Historie, kterou nás neučili...

[zmiri]

Ok, díky. Já věděl, že tu jsou šikovnější než já. Prostě jsem to fakt nerozluštil.

[Alchymista]

https://vlkovobloguje.wordpress.com/202 ... re-1018038
Ze Sibiře na Krym: Pomsta dějin v americko-ruských vztazích

Článek, který vám teď předložím má fousy! Hodně velké. Neb vyšel na americkém webu The National Interest přesně před sedmi léty. Nebudu se rozepisovat, proč jsem po něm sáhl a dal na Kosu. To pochopíte velmi rychle, jestli se do něj pustíte! Je více než aktuální a to hned v několika rovinách!


From Siberia to Crimea: The Revenge of History in U.S.-Russian Relations
https://nationalinterest.org/feature/si ... ions-24062

podle překladače
Ze Sibiře na Krym: Pomsta dějin v americko-ruských vztazích

Člověk je v pokušení dojít k závěru, že washingtonský zahraničněpolitický establishment se za poslední století málo poučil.

Při procházce po chodbách a dobře vybavených sálech pečlivě zrekonstruovaného ruského Ústředního námořního muzea [Центральный Военно-морской Музей] poblíž řeky Něvy v Petrohradě lze nalézt řadu zajímavých artefaktů. Mezi mnoha ukořistěnými bojovými standartami ze Švédska, Turecka a Německa, které jsou hrdě vystaveny, mě překvapilo několik rozsáhlých olejomaleb. Byl tam například obrázek zobrazující ruskou flotilu kotvící u Kodiaku na Aljašce v polovině 18. století. Další ukázala první úspěšný zásah torpedem ponorky sovětského námořnictva z 31. července 1919. Toho dne britský torpédoborec HMS Vittoria byl potopen bolševickou ponorkou Pantera pod velením Alexandra Bachtina. Věděl jsem samozřejmě, že spojenecké síly zasáhly do ruské občanské války v letech 1918–22, ale nebyl jsem si vědom, že intervence způsobila až tak smrtící incidenty.

Tuto skutečnost jsem si znovu silně připomněl při návštěvě Vladivostoku v prosinci 2017, kdy jsem úplnou náhodou narazil na celostránkový článek v místním vydání 5. prosince místních novin The Competitor [Конкурент] pod následujícím titulkem : „Zvěrstva amerických interventů v Primorsku“ [Зверства Американских Захватчиков в Приморье].

Pozorné přečtení přiměřeně podrobného ruskojazyčného článku (který byl podle všeho opětně publikován) naznačuje, že obvinění jsou vážná. V souladu s posláním této série sloupků Medvědova jeskyně – pokusit se získat vhled do ruského myšlení nebo weltanschauungu se podrobně podíváme na tento článek. Nejenže odhaluje nepřeberné množství historie dávno zapomenuté ve Spojených státech, ale také naznačuje nové a nebezpečné klima studené války, které rychle ničí americko-ruské vztahy, jež by se ještě před deseti lety daly považovat za přátelské nebo alespoň pragmatické. Pečlivé studium ruské historie a zejména americko-ruských vztahů by však mohlo pomoci rozptýlit toto nejnebezpečnější soupeření, i když konvenční média (zdá se, že v obou zemích) denně rozviřují vroucí kotel vzájemné rivality.

Co dělalo více než 7 000 „doughboyů“ na Sibiři na konci první světové války?

Abychom zkrátili dlouhý a složitý příběh – podrobně prozkoumaný takovými osobnostmi, jako je George Kennan – o něco kratší, intervence velké skupiny spojeneckých mocností nebyla pouze protibolševická, ale byla od počátku zamýšlena jako válečná operace, která měla zabránit Německo ze získání přístupu k ruským zdrojům a zejména spojeneckým zásobám a materiálu. To vysvětluje zaměření na velké přístavy, včetně Murmansku a Vladivostoku. Další bizarní vráskou v tomto příběhu je podzápletka velké skupiny českých vojáků, zdánlivě zablokovaných ruskou občanskou válkou, snažících se „utéct“ na východ, aby se znovu zapojili do boje na straně spojenců. Ale celkově jde o působivě podrobný záznam americké bojové mise na ruském Dálném východě v angličtině, tyto operace sahaly daleko za Vladivostok, například zasáhly Chabarovsk, a americké síly se zapojily do poměrně rozsáhlých bojů. V nejkrvavější den, 25. června 1919, bylo zabito dvacet pět amerických vojáků, když „partyzánské jednotky“ zaútočily na jejich tábor u vesnice Romanovka asi dvacet mil severovýchodně od Vladivostoku.

Nás ale zajímá ruské vnímání těchto událostí a jejich rezonance dnes. S narážkou na poněkud protiamerické sklony se autor hned v úvodu ptá: „… kam Američané nestrčili nos a nezanechali po sobě velmi nemilou vzpomínku“? [куда они свой нос не совали, оставив недобрую память о себе] Pak se dále běduje, že „… většina dnešních mladých lidí, vzdělávaných americkými akčními filmy a colou má alespoň malý kousek povědomí [o této historii].“

Podle autora jsou přitom všechny důkazy dostupné v místních novinách a v archivech. V nich je uvedeno mnoho příkladů zvěrstev interventů . Třeba jak čtyři muži, obvinění z příslušnosti k mpartyzánů, byli údajně pohřbeni zaživa. Manželka partyzána prý byla „probodnuta bajonety a utopena v popelnici“ [искололи тело штыками и утопили в помойной яме].

Autor (nejmenovaný) uvádí, že jeho vlastního starého otce zajaly spojenecké síly ve městě Charitonovka [Харитоновка] jako rukojmí. Domů se vrátil živý, ale ve zkrvaveném stavu. Říká se, že zemřel o několik dní později poté, co se zeptal: „Proč mě mučili…“? [За что меня замучили]. Muž po sobě prý zanechal pět sirotků. Dále popisuje případy mladých mužů z Vladivostoku, kteří byli obviněni z toho, že jsou partyzáni, kteří byli „dny mučeni, byly jim vyraženy zuby a vyříznuty jazyky“.

Autor uznává, že Američané nebyli sami, kdo se údajně dopouštěl takových zvěrstev, což naznačuje, že Japonci byli v tomto ohledu sotva pozadu. Dvě města byla údajně zničena japonskými vojáky v lednu a únoru 1919. S odvoláním na japonského zpravodaje bylo mnoho obyvatel upáleno ve svých domovech, když byly vesnice „úplně vypáleny“. [были полностью сожжены]. Kromě místních novin autor vysvětluje, že snímky těchto zvěrstev lze nalézt v archivech muzeí ve Vladivostoku. A běduje nad tím, že: dnešní politici si [tyto události] nechtějí pamatovat (a mnozí z nich o tom, bohužel, ani nevědí).

Nejsem historik a nejde o to, abychom otevírali staré rány z doby před sto roky. Navíc bych měl poznamenat, že Rusové, které jsem potkal ve Vladivostoku, nemohli být k naší americké delegaci přátelštější a vstřícnější. O to víc mne článek po přečtení rozčiloval. Není jasné, zda tato obvinění mají nějakou opodstatněnost, nebo je to místo toho jen podrážděno sovětskou propagandou.

Vzhledem k inherentním obtížím protipovstaleckého boje, nedostatku dohledu („efekt CNN“) v té době a dalším zvěrstvům, o kterých je známo, že se odehrály v Asii a Tichomoří, konkrétně na Filipínách jen před několika lety, tato obvinění nelze jednoduše zcela odmítnout.

Ve skutečnosti, když sledujeme, jak se rozvíjejí intervence v Iráku a Afghánistánu, člověk je v pokušení dojít k závěru, že washingtonský zahraničněpolitický establishment se za poslední století jen málo poučil.

Ale tyto příběhy také samozřejmě slouží moskevské nacionalistické a propagandistické agendě. Rusko může mít nyní skutečně tolik amerifobů [Aмерoфобы], kolik naše země čítá rusofobů. Pokud člověk čte Washington Post a New York Times pravidelně, ví samozřejmě, že koncept, že velmocenské soupeření prodává noviny. I redakční týmy oněch zuřivě rusofobních novin by musely uznat, že údajně ukradené e-maily nebo koupené facebookové reklamy patří do poněkud jiné kategorie než obvinění z mučení a vražd civilistů, i když k těmto incidentům došlo již před časem.

V americko-ruských vztazích je však mnohem „obskurnější“ historie, která se ve skutečnosti mnohem více týká strategických problémů, kterým dnes čelíme. Během let 1854–56 zemřelo čtvrt milionu Rusů v boji proti spojeným silám Francie, Británie a Turecka s cílem udržet Krym v Ruské říši. To bylo první ruské krveprolití na Krymu, podobné Gettysburgu. Hrabě Lev Tolstoj, jak mnozí čtenáři budou vědět, byl tehdy v Sevastopolu, aby zaznamenal porážku. Druhý „gettysburský okamžik“ pro Rusy na Krymu nastal během druhé světové války, kdy odhodlání sovětských obránců pevnosti Sevastopol přimělo nacisty k nasazení velkých sil, které byly výrazně oslabeny těsně před rozhodující bitvou u Stalingradu . Kdyby Rudá armáda nevydržela až do tragického konce, mohl by Hitler ve druhé světové válce zvítězit.

Ale vraťme se k tomu malebnému, ale krví nasáklému kusu země, který výrazně vyčnívá do Černého moře známého jako Krym, který v posledních třech letech zdánlivě obrátil evropskou bezpečnost na hlavu. Přes veškerou obsáhlou jednohlasnost vysvětlující, jak ruská absorpce Krymu narušila „pořádek založený na pravidlech“, se stěží objevila reflexe Krymské války a jejího významu.

Koneckonců, tento příšerný konflikt, který zplodil poetickou legendu o Charge of the Light Brigade a postavách jako Florence Nightingale , byl v podstatě veden Londýnem a Paříží za stejným účelem zdánlivě, jaký má NATO v posledních několika desetiletích: totiž obsahující tézi o údajné „ruské agresi“. Autor Orlando Figes ve své skvělé knize o Krymské válce z roku 2010 vysvětluje vývoj strategie v Londýně během desetiletí před touto nešťastnou válkou: „…přízračná hrozba Ruska vstoupila do politického diskurzu Británie jako realita. Myšlenka, že Rusko má plán na ovládnutí Blízkého východu a potenciálně dobytí Britského impéria, se začala pravidelně objevovat v brožurách, které byly později citovány jako objektivní důkazy rusofobními propagandisty ve 30. a 40. letech 19. století. Hmm… zní to děsivě povědomě.

Nejzajímavější je však zvážit, jak se Američané té doby dívali na epický boj Ruska proti Británii a Francii o kontrolu nad Krymem. Figesovo vysvětlení opravdu stojí za dlouhé citace:

Americké veřejné mínění bylo během krymské války obecně proruské… Byly zde všeobecné sympatie k Rusům jako smolařovi bojujícímu proti Anglii, starému imperiálnímu nepříteli, a také obava, že pokud Británie vyhraje válku proti Rusku, bude o to více nakloněna znovu se vměšovat do záležitostí Spojených států. … Mezi Rusy a Američany byly podepsány obchodní smlouvy. Americká vojenská delegace (včetně George B. McClellana…) odjela do Ruska radit jejich armádě. Američtí občané posílali zbraně a munici do Ruska… Američtí dobrovolníci odešli na Krym bojovat nebo sloužit jako ženisté na ruské straně. Čtyřicet amerických lékařů bylo připojeno k lékařskému korpusu ruské armády.

Výše uvedený americký sklon brát ruské vlastnictví Krymu vážně “ ukazuje na zvláštnost, která dnes nastala, spočívající v zakládání americké strategie v Eurasii (a dalších částech světa) na zpochybňování ruského nároku na tento krví nasáklý poloostrov v Černém moři.

Nijak nevadí, že každý ví, že sovětský premiér Nikita Chruščov v roce 1954 předal Krym Ukrajinské SSR jako poněkud nesmyslné gesto se zjevně nezamýšlenými důsledky. Dále lze připomenout, že Rusko poprvé získalo Krym ve stejném roce, 1783, který znamenal definitivní konec americké revoluce za nezávislost. Řečeno na rovinu, Rusové ovládají Krym už velmi dlouho a je extrémně nepravděpodobné, že by se ho vzdali, takže ani nezadržujme dech, ani nezakládejme svou strategii na absurdně pseudohistorických, neoliberálních premisách. Je zřejmé, že evropští bezpečnostní specialisté musí řešit mnohem naléhavější problémy, mezi které patří především uprchlická krize a terorismus. Důkladnější znalost historie by mohla americkým politikům pomoci navrhnout zodpovědnější politiku k zastavení „volného pádu“ v americko-ruských vztazích, který nyní ohrožuje Ukrajinu, Evropu a celý svět.

Lyle J. Goldstein je profesorem strategie na China Maritime Studies Institute (CMSI) na United States Naval War College v Newportu, RI.

oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

Také vás dostalo, jak skoro jednu dekádu staré texty mohou být aktuální? A navíc – daleko aktuálnější, než v době, kdy spatřily světlo světa?

Zajímalo by mne, jestli někdo ze skalních vždycky a jedině správných, kdyby se nějakým nedopatřením snížil k tomu, že přelouskne dnešní Kosu si dovolil ucedit něco o dezinforacích, Putlerových trollech a ruské hybridní informační válce v souvislosti s tímto textem z amerického The National Interestu. Na začátku roku 2017 nikdo nic netušil o současné ukrajinské válce. Tehdy na to nikdo ani nepomyslel. Jakkoliv jedna z jeho hlavních premis, uvedená hned v úvodu. zněla tehdy, jako temné varování takhle:

Nejenže odhaluje nepřeberné množství historie dávno zapomenuté ve Spojených státech, ale také naznačuje nové a nebezpečné klima studené války, které rychle ničí americko-ruské vztahy, jež by se ještě před deseti lety daly považovat za přátelské nebo alespoň pragmatické. Pečlivé studium ruské historie a zejména americko-ruských vztahů by však mohlo pomoci rozptýlit toto nejnebezpečnější soupeření, i když konvenční média (zdá se, že v obou zemích) denně rozviřují vroucí kotel rivality.

To, co tenkrát vypadalo jako nebezpečný trend, vyeskalovalo dnes až na samý práh termojaderné války!

Proč a kdo za to může? Kdo se z historie ani trochu nepoučil, komu historicky patří Krym, který Rusko opanovalo ve stejném roce , kdy si americké kolonie definitivně vybojovaly nezávislost a svobodu na Británii, tak na to dokonale odpovídá 8 let starý text z 18 728 největšího webu světa – amerického The National Interestu! Snaha rozdrtit a rozparcelovat Rusko, byla středobodem západní strategie pře sto léty a zůstala i dnes.

Historickou ironiii představuje fakt, že kdyby interventi dokázali tehdy před stoletím porazit rudé bolševiky, pak v naprostou vážností lze předpokládat, že by II.ww byla skončila rychlým a jasným vítězstvím Osy…. Naštěstí pro naši civilizaci tehdy prohráli. Nebo snad chce někdo popřít odhad, že jakékoliv jiné Rusko , než to po Stalinovým terorem, by se bylo při Hitlerově útoku zhroutilo stejně jako například Francie?

[zmiri]

No závěr je dost mimo. Kdyby tehdy interventi uspěli, tak by žádná 2.sv. válka a hitler nebyli. Dějiny by se stali nějak jinak...

[Alchymista]

https://cnn.iprima.cz/obrazem-archeolog ... rti-463542
OBRAZEM: Archeologové vykopali v Pompejích přepychové lázně. Objev století, tvrdí experti

Archeologové objevili v Pompejích přepychové soukromé lázně, zřejmě největší, jaké tam kdy našli. Lázně tvoří čtyři bohatě zdobené místnosti, kotelna obsluhovaná otroky a velký bazén. Podle archeologů jde o objev století, napsal server BBC.

Lázně, stejně jako další objevy v Pompejích, byly 2 000 let pohřbeny pod několika metry sopečného popela po výbuchu sopky Vesuv. Komplex se nachází v srdci velkolepé rezidence, která byla odkryta v posledních dvou letech při rozsáhlých vykopávkách. „Je to, jako by lidé odešli teprve před chvílí,“ řekl BBC Gabriel Zuchtriegel, šéf Archeologického parku v Pompejích.
Třetina starověkého města je stále skrytá pod nánosy usazenin, ale nové, rozsáhlé vykopávky přinášejí nové poznatky o životě v Římské říši. Nyní byl odkryt celý blok Pompejí s prádelnou, pekárnou a rozlehlou soukromou rezidencí. Archeologové se domnívají, že vše patřilo jednomu bohatému muži, pravděpodobně vlivnému pompejskému politikovi jménem Aulus Rustius Verus. Objev lázní podle Zuchtriegela jen potvrzuje jeho výsadní postavení.

„Je tu jen pár domů, které mají soukromý lázeňský komplex, takže to skutečně bylo něco pro ty nejbohatší z bohatých,“ řekl BBC. „A je to skutečně obrovské, je to pravděpodobně největší lázeňský komplex v soukromém domě tady v Pompejích,“ dodal.

Lázeňská šatna má sytě červené zdi a mozaikou vykládanou podlahu s geometrickými vzory, na kterou byl použit mramor z celé Římské říše. V další místnosti, jejíž duté stěny a vyvýšenou podlahu ohříval cirkulující teplý vzduch, se pak „šťastlivci“ prohřívali v horké vodě. Ve třetí místnosti se natírali olejem a ve čtvrté se chladili ve více než metr hlubokém bazénu, do kterého se vejde až 30 lidí. Právě místnost s bazénem s červenými sloupy a freskami atletů je podle archeologů ze všech čtyř nejokázalejší.

Za „horkou“ místností se nacházela ještě služební místnost s kotelnou. Potrubí sem přivádělo vodu z ulice – část se odváděla do bazénu a zbytek se ohříval v olověném kotli určeném pro horkou místnost. Ventily, které regulovaly průtok, vypadají podle archeologů tak moderně, jako by se jimi dalo otáčet i dnes. S pecí umístěnou pod místností muselo být podle nich ve služební místnosti otrokům, kteří celý systém udržovali v chodu, nesnesitelné horko.

Vykopávky jsou ve své finální fázi. Zatím je smí vidět jen omezený počet návštěvníků, později budou plně přístupné.

Loni archeologové našli v této rezidenci impozantní banketní sál s černými stěnami a mytologickými motivy z trojské války. Objevili také menší, intimnější místnost vymalovanou bleděmodrou barvou, kam se obyvatelé domu chodili modlit k bohům. V domě objevili i kostry dvou obětí katastrofy.

Římské město Pompeje se nacházelo na úpatí sopky Vesuv. Její výbuch v roce 79 našeho letopočtu zabil tisíce lidí, město zasypal popelem a zalil lávou – část města se díky tomu uchovala téměř netknutá. Archeologické vykopávky a výzkumy začaly ve městě v polovině 18. století.

[Alchymista]

https://www.pokec24.cz/historie/pakt-pi ... em-a-ovci/
„Pakt Piłsudski-Hitler”: smlouva mezi vlkem a ovcí

Na snímku polský autoritářský vůdce z 20.-30.let minulého století – maršál Józef Piłsudski – který měl rozhodující vliv na tahdejší polskou zahraniční politiku. Jeho pohřbu v roce 1935 se osobně zúčastnil Adolf Hitler.

Ruský autor nás uvádí do krátkého období polské zahraniční politiky 30. let minulého sotletí a o paktu s Hitlerovým Německem. Málo známá fakta, která se snaží naše média vymlčet.

Když si Poláci stěžují na německou agresi, obvykle si vzpomenou na 26. leden 1934. Toho dne byla podepsána „Deklarace o nepoužití síly mezi Německem a Polskem“, která vešla do dějin jako „pakt Piłsudski-Hitler“ a umožnila nacistům připravit se na druhou světovou válku.

Přestože rétorika polského vedení a zahraniční politika byly i nadále protikomunistické a protisovětské, krize v letech 1929-1932 přinutila Varšavu hledat společnou řeč s rychle ekonomicky i vojensky rostoucím silným Sovětským svazem. Tím spíše, že „křížovou výpravu“ proti bolševismu v té době opustily i ostatní evropské země.

V červnu 1931 byla uzavřena polsko-sovětská smlouva o přátelství a obchodní spolupráci. Dne 26. ledna 1932 byla parafována tříletá sovětsko-polská smlouva o neútočení, která byla podepsána 25. července téhož roku. Podle ní se strany zavázaly zdržet se jakýchkoli vzájemných agresivních akcí a v případě napadení jedné ze smluvních stran třetím státem se druhá strana zavázala neposkytovat agresorovi přímou ani nepřímou pomoc.

Šance na normalizaci polsko-sovětských vztahů vzrostly na počátku roku 1933, když se dostal k moci v Německu Adolf Hitler. Jeho hlavním cílem bylo zrušení „versailleského systému“. Revize Versailles se přímo dotýkala Polska: vždyť ani vlády výmarského Německa nikdy neuznaly polské anexe německých území, natož nacistické.

V dubnu 1933 řekl zvláštní vyslanec Piłsudského v Moskvě Bogusław Miedziński sovětským diplomatům: „Polsko nebude v žádné situaci a v žádném případě spojencem Německa proti sovětskému Rusku.“ Sám Józef Piłsudski napsal o tehdejších vztazích mezi Polskem a SSSR následující: „po více než deseti letech více či méně nepřátelských vztahů mezi našimi zeměmi – musíme dát našemu veřejnému mínění čas, aby si zvyklo na návrat dobrých sousedských vztahů“.

Polská diplomacie se snažila přesvědčit Francii, aby zahájila „preventivní válku“ proti Německu, jejímž výsledkem by bylo, že Polsko získá Východní Prusko a prakticky celé Slezsko. V dubnu 1933 polský velvyslanec v Paříži oficiálně předložil francouzské vládě memorandum s návrhem projednat možnost takové války, ale dočkal se očekávaného odmítnutí.

Poláci dokonce prokázali opodstatněnost svých záměrů, když se v březnu 1933 na poloostrově Westerplatte, jenž se nachází u vjezdu do přístavu Gdaňsk, vylodil polský výsadek o síle 200 vojáků, „aby posílil tamní polskou posádku“. Není vyloučeno, že Poláci chtěli tímto způsobem vyprovokovat Německo k silové odvetě. Francie, postavená před hotovou věc, by byla přinucena vstoupit do války. Berlín však otázku polského vylodění na Westerplatte přednesl v Radě Společnosti národů a pod tlakem Anglie a Francie bylo Polsko přinuceno evakuovat své vojsko.

V květnu 1933 jednal polský velvyslanec v Berlíně Wysocki s Hitlerem o problému Gdaňska. Ve společném německo-polském komuniké říšský kancléř potvrdil „záměr německé vlády jednat v přísném rámci stávajících smluv“.

První náznaky ostražitosti ohledně skutečné linie Varšavy vůči Berlínu se objevily v sovětské diplomacii v červnu 1933. Lidový komisariát zahraničních věcí SSSR upozornil 19. června 1933 sovětského zplnomocněnce v Polsku Antonova-Ovsejenka na „zjevné oteplení vztahů mezi Polskem a Německem v poslední době a na sílící tendence Polska dohodnout se s Německem. Nemluvě o takových skutečnostech, jako je ratifikace dopravní smlouvy uzavřené již v roce 1930, jednání o hospodářských otázkách atd.“.

V polovině roku 1933 se ukázalo, že Polsko nemá v úmyslu posilovat své spojenecké vztahy s Francií, a tato otázka Moskvu obzvlášť znepokojovala, protože v té době se objevovaly jasné tendence k sovětsko-francouzskému sblížení.

Dne 3. července 1933 byla v Londýně podepsána Úmluva o definici agrese. Dokument podepsaly SSSR, Polsko, Estonsko, Lotyšsko, Rumunsko, Turecko, Persie a Afghánistán. Polsko zároveň ultimativní formou požadovalo, aby z počtu potenciálních stran úmluvy byly vyloučeny Jugoslávie a Československo.

Dne 14. října 1933 Hitler oznámil, že Německo opouští odzbrojovací konferenci a vystupuje ze Společnosti národů. Bezprostředně poté učinil francouzský ministr zahraničí Paul Boncourt Moskvě nabídku na uzavření paktu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Francií a navíc – na vstup do Společnosti národů. Před Hitlerem se rýsovala hrozba, že se ocitne v úplné mezinárodní izolaci, ale Vůdce měl „polské eso v rukávu“.

Dne 15. listopadu 1933 zveřejnila tisková agentura Wolffs Telegraphisches Büro oficiální komuniké o výsledcích jednání říšského kancléře Hitlera s polským velvyslancem v Německu Lipským. V dokumentu se uvádělo, že z výměny názorů vyplynul „jednomyslný záměr obou vlád vyřešit otázky týkající se obou zemí přímým jednáním a v zájmu posílení míru v Evropě se vzdát použití jakéhokoli násilí vůči sobě navzájem“. V podstatě se jednalo o ústní pakt o neútočení.

Již v únoru téhož roku Göring v rozhovoru s francouzským velvyslancem v Berlíně Françoisem Ponsetem nastínil následující plán: Polsko uzavře s Německem vojenské spojenectví proti SSSR, vrátí mu polský koridor a Gdaňsk, ale na oplátku dostane část Ukrajiny s přístupem k Černému moři. Paříž tyto myšlenky odmítla a informovala Moskvu o Göringově návrhu.

V květnu 1933 Alfred Rosenberg, tehdejší náčelník zahraničněpolitického oddělení NSDAP, nastínil v Londýně Hitlerův „velký plán“, který spočíval v urovnání německo-polských územních sporů a „uspokojení“ Polska na úkor SSSR a Litvy („výměna“ Litvy za polský koridor a Gdaňsk).

Polští diplomaté zároveň i nadále ujišťovali Moskvu, že mezi Varšavou a Berlínem nebudou podepsány žádné oficiální dokumenty. Sovětský zplnomocněný zástupce v Polsku byl při rozhovorech ve dnech 20. a 23. listopadu 1933 důrazně ujištěn šéfem polského ministerstva zahraničí Józefem Beckem, že „jednání o paktu o neútočení se nepředpokládají. V žádném případě nebudou dotčeny zájmy třetích států“.

Ale již 26. ledna 1934 podepsaly Polsko a Německo (polský vyslanec v Berlíně Józef Lipski a německý ministr zahraničí Konstantin von Neurath) „Deklaraci o mírovém řešení sporů a nepoužití síly mezi Polskem a Německem“ na dobu 10 let, v historiografii známou jako německo-polský pakt o neútočení nebo „pakt Piłsudski-Hitler“. V dokumentu nápadně chyběla obvyklá podmínka pro takové smlouvy, že pakt pozbude platnosti nebo že jedna ze stran bude oprávněna od paktu odstoupit, pokud druhá strana napadne třetí stát, tj. pokud se některá ze stran dohody zachová jako agresor.

Jak při této příležitosti poznamenali sovětští diplomaté, „je nemyslitelné, aby vynechání této klauzule nemělo zvláštní význam, zejména s ohledem na to, s jakou razancí Polsko trvalo na zavedení takové podmínky do polsko-sovětského paktu o neútočení“. Sovětský vyslanec v Polsku dospěl k závěru: „Polsko bude dodržovat neutralitu nejen v případě německého vpádu do Rakouska, ale také v případě německé agrese proti Litvě a obecně na východě“.

Hlavní diskuse, které se stále vedou kolem polsko-německého paktu z 26. ledna 1934, se týkají existence tajných dodatků k němu. O jejich existenci byli přesvědčeni jak západní, tak sovětští diplomaté.

Jako by Polsko přijalo vůči Německu závazek, který zní: „v případě přímého nebo nepřímého útoku na Německo bude Polsko zachovávat přísnou neutralitu, i kdyby Německo bylo v důsledku provokace nuceno z vlastní iniciativy zahájit válku na obranu své cti a bezpečnosti“.

Dne 18. dubna 1935 zveřejnil francouzský list Bourbonnais republicain text tajné přílohy německo-polského paktu, který mu dal k dispozici poslanec francouzského parlamentu, bývalý ministr Lucien Lamoureux. Dne 20. dubna 1935 přetiskly text přílohy z těchto novin dva ústřední sovětské listy, Pravda a Izvěstija.Ve skutečnosti se jednalo o smlouvu o vojenském a hospodářském spojenectví, která mimo jiné zajišťovala volný průchod německých vojsk přes polské území v případě, „že by tato vojska byla povolána k odražení provokace z východu nebo severovýchodu“. Je pozoruhodné, že tyto publikace nevyvolaly žádné protesty ze strany německých a polských velvyslanectví.

Hitler jednostranně porušil pakt o neútočení s Polskem 28. dubna 1939 pod záminkou, že Polsko odmítlo povolit Německu vybudovat exteritoriální dálnici do Königsbergu přes území „polského koridoru“. Polsko však s odkazem na text deklarace považovalo tuto deklaraci za platnou až do německého útoku.

To je mimochodem charakteristický styl polské diplomacie: ačkoli již 23. září 1938 SSSR oficiálně sdělil Polsku, že v případě jeho vpádu do Československa bude sovětsko-polský pakt o neútočení porušen, polský ministr zahraničí Jozef Beck označil tento krok za pouhou „propagandistickou akci bez většího významu“.

Varšava jednostranně i nadále považovala pakt za platný a právě na tom se zakládá obvinění SSSR ze „zrádného útoku“ 17. září 1939, kdy polský stát opět přestal existovat. Polsko se přitom o „paktu Piłsudski-Hitler“ raději vůbec nezmiňuje.

Je prostě neuvěřitelné, do jaké míry zahraniční politika a samotný způsob politického chování současného Polska odpovídá jeho vlastní politice a chování ve 20.-30. letech. Tehdy Polsko statečně šikanovalo všechny sousední země – Litvu, Bělorusko, Ukrajinu, Československo, Německo… Nyní eskalují Poláci konflikt s Ruskem, podílejí se na hybridní agresi Západu proti Bělorusku, snaží se ovládnout Ukrajinu, požadují reparace od Německa… Těžko se ubránit pocitu, že tato politika nemůže skončit jinak než rozhořčeným výkřikem – „ a proč právě my?“.

*

Oleg CHAVIČ, UKRAJINA.ru (07:59 26.01.2025)

[Alchymista]

https://svobodny-svet.cz/jak-se-mongolo ... skou-viru/
Jak se Mongolové obrátili na islámskou víru
D. TOLAR

Mongolská vojska velkého Čingischána se po dobytí muslimských říší ve střední Asii začala pomalu obracet k islámu, který se za několik desetiletí stal jejich dominantním náboženstvím. A o vyplenění Kyjeva během mongolského vpádu, které znamenalo počátek konce Kyjevské Rusi.

Na počátku 13. století zahájila vojska Čingischánovy Mongolské říše vpád do střední Asie, kde v té době vládla muslimská Chorasánská říše. Rozkládala se na území dnešního Íránu, Kazachstánu, Uzbekistánu a dalších středoasijských zemí.

Cesta do Ruska dokořán
O několik let později si Mongolové Chorasánskou říši zcela podmanili a jejich oči se obrátily směrem k východu. Cestu do Ruska jim otevřelo vítězství v bitvě na řece Kalce severně od dnešního ukrajinského Mariupolu. Udála se v roce 1223.

Bitva je považována za jeden z nejvýznamnějších vojenských střetů ruských dějin. Ruská knížata utrpěla od početně slabších Mongolů drtivou porážku, která znamenala počátek konce Kyjevské Rusi a staletí trvající nadvládu Mongolů.

Vítězní Mongolové naložili po bitvě se zajatými ruskými knížaty podle tradice, která jim povolovala prolít krev šlechtice pouze v boji. Poražení si proto museli lehnout na zem a na jejich těla položili Mongolové desky, na nichž uspořádali bujarou oslavu vítězství. Ruští šlechtici zahynuli pod tíhou hodujících vítězů.

Kyjevský masakr
V roce 1240 dobyli Mongolové Kyjev a většinu obyvatel zmasakrovali. Dobový dokument uvádí: „Kyjev bylo velké město s početnou populací, ale nyní z něj nezbylo téměř nic. Je zde sotva dvě stě domů a obyvatelé jsou drženi v otroctví.”

Pád Kyjeva znamenal konec státního útvaru Kyjevská Rus, který se rozpadl na řadu malých knížectví, jež musela odvádět daně mongolským vládcům. Centrum ruské moci se začalo přesouvat do Moskvy.

Po dobytí Kyjevské Rusi pokračovali Mongolové dále na východ, vyplenili uherské království a zastavili se až na Moravě, kde porazili v bitvě u Lehnice české rytíře. Evropu zachránila smrt velkého chána, po které se Mongolové vrátili na východ, aby se účastnili volby jeho nástupce.

Atraktivní islám
Pod vlivem dobytých muslimských území ve střední Asii se Mongolové začali postupně obracet k islámu. Podle zápisků Marca Pola je zaujala muslimská teorie, že násilí spáchané na vyznavačích jiné víry je beztrestné. Shodovala se s jejich přesvědčením, že odmítnutí mongolské nadvlády je důvodem pro otroctví nebo smrt a že podřízené národy musí odvádět daně.

Papež Inocenc IV. napsal mongolskému chánovi dopis, ve kterém ho žádá, aby nepronásledoval křesťany, a ptá se ho, v čem chybovali, když zabírá jejich území. Chán odpověděl, že mu nerozumí: „Věčný Bůh povraždil a vyplenil tato území a jejich obyvatele, protože nebyli stoupencem Čingischána”.

Historik Daniel uvádí ve své knize, že Mongolové „přijali islám, protože to bylo jednoduché náboženství, zatímco křesťanství bylo složité”. Islám akceptoval jejich existující způsob života, křesťanství je tlačilo ke změně.

Bod obratu
Definitivní zlom nastal v roce 1295, kdy mongolský vládce Íránu Ghazán přijal islám jako svoji víru. Dosavadní tolerance křesťanů skončila a Ghazán nařídil „zničit kostely, skoncovat s obřadem eucharistie a popravit vůdce křesťanů a židů a jejich významné muže”. Do roku 1330 vládl ve třech ze čtyř mongolských chanátů islám.

Když v Arménii pouze nevelký počet křesťanů přestoupil na islám, nařídil Ghazán, aby byli všichni křesťanští muži vykastrováni a bylo jim vypíchnuto jedno oko. Následkem infekcí sice mnoho mužů zemřelo, ale značná část jich k islámu přestoupila.

Rusko
Na ovládaných ruských územích se Mongolové chovali obdobně. V roce 1327 dostal bratranec tehdejšího chána přezdívku „ničitel křesťanství”, neboť od něj obdržel svolení zničit křesťanskou víru, zabít jejich knížata a ženy a děti vzít do otroctví.

Na konci 14. století využili Rusové toho, že mongolská nadvláda nebyla již tak pevná, a odmítali odvádět daně. Mongolové pohrozili trestnou výpravou a Rusové výzvu přijali. V roce 1380 se obě armády střetly v bitvě na Kulikově poli, ve které ruský kníže Dmitrij Ivanovič porazil mongolská vojska.

Po bitvě začala mongolská nadvláda v Rusku slábnout. Ovšem trvalo ještě sto let, než byli Mongolové definitivně poraženi . V roce 1480 se proti sobě znovu postavila ruská a mongolská vojska na řece Ugře jihozápadně od Moskvy. K boji nedošlo, neboť nástup chladného počasí donutil Mongoly k ústupu.

Střet u řeky Ugra, pro který se vžil název „stání na řece Ugře”, znamenal konec nadvlády Mongolů a počátek sjednocování ruských knížectví pod křídly Moskvy.

Post scriptum
Samuel Huntington napsal před třiceti lety knihu s názvem „Střet civilizací”. Popisuje v ní konflikt mezi dvěma náboženstvími a dospívá k závěru, že základním problémem pro Západ není islámský fundamentalismus, ale islám, odlišná civilizace, jejíž příslušníci jsou přesvědčeni o nadřazenosti své kultury a jsou posedlí svojí slabostí.

Samotný Korán na vícero místech uvádí, že islám je nejdokonalejším monoteistickým náboženstvím, a křesťany a židy obviňuje, že ve své pýše odmítli Mohameda.

[zmiri]

Tak to je divný. A velká zkratka s divnými závěry...Jen tak na první pohled, Lehnice je v polsku a poražení byli polští rytíři. Český král se svým vojskem to nestihl. A nějak nejsou doklady, že by mongolové byli na moravě. Ono táhli okolo. A co se týče přijetí islámu, tak to bylo o dost složitější. Velkou roli tam hrálo okolní prostředí. Tehdy si různý státní celky v této oblasti vybírali mezi židovskou vírou, křesťanstvím (pravoslavní) a islámem. A hlavní bylo politické hledisko. S kým pak můžu navázat spojenectví, proti komu pak třeba může vyrazit na křížovou výpravu apod.

Pod vlivem dobytých muslimských území ve střední Asii se Mongolové začali postupně obracet k islámu. Podle zápisků Marca Pola je zaujala muslimská teorie, že násilí spáchané na vyznavačích jiné víry je beztrestné. Shodovala se s jejich přesvědčením, že odmítnutí mongolské nadvlády je důvodem pro otroctví nebo smrt a že podřízené národy musí odvádět daně.

Tak to měli snad všechny víry. Zcela určitě to tak brali křesťané. Lidi jiné víry mohli pobít, vzít do otroctví apod. Kam se hrabali muslimové. Ti bývali tolerantnější. Ale hlavním důvodem bylo ovládnutí území, kde většina něco vyznává. Pro klid vlády prostě přijmete víru podaných a nemáte náboženský revolty. Kdyby mongolové ovládli křesťanské země, byli by křesťany....

[palo satko]

Mongolski velitelia dobyvačnych vyprav si grupovali vojsko z ludi žijucich v mongolskej stepy. Ked dosiahli svoj ciel, museli vojakov vratit Velkemu chanovi. Takže nič ine ako prijat vieru novych poddanych, z ktorych vytvarali vojsko a uradnictvo im nezostalo. Nakoniec aj Tatari v Rusku neboli ozajstni Tatari. Elita bola mongolska a zvyšok boli Kypčakovia - Kumani ako sa im vravelo u nas.

[modrak]

Gro vojska "Ordy" tvorili "Bulhari" - povolžský. A tí boli moslimovia dávno predtým, ako Vladimír prijal kresťanstvo. Podobne ako Kumáni, Chazari (časť) atď. Taktiež je nezmysel o prenasledovaní kresťanov, židov a spol. v "ordách". Aspoň Kalmyci majú inú skúsenosť. Je to taký článok typu "čo sa babe chcelo, to aj napísala".

[hans]

Článek je směsice historie ,zkreslení a naprostých bludů.

Například s vypleněním a masakrováním Kyjevanů a rozpadem Kyjevské Rusi - ta se rozpadla už o století dříve, a Mongolové v Kyjevě toho k plenění moc nenašli, poté co během sta let před jejich příchodem byl Kyjev asi tak padesátkrát dobyt, vládnoucí kníže vyhnán a vítězná (ruská) armáda pobrala co našla...

Co se týče víry Mongolů před přijetím islámu těmi ve Zlaté Hordě a Ílchanátu, tak o ní se v článku nepíše. Autor o ní nejspíš nic neví. Dostal by z ní šok.

Totiž Mongolové vznikli roku 1206, když v předešlých letech Čingischán sjednotil stepi mezi Čínou a Sibiří a roku 1206 svolal velký sněm, na němž se rozhodlo, že sjednocení kočovníci budou mít jméno Mongolové. Předtím byli ti kočovníci rozděleni na několik kmenů a kmenových svazů. A sice vlastní Mongoly (žili na severovýchodě dnešního Mongolska a Zabajkalsku), kteří měli svou mongolskou víru (jak se píše v článku ..Věčný Bůh.. tak to byl bůh Mongolů na nebesích, běžně se píše i jako "Věčné Nebe", ale měl i jméno, Chormust. Nejsilnější kmenem v dobách Čingischánova dětství byli Kerejti (v centrálním Mongolsku). Ti kolem roku 1000 přijali křesťanství. Na jihovýchodě Mongolska žili Tataři, na jihu u hranic s Čínou Ongutové, na severozápadě až k Bajkalu Merkité. Ti všichni přijali křesťanství ve stejnou dobu jako Kerejti. Na západě žili Najmané a Karakitané, ti byli dílem křesťané, dílem šamanisté (ta část která pocházela z Kitanů).

Přesně téma vlákna -co nás ve škole neučili.

A že prý křesťanství tlačilo kočovníky ke změně, no tak ať historik napíše, k jakým změnám je dotlačilo po 11. století, kdy se dnešní Mongolsko stalo křesťanskou zemí (kromě ostrůvku Mongolů v severovýchodním koutu).

[martanus]

Oběti Osvětimi podle místa původu.

https://t.me/secrets_of_2war/18594

[palo satko]

Ta mapa je zla. Ukazuje hranice pred vojnou. Mala mat hranice, ktore boli aktualne v tom čase.
Kedysi na blogu Sm e napisala jedna novopečena humanistka, že aky boli Slovaci hnusní, ked poslali židov zo Senca do plynu a vyrabovali im synagógu. Aj ked som jej napisal, že Senec v tych časoch bol v Madarsku a urobili to Madari, tak ju nanapadlo to opraviť.
Rovnako je to aj zo zavlečenymi "Slovakmi" spojeneckou Červenou armadou na konci Druhej svetovej. Väčšina z nich boli Madari a boli z uzemia, ktore vtedy bolo madarske a hlavne Madarsko nebolo spojenec, ale bojovalo až do konca spolu s Nemcami.

[kenavf]

Foto: V britských koncentračních táborech zemřely tisíce žen a dětí. Nejznámější je fotografie sedmileté Lizzie van Zyl, kterou pořídil britský spisovatel Arthur Conan Doyle. | Wikimedia Commons / Public domain

https://www.armyweb.cz/clanek/priciny-burske-valky

[El Diablo]

The KING MAKER | George Soros | Forgotten History
Tvůrce krále | George Soros | Zapomenutá historie

[martanus]

Nebo beninský bronz na podlaze věnované africkému umění, jeden z nejkontroverznějších exponátů.


Beninské bronzové předměty je poměrně obtížné kategorizovat, protože zahrnují obrovskou škálu předmětů, od rytých sloních klů až po měděné plastiky a plakety. Všechny však byly vyrobeny v Beninském království na území dnešní Nigérie. V tomto bohatém místě s dělnickým obyvatelstvem vznikaly od roku 1500 umělecké předměty po tisících. Mnohé z nich zdobily stěny paláců a používaly se při náboženských rituálech. V roce 1897 však Benin přišel o tisíce kulturních památek, které mu patřily.

V té době evropské koloniální mocnosti expandovaly na jih v rámci tzv. boje o Afriku. Rozdělily si kontinent na sféry vlivu za účelem finančního vykořisťování. Všechny oblasti označené růžovou barvou patřily Spojenému království. Do její sféry vlivu patřil i Benin, který se nachází přímo zde. Království však nesplnilo britské obchodní požadavky, což v lednu 1897 vedlo k tzv. beninské katastrofě, kdy místní stráže zabily sedm britských vyslanců spolu s mnoha průvodci a služebnictvem. V reakci na to se 1 200 britských vojáků vydalo na misi nazvanou Beninská trestná výprava, aby se pomstili, ale nejen to.

Vyzbrojeni puškami britští vojáci město dobyli a vypálili do základů a předtím pečlivě odvezli tisíce artefaktů. Úhledně je naskládali na hromadu, vyfotografovali a podepsali "kořist". Na této fotografii pořízené v Beninském paláci po náletu jsou vojáci s odstraněnými deskami, které byly odvezeny do Britského muzea a rozprodány do celého světa. Kdysi prosperující království bylo pryč. Oblast existovala pod plnou britskou koloniální kontrolou až do roku 1960, kdy Nigérie včetně města Benin získala nezávislost. I přesto byly jejich historické artefakty stále roztroušeny po celém světě a uzamčeny v západních institucích, jako je Lipské etnologické muzeum v Německu a Muzeum Quai Branly v Paříži. A samozřejmě v Britském muzeu.

https://t.me/selskyrozum/116136

[kenavf]

Zaujímavý argument bol povedaný v Historie.cs o 1.republike keď zbrojila proti Hitlerovi.

Potrebovali sa "vytlačiť peniaze" aby sa mohlo viacej financovať vyzbrojovanie štátu. Ale Koruna bola vtedy viazaná na zlato a tak to nešlo pretože by to ihneď spôsobilo infláciu.
Tak to obišli tým že vyhlásili kategóriu "drobná mena", to boli mince a bankovky do 100KČ. Do väzby na zlato sa počítali až tie nad 100KČ.
No a tej "drobnej meny" si natlačili podstatne viacej(kvantitatívne uvoľňovanie), tá nebola krytá zlatom.

[martanus]

Černoch George McLorin sedí u segregovaného stolu na Oklahomské univerzitě. 1948, USA

George McLorin byl v roce 1948 prvním afroamerickým studentem zapsaným na Oklahomské univerzitě (v té době mu bylo již přes padesát let). Jeho zápis byl důležitým krokem v boji za rasovou integraci v americkém vysokém školství. Zpočátku se univerzita snažila omezit jeho práva tím, že ho nutila sedět v posluchárně, knihovně a jídelně odděleně od bílých studentů. Navzdory tomuto přístupu McLorin studijně vynikal a stal se jedním z nejlepších studentů svého programu. A právě jeho případ diskriminace sehrál v roce 1960 klíčovou roli v rozhodnutí Nejvyššího soudu USA, které později pomohlo zrušit rasovou segregaci v amerických vzdělávacích institucích.

https://t.me/c/1692017017/8651

[Alchymista]

https://rusvesna.su/news/1741872360
Utajovaná katastrofa: ako v ZSSR zmizlo celé mesto

Počas perestrojky koloval smutný vtip: „Buď predtým neboli žiadne katastrofy, alebo sa o nich neinformovalo“.
Žiaľ, druhá časť tohto vyjadrenia bola pravdivá: v Sovietskom zväze sa snažili, aby občania neboli nervózni.
Preto sa mnohé katastrofy nehlásili, bez ohľadu na to, či boli prírodné alebo spôsobené človekom.

Dlho zostávala utajená aj tragédia, ktorá sa stala 5. novembra 1952. Obete sa počítali na tisíce a materiálne škody sa odhadovali na 285 miliónov rubľov v cenách z roku 1952. Napriek tomu sa prvé publikácie o tejto udalosti vo všeobecnej tlači objavili až začiatkom 90. rokov. Niektoré vojenské archívy sú stále neprístupné.

Život na sopke
Spojenie „Život na sopke“ nebolo pre obyvateľov Severokurilska obrazným vyjadrením, ale krutou realitou. Mesto sa nachádza na ostrove Paramushir, kde je 23 sopiek, z toho päť činných, a Ebeko je vzdialené len sedem kilometrov.

Začiatkom 50. rokov minulého storočia tu žilo asi šesťtisíc ľudí vrátane vojenského personálu utajovaných jednotiek a robotníkov na zmeny. Mesto sa stalo ruským až v roku 1945, po kapitulácii Japonska.

Všetko sa začalo v noci 5. novembra 1952, keď v Tichom oceáne neďaleko južného pobrežia Kamčatky došlo k silnému zemetraseniu s magnitúdou 8,3 stupňa Richterovej stupnice.

Jej epicentrum sa nachádzalo približne 200 kilometrov od Petropavlovska-Kamčatského. Zemetrasenie spôsobilo cunami, pričom vlny dosahovali výšku 10-18 metrov. Samotné hlavné mesto Kamčatského kraja našťastie nebolo zasiahnuté - zachránil ho úzky priechod do Avačinského zálivu.

Obyvatelia ostrova Paramushir sa však nachádzali v samotnom epicentre tragédie.

Okolo štvrtej hodiny ráno pokojne spiacich obyvateľov Severo-Kurilska zobudili otrasy, ktoré trvali asi 30 minút. Pre miestnych obyvateľov to však bolo bežné, keďže v tesnej blízkosti sa nachádza aktívna sopka Ebeko. Mnohí ľudia preto nevenovali pozornosť a zostali vo svojich domovoch.

Niekoľko rybárov videlo, že more sa posunulo asi o pol kilometra od brehu, a rozhodli sa pre istotu zamieriť do hôr.

Vlna veľká ako päťposchodová budova
O pol hodiny neskôr zrazu nastalo nezvyčajné ticho, po ktorom sa ozvalo zvláštne praskanie. Na mesto sa valila desaťmetrová ľadová vlna. Narazila na svah a valila sa späť.

Kvôli strašnému hluku, výkrikom a panike si mnohí ľudia hneď neuvedomili, čo sa deje.

Jeden z mála, ktorému sa podarilo nestratiť nervy, bol Dmitrij Gončarov, prokurátor Severokurilského okresu. Začal klopať na susedné domy, aby ľudí poslal na vyššie miesta.

Ľudia, šialení od strachu, poslúchli požiadavky prokurátora a začali utekať do kopcov. Vlna nakoniec nedosiahla hory, ale dobehla tých, ktorí utekali poslední.

Vlna bola obrovská, veľká ako päťposchodová budova, a niekoľko zostávajúcich očitých svedkov uviedlo, že niektorí obyvatelia odmietli utiecť z mesta: vyliezli na strechy domov, ale more ich zmietlo.

Zošedivel vo veku 29 rokov

Po ďalších 20 minútach mesto zasiahla ešte väčšia, už desaťmetrová vlna s masou peny a vodného prachu. Zahynulo mnoho ľudí, ktorí z vyvýšených miest zišli do mesta, aby si prezreli svoje domy a pozbierali veci.

Miestna obyvateľka Svetlana Rešetnikovová, ktorá mala v tom čase štyri roky, spomína: „Ocitli sme sa v epicentre týchto strašných udalostí. Zachránili sme sa na kopcoch. Mama o Kurilách do konca života nemohla ani počuť. Zo dňa na deň zošedivela - vo veku 29 rokov.“

Viktor Morozov / Pohľad na prístavnú časť Severo-Kurilska: pred cunami v roku 1952 sa tu nachádzalo celé mesto

Druhá vlna bola najničivejšia, zmietla všetky budovy, ktoré jej stáli v ceste. Za ňou zostali na mieste len cementové základy domov.

Vlna zničila mnoho zvierat, na breh vyhodila veľryby, tulene a delfíny.

Neskôr prišla tretia vlna - vysoká 5 až 8 metrov. Tá vyplavila dedinu Okeansky na pobreží Paramushiru.

Posledná vlna odniesla to, čo nezachytila druhá vlna, a zaplnila úžinu medzi ostrovmi Paramushir a Shumshu troskami a strechami. Dokonca strhla aj delostrelecké veže, ktoré sa tam zachovali od rusko-japonskej vojny.

Roman Denisov / Mesto Severo-Kurilsk v 70. rokoch 20. storočia

Po katastrofe
Sovietske médiá o katastrofe nenapísali ani slovo, takže pevnina dlho zväčša nevedela, čo sa na ostrovoch stalo.

Úrady uskutočnili globálnu záchrannú operáciu. Použili lietadlá a všetky dostupné plavidlá. Väčšinu obyvateľstva sa ešte podarilo evakuovať.

Denis Anisimov / Pomník obetiam cunami v Severo-Kurilsku.

Všetky obete dostali jednorazovú peňažnú pomoc. Niektorí obyvatelia Severo-Kuriľska sa presťahovali na Sachalin, kde dostali výhodné pôžičky na obnovu svojich fariem a bezplatný stavebný materiál.

Práve po tejto katastrofe vláda ZSSR vytvorila v krajine systém varovania pred cunami.

Sovieti následne vybudovali systém varovania v rokoch 1956-59, po japoncoch ako druhý na svete.
Japonci vytvorili (presnejšie - zjednotili) svoj systém výstrahy pre cunami práve v roku 1952. Lokálne systémy v Japonsku existovali už pred vojnou v druhej polovici 30. rokov, a ako pozorovateľne a hlásky - zrejme ešte oveľa dávnejšie.

Súčasný stav sovietskeho/ruského systému varovania pred cunami - rozmiestnenie automatických pozorovateľní

http://www.ferhri.ru/napravleniya-rabot/2017-06-25-23-13-34/2017-07-27-01-32-53/83-rossijskaya-sluzhba-preduprezhdeniya-o-tsunami.html

[Skeptik]

Bylo to tak tajné, že o tom v roce 1969 (tj. 17 let po katastrofě) natočili film

[zmiri]

Je rozdíl něco utajit nebo to jen neuvádět každých pět minut ve zprávách. Tady žádný utajení nebylo, když proběhlo: "Úrady uskutočnili globálnu záchrannú operáciu. Použili lietadlá a všetky dostupné plavidlá. Väčšinu obyvateľstva sa ešte podarilo evakuovať." Tzn. že do záchráně operace nasadili co měli k dispozici. Zřejmě stovky, ne-li tisíce lidí, kteří se na tom podíleli. Utajení vypadá úplně jinak....