Začnu tím, co považuju za konstantu, která se za poslední čtyři roky nezměnila a která se určitě nezmění ani v roce 2026. Když válka na Ukrajině začala, napsal jsem, že skončí obsazením Kramatorsku. Ne proto, že bych viděl ruským generálům do diářů, ale jednoduše proto, že to od začátku byla hlavní strategická osa ruského postupu a také to byl kus Donbasu, který byl od hranic nejdál. Po čtyřech letech války vidíme, že se veškeré mírové iniciativy točí právě kolem tohoto posledního cípu Doněcké oblasti. Ukrajina ji nechce pustit a Rusko ji naopak mocinky chce. Zde Rusko na začátku nejtvrději postupovalo a zde také přišlo při protiofenzívě o největší kus dobytého území.
Proč?
Protože Donbas je to, co dělalo Ukrajinu silnou. Uhlí a ocel… Každý dron, každý náboj, každá hlaveň, takřka každá věc, která se na Ukrajině ještě vyrábí, začíná někde v dolech u Pokrovsku nebo Slavjansku. Tam jsou prvotní suroviny, které vám dávají strategickou nezávislost a jejich ztráta znamená závislost. Prosím, všimněte si, jak houby platná je Německu (v podmínkách takřka válečného stavu) vyspělá technologie, když musí všechny suroviny dovážet. Včetně plynu… Surovinová základna je to, co z vás dělá mocnost. Jakmile musíte všechno dovážet, nakonec vás vaše kolonie převálcují… třeba jen tím, že vám vymění obyvatelstvo. Je vám úplně na nic, že máte jaderné zbraně. Viď, Starmere! Británie přestala být velmocí ve chvíli, kdy přestala doma těžit. Jakmile nemáte doma uhlí a ocel, brzy přijdete i o doky, které umějí vyrobit velké lodě. Vzniknou někde, kde tohle všechno mají levně k dispozici. Ve chvíli, kdy Thatcherová zlikvidovala britský uhelný průmysl, měla Británie sice slavnou minulost, ale už žádnou budoucnost.
Je úplně jedno, co bude na zbytku ukrajinského území. Bez Donbasu tam budou jen montovny. Základní výkovky, trubky, kolejnice, traverzy, plechy, pláty, pancíře, to se bude muset na Ukrajinu odněkud dovážet. Řeči o mírové armádě osmi stech tisících mužích jsou nesmysl všech nesmyslů, protože tato síla bude držena zvenčí pomocí několika dopravních koridorů. Montovna bude fungovat přesně do chvíle, dokud někde bude existovat ocelárna, která ji zásobí polotovary. Pokud Ukrajina ztratí Donbas, stává se stejně závislou na cizině, jako celá EU. Ano, ještě tu umíme udělat vyspělý soustruh nebo vyspělý litografický stroj. Ale z čínského železa… I ta nejvyspělejší technologie se nakonec odstěhuje tam, kde se taví železo.
Za Kramatorskem už jsou jen třešničky na dortu… Ano, ovládat Záporoží je super pro kontrolu dopravy na Dněpru. Je fajn mít Pavlograd a bylo by pro Rusko super, mít Charkov či Oděsu, Putinovi by to zase zvedlo už tak dost vysokou popularitu, ale nostalgie po minulosti není strategická. Strategické jsou díry v zemi, ze kterých Ukrajina fedrovala miliony tun kvalitního uhlí. Strategický byl Azovstal, který produkoval miliony tun oceli. Dávné propagandistické plakáty o Donbasu jako srdci sovětského hospodářství, nelhaly. Oděsa je „jen“ přístav, který stejně brzy koupí nějaké čínsko – americké konsorcium.
Proto také Rusku nevadí, že by Ukrajina vstoupila do EU. Rozkradená zkorumpovaná díra, zbavená svého strategického významu, bude pro Evropu jen zátěží a jablkem sváru. Jo, v roce 2014 to ještě vadilo. Tehdy měl Janukovyč na výběr mezi východním nebo západním partnerstvím a jedno vylučovalo druhé. Donbas a Krym v EU, to je strategická prohra Ruska. Ruský Krym i Donbas, to je strategické vítězství.
Zbytek Ukrajiny v EU, to je základ pro budoucí ruskou výhru bez jediné kapky krve.
Když přišel Trump k moci, tak podle mě jen rozpoznal, že Donbas je pro Západ ztracený a usoudil, že cpát do této války peníze se prostě nevyplatí. Nevadí mu, že Rus při svém postupu krvácí, české přísloví říká, že co můžeš urvat, urvi a co nemůžeš, to zkurvi. Přesně podle této taktiky teď Spojené státy jedou. Zároveň si dávají pozor, aby to nepřehnaly, protože mají s Ruskem i jiné styčné body.
Prosím vzpomeňte si, jak uměřeně se Rusko chovalo v případě amerického útoku na íránská jaderná zařízení i v případě izraelských náletů. Rus byl ten, kdo Írán vyzýval ke zdrženlivosti. Říkejte si, co chcete, tohle byla první dohoda Trumpa s Putiem z Aljašky. Budování důvěry. Stejně tak nevidíme žádné okázalé návštěvy ruských generálů ve Venezuele, ba ani v té Sýrii. Rus si v souladu se svou diplomatickou školou dává pozor, aby neslíbil něco, kvůli čemu by pak ztratil tvář.
Od setkání na Aljašce pracuje Trump na změně západního veřejného mínění a myslím, že se mu to celkem podařilo. Ještě před rokem byl jediný možný konec války ruská prohra a Putinova hlava na talíři. Ještě se občas najde nějaký slabomyslný liberál, který s tím pořád operuje, ale ti chytřejší, jako třeba Zdechovský, ti už přešli na mantru, že zlý Rus odmítá nabídky na příměří a hodná Ukrajina se všemi souhlasí. Samozřejmě, že Rus odmítá nedostatečné mírové nabídky… je silnější. Před rokem ještě všichni věřili, že silnější je Ukrajina a tak odmítali jakoukoliv diplomatickou aktivitu. Viď, Maršále Petrlo! Šéfredaktor Reflexu, můj oblíbený tupec, Martin Bartkovský, ještě před rokem nechápal proč chce Trump s Putinem jednat, když ho může zamáčknout jediným švihnutím malíčku… jen chtít.
Tohle už skončilo. v posledních týdnech jsme téměř denně ujišťováni nějakým libtardem, že přece vždycky věděl, že je Ukrajina slabší a zbraně tam musíme posílat ne proto, aby vyhrála, ale protože je to morálně správné… Dost pravděpodobně právě kvůli tomuto debilnímu narativu trvá válka tak dlouho. Není nad to, když nepřítel posílá pěkně postupně, salámek po salámku, všechny své zbraně do vaší palebné převahy, abyste se s nimi mohli pohodlně seznámit a pak je spálit… i s milionem Ukrajinců.
Teď najednou i Kyrylo Budanov, šéf ukrajinské tajné služby, mluví o tom, že je třeba přímo jednat s Moskvou. Říká to ve chvíli, kdy je Zelenský na cestě do Spojených států. Ve stejné době NABU zatýká čtyři poslance ze Zelenského strany Sluha národa a Valerij Zalužný oficiálně žádá prezidenta, aby ho uvolnil z velvyslancování v Británii. Jestli tohle není příprava prezidentských voleb (a nebo prezidentského převratu) tak už nevím, co by to mělo být.
Za mě bude příštím ukrajinským prezidentem právě Budanov. Je větší drsňák než Zalužný a má k dispozici válkou takřka netknutou mocenskou strukturu. On nemá pod sebou demoralizované velitele, kteří krok za krokem přicházeli o města i většinu mužů. On má za sebou úspěchy – odpálení krymského mostu, poškození ruského strategického letectva… První střety s lidmi okolo Zalužného už nastaly. Možná si vzpomenete na přestřelku mezi armádou a tajnými o jisté sanatorium…
Budanov zároveň není Banderovec jako Zalužný. On není ideolog, on je brutálně efektivní technolog války. To budí respekt i v Rusku a také víme, že kontakty mezi ruskými tajnými službami a Budanovem už také existují. Poreferoval nám o nich americký jenerál Driscoll. A upřímně… Budanov je asi jediný, kdo může na Ukrajině udržet jakž takž kázeň, aby z jejich prohry nebyla občanská válka. Má dobré vztahy s USA, buduje vztahy s Ruskem, je respektovaným hrdlořezem non plus ultra… Samé výhodné vlastnosti. Něco jako syrský Šara.
Zelenský má podle mě jen dvě špatné možnosti. Buď bude souhlasit se ztrátou Donbasu a bude to zrada ukrajinské věci a nebo s ní souhlasit nebude a Rusové Donbas dobudou, což bude podobně velká zrada ukrajinské věci, jen o něco později. Trump už na něj nespěchá. Komu není rady, tomu není pomoci. Pokud bude Ukrajina držet Kramatorsk, nemůže držet Hulajpole nebo Záporoží…
Já osobně čekám dohodu někdy v březnu 2026. Opět, ne proto, že bych politikům viděl do poznámek, ale že přesně toto si cvrlikají vrabci v Rusku. Tehdy bude situace zralá. Mimochodem… v Rusku je největší odpor proti válce v Moskvě a Petrohradu, tedy tam, kde mládež do války nemusí. A největší podporu má válka na vesnicích, které dodávají rekruty. Za těchto okolností se dá válčit do nekonečna…
Zelenský se stane obětním kozlem. Budou na něj naloženy veškeré hříchy a stane se z něj hlavní viník celého ukrajinského neštěstí.
Na Ukrajině dojde ke (krátkému) mocenskému střetu mezi Zalužným a Budanovem, ze kterého vyjde vítězně Budanov. Už proto, že se poslední dva roky neválel v Londýně, ale upevňoval si moc doma. Moc se nasměju, až si s ním Petr Pavel podá ruku.
