Cena listopadové dodávky megawatthodiny plynu na nizozemské burze TTF vylétla z dubnových zhruba dvaceti dolarů na začátku října na více než sto dolarů. Nyní se cena korigovala, obchodníci ale očekávají, že plyn bude v růstu dále následovat elektřinu. Pokud by se tak stalo, některé rodiny by své účty za energie prostě už nezaplatily. Vládní zmocněnec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška vysvětluje, co je to energetická chudoba.
Ceny plynu rostou v Evropě i celém světě. Je ho přitom dost. Podle zvláštního velvyslance České republiky pro otázky energetické bezpečnosti Václava Bartušky je předčasné propadat panice, nakupovat si tlusté svetry a instalovat v panelácích krbová kamna. Zaprvé za nás kupodivu nejspíš část nákladů spojených se zdražováním energetických surovin někdo zaplatí, za druhé nevíme, jak tuhá nás čeká zima.
Jak významný vliv má na spotřebu energií počasí?
V Česku každý stupeň pod nulou znamená zvýšení denní spotřeby v řádu milionů kubíků plynu. Musí se zkrátka topit víc. V běžném roce se u nás spotřebuje okolo sedmi miliard kubíků plynu. Zhruba polovina jde na chemickou výrobu, primárně hnojiv. Druhá polovina pak představuje spotřebu domácností.
Pokud bude zima tuhá a dodávky nedostatečné, má stát nějaký plán, jak se v takovém případě bude plyn rozdělovat mezi domácnosti a průmysl? Kdo bude mít prioritu?
Každá země má stanovené postupy pro nouzový režim. Domácnosti jsou vždy na posledním místě z hlediska toho, co se vypíná.
Jak významné bude podle vás případné zdražení plynu pro koncové spotřebitele?
Na to nejsem schopný odpovědět.
Tak jinak. Rostou ceny elektřiny. Souvisí to se zdražováním plynu?
V českém případě ne. Elektřina se tu vyrábí z plynu jen v jedné lokalitě. Přes 50 procent elektřiny se v Česku vyrábí z uhlí, zbytek z jádra a obnovitelných zdrojů. V tuto chvíli bychom měli řešit, čím uhlí nahradíme. Uhelné elektrárny u nás skončí podle mě už koncem tohoto desetiletí. A to kvůli tlaku bank, které postupně přestávají uhelné projekty úvěrovat.
A uhlí nahradí plyn?
Já bych se přimlouval za to, aby uhlí nahradilo jádro. Můžeme také dovážet elektřinu ze zahraničí nebo přistoupit k úsporám ve spotřebě. Což se může dít podle následujícího scénáře: Asi žádný politik to nebude chtít říct nahlas, ale pokud zůstanou ceny energií vysoké, část českého průmyslu to zkrátka zabije. Jeho velkou část tvoří subdodávky zboží do Německa a dalších západních zemí, což je výroba s vysokou energetickou náročností. Pokud cena energií stoupne třeba o 30 až 40 procent, může to být pro řadu českých průmyslových podniků likvidační. A tím pak spotřeba elektřiny klesne.
Šéfka Evropské centrální banky Christine Lagardeová před pár dny řekla, že vysoké ceny energií mohou Evropany sužovat i několik let a i nadále budou významným faktorem rostoucí inflace. Evropská komise sama přiznává, že příklon k ekologičtějším zdrojům bude nákladný. K tomu ale dodává, že by na „zelenou transformaci“ neměly doplácet nejohroženější skupiny Evropanů. Jak to tedy bude?
Politici to zatím nedělají, ale musíme říct nahlas, že transformace energetiky v Evropě bude velmi nákladná. Zároveň si ale musíme uvědomit, že Česko je nesmírně bohatá země. Víte, kolik třeba dáváme ročně na podporu obnovitelných zdrojů, které tvoří jednotky procent výroby elektřiny? Pětačtyřicet miliard korun. Víme o tom? To je přitom podobný výdaj jako na obranu.
V každém případě se teď objevuje téma energetické chudoby. Je možné, že najednou tu budou rodiny, které nebudou mít na elektřinu nebo na plyn.
Takže si mám jít včas koupit tlustý svetr a pléd, ve kterém přečkám letošní zimu? Protože jako běžný český spotřebitel jsem nervózní nejen ze zpráv o blížícím se cenovém cunami, ale i z poněkud poplašných zpráv o tom, že je letos málo plynu v evropských zásobnících, že Rusové dodávají méně, než slíbili, že Ukrajina zavře plynovody, protože je s Ruskem vlastně ve válečném stavu…
My v Evropské unii si stále ještě neuvědomujeme, že v roce 2007 jsme zemím, které vyvážejí ropu a zemní plyn, de facto vyhlásili válku. Protože jsme tehdy jasně definovali svůj základní cíl – zbavit se fosilních paliv, ropy a zemního plynu. Na světě jsou ale desítky zemí, které žijí z vývozu těchto surovin. Asi třicítka zemí je na tom životně závislá. Od Ruska přes Saúdskou Arábii, Venezuelu, Nigérii…
Tyto země naši ambici opustit fosilní paliva dlouho vnímaly s jistou rezervou. Spíše se tomu smály. Ale loňský, covidový rok ukázal, že stačí pokles poptávky o jednotky procent, a cena ropy a plynu se zhroutí. To přesně se stalo.
Během ledna a hlavně února se v Číně začaly projevovat důsledky pandemie a země omezila poptávku po ropě. Ta poklesla o necelé jedno procento. Přesto se stalo toto: 9. března 2020 došlo k největšímu jednodennímu poklesu ceny na ropu v dějinách. Spadla o 30 procent.
Nepatrný pokles poptávky může mít tak zásadní důsledky?
Ano. Masivní pokles poptávky po ropě teprve následoval. Na přelomu března a dubna se zájem o ropu propadl o 35 procent v globálním měřítku. Protože například jen letecká doprava se snížila o 98 procent. A 20. dubna 2020 se poprvé v historii ropa prodávala za zápornou cenu: minus 40 dolarů za barel. Byla to unikátní situace, došlo k ní pouze v jednom místě v Oklahomě a při jednom typu kontraktů. Ale i při té unikátnosti to byl moment zásadní. Jako když jdete ke klenotníkovi, koupíte si náhrdelník a on vám k němu přidá ještě půl milionu.
Globálně se ceny ropy a plynu propadly na nejnižší hodnoty za velmi dlouhou dobu. Například v Evropě byla v létě 2020 ropa najednou nejlevnější v historii. A plyn byl levnější než v USA.
Co tomu říkali exportéři energetických surovin?
Loňský rok byl pro ně obrovským šokem. Najednou pochopili, že musejí rychle začít něco dělat.
Co?
Domnívám se, že se nám teď snaží ukázat, že naše myšlenka opustit ropu a plyn jako zdroj energie je špatná. To ale není záležitost jen Ruska, nýbrž všech těch třiceti až čtyřiceti zemí, které budou bez ropy a plynu „na huntě“. Takový Ázerbájdžán má 90 procent příjmů z ropy a plynu, Alžírsko 98 procent, Rusko „jen“ 75 procent. Tyto země by bez příjmů z exportu energetických surovin neměly z čeho žít.
Když Evropa v roce 2007 prohlásila „Chceme se obejít bez vás“, byla to pro ně smrtelná kletba. Nejdřív to brali to jako takovou fanfarónskou myšlenku, že jednou, za dlouho… Ale teď zjistily, že se to opravdu může stát.
To, co se nyní děje s cenami, je jen začátek. Začátek jakési odezvy exportérů ropy a plynu na naše „zelené snažení“. Chtějí nám ukázat, že myšlenka zelené Evropy je scestná.
A je?
Evropa se shodla na tom, že opustí fosilní paliva. Ve shodě jsou ekologové, ekonomové i bezpečnostní komunita. Když byl v roce 2014 představen projekt „energetické unie“, byl v něm uveden jeden důležitý údaj – 400 miliard eur. To je částka, kterou EU ročně vydá na dovoz ropy a plynu. Po odchodu Velké Británie z EU je to kolem 300 miliard.
Nahradit tento objem importu domácí produkcí, ať už to bude řepka olejná, kterou tak nemáte rádi, či cokoli jiného, je zatím krajně obtížné. Pokud vymyslíte, jak ropu a plyn vyměnit za obnovitelné zdroje, bude to skvělé. Protože pak nebudeme posílat naše peníze Moskvě a Rijádu.
Vy osobně také podporujete, abychom urychleně přestali financovat tyto režimy a začali se zahřívat něčím jiným?
Západ si dlouhá desetiletí platil své nepřátele. Opustit tuto závislost je dobře. Nepůjde to za jeden týden, za jeden rok ani během jediného desetiletí. Ale je to rozumný směr.
Jenže je tady věc, kterou v Bruselu neradi slyší. Když to říkám já, dívají se na mne jako na trochu „divokého“ muže z východu: zbavme se závislosti na ropných a plynařských velmocích, které od nás ročně dostávají stovky miliard eur. Přestaňme je posílat do jejich rozpočtů. A co se pak stane?
Nemohlo by nám to být vlastně jedno?
Podívejte se na mapu. V sousedství Číny je stát, který je zcela závislý na exportu energetických surovin, jen jeden. Brunej. Malinkatý stát. Na americkém kontinentu je to Venezuela a Kolumbie. To Američané zvládnou. Jenže v našem sousedství to vypadá jinak. Máme tady celý postsovětský prostor v čele s Ruskem. Pak Ázerbájdžán. Kazachstán. Celý Perský záliv. A severní Afrika – Alžírsko a Lybie. Proto už dlouho nahlas říkám: zelený program, opuštění ropy a plynu také znamená mít na následnou situaci dobře připravenou armádu. Musíme se přece připravit na to, že tímto krokem zbankrotujeme země kolem nás.
Dovedeme je do stavu, kdy by nám mohly být nebezpečné?
Žádná země v dějinách nevydržela pokles životní úrovně svého obyvatelstva o desítky procent. Pokud Alžírsku sebereme 98 procent příjmů, co se stane?
Těžko si dokážu představit Alžírsko, jak na nás táhne se svou armádou… Zato Rusy v Pobaltí si představit umím.
Ale tady jde o něco jiného. V Alžírsku žije 35 milionů lidí. A ti se klidně v případě náhlého zchudnutí mohou vydat za svými příbuznými do Španělska a do Francie. A pokud chceme postupovat v Evropě společně a chceme, aby nám naši evropští partneři naslouchali, musíme i my vnímat jejich obavu z Lybie, jež se rozpadla, a Alžírska, které bez ropy a plynu může dopadnout stejně. Musíme chápat i obavy z toho, co se stane v Perském zálivu. Samozřejmě že Rusko, Ázerbájdžán i Kazachstán mají před sebou podobnou neveselou vizi.
Musíme si jen uvědomit, že přechod na zelenou ekonomiku nebude jednoduchý pro nikoho, ani pro nás ne. Ale je to správný vývoj. I když výsledkem bude minimálně v prvním období zdražení energií. I pro naše občany.
Což se začíná odehrávat už dnes?
To, co vidíme nyní, není ještě nic.
Zatím růst cen nezasáhl příliš konečného spotřebitele. Kdy to můžeme čekat?
Jsme v mimořádně zlomovém okamžiku. Evropští plynaři, němečtí, francouzští i čeští, se zoufale snaží, aby plyn nebyl politickým tématem. Jejich bytostným zájmem je, aby po mně v Deníku N nechtěli komentovat situaci s plynem na trhu. Oni nechtějí, aby se lidé bavili o cenách plynu.
Z minulosti mají zkušenost, že jak se o plynu moc mluví, je to vždycky průšvih. Sedím ve správní radě evropského regulátora a vím, že dokud budou evropští plynaři moci, velkou část nákladů ponesou sami. Radši omezí své vlastní zisky, než aby z plynu bylo politické téma.
Přesto si zkusme představit, že se z plynu stane například v Německu velké politické téma….
… tak to bude smrt plynu. Alespoň v Německu.
Blíží se terminální stadium plynu?
Plynaři vědí, že v okamžiku, kdy skončí v Evropě uhlí, a ta doba je v dohlednu, jsou na řadě oni. Zemní plyn je další, s kým se rozloučíme. Čím později se tak stane, tím lépe pro plynaře.
Představa, že tuto nebo následující zimu ceny vyletí vzhůru a obyvatelé Frankfurtu, Paříže a Prahy budou mrznout, je pro plynaře strašná. Protože v takovou chvíli vlády těchto zemí udělají vše pro to, aby plyn z našich domácností zmizel co nejrychleji.
Ve chvíli, kdy dojde teplo, lidé ztratí důvěru k dodavatelům energií. Plynová krize v roce 2009 Rusko strašně poškodila. Přišlo o miliardy dolarů. Evropa se po této zkušenosti mnohem více propojila, především severozápadní část kontinentu, kam patříme i my.
A Rusové díky tomu prodělali kalhoty. Ekonomicky to pro ně byla katastrofa. Stejně jako pro plynárenské firmy, které přišly o obrovskou část svých marží. Takže pokud se i následující zimu odehraje nějaká byť menší krize, je to pro evropské plynaře špatně. Proto se vehementně snaží, aby zvyšování cen za surovinu převzali na svá bedra a zvýšené náklady nepřešly na občany.
Snažit se mohou, ale na stejné úrovni nejspíš ceny neudrží. Někteří dodavatelé už zdražují…
Ceny se zvedat budou. Ale dodavatelé také budou hledat plyn jinde, od jiných dodavatelů. Při dnešních cenách přes 1100 dolarů za tisíc kubíků je pro nás i americký zkapalněný zemní plyn levný. A plynu ve světě je dost.
Takže ostrouhá Rusko?
Může se to stát. Může poklesnout jeho role jako dodavatele.
Mapa plynovodů v Evropě se zvýrazněným nejnovějším, nedávno dokončeným plynovodem Nord Stream 2. Zdroj: Deník N
Říkáte, že plynu je ve světě dost. Čím je tedy způsoben nedostatek v evropských zásobnících plynu, který je nyní označován za jeden z důvodů rostoucí ceny?
To teď EU důkladně šetří. A zatím se zdá, že si dodavatelé, třeba nějaká velká ruská firma…
Gazprom například…
… si pronajal zásobníky v celé Evropě a nenaplnil je. Nechtěl bych to tvrdit jako fakt, protože teď probíhá šetření celé věci. Chceme vědět, co se odehrálo. A pak přistoupíme k nějakým krokům. Třeba ke změně legislativy. Když se ukáže, že někdo si pronajal zásobníky a nenaplnil je, taky je možné mu je sebrat. Musíme ale zjistit, zda a jak různí aktéři zneužívají svého postavení na trhu.
Netrestají nás exportéři nenaplněnými zásobníky a vysokými cenami za naši snahu zbavit se fosilních paliv?
Myslím, že jde o něco ještě většího. V roce 2020 exportérům ropy a plynu na celém světě došlo, že pokles poptávky o jednotky procent pro ně znamená ztráty v desítkách procent. A že to, co se odehrává v Evropě a po zvolení Joea Bidena i v USA, je myšleno vážně. A že na to Evropa a USA mají peníze. To všechno dohromady je pro vývozce ropy a plynu smrtící.
Ještě před dvěma lety byla vize světa bez ropy a plynu taková mlhavá – jednoho dne se to asi stane, ale nikdo neví kdy. Ale teď se ukazuje, že i malý pokles poptávky vyvolá velké věci. Velká část exportérů ropy a plynu se teď snaží všemožně zelený proces zbrzdit. Zkoušejí nám to rozmluvit.
Toto je vize. Ale před námi je zima. A Gazprom avizoval, že dodá do Evropy asi 183 miliard kubíků plynu, což je jen drobný nárůst ve srovnání s loňskem, kdy byl na kontinentu vyhlášen lockdown. Pokud bude zima tuhá, co se stane?
Nejsme omezeni na jediného dodavatele. Gazprom není náš jediný partner. 99 procent plynu k nám teče z Německa. Evropský trh je zásobován z různých částí světa. Ano, i z Ruska.
Já bych pro Českou republiku chtěl stejnou energetickou bezpečnost, jako má Bavorsko. To také nemá přístavy ani rafinerie, ale má slušnou cenu. Máme stejné ceny jako Němci a to je maximum možného, protože my sami si s Rusy nic lepšího nevyjednáme.
Podle mě je teď zásadní všem partnerům velmi otevřeně vysvětlit, že pokud směřují k nějakému vyhrocení vztahů, musí počítat s tím, že to bude oboustranné. Jsem přesvědčený o tom, že pokud bude tohle pro evropské spotřebitele zlá zima, pak budou další zimy velmi zlé pro evropské dodavatele plynu. Protože evropské státy pak přistoupí buď k nějaké nové regulaci, nebo i vyvlastnění plynových zásobníků.
Pokud by to v Moskvě nepochopili a Rusko v zimě nedodalo dostatek plynu, mohou evropští odběratelé operativně na evropské plynové burze TTF v Amsterdamu nakoupit plyn od těžařů z jiných částí světa?
Ano, to je možné. Nebylo by to okamžitě, většina takových obchodů se řeší prostřednictvím futures kontraktů, kdy se plyn objedná třeba na příštích šest měsíců od této chvíle. Ale vždy je to otázka ceny. Je běžné, že třeba východní Asie ve chvíli, kdy se dostane do problémů, přeplatí Evropu. Takže se najednou tanker, který míří z Kataru do Evropy, otočí a pluje místo toho do Japonska.
Každopádně pokud bude plynu z Ruska málo, budeme si muset připlatit…
Jsme velmi bohatý kontinent a pořád ještě největší plynový trh na světě. Pokud nebudeme schopní využít svou sílu a bohatství, abychom se tuto zimu ohřáli, nezvládáme základní úkoly, které mají naše státy plnit.
Směřujeme ke zlé zimě?
To uvidíme. Je moc brzy. Je důležité teď být zcela upřímní k našim dodavatelům a říkat jim, že jsme schopní jednat tvrdě. Evropa je pro Gazprom hlavním trhem, 80 až 90 procent jeho příjmů pochází z něj.
Pobaltí jako vzor?
Pobaltí si vybudovalo LNG infrastrukturu a postavilo se ruskému plynovému diktátu pomocí dováženého zkapalněného plynu. Není toto vhodná cesta k české energetické bezpečnosti?
Mezi Polskem a Litvou neexistuje fyzické propojení plynovodem. LNG terminál Independence v litevské Klaipedě může zásobovat zbytek Pobaltí, ale sem se surovina zkrátka fyzicky nedostane. Pro nás by byl zajímavější LNG terminál v polském Svinoústí (Świnoujście). Naprosto nejzásadnější je ale české napojení na plynovody v západní Evropě – pět napojení na Sasko a jedno na Bavorsko. Naše napojení na Německo, Francii či Benelux je pro nás zdaleka nejvýhodnější.
Je strategie dodávek plynu tématem, na kterém se dokáže celá EU shodnout?
Nikdo v Evropě nechce, aby se z plynu stalo problematické téma. Všechny vlády chtějí, aby ho bylo dost a byl cenově dostupný.
Já jsem byl v roce 2009 fyzicky u toho, když Mirek Topolánek coby premiér předsednické země Rady EU jednal s ruským prezidentem Putinem, ukrajinským prezidentem Juščenkem a do toho si volal s německou kancléřkou Merkelovou a francouzským prezidentem Sarkozym. Najednou otázku plynu řešily všechny špičky unijních států společně. Pokud se něco podobného stane tuto zimu, výsledkem nepochybně bude shoda na změně evropských pravidel. Pokud si dodavatelé plynu přejí konfrontaci, budou ji mít.
Mluvíte o shodě EU. Ale například Maďaři si myslí, že je výhodnější jednat s Rusy o dodávkách plynu separátně.
Je to projev základního politického předělu, který se nachází kousek za naší hranicí. Česko a země na západ od nás věří, že nejlepší cenu a bezpečnost v dodávkách plynu zaručí společný evropský trh. Bulhaři, Maďaři nebo Slováci podobně jako Srbové či Moldavané jsou naopak přesvědčeni, že si sami dokážou s Moskvou dojednat nějaké lepší podmínky, než je toho schopná EU. Budiž jim v tom přáno.
Tenhle plynový separatismus podle vás není na škodu?
To není separatismus. To je věc každého státu, jak se k tomu postaví. My spolu se západní Evropou jsme přesvědčení, že pro zákazníky jsou lepší ceny stanovené na velkém evropském trhu. Pokud to demokraticky zvolení představitelé dalších evropských zemí vidí jinak, je to jejich volba.
Ukrajinští a ruští oligarchové ve válce nejsou
Rusko nedávno oznámilo, že končí s dodávkami plynu přes Ukrajinu do Maďarska. A uzavřelo s Maďary separátní dohodu – surovinu jim pošlou mimo ukrajinské území. Je to trestání Kyjeva? Součást války, kterou Rusko s Ukrajinou vede?
Rusku musí dávat komerční smysl obejít Ukrajinu. A dává. Nám to může být jedno.
Pokud nepokládáme Ukrajinu za spojence a nesnažíme se ji bránit před Ruskem…
Evropa se musí naučit bránit tvrdě, nejen slovně, především své zájmy.
A Ukrajina do té „naší“ Evropy nepatří?
Takže máme podle vás uzavřít ropovod Ingolstadt, abychom Ukrajinu udrželi jako tranzitní zemi? I když pro naše rafinerie je výhodnější brát plyn odtud než přes Ukrajinu… To nelze. Základ naší energetické bezpečnosti je diverzifikace. Dodavatelů i přepravních cest.
Je ale poté, co jsme na Rusko uvalili sankce a Ukrajinu prohlásili za svého spojence, ospravedlnitelné ignorovat jejich zájmy? Rusko přece evidentně používá plyn jako součást své agresivní zahraniční politiky…
Takže otevřeně. Ukrajin je několik. Jedna Ukrajina bojuje s Ruskem na východě, jedna Ukrajina přišla o Krym. A pak je taky Ukrajina oligarchů, která s Rusy čile obchoduje. Velká část ukrajinských oligarchů zbohatla díky obchodování s Ruskem ropou a plynem.
Je tu jedna zajímavá věc. Dodnes není plyn, který vstupuje na ukrajinské území z Ruska, přesně měřen. Neznáme jeho objem. Ukrajina letos slavila mohutnou vojenskou přehlídkou třicet let své nezávislosti. Ovšem dodnes nepostavili měřiče plynu na rusko-ukrajinské hranici. Jak je to možné?
Vždyť kdekoliv v Evropě na hranicích mezi zeměmi jsou měřiče plynu. Na česko-německé hranici se zapisují hodnoty, kalibrují se měřáky… Ale mezi Ukrajinou a Ruskem? Nic. Rusko říká: já jsem Kyjevu dodalo osmnáct miliard kubíků plynu. Jenže ve skutečnosti proteklo přes hranici třeba třicet miliard. A Kyjev tvrdí, že jen deset. Jak zjistit, kdo má pravdu? Nijak, protože ty obchody probíhaly na základě „my se spolu přece nějak dohodneme…“. Sejdeme se třeba v Courchevelu nebo na Bahamách nebo v Londýně a tam to domluvíme. Toto je způsob obchodování, který zrodil první obrovskou rodinu ruských a ukrajinských oligarchů.
Chcete říct, že na hranici Ruska a Ukrajiny existuje obrovské „korupční pásmo“?
Od počátku na hranicích probíhalo obrovské okrádání ruského a ukrajinského státu skrze dodávky plynu. Nakonec je to i důvod, proč se premiérem Ruské federace stal bývalý ministr plynového průmyslu.
EU nějak tlačila na Ukrajinu, aby se měřiče na hranicích zavedly?
My jsme jim několikrát dokonce zaplatili, aby měřiče instalovali. Ale do dnešního dne tam pořád nejsou.
Chcete říct, že ty peníze…
Zkrátka vedle Ukrajiny, která bojuje na východě, je tu bohužel i Ukrajina, která rozhodně není podobná Evropské unii. Když se budete bavit s evropskými plynaři, pro spoustu z nich je důvěryhodnější Gazprom než ukrajinský Naftogaz. Při jejich zkušenostech se jim asi nelze divit.
Byl jsem u jednání o řešení plynové krize v roce 2009. Je leden, jsme v Kyjevě a ukrajinský prezident Juščenko říká: Rusové nám neposlali žádný plyn. A sedíme v Moskvě a Putin tvrdí, že plyn normálně na Ukrajinu posílá. Nevíte, kde je pravda. Proto EU začala požadovat, aby předávací místo ruského plynu bylo až za unijní hranicí, a ne na hranici mezi Ukrajinou a Ruskem, kde nejsou měřiče.
Nikdo z nás v EU nebude bojovat za tranzit s Ukrajinou, pokud Ukrajinci nesplní základní úkoly. A mezi ty se řadí instalace měřičů na hranicích s Ruskem.
Koho čeká energetická chudoba
Čím doma topíte vy?
Máme dálkové vytápění.
Co byste dělal, kdybyste si zrovna stavěl domek a rozhodoval se, čím v něm budete topit?
Jestli před něčím varuju už mnoho let, tak je to před rozdělením země na ty, kteří jsou energeticky v pohodě, a ty ostatní. Nové technologie v oblasti obnovitelných zdrojů umožňují lidem, kteří mají domek někde na venkově, aby byli po většinu času energeticky soběstační. Na střeše mají solární panely na výrobu elektřiny, solární kolektory na ohřev vody, geotermální vytápění a pro všechny případy třeba ještě kotel pro chladné zimní dny.
Tohle může udělat zhruba 4,4 milionu obyvatel této země, kteří žijí v malých městech a na vesnicích. Zhruba 6,3 milionu lidí ovšem žije ve velkých domech na sídlištích a v nájemních bytech. Ti takovou možnost nemají.
Co s tím?
Pokud tohle nebudeme řešit jako stát, lidé se zaopatří sami. Domky ale mají primárně bohatší lidé a v bytech na sídlištích zase žijí primárně chudší obyvatelé. Takže se klidně mohou rozevřít nůžky mezi těmi, kteří budou mít energii a kteří ji mít nebudou.
Často se na různých výstavách po republice setkávám s tím, že nějaká firma nabízí komplexní řešení energií pro rodinný dům. Oblíbená věta je „za pouhých 400 tisíc korun můžete být kompletně zásobeni energií“. Když někdo postaví dům za Prahou za iks milionů, stovky tisíc navíc už pro něj nejsou takový problém. Co by ale na takovou větu řekl někdo ze sídliště z Bruntálu?
Takhle tedy může vypadat energetická chudoba?
Ano. Střední stav na energie bude mít pořád. Když ale teplárna někde v Ústí nad Labem zvýší cenu tepla, může se klidně stát, že část tamních obyvatel na teplo už prostě nebude mít. S tímhle bude muset stát něco dělat.
Co vy byste tedy dělal jako zástupce střední třídy, kdybyste si teď stavěl dům?
Já bych rozhodně udělal maximum pro to, aby byl můj dům energeticky soběstačný.
Neměl by stát takové investice domácností více podporovat?
Ale on už to podporuje dlouhodobě. Příkladem je třeba program Zelená úsporám. Před deseti lety se tu kvůli solárnímu boomu bohužel vytvořil špatný obraz obnovitelných zdrojů. Jsou to ale zdroje budoucnosti. Přestože dnes jsou málo výkonné a špatně se v nich skladuje elektřina.
Když se v roce 1894 jel první automobilový závod mezi Paříží a Rouen, vyhrál ho parní stroj, zatímco vozy se spalovacími motory dojely až na dalších místech. Závod se odehrál po dvou stoletích vývoje parních strojů. Ty se ve velkém vyráběly ve fabrikách, zatímco pánové Peugeot, Daimler nebo Benz první spalovací auta teprve sestavovali někde v kůlnách na koleni. O dvacet let později ale bylo všechno jinak a parní stroje neměly vůbec šanci.
Tak to bude i s technologiemi obnovitelných zdrojů. Budou se zdokonalovat. Takže pokud si dneska někdo staví dům, měl by si u něj udělat geotermální vrt nebo solární panely. Už proto, že to dává ekonomický smysl a stát mu v tom pomůže.
Cena plynu v Evropě ve středu v určitém okamžiku překonala další rekord, přesahovala 1 900 dolarů za tisíc metrů krychlových, ale poté prudce klesla na 1 679 dolarů;
