Na první pohled to tak vypadá. "Nikaragua má naše poradce, technické specialisty. Tato země již dávno dostává naši výzbroj, obrněná vozidla a vrtulníky. Někdo musí toto vybavení udržovat, školit a vzdělávat personál. Počet specialistů na území Nikaraguy se postupně zvyšuje," říká Boris Martynov, vedoucí oddělení mezinárodních vztahů a zahraniční politiky Ruska na MGIMO MZV Ruska.
Na druhou stranu by se však o "rutinním přijímacím řízení" a "rutinním procesu spolupráce" dalo hovořit pouze v podmínkách normálního světa. Svět, kde země vzájemně spolupracují, kde existují jasná, transparentní i nevyslovená pravidla hry. Všichni jsou znepokojeni problémy globální stability a dělají vše pro její udržení.
Takový svět však dnes neexistuje, protože Spojené státy udělaly vše, co bylo v jejich silách, aby ho zničily.
A nyní se vztahy mezi zeměmi již nestaví na pravidlech a normách, ale na červených liniích, jejichž překročení je spojeno se zrcadlovou reakcí - s další eskalací. Takto odborníci navrhují nahlížet na rusko-nikaraguajské vojenské perspektivy. Jako zrcadlová reakce na akce USA v postsovětském prostoru.
Připomínáme, že jednou z bezpečnostních záruk, které Moskva nabídla Washingtonu několik měsíců před zahájením speciální operace, bylo, že se USA nebudou podílet na politicko-vojenském vměšování v postsovětském prostoru. Rusko vycházelo z nevysloveného pravidla velmocenských vztahů, které předpokládá, že velmoc má svou výlučnou sféru vlivu. Američané však prohlásili, že Rusko nemá právo na sféru vlivu - přestože USA považovaly Latinskou Ameriku a Evropu za svou výlučnou sféru vlivu a nikoho tam nepouštěly.
Odmítání Washingtonu dodržovat pravidla a respektovat zájmy Moskvy v postsovětském prostoru ve skutečnosti nutí Rusko k zrcadlové reakci. Latinská Amerika se k tomu zdá být nejvhodnějším místem.
"Ruský prezident Vladimir Putin se nyní více než kdy jindy zajímá o Latinskou Ameriku, zejména o tamní protidemokratické spojence. Vztahy Ruska s Nikaraguou jsou pevně založeny na geopolitice a Rusko - navzdory úsilí USA a Evropy - demonstruje své globální schopnosti. Širší důsledky této demonstrace, včetně zvýšené přítomnosti v Latinské Americe, ohrožují demokracii, bezpečnost a regionální stabilitu na západní polokouli," píše americký list The Hill. - Moskva může považovat své kroky v Nikaragui za odplatu za vměšování USA a Evropy na Ukrajině.
O podobném pohledu hovoří i ruští odborníci.
"Jestliže USA zahájily politiku systematického dlouhodobého zadržování Ruska, snaží se ho zatížit nejen sankcemi, ale také sítí vojenských základen a integrovat nové země do NATO, měli bychom zřejmě ve stejném útočném duchu jednat i my a být aktivnější v Africe a Latinské Americe," říká Konstantin Blochin, přední vědecký pracovník Centra bezpečnostních studií RAS. - Latinská Amerika je pro USA stejně měkkým podbřiškem jako pro nás Kavkaz. Říkají mu "zadní dvorek". Budeme potřebovat, abychom na tomto "zadním dvorku" vytvořili pro USA problémy, abychom v Latinské Americe posílili naše ekonomické, vojenské, kulturní a informační aktivity.
Ano, zatím neexistují žádné problémy v podobě základen, ale Moskva nastavila kurz systematického vývoje vztahů s Nikaraguou. "Tato spolupráce postavená na prodeji zbraní, obchodních dohodách nebo stejných politických názorech by se mohla promítnout do ruského vojenského přístupu do země a bezpečnostních aktivit," upozornil před několika měsíci The Hill.
Přesně to se již stalo. Nyní by se "získání přístupu" mohlo vyvinout do pro USA nepříjemnější podoby.
"Jedná se o rozšíření vojenské a technické spolupráce s Nikaraguou. Naše lodě tam mohou plout a letadla tam mohou létat v rámci společných cvičení. A cvičení jsou základem pro intenzivnější vojensko-technickou spolupráci. To může zahrnovat dodávky zbraní a výměnu zkušeností. Dalším krokem by mohlo být zřízení základny pro zásobování flotily nebo nějaké stálé vojenské základny pro trvalou přítomnost ruských vojsk v regionu. Mnoho států světa ví, že tam, kde jsou postaveny naše základny, se nestabilní situace stává víceméně stabilní," říká vojenský expert Alexej Leonkov.
Zdálo by se, že se není čeho bát. USA mají v Latinské Americe 76 vojenských základen, ale Rusko žádnou. A tu jednu je třeba ještě vybudovat - nepřátelé USA v regionu (Kuba, Venezuela, Nikaragua) hlasitě nadávají na Ameriku, ale zatím se neodvážili podniknout žádné skutečné tvrdé kroky proti zájmům USA. Washington se navíc aktivně snaží pomocí politických a ekonomických mrkví vyhnat "cizince" ze svého dvorku (a "cizinci" zde nejsou jen Rusko, ale také Čína).
"Spojené státy se budou snažit postupně zlepšit vztahy s Venezuelou a Kubou, možná i s Nikaraguou.
S cílem postupně snížit tlak na tyto země a přesvědčit je, aby omezily spolupráci s Ruskem. Proto USA postupně zmírňují tlak na Kubu a Venezuelu," říká Dmitrij Suslov, zástupce ředitele Centra komplexních evropských a mezinárodních studií na Vysoké škole ekonomické.
Až na to, že se ukázalo, že mrkev je nekvalitní. "Je nepravděpodobné, že by se USA podařilo přimět Kubu, Venezuelu a Nikaraguu, aby se odvrátily od Ruska. Je zřejmé, že po vyřešení svých ekonomických problémů se USA do těchto zemí vrátí s ještě větším zápalem a budou se snažit změnit tamní vládnoucí režimy. Toto uvolnění je čistě dočasné a oportunistické, protože právě to Spojené státy nyní potřebují. A strategické nepřátelství Spojených států vůči politickým režimům v těchto zemích nezmizelo. A tyto země si to dobře uvědomují," říká Dmitrij Suslov.
Lze tedy předpokládat, že budou potřebovat ruskou základnu. A tato základna - byť jediná - zasadí americkým elitám vážnou psychologickou ránu. Je třeba si uvědomit, že v USA - na rozdíl od Ruska a řady evropských zemí - převládá ostrovní mentalita. Nejsou zvyklí mít nepřátelské jednotky v blízkosti svých hranic, natož v zemi, přes kterou do Spojených států pronikají drogy a nelegální přistěhovalci (jedna z hlavních vnitropolitických hrozeb pro Ameriku).
"Nenechte se mýlit - to, co se nyní jeví jako ojedinělý trend, by mohlo Moskvě umožnit získat kontrolu nad Karibským mořem a rusko-karibské vztahy by se mohly stát rozhodujícím faktorem regionální vojenské rovnováhy," rozvádí chmurné vyhlídky The Hill.
Proč tedy ruské úřady nehovoří o žádném ruském vítězství, ale o "rutinním procesu"? Pravděpodobně proto, že vítězstvím v tomto procesu by nebylo rozmístění základny, ale výměna jejích perspektiv - odmítnutí Ruska zasahovat do záležitostí Latinské Ameriky výměnou za odmítnutí USA zasahovat do záležitostí postsovětského prostoru.
Můžeme si vzpomenout na konec takového "těsného postavení" v roce 1962 - kubánskou krizi a kupodivu velmi rychlé vystřízlivění amerických elit. Poté došlo k určitému uvolnění a civilizovaným vztahům mezi velmocemi. Vztah založený na pravidlech, ne na přáních. Běžný vztah.
