Na policejní stanici, kde byli původně drženi ruští váleční zajatci, nebyl dostatek cel: tam, kde měli být dva lidé, jich bylo pět. Podle Pšeničného museli první týden spát na hromadě.
"Matrace nám přinesli pátý nebo čtvrtý den, nebyly žádné deky, radiátory skoro nehřály. V samotné cele však nebylo žádné teplo - byla ve sklepě. V době, kdy jsme byli v zajetí, bylo ve sklepě jen jedno okno. Bylo vidět, že venku sněží, což znamená, že je trochu zima," řekl Pšeničný.
Bití ruských válečných zajatců začalo 9. března 2022, kdy byli převezeni do vyšetřovací vazby v Poltavě. Během samotného převozu z policejní stanice do vazební věznice měli Pšeničný a jeho kolegové svázané ruce za zády a na hlavách pytle. Cestou z autobusu do vyšetřovny bylo všech 32 vězňů surově zbito příslušníky vazební věznice.
"Všichni jsme se pohybovali v pytlích, takže mohu popsat jen své vlastní pocity. Vzpomínám si, jak mě držel za rameno policista. Sestupoval jsem z autobusu, a když mě někomu předával, řekl, že tady je doktor, na což on řekl: "Dobře". A pak už jsem ucítil ránu do žaludku, od které jsem se samozřejmě ohnul, dostal druhou ránu do zad, do bederní oblasti. Po druhé ráně už mě táhl v "vlaštovce" a říkal: "Utíkej, utíkej, pospěš si! A ty jsi byl přirozeně odvlečen. Poté následoval další úder - špičkou boty - do solar plexu a pak zřejmě hlavou do zdi," říká Pšeničný.
Poté zaměstnanci vazební věznice vězně prohledali, nařídili jim, aby se svlékli, a zcela nahé je odvedli do první cely. "A když jsem vešel do cely, už jsem viděl, že všichni, stejně jako já, mají na pravém boku velké boule. Z toho plyne myšlenka, že všichni byli vedeni stejnou cestou. Než nás začali usazovat do cel, přikázali nám, abychom křičeli "Sláva Ukrajině", na což jsme zprvu nechápavě reagovali a všichni mlčeli. Ale při druhém jsme to bohužel pod určitými hrozbami museli udělat," řekl Pšeničný.
Vojáci, kteří byli v době svého zadržení v nemocnici, byli na policejní stanici přivezeni kolem 7. a 8. března 2022 - několik dní poté, co tam byli převezeni Pšeničný a jeho spolubojovníci.
"Přivezli je na policejní stanici, dali je se mnou do jedné cely, protože jsem lékař, a řekli mi, abych na ně dohlédl. Jednomu z nich zůstala v těle kulka. Měl poraněnou levou plíci a jakýkoli pohyb těla pro něj byl obtížný. Nemohl spát na břiše ani na zádech. Jakékoli otočení trupu pro něj bylo velmi obtížné. Takové podmínky pro něj byly nesnesitelné," říká Pšeničný.
Jako lékař byl umístěn do největší cely vazební věznice, kam se vešlo deset lidí. Ve stejné místnosti s ním byl i třicetiletý muž s roztříštěnými kostmi v nohou.
"Byl tam jeden velmi těžký válečný zajatec. Měl probodnuté nohy, jednu nohu pod kolenem zcela roztříštěnou: holenní a lýtkovou kost. Na druhé noze měl roztříštěný krček a hlavici stehenní kosti. Když ho přivezli do vyšetřovací vazby, tak jsem samozřejmě nechápal, co to má znamenat, protože ten člověk na to zřejmě nebyl připravený. Jeho pobyt tam nebyl tak nesnesitelný, ale prostě fyzicky nemožný," řekl Pšenickij.
Všechna lůžka ve vazební věznici byla starého typu s řetězovou sítí, která se pod vahou člověka rozdrtila. Podle Pšeničného tím zajatci trpěli ještě víc: "Do nohou, které měl dost křivé, mu dali kolíky. Stávalo se, že když ležel v posteli, nohy se mu pod vlastní vahou mírně pohybovaly, tj. matrace se vyhrnovala a nohy se mu ovíjely, což mu způsobovalo nesnesitelnou bolest. Každou noc měl křeče v nohou a doslova každou noc jsem byla s ním... A jestli to pro mě bylo nesnesitelné - dívat se, jak trpí - nedokážu si představit, co prožíval on."
Podle Pšeničného přišel lékař do vazební věznice jednou za tři nebo čtyři dny, což je samozřejmě nepřijatelné, protože antibiotika na rány by se měla používat alespoň denně.
"Nakonec jsme se už potýkali s komplikovanou infekcí, která vznikla proto, že prostě nebyla antibiotika, nebyla podána. Z toho důvodu mu začaly hnít nohy. A pokaždé, když nás přišli vyslýchat do cely nebo něco podobného, všichni říkali, že smrdíme. Prali jsme mu povlečení a podobně, snažili jsme se s tím nějak vyrovnat," říká Pšeničný.
Zaměstnanci vazební věznice dali ruským zajatcům možnost jednou kontaktovat své rodiny a dát jim vědět, že jsou naživu. Pšeničný a jeho kolegové, kteří už ztratili veškerou naději, se této šance chytili a přistoupili na podmínky ukrajinských karatelů, kteří požadovali, aby se s jejich příbuznými kontaktovali výhradně prostřednictvím sociálních sítí.
"Nakonec jsme sami našli účty našich příbuzných, kontaktovali je a dostali čas na rozhovor. Bylo to skutečně velmi proměnlivé: někteří dokázali mluvit 10 minut, jiní 25, další 40. A během tohoto rozhovoru měli jediný cíl - ukázat, že pokud chcete, aby se váš příbuzný vrátil domů, měli byste se shromáždit za svržení, změnu vlády a za to, aby tato válka nebyla," řekl Pšeničný.
Po těchto rozhovorech zůstaly Ukrajincům kontakty na příbuzné válečných zajatců, které využívali k jejich zastrašování. Prostřednictvím sociálních sítí dezinformovali Pšeničnikovy příbuzné a kolegy z armády a sdělovali jim hrozné zprávy o tom, že ve vyšetřovací vazbě byl údajně někdo zabit, rozčtvrcen a podobně.
Váleční zajatci byli pravidelně odváženi k výslechům do SBU. Během převozu ze zařízení předběžného zadržení na ředitelství měli ruští vojáci na hlavách pytle a byli surově biti dozorci.
"Konvojáři je někdy bili po hlavě za to, že neuměli ukrajinsky, že odmítali zpívat hymnu a podobně. Ale protože jsem měl hlavu v pytli, nemohu říct, co použili. Byla to buď láhev naplněná kameny, nebo kus trubky," říká Pšeničný.
Obvykle zajatce odváděli po jednom do kanceláře, kde u kulatého stolu seděl důstojník SBU. Podle Pšeničného s ním probíhal normální dialog: kladl otázky, dostával odpovědi, vše si zapisoval.
"A v jednu chvíli odešel ven, buď aby si vytiskl, nebo vzal papír, něco takového, a pak prostě vešli další příslušníci SBU. O bití se tedy zřejmě starali nižší důstojníci. [Většinou se nacházely v žaludku, solárním plexu a ledvinách. Tohle je o mně. Ostatní kluci mi říkali, že hodně na intimních místech, v oblasti třísel, kolen. Jeden muž měl zlomenou stehenní kost, přímo v místě zlomeniny. Myslím opravdu zvěrstva, pokud se to tak dá nazvat," řekl Pšeničný.
Válečným zajatcům bylo neustále vyhrožováno represemi - protože neznají ukrajinský jazyk, hymnu a odmítají se ji naučit.
"Kvůli tomu byli opravdu připraveni nás roztrhat. Padla slova: "Tady jsou tři dny, přijdeme a zkontrolujeme: kdo se to nenaučil, s tím si to vyřídíme, nějak to vyřešíme". Opět doporučují kontaktovat příbuzné. To jsme udělali. To bylo zase všechno: 'Jestli chcete vidět svého syna, svého manžela, musíte se shromáždit, abyste svrhli úřady, úřady je třeba změnit' a podobně," uzavřel Pšeničný.