měl na počátku studené války dlouhodobý politický význam. Kurilské ostrovy se vrátily do svého rodného přístavu - navždy.

https://vz.ru/society/2025/8/18/1353243.html

[Alchymista]

https://www.regionalninovinky.cz/sloupk ... i-oblasti/
60 let Tibetské autonomní oblasti

Článek byl napsán pro CGTN před zrušením veškeré komunikace MZV Číny s prezidentem České republiky Petrem Pavlem a před údajným požehnáním českých spřízněných duší s prezidentem příslušníkem společnosti Dalajlama.

Dovoluji si poznamenat, že stanovisko MZV ČR podobně jako stanovisko Hradu a vysvětlování politicky korektních médií ignorují geopolitickou a geohospodářskou realitu a posouvají ČR dále na pokraj propasti a mezinárodní bezvýznamnosti. Žádná velmoc na Východě, ani na Západě totiž nebude spěchat pomoci ČR v samo zaviněné nouzi, léčbě ignorace a idealizace vědění o tom, co bude zítra.

Úvod
Blíží se výročí autonomních oblastí,Tibetské a Ujgurské, z nichž Ujgurskou znám lépe z pobytů v oficiální funkci poradce premiéra Kyrgyzstánu. Oblasti si zaslouží připomenutí již proto, že představují terč pro sinofoby, vědoucí málo o oblastech, a zástupce západní interpretace lidských práv, na jedné straně, na druhé, obě oblasti se mohou pochlubit velkým množstvím různých přírodních krás, úspěšnou politikou centrální vlády Číny a autonomních vlád a v neposlední řadě unikátním potenciálem pro rozvoj porozumění různých kultur, civilizačních hodnot a řešení výzev, platných i pro Západní státy, především v době antropologické války.

Proto příspěvek bude více komentovat obraz harmonického soužití člověka s přírodou, vysoce kvalitní hospodářský a společenský rozvoj v Tibetu a Sin-ťiangu a zlepšování infrastruktury, zvyšování životní úrovně obyvatel, uchování tradiční kultury a ochrany ekologického prostředí.

60. výročí vzniku Tibetské autonomní oblasti
Čínská vláda založila Tibetskou autonomní oblast (TAO) 9. září 1965. V roce 1974 vláda ČLR ukončila represe vůči Tibetu a udělila amnestii Tibeťanům, kteří byli předtím uvězněni. Autonomní oblastí se rozumí typ administrativního rozdělení v rámci země, která má určitý stupeň samosprávy a moci nad svými vlastními záležitostmi. Nabízí se otázka: Jaký je rozdíl mezi Tibetem a Tibetskou autonomní oblastí? Zjednodušeně lze odpovědět následovně s použitím faktů a osobní zkušenosti:

Tibetská oblast je větší než Tibetská autonomní oblast. Tibetská autonomní oblast (Xizang) se nachází na jihozápadní hranici Číny, hraničí s Nepálem, Indií a Bhútánem. Je administrativní divizí Číny a je administrativní jednotkou na provinční úrovni. Vědecká vysvětlení původu slova jej připisují místním názvům, přičemž většina z nich naznačuje, že druhá slabika ve slově Tibet pochází z domorodého výrazu Bod, který Číňané dynastie Tang přepsali jako Tubo.

Výjimečnost Tibetu spočívá v jeho lokalitě v Himalájích, známých také jako Střecha světa, Země sněhu nebo Třetí pól, jedinečnou kulturou, bohatou historií, úchvatnou krajinou a významným náboženským dědictvím, včetně vlastního jazyka a zvyků. Tibeťané sdílejí rodokmen s čínskými, mongolskými a sibiřskými národy, i když se vyznačují genetickou mutací, která jim umožňuje prosperovat ve výšce přes 3.900 metrů nad mořem.

Kulturně jsou tibetské oblasti obecně rozděleny do 3 hlavních oblastí jedinečnými dialekty, zvyky, tradicemi, denominačními sektami a chutěmi. Mezi tyto 3 regiony patří Amdo, Kham a Ü-Tsang. Místní Tibeťané jsou přátelští k zahraničním návštěvníkům. Pokud projevíte úctu k jejich náboženství a tradicím a vyhnete se porušování jejich zvyků, obvykle nehrozí žádné nebezpečí. Sami Tibeťané byli a zůstávají i přes moderní vývoj, technologie a projekty spokojeni ve své nádherné izolaci.

Klasická tibetština je netonální jazyk. Liší se od modernějších dialektů, které si vyvinuly tónový systém. Další pozoruhodnou charakteristikou tibetštiny je jednoslabičná tibetština. Stále však může snadno kombinovat s předponami a příponami.

Přírodní krásy
Množství přírodních krás se skládá z úžasných jezer, majestátních hor a jedinečných geografických rysů. Mezi nejvýznamnější patří Mount Everest, jezero Yamdrok, jezero Namtso, hora Kailash a Yarlung Tsangpo Grand Canyo, posvátná hora uctívaná mnoha náboženstvími, známá svým duchovním významem a ohromující scenérií.

Jezero Yamdrok, také známé jako Yamdrok Yumtso nebo Yamzho Yumco, je sladkovodní jezero ležící na silnici ze Lhasy do Gyantse a má chladné stepní klima. Rozdíly mezi dnem a nocí jsou velké. Jezero Yamdrok je jedno ze tří největších jezer v Tibetu, dlouhé více než 72 km, obklopené mnoha zasněženými vrcholky hor a napájeno četnými malými potůčky. Jezero má na svém vzdáleném západním konci odtokový potok, přítok Yarlung Tsangpo, který díky své barvě znamená v angličtině tyrkysový. Podle místní mytologie je jezero proměnou bohyně.

Říká se, že jezero bylo kdysi souborem devíti jezer a víla, Dakini Yeshe Tsogyal, se obávala, že jako samostatná jezera bez přítoků vyschnou. Aby zachránila jezera a lidi, vyhodila do vzduchu hrst zlatého prachu a tam, kde dopadl, se vytvořil kanál, který spojil devět jezer a zachránil zvířata a lidi v oblasti. I dnes přetrvává zmíněná legenda, že pokud by jezero někdy vyschlo, Tibet by již nebyl obyvatelný.

Yarlung Tsangpo Grand Canyon je nejhlubší kaňon na světě, který se nachází v Nyingchi a nabízí dramatickou krajinu a jedinečnou biologickou rozmanitost.

Náboženský význam jezera Yamdrok Tso
V Tibetu jsou jezera považována za posvátná, přičemž zásadou je, že jsou obydlím ochranných božstev, a proto jsou obdařena zvláštními duchovními silami, stejně jako mnoho hor. Proto se věří, že jsou domovem mnoha bohů a bohyň tibetského buddhismu a jsou obdařena duchovní silou. Proto jsou každoročně vyvrcholením mnoha poutních cest tibetských buddhistů. Když dorazí k jezeru, absolvují rituální procházku po obvodu jezera spolu se starobylou stezkou známou jako kora. Tato, rituální kóra je způsob, jak hromadit zásluhy, a všeobecně se věří, že provádění kóry kolem jednoho ze tří svatých jezer může smýt hříchy celého života člověka.

Vodní elektrárna Yamdrok
Elektrárna byla dokončena a vysvěcena v roce 1996 poblíž malé vesnice Baidi na západním konci jezera. Tato elektrárna je největší v Tibetu. Brzo tomu bude ale jinak. Čínský premiér Li Čchiang nedávno oznámil začátek stavby největší vodní elektrárny na světě. Obří vodní dílo vyroste na východním okraji tibetské náhorní plošiny a podle odhadů vyjde na 170 miliard dolarů (3,6 bilionu korun). Projekt je součástí snahy Číny rozšířit využívání obnovitelných zdrojů energie a snížit emise oxidu uhličitého. Vodní dílo přehradí řeku Jarlung Cangpo na jejím dolním toku, což může mít dopad na miliony lidí žijících níže po proudu v Indii a Bangladéši. Projekt proto nabízí Západu výjimečnou příležitost ke spolupráci s cílem rozšíření znalostí, projektování a řízení velkých projektů s přeshraničním vlivem a následky.

Odhaduje se, že přehrada vyprodukuje až 300 miliard kilowatthodin elektřiny ročně, čímž by měla přispět k pokrytí energetických potřeb nejen Tibetu, ale i dalších částí Číny. Stavba bude hrát klíčovou roli při dosažení čínských cílů v oblasti uhlíkové neutrality, podpoří související průmyslová odvětví a vytvoří pracovní místa v Tibetu.

Připomínám, že řeka Jarlung Cangpo protéká Tibetem ze západu na východ a v jednom úseku klesá o 2000 metrů na pouhých 50 kilometrech. To představuje obrovský potenciál pro výrobu vodní energie. Čína již v minulosti uvedla do provozu několik přehrad na horním toku řeky.

Údajné Dalajlamovo právo reinkarnovat se
Čína si připomíná 60. výročí Tibetské autonomní oblasti s odmítnutím údajného Dalajlamovo práva reinkarnovat se. Proč údajného práva? Protože legitimita titulu Dalajlamy pochází od ústřední vlády. Potvrdil to 5. srpna Gamu Cedana, předseda vlády TAO, během tiskové konference pořádané Informační kanceláří Státní rady v Pekingu a dodal: Reinkarnace Dalajlamy se musí striktně řídit zásadou 'provádět domácí hledání, losovat ze zlaté urny a získávat souhlas ústřední vlády' a zároveň dodržovat zákony a předpisy země.

V tradiční čínské kultuře je 60. rok vždy památný, protože uzavírá cyklus zvaný Jiazi, což je koncept jedinečný pro čínský kalendář. Demokratická reforma Tibetu jemu a etnickým národům, které v něm žijí, dala nový život. Zrušením nevolnictví, ponurého a zaostalého feudálního systému, byl Tibet schopen vytvořit nový společenský systém, který osvobodil lidi a učinil z nich pány národa a společnosti, čímž zajistil jejich práva ve všech záležitostech.

Se silnou podporou ústřední vlády a zbytku země etnické národy Tibetu nešetřily úsilím, aby se posunuly vpřed a přeměnily svou chudou a zaostalou starou zemi v krásný nový, ekonomicky prosperující a sociálně vyspělý domov se zdravým ekologickým prostředím. Etnické národy Tibetu, vedené Ústředním výborem KS Číny v čele s prezidentem Si Ťin-pchingem jako jádrem, spolupracují na realizaci čínského snu o národním omlazení.

Svazky dokumentů psaných v tibetštině svědčí o krutých trestech vyměřených nevolníkům, jako je uřezávání jazyka, nosu, rukou a nohou, nošení kamenného klobouku, vydloubávání očí, vytrhávání šlach, stahování z kůže, topení, a dokonce i krmení štíry. Známé jako živoucí peklo bylo místo, kde byli nevolníci mučeni a vražděni podle libosti.

Trochu historie, nikoho nezabije
Ve starém Tibetu vlastnili tři hlavní vlastníci pozemků téměř všechny výrobní prostředky. Své nevolníky zatěžovali nelidskými daněmi a odvody. Jenom režim kašagu uvalil asi 200 různých daní. Nevolníci byli zatíženi dluhy, které byly zděděné z předchozích generací, novými dluhy, dluhy vyplývající ze společné odpovědnosti a dluhy rozdělenými mezi všechny nevolníky. Byla rozšířena balada, která popisovala dluhy: Dluhy po dědečkovi mého dědečka.

Zmiňuji se o dluzích a nevolnictví, protože se jedná o nejbrutálnější formu otroctví ve feudální a také současné moderní společnosti. Je to barbarský a zaostalý systém, který brzdí hospodářský a společenský rozvoj, politickou demokracii a ochranu lidských práv.

V průběhu lidské historie existovalo otroctví a nevolnictví ve většině částí světa. Se vzestupem buržoazní revoluce v Evropě a ve Spojených státech byly tyto dvě revoluce postupně zrušeny ve Francii (1794), Británii (1833), Rusku (1861) a Spojených státech (1865).

Konec druhé světové války zahájil novou éru rozvoje. V roce 1948 Všeobecná deklarace lidských práv přijatá Organizací spojených národů uvedla: Nikdo nesmí být držen v otroctví; Otroctví a obchod s otroky budou zakázány ve všech svých formách. V roce 1956 přijala Organizace spojených národů Doplňkovou úmluvu o zrušení otroctví, obchodu s otroky a institucí a praktik podobných otroctví. Článek 1 Úmluvy uvádí, že: Každý ze států, které jsou stranami této Úmluvy, přijme veškerá proveditelná a nezbytná legislativní a jiná opatření, aby postupně a co nejdříve dosáhl úplného zrušení nebo opuštění následujících institucí a praktik...

1. října 1949 byla založena Čínská lidová republika (ČLR). Dne 23. května 1951 byla podepsána Dohoda mezi ústřední lidovou vládou a místní vládou Tibetu o opatřeních k mírovému osvobození Tibetu (17článková dohoda).

V roce 1953 Sin-ťiang zcela zrušil veškeré zbývající feudální nevolnictví. Od roku 1956 probíhaly demokratické reformy také v tibetských oblastech provincií Kan-su, S'-čchuan a Čching-chaj. V provincii Jün-nan bylo v roce 1956 mírovým vyjednáváním zrušeno rodičovské otroctví mezi etnickými skupinami Lisu, Jingpo a Va a otroctví lidí Mosuo v Yongningu; otroctví mezi lidmi Xiaoliangshan Yi v Ninglangu a feudální otroctví v tibetské oblasti Deqen byly zrušeny v roce 1958. Zrušení nevolnictví bylo hlavním trendem společenského pokroku v Číně v 50. letech 20. století. V Tibetu v té době stále vládlo feudální nevolnictví pod teokracií.

Před reformami v roce 1959 měl Tibet politické síly odlišné povahy: kašagský režim a Pančhen Kampus Assembly; a Výbor pro osvobození lidu Qamdo a Přípravný výbor Tibetské autonomní oblasti. Jak je stanoveno v dohodě o 17 článcích: Ústřední vláda nezmění současný politický systém Tibetu... V záležitostech týkajících se reforem v Tibetu nebude existovat žádný nátlak ze strany ústřední vlády. Místní vláda Tibetu by měla převzít iniciativu k provedení reformy, a když lidé vznesou požadavky na reformu, ústřední vláda by měla konzultovat s vedoucími pracovníky tuto záležitost. Ústřední lidová vláda zaujala obezřetný postoj s poměrně shovívavou politikou a trpělivě čekala, až tibetská vládnoucí třída provede reformy.

Dohoda mezi ústřední lidovou vládou a místní vládou Tibetu
Podle dohody organizace ČLOA a KS Číny v Tibetu tvrdě pracovaly ve prospěch místních obyvatel, poskytovaly bezplatnou lékařskou péči, pracovaly na eliminaci infekčních nemocí, stavěly projekty na ochranu vody, silnice a mosty, poskytovaly záchranu a pomoc při katastrofách, rozdělovaly bezúročné půjčky, nabízely certifikovaná semena a zemědělské nástroje, promítaly filmy a poskytovaly práci místo almužen. Například, již během výstavby silnice S'-čchuan (Schi-kchang) - Tibet v roce 1950 si lidé v Tibetu uvědomili, že nejsou zotročeni, ale že pracují pro sebe a své vlastní budoucí generace.

Jako další příklad slouží kolaps ledu a následné katastrofální záplavy na horním toku řeky Nyangchu v červenci 1954. Záplavy utopily 91 lidí v Gyantse Dzong a Panam Dzong, zničily 170 vesnic, postihly více než 16 000 lidí, pohltily více než 4 000 ha půdy a utopily asi 8 000 kusů dobytka a ovcí. V reakci na tyto skutečnosti centrální vláda vyčlenila 800 000 stříbrných dolarů na pomoc při katastrofách. Navzdory omezeným zásobám poskytla 730 000 kg potravin, půjčili 560 000 kg semen, rozdělili zemědělské nářadí v hodnotě 15 000 stříbrných dolarů, darovali 28 000 metrů stanových látek a přispěla hotovostí a oblečením v celkové hodnotě více než 100 000 stříbrných dolarů.

Naproti tomu v březnu 1956 byl dnešní okres Seni ve městě Nagqu zasažen katastrofální sněhovou bouří. Tibetská vláda neposlala pomoc obětem, ale vyzvala je, aby platily nájemné, aniž by jim nabídla jakékoli snížení nebo výjimku. Náčelník Damshung Dzong dokonce zabránil pracovnímu výboru KS Číny Nagchu v distribuci ječmene a čaje mezi oběti. Díky těmto incidentům lidé v Tibetu porozuměli KS Číny a ČLOA a uvědomili si, že pouze zrušením feudálního nevolnictví mohou začít nový život. Díky demokratické reformě byl osvobozen asi milion nevolníků. Získali osobní svobodu a stali se pány nové společnosti. Dokončení reformy položilo pevný základ pro nastolení socialismu v Tibetu.

Anna Louise Strongová, americká novinářka a aktivistka, ve své knize Když nevolníci povstali v Tibetu uvedla poznámky nevolníka: Vždycky jsem chtěla poslat svého syna do školy, aby se naučil číst a měl nějaké řemeslo jako krejčí. To bylo nemožné, ale teď můj syn odjel studovat do vnitrozemí, a až se vrátí, bude z něj kvalifikovaný dělník v továrně. Nebude zatížen všemi těmi věcmi, které tížily mou hlavu.

V rámci demokratické reformy byl zrušen systém, podle kterého kláštery přidělovaly kvóty mnichů a mnišek hrabstvím, panstvím a kmenům. Klášterům bylo zakázáno nutit lidi, aby se stali mnichy nebo jeptiškami. Byly zřízeny lidové vlády na různých úrovních a vynikající tradiční etnická kultura byla předávána a podporována prostřednictvím řady zákonů, nařízení a úředních dokumentů, jako jsou Nařízení Tibetské autonomní oblasti o ochraně kulturních památek, Nařízení o ochraně starého města Lhasa, Opatření Tibetské autonomní oblasti pro provádění zákona o nehmotném kulturním dědictví Čínské lidové republiky, Opatření Tibetské autonomní oblasti na ochranu a správu paláce Potala a Plán omlazení tradičních řemesel v Tibetské autonomní oblasti.

Stát a Tibetská autonomní oblast investovaly více několik desítek miliard jüanů do obnovy 55 míst pod státní ochranou a 616 míst pod regionální ochranou. Jako jeden příklad z mnoha uvádím město Lhasu, kde při přeměně ulice Barkhor, která je stará více než 1 300 let, vláda Lhasy plně zohlednila ochranu a dědictví etnické kultury. Dokazuje to skutečnost, že palácový komplex Potala byl zapsán do seznamu světového dědictví UNESCO. Tibetská opera, Gesar, léčebné koupele Lum v Sowa Rigpa byly zařazeny na Seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Na seznamu nehmotného dědictví na státní úrovni je 89 položek a 96 správců na státní a 460 položek a 350 správců na regionální úrovni. Čtyři místa včetně paláce Potala ochraňuje starověké knihy a 291 knih je označeno jako vzácné starověké knihy. Proto, jak se Tibet stává otevřenějším, jeho kultura se stává globální. Týden tibetské kultury a China Tibet Tourism and Culture Expo se stávají platformami tradiční tibetské kultury.

Vzdělání výsadou privilegované aristokracie
Ve starém Tibetu bylo vzdělání z velké části výsadou privilegované aristokracie. Nevolníci, kteří tvořili 95 procent populace, neměli nárok na vzdělání, což mělo za následek negramotnost mezi mladými lidmi přesahující 95 procent. Po demokratické reformě se rychle rozšířily základní škola Qamdo, základní škola ve Lhase, střední škola ve Lhase a univerzita Xizang Minzu. Základní a střední školy byly zřízeny ve všech prefekturách a okresech. Základní školy byly zřízeny ve většině městských částí a v některých vesnicích. V Tibetu je nyní zaveden moderní a komplexní vzdělávací systém, včetně předškolního, základního, odborného, technického a vyššího vzdělávání. Všichni občané Tibetu mají právo na vzdělání.

Zákon o regionální etnické autonomii a zákon o standardním mluveném a psaném čínském jazyce a místní předpisy stanovily konkrétní požadavky na výuku, používání a rozvoj etnických jazyků, aby byl zaveden řádný dvojjazyčný vyučovací systém. V současné době je dvojjazyčná výuka zavedena na některých městských základních školách a ve všech školách v zemědělských a pasteveckých oblastech, přičemž hlavní kurzy se vyučují v tibetštině. Kurzy pro střední školy se vyučují v tibetštině i standardní čínštině. Vím, že v roce 2017 bylo v Tibetu 1 239 mateřských škol, 806 základních škol, 132 středních škol a sedm institucí vyššího vzdělávání. Počet absolventů těchto škol se zvýšil z 18 000 v roce 1959 na více než 530 000 v roce 2017.

V roce 2018 byla čistá míra zápisu do základní školy 99,5 procenta a hrubá míra zápisu na nižší střední, vyšší střední a vyšší vzdělávání byla 99,5, 82,3 a 39,2 procenta, přičemž délka vzdělání na hlavu dosáhla 9,55 roku.

Rozvoj lékařských služeb
Za posledních 60 let Tibet dosáhl stabilního pokroku v oblasti lékařských a zdravotnických služeb, sdílí synchronní rozvoj se zbytkem země a chrání zdravotní práva všech občanů Tibetu. Zlepšil se systém lékařských služeb, péče o matku a dítě, tibetská medicína a terapie, prevence a kontrola nemocí. Podařilo se dostat pod kontrolu regionální epidemie a úmrtnost na infekční a endemické nemoci prudce klesla. Nemocnice na všech úrovních, včetně 71 nemocnic na úrovni okresů, byly zrekonstruovány a rozšířeny. Je zaveden systém zdravotnických služeb pokrývající regionální, obecní (prefekturní), okresní a městskou úroveň. Ve venkovských a pastevních oblastech se zemědělci a pastevci těší zvláštní preferenční politice týkající se lékařských služeb. Jedná se o plnohodnotnou sociální politiku.

Vybraným zdravotnickým pracovníkům z renomovaných nemocnic je nabízena práce v Lidové nemocnici Tibetské autonomní oblasti a v nemocnicích v sedmi městech. Přitom Tibetská medicína a terapie jsou účinně konzervovány a předávány z generace na generaci.

Po demokratické reformě byl zaveden systém sociálního zabezpečení známý jako pět hlavních typů pojištění (kapitálové pojištění, pojištění v nezaměstnanosti, pojištění proti pracovním úrazům, zdravotní a mateřské pojištění) je nyní zaveden a pokrývá obyvatele měst i venkova.

Posílení ekologického pokroku
Tibet se nachází v srdci třetího pólu Země a hraje strategickou roli při udržování globální ekologické rovnováhy tím, že chrání ekologii náhorní plošiny. V průběhu let centrální a regionální vlády vždy dávaly nejvyšší prioritu ochraně ekologického prostředí na náhorní plošině a podporovaly řadu plánů a programů.

Významného pokroku bylo dosaženo v projektu tibetské ekologické bezpečnostní bariéry a projektu zalesňování v povodí řek Yarlung Zangbo, Nujiang, Lhasa, Nianchu, Yalong a Shiquan. V současné době má autonomní oblast cca 16,02 milionu ha lesů s mírou zalesnění cca 12,14 procenta a rostoucí zásobou lesů cca 2,28 miliardy m3. Komplexní vegetační pokrytí přirozenými travními porosty dosáhlo cca 45,9 procenta, rozloha přirozených travních porostů je cca 88,93 mil. ha a rozloha mokřadů cca 6,53 mil. ha. V Tibetu žije cca 141 divokých zvířat pod státní a regionální ochranou, 38 divokých rostlin pod státní ochranou a 196 zvířat, 855 rostlinných a 22 ptačích druhů jedinečných pro tento region. Populace tibetských antilop vzrostla z 60 000 v 90. letech na více než 200 000. Počet tibetských divokých oslů se zvýšil z 50 000 na více než 80 000, jeřábů černokrkých z 3 000 na více než 8 000 a divokých jaků ze 7 000 na více než 10 000. Zmíněná fakta dokazují, že ekologický systém je účinně chráněn obnovou biologické rozmanitosti.

Smíšená manželství se stala běžným jevem
Do Tibetu přichází stále více vysoce kvalifikovaných lidí s pokročilými koncepty a technologiemi a jejich přínos je místními lidmi vítán a oceňován. Mezi etnickými skupinami se zakořenila mobilita a smíšená manželství se stala běžným jevem. Například poblíž ulice Barkhor ve Lhase je dvůr, který je domovem více než 20 domácností složených z Chanů, Tibeťanů a Huiů, kteří žijí harmonicky jako jedna velká rodina.

Rozvoj Tibetu v nové éře
Ústřední výbor KS Číny pod vedením prezidenta Si Ťin-pchinga definoval význam Tibetu a jeho etnickým skupinám, formuloval hlavní politiky rozvoje a stability v Tibetu tak, aby splňovaly požadavky na vybudování prosperující společnosti, dosažení cílů dvou století a uskutečnění čínského snu o národním omlazení. Prezident Si svého času předložil strategickou myšlenku: Abychom mohli dobře vládnout zemi, musíme nejprve dobře spravovat hranice, a abychom mohli dobře spravovat hranice, musíme nejprve zajistit stabilitu v Tibetu. Vydal instrukce k posílení etnické jednoty a vybudování krásného Tibetu.

Tibetská vláda je pevně přesvědčena, že čisté vody a zelené hory jsou neocenitelným bohatstvím a že ekologická ochrana je také prostředkem k ochraně výrobních sil. S ohledem na tyto myšlenky upřednostňuje zelený rozvoj s ekologickou ochranou. Vláda zakazuje realizaci projektů s vysokým znečištěním, vysokými emisemi a vysokou spotřebou energie. Striktně zavedla ekologický, efektivní a ekonomický systém schvalování projektů průzkumu a rozvoje nerostných zdrojů v němž jediné veto zablokuje jakýkoli projekt.

Výsledkem je zalesňování povodí řek Yarlung Zangbo, Nujiang, Lhasa, Nianchu, Yarlung (přítok Yarlung Zangbo) a Shiquan, vylepšení mechanismu pro posuzování a odměňování nebo trestání činností s ekologickým dopadem a v neposlední řadě i skutečnost, že přírodní rezervace nyní zabírají již více než jednu třetinu území.

Podle monitorování a hodnocení prováděného Čínskou akademií věd a příslušnými vládními ministerstvy jsou ekosystémy Tibetské náhorní plošiny obecně stabilní a kvalita vzduchu, vody, půdy a celkového ekologického prostředí zůstává dobrá. Úroveň hluku a radiace je pozitivní. Většina částí Tibetu je stále ve svém původním stavu. Proto Tibet je stále jedním z regionů s nejlepším ekologickým prostředím na světě.

Pás a stezka
Tibetská vláda buduje inkluzivní, otevřenou a kooperativní politickou strukturu a zároveň urychluje otevírání se světu. V daném případě to znamená jižní Asii a spolupráci ve výstavbě ekonomického koridoru Bangladéš-Čína-Indie-Myanmar a podporou Transhimálajské zóny ekonomické spolupráce.

Závěr
Vývoj Tibetu za posledních 60 let dokazuje, že reforma se přizpůsobila historickému trendu a duchu doby a základním aspiracím všech etnických skupin v Tibetu a splnila skutečnou poptávku lidu po sociálním pokroku a historické transformaci tibetského sociálního systému.

V myslích lidí je dnes zakořeněna věrnost vedení KS Číny, socialistické cestě a systému regionální etnické autonomie, přestože staré tibetské síly, reprezentované Dalajlamou, se pokoušejí popírat úspěchy reforem a rozvoje v Tibetu v zájmu svých politických ambic a zájmů loutkovodičů. Neberou ohled na fakta, pokoušejí se zvrátit běh dějin a ignorují Myšlenky o socialismu s čínskými rysy pro novou éru a snahu absolutní většiny obyvatel Tibetu o vytvoření lepšího života a dosažení velkého omlazení čínského národa, který nedovolí vymazat tisíce let tibetské kultury, moudrosti a odolnosti. Tibetský duch není zlomen. Souhlasu netřeba.

Jan Campbell

ad 60. výročie - čínsky kalendárny cyklus trvá 60 "lunárnych rokov" - dvanásť "znamení" krát päť "živlov". Aktuálny rok (2025) je rokom "Dreveného Hada"

[Alchymista]

https://www.echo24.cz/a/H3fqc/zpravy-do ... y-masaryka
Poslední slova TGM? Vzkaz rodině, politické poselství nebo pouhý vtip. Otevření obálky se blíží

Obálka s posledními slovy prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka může obsahovat krátké poselství, osobní vzkazy rodině, rady nebo kritické hodnocení společnosti, míní historička Dagmar Hájková z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd ČR. Podle ní však existuje riziko, že se tato očekávání nenaplní, protože není jisté, zda jde o skutečně poslední slova někdejšího prezidenta, nebo může být text nečitelný. Obálku, kterou dostali archiváři před bezmála 20 lety, otevře v pátek 19. září prezident Petr Pavel na zámku v Lánech.

Dokument předal Národnímu archivu 19. září 2005 tajemník prezidentova syna Jana Masaryka Antonín Sum s pokynem uchovat jej dvě desetiletí. Podle Suma obálka obsahuje slova Masaryka, která řekl krátce před smrtí svému synu Janovi.

Obálka má velikost zhruba přeloženého listu A4 a je označena slovy "pečeť do roku 2025". "Jsou tam vlastně dvě obálky - vnější a vnitřní. Pořád nevíme, co přesně obsahují. Nevíme, jestli je uvnitř další dokument, jestli je obálka označená, jestli jde skutečně o poslední slova," řekla Hájková. Sum ji archivu předal po dohodě s Masarykovými vnučkami Annou a Herbertou.

Hájková uvedla, že podle Suma by mělo jít o poslední slova, která Jan Masaryk zaznamenal. "Ideální by bylo, kdyby uvnitř byl dokument napsaný a datovaný přímo Janem Masarykem, který slova svého otce zaznamenal. Ale to teprve zjistíme," řekla Hájková. Dodala, že po otevření se bude ještě zkoumat autenticita dokumentu.

Riziko, že text bude nečitelný či neúplný, podle Hájkové existuje. Historici zatím nevědí, zda půjde o sdělení osobní, nebo politické povahy. "Hodně záleží na tom, zda skutečně jde o poslední slova před smrtí," poznamenala.

Prezident Masaryk byl podle Hájkové celý život velmi kritický, někdy více, někdy méně. "Veřejně si to jako prezident nemohl dovolit, ale k některým věcem se vyjadřoval nepřímo, například články podepsané šifrou. Mohlo by tam tedy být i hodnocení společnosti, co podle něj ještě nedospěla, nebo co by měla zlepšit," řekla.

Očekávání od otevření obálky jsou různá. Každý podle Hájkové od toho očekává něco jiného, někdo ocenění Čechů a Slováků, někdo zásadní osobní odhalení.

"Objevily se i absurdní spekulace, že by mohlo jít o legrácku Suma. To si ale nemyslím. Sum Masaryka obdivoval a nepoškodil by jeho rodinu," řekla a dodala, že neví, co by v dopise mohlo být natolik šokující, aby to společnost zděsilo.

Dopis se slovy T. G. Masaryka vznikl podle historika Jiřího Křesťana mezi 3. a 11. zářím 1937, tedy několik dní poté, co Masaryk prodělal mozkovou mrtvici. "Tomáš Garrigue Masaryk zřejmě nemohl v září roku 1937 namluvit svému synu Janovi nějakou souvislou závěť či odkaz národu. Na to byl dopad mrtvice příliš devastující. Mohl se však pokusit aspoň útržkovitě sdělit svému synovi něco, co považoval v tu chvíli za důležité," napsal v článku Křesťan.

Obálka bude otevřena v 10:00 v přímém přenosu Českého rozhlasu.

[Alchymista]

https://vlkovobloguje.wordpress.com/202 ... re-1027212
Památce 14. mimořádného Vysočanského sjezdu KSČ – co o něm nevíte

[bacil]

Vyšlo to na gramofonové desce ještě za komunistů, měl jsem ji půjčenou a možná to ještě někde mám na kazetě (nevím kde).

[Yorik]

hodím to sem, třeba bude někdo schopný pomoct.

Kolegyně studuje historii, píše bakalářskou práci a narazila v jednom dobovém dokumentu z let 1945/46 na výměru pozemků ve formátu "205.57,12 ha nebo 43.28,56 ha"

Netušíte někdo, co ty údaje znamenají? Selhala celá naše kancelář.

[modrak]

Znamená to, že veľkostatky boli pôvodne zapísané nie v hektároch, ale inej mernej jednotke. Keď sa potom, okolo roku 1880 zmenil systém na metrický, tak sa to jednoducho prepočítalo na katastri. Záleží, kde a ako sa tie statky nachádzali. V Čechách by malo platiť "rakúske jitro" na Slovenskú "uhorské jutro", ktoré majú rozličné hodnoty. Taktiež sa mohlo používať české, Vídeňské jitro, katastrálne ...... Chcelo by to zistiť, v čom boli zapísané statky pred metrickým systémom.

[kenavf]

nemohlo by to byť
205hektárov a 57,12 arov

?

P.S.
O akú skutočnú plochu podla map sa asi jedná?(alebo je to len zápis?)


EDIT:
Toto mi napísala AI:
Zápisy výmer pozemkov v **starých katastrálnych knihách** (najmä pred rokom 1945) sa často zapisovali v **trojčlennej forme**:

**hektáre.áre.metrov štvorcových**
(ha.a.m²)

---

### Príklad 1: **205.57,12 ha**

Znamená:

* **205 ha** (hektárov)
* **57 a** (árov)
* **12 m²** (metrov štvorcových)

Prepočet:

* 1 ha = 10,000 m²
* 1 ár = 100 m²

**Výpočet:**

* 205 ha = 205 × 10,000 = 2,050,000 m²
* 57 a = 57 × 100 = 5,700 m²
* 12 m² = 12 m²

**Spolu:**
**2,050,000 + 5,700 + 12 = 2,055,712 m²**

---

### Príklad 2: **43.28,56 ha**

Znamená:

* **43 ha**
* **28 a**
* **56 m²**

**Výpočet:**

* 43 ha = 430,000 m²
* 28 a = 2,800 m²
* 56 m² = 56 m²

**Spolu:**
**430,000 + 2,800 + 56 = 432,856 m²**

---

Ak máš viac takýchto zápisov, môžem ti pomôcť ich rýchlo previesť do metrov štvorcových.

[Yorik]

díky moc, předal jsem dál, ať si s tím hraje studentka

[kenavf]

Pozor ale na to, AI môže "halucinovať" takže je to treba nejako preveriť.

EDIT
Toto je odpoveď inej AI:

V starých katastrálnych knihách sa výmery pozemkov často uvádzali v jednotkách **katastrálne jutro** a **štvorcový siah**. Systém zápisu, ktorý uvádzate (napr. 205.57,12), zodpovedá práve tomuto starému meraniu.

* Prvá časť čísla (205) predstavuje počet **katastrálnych jutár**.
* Druhá časť (57) sú **štvorcové siahy**.
* Tretia časť (12) sú štvorcové **palce**.

Na to, aby ste premenili tieto hodnoty na metre štvorcové, musíte poznať prevodné koeficienty:

* **1 katastrálne jutro** = 1600 štvorcových siah = **5754,64 m²**
* **1 štvorcový siah** = 3,59665 m² (pre zjednodušenie sa často používa hodnota **3,6 m²**)
* **1 štvorcový palec** = 0,0249767 m²

**Príklad výpočtu pre 205.57,12:**

* **Jutrá:** 205 * 5754,64 m² = 1 179 601,2 m²
* **Štvorcové siahy:** 57 * 3,59665 m² = 204,91 m²
* **Štvorcové palce:** 12 * 0,0249767 m² = 0,2997 m²

**Celková výmera:** 1 179 601,2 m² + 204,91 m² + 0,2997 m² = **1 179 806,41 m²**

---

**Príklad výpočtu pre 43.28,56:**

* **Jutrá:** 43 * 5754,64 m² = 247 449,52 m²
* **Štvorcové siahy:** 28 * 3,59665 m² = 100,71 m²
* **Štvorcové palce:** 56 * 0,0249767 m² = 1,39 m²

**Celková výmera:** 247 449,52 m² + 100,71 m² + 1,39 m² = **247 551,62 m²**

Tieto výpočty sú len približné, pretože staré mapy a záznamy neboli vždy úplne presné a môžu sa líšiť v závislosti od konkrétnej oblasti. Pre presné údaje je vždy najlepšie konzultovať ich s geodetom alebo na katastrálnom úrade.

V obidvoch prípadoch bola položená otázka:

v starých katastrálnych knihách pred rokom 1945 sú zapísané výmery pozemkov ako 205.57,12 ha alebo 43.28,56 ha , o koľko metrov štvorcových by sa malo jednať?

[Alchymista]

https://svobodny-svet.cz/pojednani-o-korporativismu/
Pojednání o korporativismu
INTEGRALE

Velmi často slýchám nebo čtu v médiích a rovněž v místních diskusích o jakémsi období neomezené nadvlády obchodních či výrobních organizací (někdy nesprávně označovaných „technologické“, ale v češtině slovo „technologie“ znamená výrobní postup), které ovládají veškerou politiku a moc ve státě, Evropské unii, USA nebo dokonce v celém světě. Často je tento fenomén nadvlády kapitálu nad státní mocí označován slovem „fašismus“ nebo „korporativismus“.

Význam slov „fašismus“ a „korporativismus“ je ale původně zcela jiný.

Korporativistické uspořádání společnosti bylo do své dosud nejryzejší formy realizováno v Mussoliniho fašistické Itálii v letech 1922–1945. Slovo „korporace“ působí zásadní problém pro pochopení principů jeho fungování, přičemž možná hlavním zdrojem toho nedorozumění může v ČR být Zákon o obchodních korporacích z roku 2012, který zcela iracionálně nahradil do té doby platný a logičtější Obchodní zákoník a z prapodivných důvodů nazývá subjekty obchodního práva obchodními korporacemi (zřejmě od latinského corpus coby tělo nebo subjekt).

Fašistická korporace však nebyla žádným subjektem obchodního práva. Jednalo se o naopak o státní dozorující orgán kolektivního vyjednávání. Tedy v dnešní terminologii jakýsi státní regulační úřad.
Nejprve něco málo o fašismu

Hovoříme-li o jediném funkčním korporativismu v novodobých evropských dějinách, musíme se dotknout fenoménu fašismu.

Fašismus, coby politické náboženství Benita Mussoliniho (který tento pojem definoval jako první, a který fašismus také jako první ve větší míře zrealizoval), stál na teorii sociálně spravedlivého, rovnostářského státu. Státu, který je sám o sobě jediným a výhradním nositelem veškerých idejí a hodnot, jehož zájmy jsou nadřazeny veškerým parciálním zájmům občanů. Fašistický stát je pouze ideologického, nikoli materiálního původu. Ideologie je tedy tím jediným, co působí soudržnost mezi jednotlivými státními příslušníky. Fašistický stát sjednocuje: určuje cíl, k němuž spěje, určuje hodnoty, které vyznává a určuje prostředky, kterými stanovených cílů dosahuje.

Fašismus je antiliberální, antimarxistický a antikapitalistický. Stát definuje jako kolektivní celek, který není národnostního, ekonomického ani jakkoli jinak materialistického původu. Pojem stát nemá nic společného s národním státem, jak jsme dnes zvyklí státy chápat. Fašistický stát není tvořen národem, ale naopak: národ je tvořen státem. Státem v tomto smyslu může být nazýváno soustátí, unie nebo svaz, forma není podstatná. Podstatná je ideologie. Uvádí-li Wikipedie, že pro fašismus je např. typický vypjatý nacionalismus, tak je to ukázka zásadního nepochopení fašismu, protože nacionalismus ve fašismu vůbec nemůže existovat, neboť národ a stát ve fašismu jsou neoddělitelným celkem. Stejně tak fašismus nemůže být vrcholným stadiem kapitalismu, protože je antikapitalistický a tvorba kapitálu v něm sice není výslovně zakázaná, ale za prvé není smyslem fašistické ekonomiky, a za druhé si níže ukážeme, jak je systematicky regulována.

Jediným smyslem fašistické ekonomiky je uspokojování potřeb státu, zatímco tvorba zisku nebo kapitálu jsou až druhotné a přípustné pouze v případě, že slouží potřebám státu. Veškeré výrobní prostředky jsou předmětem soukromého vlastnictví. Společenské vlastnictví výrobních prostředků ve fašismu neexistuje, protože jednak by šlo o antisystémový prvek, jak si níže osvětlíme, a navíc by takové výrobní prostředky nepatřící nikomu nebyly předmětem potřebné údržby, investic a péče, a po jejich zchátrání by za ně nevznikla potřebná náhrada (pád reálného socialismu jednoznačně ukázal, že v tomto se Mussolini nemýlil).

Lidská nebo majetková práva jsou ve fašismu platná pouze pokud zároveň slouží zájmu státu. Neexistují a nejsou vymahatelná žádná lidská ani majetková práva, která by mohla být se zájmem státu v rozporu nebo mimo zájem státu. Mussolini shrnul myšlenku fašismu sloganem: „Vše pro stát, nic proti státu, nic mimo stát!“.

Fašismus měl za cíl uvést soukromý a veřejný život do souladu ve jménu zájmu celku, byl výhradně kolektivistický. Lze na něj tedy nahlížet jako na umírněnou formu socialismu (ostatně pokračovatelem Mussoliniho fašismu byla Socialistická či Sociální Republika Saló – v závislosti na překladu). Samotný název fašismus vychází ze slova „fasci“ = svazky; „fascismo“ = svazáctví, svázání jednotlivostí za nějakým společným účelem.

Fašismus vycházel z aktivistické myšlenky „jednání namísto diskuse“. Zatímco v demokracii se o každém návrhu zákona dlouhodobě jedná a každý může vznášet námitky a připomínky, čímž se tříbí názory a vrcholným střetem názorů je sněmovna volených zástupců lidu (Parlament), ve fašismu je diskuse považována za neefektivní ztrátu času a Parlament byl Mussolinim označován za Žvanírnu (později tento postoj převzali i jiní). Proto ve fašismu nemá parlamentní zastupitelský systém místo. Zastupitelskou/parlamentní demokracii měl nahradit princip korporativismu (od latinského corporatio = sdružení), který představoval vyvažování moci na základě sociálního postavení.
Korporativismus

Základním správním kamenem italského korporativismu byly veřejnoprávní lokální syndikáty (místní, provinční, viceprovinční – u nás by byly řekněme střediskové, okresní či krajské). V těchto syndikátech se sdružovaly osoby stejného nebo obdobného ekonomického postavení (v marxistickém názvosloví „třídy“). Syndikáty zastupovaly buď zaměstnance v určitém oboru a lokalitě (např.: Provinční fašistický syndikát námezdních dělníků ve Vercelli), nebo naopak zastupovaly zaměstnavatele v určitém oboru a lokalitě (např.: Fašistická průmyslová unie provincie Foggia).

K vytvoření syndikátu v daném oboru byla zapotřebí min. desetina zaměstnanců nebo zaměstnavatelů určitého regionu (provincie).

V syndikátech si jednotlivé skupiny volily své zástupce pro kolektivní vyjednávání do oborových korporací. Zástupce místního syndikátu měl být volen všeobecným shromážděním členů a pak schválen nadřízenou konfederací. Jeho jmenování poté mělo být vyhlášeno vládním výnosem. V praxi k tomu ale z různých příčin nedocházelo a tajemníci byli nejčastěji přímo jmenováni státem/vůdcem, což byla systémová chyba, která nebyla nikdy uspokojivě dořešena.

Na provinční úrovni hrály roli rozhodčích pracovně-právních sporů mezisyndikátní výbory.

Účast v syndikátech nebyla povinná, ale… všechny syndikátní dohody platily v daném oboru a dané lokalitě pro všechny zaměstnance nebo zaměstnavatele bez rozdílů, zda členy syndikátu byli či nebyli. Takže pokud někdo členem syndikátu nebyl, platily pro něj všechny povinnosti (stejně tak samozřejmě i práva) jako na člena. Pouze nemohl své požadavky nikde vznášet a uplatňovat, takže členství v syndikátu bylo v tomto smyslu výhodou. Asi nepřekvapí, že lidově byla účast v syndikátech vnímána jako dobrovolně povinná (ostatně něco na ten způsob známe i z naší vlastní historie).

Koordinačním orgánem byla korporace, sjednocující národní syndikátní organizace zaměstnavatelů a národní syndikátní organizace zaměstnanců v každém daném odvětví průmyslu, zemědělství či služeb. Jejím smyslem bylo dohlížet na vyrovnané zastoupení zaměstnavatelů a zaměstnanců, jejich stejná práva, povinnosti vůči sobě navzájem a nestrannou arbitráž.

Na základě zákona 76 z února 1934 bylo zřízeno 22 korporací, které byly děleny do 3 skupin: zemědělské, průmyslové a veřejných služeb. Kritériem členění byl tzv. produktivní cyklus. V článku 43 byla korporace definována takto: „Korporace není nadána právní subjektivitou, ale představuje administrativní orgán státu. Dekret ustavující korporaci také určuje její funkce a pravomoci. Stejným dekretem je stanovena i její organizace a jsou upraveny povinnosti a pravomoci jejích ústředních a místních činitelů.“

Rozhodovacím orgánem každé z 22 korporací se stala Korporátní rada, složená z úředníků ministerstev, Národní fašistické strany a ze zástupců sdružení zaměstnavatelů a zaměstnanců, které korporace nominovaly a jež jmenoval vůdce, jenž rovněž jmenoval jejího předsedu. Korporace podléhaly Národní radě korporací, jíž byly součástí.

Nevyjasněné spory ohledně regulace kolektivních pracovních vztahů, které z nějakých důvodů nebylo možno vyřešit v příslušné korporaci, byly v kompetenci Apelačních soudů (de facto pracovní soudy). Král měl ale samozřejmě právo na udělování amnestií či abolic.

Ještě je na místě zmínit postavení prefekta v syndikátní struktuře, který v případě, že zástupci sdružení poruší zákon, stanovy či základní cíle syndikátu, mohl zjednat nápravu (na náklady příslušného syndikátu). Dále měl pravomoc vyšetřovat aktivity podřízených sdružení, přičemž místní zástupci korporací rovněž podléhali prefektovi a mohli komunikovat s ministerstvem korporací jenom jeho prostřednictvím.

Pojem korporativismus tedy neznamená svět ovládaný subjekty obchodního práva, které likvidují vše mimo sféru svého zájmu (jako v dystopické hře Syndicate z roku 1993), ale jedná se o pokus o odstranění třídní nerovnosti liberálního kapitalismu 19. století a zároveň odstranění násilí v marxistickém třídním boji.

Z pohledu pravo-levého vidění světa by fungující fašismus neměl být ani levicový, ani pravicový. Do této podoby však nikdy nedošel, a tak bychom jej označili asi spíše za umírněný nemarxistický socialismus, tedy od středu mírně vlevo (a samozřejmě tím pádem vpravo od marxismu). Označení jako pravicový radikalismus či pravicový extremismus nebo nedej Bože vrcholné stádium kapitalismu ukazuje, jak je shora vysvětleno, na totální nepochopení smyslu a fungování korporativismu, coby sociálně-ekonomickém principu vyvažování moci.

Je ale třeba uvést, že za celé období vůdcovství Mussoliniho nebyl v Itálii nikdy korporativistický systém dořešen.

Rovněž Mussoliniho pojem totalita či totalitní stát nemá nic společného s muži v kožených kabátech pobíhajících po ulicích se samopaly v rukou a terorizující obyvatelstvo, ale označuje stát, který reguluje totálně všechny aspekty života svých obyvatel. Totalita tedy nemusí být pro občany à priori negativní, byť logicky představuje státní zásah do soukromí jednotlivce, což pro někoho může znamenat úlevu od vlastní zodpovědnosti, pro jiného naopak nežádoucí zásah do osobnostní vůle (osobnostní práva v demokratickém smyslu ve fašismu nenajdeme).
Nacismus

Ač je německý národní socialismus často uváděn jako evoluce italského fašismu a je dokonce často za fašismus mylně označován, jeho cíle byly poněkud odlišné a rovněž principy fungování byly jiné. Vůdce německého národně-socialistického hnutí Adolf Hitler sice také slovně prosazoval sociálně spravedlivý, kolektivistický systém, ale jeho hlavním cílem rozhodně nebyl sofistikovaný korporativistický stát po vzoru Itálie, nýbrž unitární národ tvořený rasou, který sjednotí Evropu a osvobodí ji od vlivů ras podřadných. Ale namísto sofistikovaného vyvažujícího korporativismu byl postaven na cechovní struktuře řízené pracovní frontou po stránce politické a strategické a ministerstvem hospodářství po stránce exekutivní. Politicky se jednalo o čistě diktátorský režim, který neměl žádné protiváhy ani nástroje pro vyvažování moci jako italský korporativismus či demokratická zřízení, ale stál výhradně na osobní odpovědnosti vůdce vůči lidu, přičemž ona odpovědnost nebyla vlastně nikdy definována.
Závěrem

V ČSR počátkem 30. let 20. století, tedy v době Velké deprese, jíž fašistická Itálie odolávala citelně lépe než kapitalistické Československo, byly patrné snahy o převzetí některých korporativistických prvků po vzoru Itálie. Ale vzhledem k tomu, že Československo bylo pevnou demokracií (byť bylo v dobovém tisku hodně pláče nad demokracií, coby pramene neustálé korupce a politikaření), nebyly nakonec tyto snahy buď realizovány vůbec, nebo proběhly pouze omezeně – např. zřízení obchodních komor. Plánům na zřízení korporativistického Nejvyššího úřadu hospodářského udělalo konec až nastolení Druhé republiky. Důvodem byla konjuktura v Československu od poloviny 30. let a naopak všeobecný úpadek Itálie v téže době. Ten byl způsoben jednak nevýkonnou fašistickou ekonomikou (ostatně jako u jakékoli dosavadní formy socialismu), rozsáhlou korupcí na všech místech italského hospodářství (o níž ale italská média pod státním dozorem samozřejmě neinformovala, na rozdíl od svobodných médií v demokratických zemích) a mezinárodní izolací, do níž se Itálie dostala po napadení Habeše.

A tím spadla klec na fašistický korporativismus. Dodnes z něj přesto dost prvků přejímáme, počínaje oborovými komorami (například Česká lékařská komora) přes čerpání dovolené na zotavenou zaměstnanci, veřejnoprávní média až po Tripartitu (kolektivní vyjednávání mezi zástupci odborů, zaměstnavatelů a státu). Některé státy ale těží z korporativistického systému podstatně více, jako např. Rakousko či Švédsko.

Ostatně princip tzv. „neziskového sektoru“ (či Havlismu s jeho vizí nepolitické politiky) lze rovněž zařadit do sféry korporativistického fašismu. Na jedné straně přináší altruistické dobro (péče o nemocné, staré a nemohoucí), na straně druhé páchá zvěrstva a násilí v oblasti politické. Nějak podobně můžeme nahlížet i na celý Mussoliniho korporativismus. Dodnes má nejen v Itálii řadu stoupenců. Jeho zhroucení měla na svědomí nevýkonná ekonomika a všudypřítomná obrovská korupce, i když asi tím nejpodstatnějším byla skutečnost, že vítěznými Spojenci po druhém díle Světové války byl právě fašismus označen za původce této strašné války. Nyní už bychom měli všichni vědět, že to byl samozřejmě naprostý nesmysl.

[kenavf]

▲
Podla toho clanku mi vychádza že:
-fašizmus je súkromné vlastníctvo, ale o všetkom rozhoduje a riadi štát
-nacizmus je súkromné vlastníctvo, ale o všetkom rozhoduje a riadi štát, a je to doplnené tvrdým nacionalizmom a rasizmom
-socializmus/komunizmus je štátne vlastníctvo a o všetkom rozhoduje a riadi štát