Kalendárium - připomenutí výročí, událostí...

[skflanker_]

25.12.1979 = pred 40-timi rokmi vojaci 40-tej armády ZSSR prekročili hranicu ZSSR-Afganistan a tým začala Sovietska vojna v Afganistane. Sovietske vojská sa z Afganu stiahli 15.02.1989 (3340 dní = 9 rokov 1 mesiac 3 týždne).

https://vk.com/wall-123538639_1283981 + video
https://sk.wikipedia.org/wiki/Sovietska ... fganistane

[tomaspetr]

Pro obyvatele Prahy 6 a milovníky "krvavého" maršála. Dne 28.12.1897 ve vesnici Lodejno, Vologdskoj gubernii Ruského imperia se narodil Ivan Stěpanovič Koněv.

[skflanker_]

29.12.1929 = pred 90-timi rokmi zomrel nemecký konštruktér motorov Wilhelm Maybach. V roku 1909 bol spoluzakladateľom spoločnosti "Luftfahrzeug-Motorenbau-GmbH Bissingen", ktorá vyrábala motory pre vzducholode Zeppelin.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Wilhelm_Maybach

---

---

29.12.1989 = pred 30-timi rokmi sa v rámci letových skúšok s lietadlom Jak-141 sa uskutočnil prvý let s režimom "visenia" na mieste. Až 13.06.1990 sa uskutočnil prvý zvislý/vertikálny štart + pristátie.
https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%AF%D0%BA-141
http://www.military.cz/russia/air/jak/J ... ak-141.htm

[Aaron Goldstein]

Před 30 lety byl zvolen komunistickým Federálním shromážděním za prezidenta Václav Havel... Jak jinak než jednomyslně... Jako součást politického dealu...

[kenavf]

Potomek židovské rodiny se narodil před 100 lety..
...Legendární autor zákonů robotiky Asimov zemřel na AIDS

https://www.idnes.cz/technet/pred-100-l ... ntent=main

[tomaspetr]

Před 77 lety, 18.ledna 1943 v důsledků operace "Jiskra" byla prolomena blokáda Leningradu.
V ten den v 9 30 na východním okraji Pracovního sídliště č.1 se setkaly jednotky 123 samostatné střelecké brigády 67.armády generála majora Duchanova, Leningradského frontu a 372 střelecké divize 2.úderné armády generál poručíka Romanovskovo, Volchovského frontu.

[petrp]

V roce 2004 ji časopis Rolling Stone uvádí na 46. místě mezi Stovkou nejvýznamnějších umělců všech dob, v témže časopise v roce 2008 na 28. místě seznamu Stovky největších zpěváků všech dob - v roce 1943 se narodila Janis Joplin

[Aaron Goldstein]

20. února 1920 se narodil Jevgenij Fedorovič Dragunov

Jevgenij Fedorovič Dragunov se narodil 20. února 1920 v Iževsku.Jeho dědeček pracoval v iževské zbrojovce a J. F. Dragunov věrný rodinné tradici se přihlásil na průmyslovou školu v Iževsku, kde maturoval. Po škole nastoupil v iževské zbrojovce, jeho první projekt měl zlepšit obrábění bajonetu pušky Mosin 1891/30. V roce 1939 nastoupil do vojenské služby, kde sloužil v plukovní zbrojnici. Po vypuknutí války v roce 1941 byl povýšen na staršího zbrojíře, kde jeho rukama prošly ruské, německé, italské, americké a anglické zbraně. Dragunov byl nadšený střelec a jeho střelecké dovednosti se ukázaly velmi užitečné jak ve válce, tak v jeho následující kariéře zbrojního návrháře. Nikdy neopomenul zúčastnit se střeleckých soutěží a turnajů a to s docela vysokými skóre. Po válce se vrátil zpátky do iževské zbrojovky, kde pracoval na vylepšení pušky Mosin 1891/30 a koncem 40. let zkonstruoval pár sportovních verzí vycházející z pušky Mosin. Jako vedoucí projektant zkonstruoval 27 různých střelných zbraní včetně MC-50, MCB-50, SM-2, Zenit-3, Strela-2, Taiga, Biathlon-7-2, Biathlon-7-3, Biathlon-7-4 se kterými sovětští sportovci vyhráli několik olympijských zlatých medailí.

Jeho nejznámější zbraní se ovšem stala zbraň SVD

V roce 1958 vypsala armáda konkurs na novou odstřelovačskou pušku, které měla být přesná, s dostatečně dalekým dostřelem, poloautomatická, kompaktní a lehká. Soupeřem J. F. Dragunova při navrhování nové odstřelovačské pušky byl mimo jiné M. T. Kalašnikov, který při tvorbě nové odstřelovačky vycházel z AKM. Protože M. T. Kalašnikov v té době pracoval na lehkém kulometu RPK a jeho prototyp odstřelovačky na tom nebyl nejlépe, tak se práce na nové odstřelovačské pušce vzdal. Mimo Dragunova a Kalašnikova na tomto projektu pracovaly další dva týmy vedené A. Konstantinovem a F. Barinovem, konstrukce J. F. Dragunova ovšem nakonec zvítězila a SVD se tak stala standardní sovětskou armádní odstřelovačskou puškou.

Odstřelovačská puška Dragunov SVD (Snajperskaja Vintovka Dragunova) byla do výzbroje sovětské armády zavedena v roce 1963. Má některé rysy podobné AK, konstrukčně se ale od útočné pušky liší. Jedná se o samonabíjecí zbraň. Namísto dlouhého pístu AK, má SVD píst s krátkým zdvihem, což přispívá ke zvýšení stability zbraně při střelbě. Vyšší přesnosti střelby bylo dosaženo i kombinací velmi dlouhé hlavně se standardní montáží zaměřovacího dalekohledu PSO-1 se čtyřnásobným zvětšením.

Byla zavedena do všech armád Varšavské smlouvy, včetně ČSLA... Pro zajímavost, zbraň je konstruována na náboje 7,62x54, což byl v ČSLA "kulometný"náboj 7,62 - 59

4. srpna 1991 Jevgenij Fedorovič Dragunov umírá.

aaa.jpg (6.94 KiB) Zobrazeno 8712 x

[Aaron Goldstein]

21. února 1916 začala Bitva u Verdunu...

Když koncem roku 1915 připravovaly generální štáby znepřátelených stran nové strategické plány, bylo jasné, že ve válce by měl nastat nějaký zásadní obrat. Jedna i druhá strana si byla dobře vědoma faktu, že poté co německá strategie bleskové války selhala se boje přeměnily ve vleklou, nikam nevedoucí zákopovou válku, která si bez větších výsledků žádala stále větší a větší množství lidských i materiálních obětí. A právě v této době plánování válečných kampaní na rok 1916 přišel s řešením této situace náčelník německého generálního štábu Erich von Falkenhayn. Jeho plán byl prostý – napadnout Francouze na opravdu nečekaném místě, které se zdánlivě tvářilo jako nedobytné. Dobýt strategické obranné pásma u Verdunu, což by výrazně pomohlo zkrácení úseku fronty a tím pádem i radikální úspoře vojenských sil.

Ve svém smělém plánu se hlavně opíral o informace německé špionáže, podle kterých byla z této oblasti stažena a odeslána na jiné části fronty velká část francouzských vojsk, a v rámci úspor dokonce i těžká dělostřelecká výzbroj řady pevností. Silné obranné pásmo tak mělo svou velkou slabinu. Skvělá příležitost jak nechat „Francii vykrvácet!“

Informace německých špiónů byly správné. Verdun sice bylo opevněné město, s prstencem opevnění, to však skutečně chránila pouze slabá jednotka, prakticky bez těžkého dělostřelectva. Děla byla odtáhnuta v roce 1915 do Champagne, protože francouzskému velení se zdálo zbytečné udržovat u Verdunu silné síly, které by šli využít na jiných úsecích fronty. Na slabost systému začal upozorňovat i tisk, což usnadnilo nepříteli práci. nepřítele. Verdunské pásmo začalo postupně chátrat a stalo se z něj opevnění druhořadého významu.

Přestože Francouzi dostávali od své zpravodajské služby včas hlášení nasvědčující německému útoku v oblasti Verdunu, bylo natolik zaměstnáno plánováním letní ofenzívy na Sommě, že jim nevěnovalo pozornost
S útokem Němců u Verdunu se nepočítalo, ani v již kritické chvíli, kdy Falkenhayn soustřeďoval na počátku roku 1916 své síly k ofenzivě. Na frontu u Verdunu byla přepravována vojska z Balkánu.

Útok, původně naplánovaný na 12. února 1916, měla podle plánu vést německá 5. armáda a na její podporu bylo přivezeno 1400 děl. Ale kvůli sněhové bouři byla ofenziva odložena. To dalo Francouzům sice krátký, alespoň však nějaký čas na nezbytné přípravy k obraně. Ve velkém chvatu se do zmrzlé země začaly kopat nové zákopy, spěšně budovat palebná postavení a protipěchotní překážky. Času však ubývalo a kapacita sil i materiálu byla nedostatečná. Železnice nestíhala. Od 20. Února tak začala fungovat cesta do Verdunu, která připomínala transmisní řemen. Žádné auto nesmělo zastavit, a pokud mělo poruchu, bylo svrženo do příkopu. Touto silnicí, která byla později nazvána jako „svatá cesta“, projížděly denně 3 tisíce, později až 3,5 tisíce automobilů.

Německá 5. armáda měla proti francouzské 2. armádě jasnou výhodu. Na pětikilometrové frontě mezi Meusou a Ornou soustředili němci devět divizí, proti dvou francouzským divizím. Německé dělostřelectvo bylo v poměru 4:1 oproti francouzskému dělostřelectvu a navíc si Němci zajistili i jasnou převahu ve vzduchu.

21. února roku 1916 vystřelilo první Kruppovo námořní dělo projektil ráže 380 mm, který zasáhl katedrálu ve Verdunu vzdálenou téměř 32 km. Společně s ním začalo burácet i ostatní dělostřelectvo o síle 1 400 dělostřeleckých baterií, rozmístěných na frontovém úseku v délce 24 km, které Verdun zasypávaly 100 000 granáty každou hodinu. Okolí Verdunu se od toho okamžiku stalo burácejícím peklem, v němž začínaly praskat betonové zdi zdejších pevností, domy v okolních vesnicích se měnily v hromadu trosek, cesty, silnice se okamžitě stali nepoužitelnými a laviny hlíny zaživa pohřbívaly ty vojáky, které střely neroztrhaly na kusy, v zákopech. Kryty, zákopy, palebná postavení a pozorovatelny byly spolu s gejzíry hlíny ohromnou silou vymršťovány do vzduchu, převraceny a drceny.

Ve čtyři hodiny odpoledne německá děla zmlkla a zničená francouzská postavení nejevila známky života. Němci předpokládali, že nikdo nemohl dělostřeleckou přípravu přežít a pochodovali do francouzských pozicí s puškami na ramenou. Někteří kouřili. Nikdo z nich neočekával, že by mohl narazit na jediného živého Francouze. Jejich lehkomyslnost byla okamžitě odměněna hustou střelbou z kulometů, která začala německé vojáky kosit po stovkách. Počátek útoku jako kdyby tak symbolizoval pozdější název bitvy u Verdunu, „krvavý mlýnek na lidské maso“. Začal boj, který i přes optimistické německé prognózy, neměl míti konce.

Ovšem německá převaha byla i přesto znát. Jednomu sboru se podařilo dobýt d'Haumont a zbylé dva sice narazili na tvrdší odpor než očekávaly, ale bylo jasné, že Francouzi lavinu útočníků nemohou dlouho udržet. Docházelo střelivo i ostatní válečný materiál.

25. února se Němci probojovali k pevnosti Douaumont, která byla jednou z nejdůkladnějších pevností verdunského pevnostního systému. Odolávala všem střelám, které byly tehdy k dispozici, a mohla poskytnout úkryt asi pěti stovkám mužů. Tuto pevnost však střežilo pouze 6 pravidelných a 56 teritoriálních střelců. Děla z ní byla odvezena zhruba pět měsíců před německým útokem. K pevnosti nepozorovaně pronikla 8. rota 24. braniborského pluku, a protože zde nebyl žádný odpor, jednomu z Němců se podařilo vyšplhat do pevnosti a sám tak zajal všechny francouzské obránce. Pevnost byla dobyta bez jediného výstřelu.

Ostudný pád Douaumontu vyvolal v Německu vlnu nadšení, zato Francie byla otřesena. Do vedení obrany verdunské oblasti byl jmenován generál Philippe Pétain, který se ihned ujal své funkce. Ten zjistil na místě stav obrany a přijal příslušná opatření. Místo toho aby ustoupil z Verdunu, jak hodně vojáků předpokládalo, Pétain začal budovat obranu města a francouzská armáda začala do Verdunu chrlit vojáky, děla i letectvo. Vojáci se vydali na cestu, zrovna když přišlo tání a celé území se proměnilo v močál. Přesto se Francouzům podařilo do konce února vyrovnat počet letadel a tanků. Pétain zefektivnil i využití dělostřelectva, kterému se zanedlouho podařilo zničit všechny německé houfnice největší ráže (42,5 cm) a současně rozkázal zahájit protiútok, dobýt zpět Douaumont a vybudovat silnější zákopy a postavení aby se mohla pěchota v pevnostech vzájemně podporovat.

Pro obě válčící strany se stalo dobytí Verdunu otázkou cti a prestiže, u Francouzů k tomu přibyla i národní hrdost. Philippe Pétain se sice snažil dobýt ztracené pozice zpět, ale boje se přeměnily v zákopovou válku, která byla stejná, jako v jiných případech. Desítky a stovky metrů prostoru byly vykoupeny mrtvými na obou stranách fronty, které nebylo možno pohřbít. Němci se snažili ovládnout i další pevnosti (Thiaumont, Vaux), ovšem jediným výsledkem byly obrovské ztráty.

Dne 6. března se Němci pokusili dobýt i západní břeh Meusy, obsadit vrchol Le Mort Homme ("Mrtvý muž") a kótu 304. Boje o tyto kopce probíhali po celý měsíc březen. Také stále probíhali operace u rozvalin vesnice Vaus, která během jedniného měsíce přešla z jednich rukou do druhých třináckrát. Boje na západním břeh pak přerušil hustý déšt.

V dubnu byl Pétain povýšen do funkce velitele armádního sboru, čímž přišel o přímé velení v bitvě, a na jeho místo nastoupil agresivní Robert Nivelle, který navíc dostal pokyn, aby znovudobyl pevnost Douaumont. Nivelle tedy zahájil sérii útoků s vysokými ztrátami, jejichž výsledek se brzy dostavil v podobě nových neúspěchů. V noci ze 7. na 8. května sice došlo v pevnosti Douaumont, obsazené Němci, k výbuchu muničního skladu a zničená část pevnosti se stala hromadným hrobem pro téměř 700 německých vojáků, ale díky materiální převaze dne 29. května Němci konečně dobyli pahorek le Mort Homme, o který se bojovalo od 6. března.

Německé odstřelování pevnosti Vaux začalo 1. června. Uvnitř pevnosti se bránilo pouhých 600 francouzských vojáků pod vedením majora Raynala, z nichž bylo mnoho zraněných. Ráno 2. června byla palba náhle zastavena a na zteč se vrhly dva německé prapory. Raynal se stáhnul s muži do podzemních chodeb a tam se bránil pomocí kulometů a granátů. Němci ale použili plamenomety, aby Francouze vykouřili. Raynal poslal posledního holuba s prosbou o pomoc. Hned dalšího dne podnikli Francouzi protiútok. Stejně ale jako další čtyři, při kterých utpěly obrovské ztráty, obráncům nepomohly. Dne 7. června pak Raynal kapituloval.

Dobytím pevnosti Vaux tak Němci získali široký pruh území a 11. června Petain musel požádat o urychlení pomocné ofenzívy na Sommě (původně plánované jako hlavní akce Dohody v roce 1916). 20. června navíc Němci, povzbuzeni svými nedávnými úspěchy, spustili další útok na Fleury, při němž navíc využili nového bojového plynu, difosgenu. Ten se lišil od chloru tím, že způsoboval mnohem méně kašlání a kýchání, v důsledku čehož ho oběť více vdechla a během 48 hodin jím byla otrávena. Francouzská obsluha dělostřeleckých baterií byla paralyzována a 23. června Němci postoupili tak výrazně, že se dostali až téměř na pahorek Belleville, poslední baštu Verdunu ani ne kilometr od něj vzdálenou.

23. června dobyli Němci i pevnost Thiaumont a zdálo se, že osud Verdunu visí na vlásku. 25. června stála německá vojska 3 km od Verdunu a město začalo být ostřelováno i kulomety. Němci se tak dostali téměř k Pétainovu hlavnímu stanu a francouzská armáda se hroutila. Pétain psal 11. června dopis Joffremu: "Verdun je ohrožen a Verdun nesmí padnout! Německá morálka by se pádem města zvedla a naše by ještě víc poklesla!"

Přestože Francouzi v celé bitvě u Verdunu prokázali velkou statečnost, faktem zůstává, že v červnu 1916 je od téměř jisté porážky zachránili Britové a Rusové. Už 24. června totiž začalo na Sommě přípravné bombardování k ofenzívě původně plánované na srpen a Falkenhayn v jejím očekávání zastavil přísun munice k Verdunu. Navíc byl nucen stáhnout od Verdunu část svých sil, aby čelil překvapivému ruskému útoku na východě. Ten začal již 4. června jako odpověď na prosbu o pomoc ze strany Itálie, která se dostala do vážných problémů v boji s Rakousko-Uherskem.

Čímž se situace u Verdunu zásadním způsobem změnila 1. července 1916, musel Falkenhay ofenzivu v době vrcholících bojů o Thiaumont přerušit a z prostoru Verdunu byly postupně odvolávány některé německé divize i dělostřelecké baterie. Toho Francouzi samozřejmě využili a začalo docházet k francouzským protiútokům, které sice byly následovány útoky německými, ale tentokrát již v německý prospěch nehrála velká materiální převaha a síly se postupně vyrovnávaly. Díky tomu došlo ke klasickému přetahování o dobytá a znovudobytá území. Pevnost Thiaumont například „změnila majitele“ v době od 13. července do 4. srpna čtyřiatřicetkrát a vesnice Fleury třináctkrát.

Nivella nahradil ve velitelské funkci generál Mangin a ten připravil dva protiúdery, které se dají považovat za konečný zlom bitvy o Verdun. Jeho postup byl v ostrém kontrastu se zažitou taktikou charakteristickou pro první světovou válku, neboť spoléhal jednak na moment překvapení, spojený s krátkou ovšem velmi intenzivní a koncentrovanou dělostřeleckou palbou a místo mohutných vln útoků na malé jednotky pěchoty, které poté účelně obsazovaly rozstřílené německé pozice.

23. října, těžké moždíře ráže 400 mm začaly bombardovat pevnost Douaumont, která byla dobyta následujícího dne. Začátkem listopadu Němci bez boje vyklidili pevnost Vaux a bitva u Verdunu spěla ke svému konci. Poziční válka, v níž Němci již neměli šanci uspět, ztrácela svůj smysl.

Na druhé straně barikády nahradil Falkenhayna ve funkci náčelníka německého generálního štábu neústupný maršál Hindenburg (pozdější německá hlava státu), který trval na udržení získaných pozic za každou cenu, což vzápětí mělo za následek vysoké německé ztráty. Jen během poslední fáze bitvy, od patnáctého do osmnáctého prosince, Francouzi díky tomu zajali 11 000 Němců a získali 115 jejich děl

Poslední francouzská ofenzíva u Verdunu v roce 1916 se uskutečnila od 15. listopadu do 1. prosince, při níž byly získány pevnosti Louvemont a Bezonvaux. Dne 18. prosince pak Francouzi obsadili většinu svého ztraceného území. Bitva o Verdun byla tak definitivně rozhodnuta.

V bitvě u Verdunu padlo na obou stranách 700 000 vojáků. Krvavá bitva, která historicky demonstruje nesmyslnost vleklé zákopové války, trvala od 21. února 1916 do 18. prosince 1916, což je přibližně 10 měsíců. Výsledná situace byla stejná jako výchozí, ani jedna strana nedosáhla žádného strategického, ba ani taktického úspěchu, a jediným výsledkem bylo obrovské vyčerpání zdrojů všech zúčastněných.
Krajina u Verdunu byla totálně zničena a stopy války nese dodnes. Všude jsou i dnes vidět krátery po vybuchlých granátech zarostlé trávou, hlavně v okolí pevnosti Fort de Vaux. V blízkosti Verdunu se nachází několik obrovských hřbitovů. Na jednom z nich stojí vysoká socha ženy s tragickou tváří, která si klade prst na němá ústa. Na úpatí sochy je nápis: „Buďte tiše, hrdinové odpočívají“.

[skflanker_]

22.02.1975 = pred 45 rokmi vzlet lietadla T-8-1 = prototypu ruského podzvukového bojového lietadla Suchoj Su-25
https://sk.wikipedia.org/wiki/Suchoj_Su-25
https://www.valka.cz/Suchoj-Su-25-kod-N ... oot-t20789
https://ruslet.webnode.cz/technika/rusk ... ogfoot-a-/
https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A1%D1%83-25

[Aaron Goldstein]

24. února 1582 Papež Řehoř XIII. vyhlásil bulou "Inter gravissimas" reformu kalendáře.

Opožděnost kalendáře vůči rovnodennosti a slunovratu dělala římskokatolické církvi těžkou hlavu. Vždyť Velikonoční neděle, nejdůležitější liturgický svátek všech křesťanů, rozhodně nebyla první nedělí po prvním jarním úplňku. Tento nedostatek bylo třeba neprodleně odstranit. A tak 24. února 1582 vyhlásil papež Řehoř VIII. slavnostně bulu, která měla nahradit dosud platný juliánský kalendář novým, jenž vešel ve známost jako kalendář gregoriánský.

Diference juliánského kalendáře oproti tropickému roku nebyla zpočátku nijak patrná. V pozdním středověku ale nabyla odchylka výraznějších rozměrů. Ve druhé polovině 16. století už činila dokonce 9,8 dne! Příprava nového kalendáře, o níž se hovořilo od 14. století, získala na intenzitě. Přijatá reforma počítala s vynecháním rovných deseti dní, k němuž mělo dojít na podzim roku 1582. Po 4. říjnu tak rovnou následovalo 15. října.

Ne všechny země (zejména ty nekatolické) však přijaly nový kalendář ihned, a tak ještě několik staletí bylo datování dní v různých zemích posunuté. V Čechách se gregoriánský kalendář začal používat roku 1584, v německých zemích okolo přelomu 17. a 18. století, v Anglii roku 1752, v Bulharsku roku 1916, v SSSR roku 1918, v Řecku 1924, v Turecku 1927 a v Číně až roku 1949.

[Alchymista]

v Turecku 1927 a v Číně až roku 1949

Treba brať do úvahy, aké kalendáre používali dovtedy - v Turecku zrejme muslimský kalendár ("od úteku proroka"). A v Číne nejaký vlastný systém - podobne ako v Japonsku (Zero = "nula", námorná stíhačka vzor z roku nula, presnejšie z roku 2600 japonského imperiálneho kalendára).

[Alchymista]

Rusi si dnes pripomínajú významné narodeniny. Pred 275 rokmi sa narodil admirál Fjodor Fjodorovič Ušakov (* 24. február 1744 - † 14. október 1817).
Velil vo viacerých vojnách ruským eskadrám v Čiernom a Stredozemnom mori, dobyl grécky ostrov Korfu (má tam sochu ako osloboditeľ), vo viacerých bitkách porazil turkov i napoleonových francúzov, podieľal sa na oslobodení talianskych miest Ancona, Janov, Neapol a Rím spod francúzskej okupácie... Po návrate ho ale nečakala sláva... Kvôli britským intrigám na cárskom dvore Alexandra I. sa dostal do nemilosti a bol odsunutý do druhoradej pozície veliteľa Baltickej flotily. O niekoľko rokov na post rezignoval a odišiel do penzie.

Podľa Ušakova je pomenovaná planétka 3010 Ushakov. Ruská ortodoxná cirkev ho v roku 2000 svätorečila na svätého patróna ruského námorníctva. V roku 2005 ho patriarcha Alexej II. vyhlásil za patróna ruských strategických nukleárnych bombardérov.

[Aaron Goldstein]

26. února 1903 se narodil britský generálmajor Orde Charles Wingate DSO... Tvůrce speciálních vojenských jednotek

Narodil se ve městě Nainital ( Uttarákhand, Britská Indie )... V roce 1921 byl přijat do Královské vojenské akademie ve Woolwich, důstojnické školy Královského dělostřelectva... Na jeho kariéru měl velký vliv otcův "bratranec Rex", Sir Reginald Wingate , vysloužilý armádní generál, který byl generální guvernér Súdánu (1899 a 1916) a vysoký komisař Egypta (1917-1919). Ten mu také vštípil zájem o dění na středním východě a v Arabském světě...

Súdán
V dubnu 1928 byl na vlastní žádost převelen do Súdánských obranných síll a byl vyslán do Východního arabského sboru, které slouží v oblasti Roseires a Gallabat na hranicích Etiopie... Zde Súdánské obranné síly chytali obchodníky s otroky a pytláky, kteří obchodovali se slonovinou. Wingate změnil způsob pravidelného hlídkování a zakládání léček. V březnu 1930 byla udělena místní hodnost bimbashi ( major ) a bylo mu svěřeno velení nad 300 vojáky.

Na konci svého působení v Africe vedl Wingate krátkou výpravu do libyjské pouště, která měla nalézt ztracenou armádu Cambyses , uvedenou ve spisech Herodotus , a hledat ztracenou oázu Zerzura. Výprava byla podporována Královskou Zeměpisnou společností (závěry expedice byly publikovány v Královském geografickém časopisu v dubnu 1934) I když oázu nenašel, tak Wingate viděl expedici jako možnost otestovat si svou vytrvalost ve velmi drsném fyzickém prostředí a také své organizační a vůdčí schopnosti. Do Británie se vrátil v roce 1933.

Mandátní Palestina
V roce 1936 byl vyslán do britské mandátní Palestiny jako zpravodajský důstojník. Wingate na rozdíl od většiny svých kolegů měl kladný vztah k Židům a dokázal si získat jejich důvěru. Do Palestiny přišel v době, kdy Arabové ve zvýšené míře začali podnikat útoky na Židy a Brity. Wingate této skutečnosti chtěl čelit vytvořením malé, avšak elitní mobilní jednotky, která by podnikala protiútoky proti těmto skupinám. Své akce měly jednotky složené z britských velitelů a židovských bojovníků podnikat především v noci.

Wingatovy návrhy byly jeho nadřízenými po dlouhou dobu ignorovány - mezi britskými důstojníky panovala nechuť k oficiální spolupráci s Židy a k nekonvenčním způsobům vedení boje. Nakonec se mu podařilo přesvědčit velitele britských vojsk v Palestině Archibalda Wavella a začal s jednáními s Židovskou agenturou a Haganou, jejichž dosti skeptické představitele se mu podařilo pro tuto myšlenku získat. Nový britský velitel generál Haining mu v červnu 1938 udělil povolení k vytvoření Zvláštních nočních komand. Hlavní základnu si Wingate zřídil symbolicky v Ejn Harodu, v místě kde biblický židovský soudce Gideon sestavoval své vítězné vojsko.

Velitelské kádry oddílů byly jmenovány z řad Britů. Mužstvo se rekrutovalo z Hagany a Notrimu, respektive z Židovské obecní policie. Komanda vystužili i zkušení bojovníci z Foše, který byl jednotkou s podobným zaměřením. Zvláštní noční komanda byla ovšem oficiální jednotkou, zatímco Foš byl "jen" uskupením v rámci Hagany.

Zvláštní noční komanda především aktivně střežila ropovod z Kirkúku do Haify, když podnikala odvetné noční útoky vůči arabským skupinám sabotérů. Vedle toho se zaměřily i na útoky proti pohraničním vesnicím, ze kterých byly prováděny útoky proti britským cílům a židovským osadám.

Wingate a "jeho" zvláštní noční komanda ovlivnily vojenskou doktrínu Hagany a pozdějších IDF. Prvky jako přenesení boje na území nepřítele, využití mobilních přepadových oddílů, boj v noci, tajné operace či přítomnost velitele v čele útoku se staly platnou součástí budoucí bojové taktiky Hagany a IDF. V této souvislosti stojí za zmínku skutečnost, že těmito oddíly prošel například generál Moše Dajan, který pak zastával řadu velitelských funkcí v izraelské armádě, včetně funkce náčelníka generálního štábu či ministra obrany.

Nekonvenční způsob boje a zejména tvrdý postup vůči nepříteli, v této oblasti a v tomto času ne neobvyklý, vyvolával kritiku v řadách Britů a dokonce i Židů. Britové tyto oddíly ještě v roce 1938 rozpustily. Wingate byl zbaven všech velitelských funkcí v Palestině a přeložen zpět do Británie...

Etiopie
Po vypuknutí druhé světové války byl Wingate velitelem protiletadlové jednotky v Británii. Jeho přítel generál Sir Archibald Wavell, velitel Vrchního veliteltví Středního Východu v Káhiře ho však pozval do Súdánu k zahájení operace proti italským okupačním silám v Etiopii. Wingate pozvání přijal a po svém příjezdu začal formovat partyzánskou jednotku schopnou boje s mnohem silnějším nepřítelem. Císař Etiopie Haile Selassie projevil svůj souhlas a jedotka začala pracovat v únoru 1941. Byla nazvána speciální bojová skupina Gideon. Wingate byl dočasně povýšen na podplukovníka a stanul v jejím čele.

Jednotka útočila na italské opevněné body a zásobovací trasy. Bojová skupina Gideon v době, kdy byla nejpočetnější, se sestávala z 50 britských důstojníků a 20 poddůstojníků, 800 dobře vycvičených súdánských vojáků Pohraničního praporu a 800 jen částečně vycvičených etiopských bojovníků. Přitom při operacích v těžkém horském terénu vzala do zajetí 15 600 vojáků nepřítele a ukořistila množství válečného materiálu a zásob.

Po ukončení východoafrické kampaně byl 4. června 1941 Wingate zbaven velení, skupina Gideon rozpuštěna a jeho hodnost opět snížena na majora. Brzy poté, se nakazil malárií a byl poslán do Británie se zotavit.

Barma
Po svém uzdravení byl jako expert na nekonveční vedení války povolán generálem Wavellem, v roce 1942 do Barmy. Zde založil opět speciální jednotky schopné dlouhodobě působit v džungli. Tentokrát z řad Indů a Ghurků... Jednotka si dala název Chindité (Chindits) podle mytologického barmského lva Chinthe. generálem Wavellem byl povýšen do hodnosti plukovníka.

Základním prvkem boje byla taktika zvaná Stronghold. Jejím principem bylo vybudování opevněných základen a pevností v hloubi džungle, odkud vyráželi úderné skupiny Chinditů na přepady japonských základen, posádek a jednotek a blokování jejich zásobovacích linií. Po splnění svých úkolů se tam vždy vraceli k odpočinku, přípravě dalších akcí a k doplnění zásob. Odtud se také evakuovali ranění, protože zde byly přistávací dráhy. Jádrem jednotek Chinditů byl pochodový útvar, úkolové uskupení, které se skládalo z motostřelecké roty o čtyřech četách ( 250 mužů ), doplněné dělostřeleckou baterií s minomety a děly střední ráže, ženijní přepadový oddíl a průzkumná četa. Každý z praporů jednotek Chinditů, ve kterých bylo kromě anglických a skotských jednotek mnohdy zvučných jmen i hodně gurkhských útvarů, stavěl dvě takováto uskupení. Do výzbroje Chinditů patřily kromě standardních pušek, samopalů a kulometů Vickers také plamenomety a protitankové střely PIAT. Vojáci absolvovali kromě pěšího, respektive dělostřeleckého a ženijního výcviku také 20týdenní nácvik manévrového a záškodnického boje v džungli.

Dodnes panují mezi historiky dohady o efektivnosti nákladů vynaložených na vysazení, působení a zásobování Chinditů, protože řada méně pružně a takticky uvažujících vojenských teoretiků se domnívá, že by pro rozvrácení japonského týlu nebo zpomalení japonského postupu na Imphal a Kohimu stačilo nasazení řadových jednotek, nikoliv speciálních. Co se ale týče hodnocení dopadu operací Chinditů na akceschopnost japonských jednotek, nepochybují o nich ani sami Japonci, pro něž měla např. operace Thursday zcela katastrofální následky. Lze říci, že nebýt nasazení Chinditů, Japonci by s největší pravděpodobností výrazně zatopili mnohem silnějším britským a indickým jednotkám v Bengálsku.

Dne 24. března 1944 Wingate letěl k posouzení situace ve třech Chinditských základnách v Barmě. Při zpátečním letu z Imphal do Lalaghat, jejich letoun USAAF B-25H-1-Mitchell narazil u obce Bishnupur na zalesněný kopec a Wingate spolu s devíti dalšími pasažéry zahynul. Těla byla spálena k nepoznání bez možnosti jakékoliv identifikace a tak bylo všech deset obětí pohřbeno do společného hrobu na místě havárie.

V roce 1947 byly ostatky exhumovány a přeneseny do Imphal... V roce 1950 byly ostatky opět exhumovány a protože sedm z deseti obětí byly američané, tak byly ostatky přeneseny na Arlingtonský národní hřbitov.

01.jpg (20.19 KiB) Zobrazeno 8153 x

[Aaron Goldstein]

V dnešní době stojí obzvláště za připomínku... Protože nová totalita vzletně nazývaná "liberální demokracií" využije každé záminky k utažení šroubu a odkrojení dalšího kousku svobody...

27. února 1933 došlo k požáru Říšského sněmu

Požár byl nahlášen kolem 22 hodiny 27. února. Zlikvidován byl po zhruba 90 minutách a napáchal značné škody. Na místo po krátké době dorazili Hermann Göring a ze společné večeře Adolf Hitler, Joseph Goebbels a vicekancléř Franz von Papen. Göring požár pokládal za signál ke spuštění komunistického puče.

„Nyní žádné slitování. Každý komunistický funkcionář bude zastřelen,“ hřímal Hitler ještě u hořící budovy.

Do úsvitu bylo zatčeno na čtyři tisíce komunistů. Druhý den oficiální Pruská tisková služba oznámila: „Tento čin žhářství je nejnestvůrnějším teroristickým činem vykonaným bolševismem v Německu.“

A Hitler druhého dne prostřednictvím říšského prezidenta Hindenburga nechal vydat „nařízení na ochranu národa a státu“ – takzvaný Dekret o požáru Říšského sněmu. Toto opatření fakticky likvidovalo veškeré ústavní svobody Výmarské republiky. Záměr nacistů byl zřejmý: ještě před volbami do Říšského sněmu se tvrdě vypořádat se všemi skutečnými či potenciálními protivníky.

Dekret do odvolání pozastavil platnost sedmi článků německé ústavy, týkajících se osobní svobody, svobody projevu, svobody tisku, práva shromažďovacího a telefonního a poštovního tajemství. V dalších částech dekretu byly například převedeny některé pravomoci spolkových zemí na ústřední vládu a byly umožněny těžší tresty včetně trestu smrti za založení požáru veřejných budov.

Na základě dekretu docházelo záhy k zákazům především komunistických, ale i demokratických shromáždění, k zastavování vydávání novin a časopisů a několik tisíc osob bylo zatčeno (včetně předsedy Komunistické strany Německa Ernsta Thälmanna). Jiní komunističtí funkcionáři, jako například Wilhelm Pieck nebo Walter Ulbricht, unikli zatčení útěkem do exilu.

Nacisté se snažili přesvědčit domácí i světovou veřejnost, a mnozí z nich patrně i sami sebe, o tom, že za požárem Říšského sněmu skutečně bylo komunistické spiknutí, a že tedy jejich represivní kroky byly vlastně oprávněné. K tomu měl sloužit soudní proces. Před soudem stanul nejenom Marinus van der Lubbe, ale i čtyři další obvinění, jejichž usvědčení mělo potvrdit platnost spiklenecké teorie. Těmi dalšími obžalovanými byli jednak šéf komunistického poslaneckého klubu Ernst Torgler a tři bulharští komunisté, zatčení při raziích, jež následovaly krátce po požáru: Vasil Tanev, Blagoj Popov a Georgi Dimitrov.

Nacisté si monstrproces sami zkomplikovali právě tím, že se do něj snažili naroubovat bulharské komunisty, z nichž zvláště Georgi Dimitrov vynikl obratnou a samostatně vedenou obhajobou, kterou přivedl veřejně ke vzteku jako svědka vystupujícího Hermanna Göringa. Proces probíhal od 21. září do 7. října 1933 v Lipsku, potom se na pět týdnů přemístil do Berlína, aby opět pokračoval od 23. listopadu do 23. prosince v Lipsku. Účastnily se ho desítky zahraničních a německých zpravodajů, přičemž soudní líčení prvních dvou dnů přenášel rozhlas – ale pouze do Dimitrovova vystoupení z 23. září. Existuje ovšem těsnopisný protokol celého procesu. Německé soudnictví si tehdy ještě uchovávalo zbytky nezávislosti. O čemž svědčí i výsledek přelíčení.

Odsouzen byl pouze Van der Lubbe. Torgler byl po ukončení procesu okamžitě zadržen gestapem do tzv. ochranné vazby, zatímco tři Bulhaři byli vykázáni do Sovětského svazu, kde je přivítali jako hrdiny.

Přes opětovná tvrzení van der Lubbeho, že byl jediným pachatelem, dospěli soudní znalci k jinému stanovisku. Požární a chemičtí odborníci jednomyslně tvrdili, že požár takových rozměrů mohl být založen jen spoluprací několika pachatelů. Expertízy obdržel v červnu 1933 Hitler se zvláštní poznámkou, že „existoval promyšlený a připravený plán“. Soud přijal dodatečnou domněnku o pomahačích a mužích v pozadí, ale poněvadž k tomu nenalezl žádné konkrétní důkazy (a „bulharská stopa“ naprosto selhala), bylo předběžné soudní šetření a nakonec i přelíčení před říšským soudem zahaleno atmosférou ideologické podjatosti, domněnek a falešných tvrzení, jež měly k opravdovému hledání pravdy hodně daleko.

Marinus van der Lubbe byl odsouzen k trestu smrti a po formálních žádostech o zmírnění trestu byl v lednu 1934 popraven. Navzdory tomu, že německé zákony platné v době spáchání činu neumožňovaly žhářství potrestat smrtí. Původní rozsudek smrti vůči van der Lubbemu změnil v roce 1967 západoberlínský zemský soud na osm let vězení – i z toho důvodu, že v době spáchání činu bylo za žhářství maximálně osm let. I když to už nemělo žádný praktický význam, bratr odsouzeného Jan van der Lubbe dále bojoval o to, aby byl Marinus zcela zproštěn viny.

V lednu 2008 nakonec německá justice rozsudek zrušila, a to na základě zákona z roku 1998, podle něhož se mohou zpětně zrušit některé verdikty nacistických soudů z let 1933–1945, neboť nástup nacismu znamenal popření principů právního státu, a nacistické rozsudky jsou tak ze své podstaty nespravedlivé.

Dohady o požáru Říšského sněmu nikdy neutichly. Po roce 1945 převládl i v Německu názor o pachatelství národních socialistů. Tím spíše, když několik obžalovaných nacistů v norimberském procesu dosvědčilo, že spiknutí zcela určitě zosnoval Göring (avšak ten to i v Norimberku popíral).

Dnes se historici shodují v názoru, že v přísně právním smyslu nelze dokázat, že van der Lubbe byl jediným pachatelem, ale ani domněnku opačnou, neboť v současné době neexistuje argument, jenž by tezi o van der Lubbem jako jediném pachateli beze zbytku vyvrátil. Ať již však Říšský sněm zapálil kdokoli, není pochyb, že nacistům na cestě k neomezené diktatuře výrazně pomohl. Mohli legálně rozpoutat vlnu obludného teroru a demagogie, která dotvořila nacistické Německo.

01.jpg (34.3 KiB) Zobrazeno 8012 x

[skflanker_]

29.02.2000 = pred 20-timi rokmi vzlet prototypu ruského stíhacieho lietadla MiG s firemným označením MiG 1.44
https://ruslet.webnode.cz/technika/rusk ... flatpack-/
https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%9C%D0%B8%D0%93_1.44
http://www.military.cz/russia/air/mig/Mig-39/mig-39.htm
https://en.wikipedia.org/wiki/Mikoyan_Project_1.44

[petrp]

My, národ Československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa, zavésti spravedlivé řády v republice, zajistiti pokojný rozvoj domoviny československé, prospěti obecnému blahu všech občanů tohoto státu a zabezpečiti požehnání svobody příštím pokolením, přijali jsme ve svém Národním shromáždění dne 29. února 1920 Ústavu pro Československou republiku, jejíž znění následuje.
Přitom my, národ Československý, prohlašujeme, že chceme usilovati, aby tato ústava i všechny zákony naší země prováděny byly v duchu našich dějin stejně jako v duchu moderních zásad, obsažených v hesle sebeurčení; neboť chceme se přičleniti do společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický a pokrokový.

Ústavní listina Československé republiky byla ústavou první československé republiky. Přijalo ji Národní shromáždění československé dne 29. února 1920

[Aaron Goldstein]

1. března 1896 proběhla Bitva u Adwy (Bitva u Aduy)

Bitva u Adwy, která je známa též jako Bitva u Aduy (podle italského názvu místa konání) byla bitvou, kterou vyvrcholila První Italsko - Etiopská válka.

Na sklonku 19. století byla většina afrického území pod nadvládou koloniálních mocností. Ne však Etiopské Císařství, známé též jako Habeš. To se nacházelo na území dnešní Etiopie a Erifreje na Somálském poloostrově, kterému se také říká Africký roh. O toto císařství se velmi zajímali Italové. Zprvu vystupovala Itálie vůči Habeši jako spojenec a pomáhala s rozvojem. Rozkol přišel s podepsáním tzv. Wuchalské dohody. Dohoda byla sepsána ve dvou jazykových verzích. A zatímco v Italské verzi se uvádělo, že se Etiopské císařství stává italským protektorátem, tak v Amharské verzi tato pasáž chyběla. Obsahovou odlišnost obou verzí později Itálie vehementně popírala.

V roce 1893 prohlásil Etiopský císař Menelik II Wuchalskou dohodu za neplatnou. Itálie odpověděla vojenskou agresí. Po několika větších, či menších bitvách se dostala Italská armáda v roce 1895 do Tigrayské provincie, kde zaujala své postavení. Po čase dorazila i armáda Etiopie. Navzdory oblíbené rétorice o bosých Habešanech byla Etiopská armáda celkem moderně vyzbrojená. A obě strany čekaly na krok protivníka.

Počátkem roku 1896 začaly docházet armádám zásoby. Italský velitel Oreste Baratieri byl přesvědčen, že jakmile klesnou zásoby Etiopské armády pod únosnou mez, tak se armáda začne rozpadat a bojovníci se začnou rozcházet domů. K jeho smůle ale Italská vláda trvala na útoku. Baratieri se snažil útok Italů pozdržet, ale nakonec 29. února vyhlásil, že že příštího dne ráno v 09:00 zaútočí.

Na Italské straně bylo v době útoku asi 14 500 mužů a dalších 3000 bylo v týlu jako zabezpečení zásobování a komunikace. Odhady o síle Etiopské strany se rozcházejí od 73 000 až po 110 000 mužů. V každém případě měla Etiopie převahu, a to minimálně pětinásobnou.

V noci Italové utvořili tři sloupce, které se měly navzájem krýt palbou a postupovali vpřed. Vlivem špatných map se však sloupce od sebe vzdálily až na vzdálenost několika mil.

Etiopský císař si byl vědom nebezpečí, které plynulo z vyčerpání zásob a byl rozhodnut 2. března tábor opustit a stáhnout se. Ovšem 1. března ráno ho zvěd informoval, že Italové postupují. Císař svou armádu rozdělil na tři skupiny a rozmístil je na okolní svahy a návrší. Jednotky tak měly výborný přehled o postupujících italských silách.

První potyčka vypukla u Kidane Meret, kde měl císař dislokované dělostřelectvo. Jednalo se o děla převážně ruské výroby. Italská formace se držela více než dvě hodiny proti obrovské přesile, ale nakonec Habešané zajmuli jejího velitele a formace se rozprchla.

Jednotliví vojáci se snažili dostat k druhé italské formaci, které velel generál Arimondi. Tato formace už tři hodiny odolávala opakovaným útokům Etiopské armády. Císař nakonec vyslal do boje svou zálohu. 25 000 mužů, odpočinutých a nabuzených, italskou formaci doslova smetla.

Třetí italská formace, která zůstala oddělená od zbytku armády, začala za soustavného boje ustupovat. Při svém ústupu se dostala do úzkého údolí, kde byla zdecimována etiopskou jízdou. Pozdě večer už jednotliví italští vojáci prchali z bojiště. Císař dosáhl vítězství, i když ztráty byly vyrovnané.

Na italské straně padlo cca 7 000 vojáků, dalších 1 500 jich bylo raněno a přibližně 3000 padlo do zajetí. Na Habešské straně padlo okolo 6 000 mužů a kolem 8 000 jich bylo raněno.

Italské jednotky byly buď zcela zničené a nebo rozehnané. V Itálii propukly velké protesty a demonstrace proti dalším akcím Itálie v Africe. Císař nevyužil situace a nepronásledoval zbytky Italské armády za hranice, protože nechtěl vstupovat na cizí území. Stačilo mu, že zajistil nezávislost svého státu.

V přímé reakci na porážku Italské armády byla podepsána "Úmluva z Adis Abeby", která rušila v plném znění Wuchalskou Dohodu a uznávala Etiopské císařství jako nezávislý stát.

[skflanker_]

Slúžim Rusku. Vysielané 01.03.2020 ...

01.03.2000 - pred 20-timi rokmi v II. Čečenskej vojne boj o kótu 776 = 6. rota, 90 ruských výsadkárov vs. 2500 teroristov
https://www.armadnymagazin.sk/2019/06/0 ... -kote-776/
https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%91%D0 ... %D1%8B_776
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_for_Height_776

[kenavf]

.. boj o kótu 776..

Len tak pre informáciu, u týchto pojmov to znamená že sa jedná o kopec s nadmorskou výškou uvedenou v mape 776 metrov nad morom?