Současná napjatá geopolitická situace má mj. i tradiční rozměr, jak tomu na geopolitickém kolbišti velmocí vždy bývalo – tj. závody ve zbrojení. V časech po II. světové válce mívaly tyto závody obvykle podobu takovou, že USA vyvinuly nějaký nový zbrojní koncept, načež na to druhá strana – až do 90. let minulého století hlavně Sovětský svaz – reagovala jak tím, že se pokoušela vyvinout obdobnou techniku, tak tím, že vyvíjela protizbraně.
Pokud v tomto vzoru došlo k obratu, býval to pro USA vždy těžký šok. Nejznámějším takovým šokem byl tzv. Sputnik moment, kdy se koncem 50. let minulého století ukázalo, že Sovětský svaz má dokonalejší raketovou techniku schopnou balistickými raketami ohromné nosnosti postačujícími jako nosiče jaderných zbraní těžké ráže k transkontinentálním útokům a navíc jsou schopni umisťovat techniku na oběžnou dráhu Země.
To byl největší šok, k jakému v závodech ve zbrojení došlo, a největší noční můra pro americké zbrojaře a vojáky, kteří se nejvíce bojí dalšího Sputnik momentu. Tehdy se v důsledku toho rozpoutaly i tzv. kosmické závody, kdy šlo o to, kdo bude mít největší kosmické kapacity.
Od 70. let minulého století patřilo k hlavním snům amerických zbrojařů vybudovat takovou protiraketovou obranu, jaká spolehlivě odstíní salvy raketových nosičů jaderných zbraní protivníka. V té době to vypadalo tak trochu, jako by se splnil sen Alfreda Nobela. Ten během svého výboje výbušnin vždy snil, že jednou vývoj dospěje k výbušnému prostředku tak strašnému, že to všechny odstraší od válek a díky hrůze z takových zbraní nastane na světě mír. Tehdy si totiž žádná supervelmoc válku nedovolila především proto, že existovalo tzv. vzájemně zaručené zničení. Každá strana měla dostatečné kapacity na to, aby stane-li se terčem jaderné baráže druhé strany, stejně měla dost prostředků, aby druhou stranu zničila dříve, než ta ji zbaví jaderných útočných kapacit.
Avšak strana, která by byla teoreticky schopna se zaštítit proti takové baráži balistických raket s jadernými hlavicemi, by si jadernou válku teoreticky dovolit mohla a doktrína vzájemně zaručeného zničení by přestala platit. Od té doby se tedy na antiraketové obranné systémy začalo pohlížet jako na daleko agresivnější než útočné raketové systémy.
A USA v 90. letech a na počátku tohoto století tvrdě vsadily na rozvoj protiraketových systémů a v posledních letech nasazují systémy protivzdušné a protiraketové obrany Aegis vyvíjené už od roku 1964. Možná to u někoho na americké straně začalo budit naděje, že konečně tímto obranným systémem plní svůj sen o zbrani neúčinnější agrese, ale samozřejmě to tak nedopadlo. Podle ruských studií se více vyplatí mít tolik útočných zbraní, kolik jich přehltí Aegis, a pokud možno ještě takové zbraně, na které je kvůli jejich letovým vlastnostem Aegis krátký.
A tudíž jak Rusko, tak Čína rozběhly vývoj hypersonických střel. Ty jsou jednak zbraněmi jako Aegis naprosto při hypersonickém manévrujícím letu nezasažitelné a pak také jsou extrémně přesné k ničení cílů s chirurgickou přesností a výborně se hodí i jako proti-průnikové zbraně, které na metr přesně zničí vojenské a logistické lodě i hluboko na oceánu, aniž by proti nim existovala obrana, čímž znehodnocují základní americkou taktiku využití námořní a logistické převahy platnou už od II. světové války.
K tomu došlo k situaci, kdy také USA pro samé válčení už nezbývalo na zbrojení, zatímco Čína a Rusko spíše investovaly do své obrany, než aby své síly draze nasazovaly v boji. Obě tyto země tedy už mají hypersonické zbraně dobře vyvinuté, hromadně vyráběné a v operačním nasazení i na lodích. Spolu s tím, USA obě země obviňují, že mají své hypersonické prostředky díky tomu, že ty technologie ukradly z USA, avšak samotným USA se zatím ani jednu takovou zbraň roky po jejich zavedení u jejich soků vyvinout ještě nepodařilo a i současný vývoj, začíná váznout, kdy určitě se proti plánům zdrží.
Podle Bloomberg Americké letectvo (USAF) oznámilo, že Zbraň rychlé reakce vypouštěná z letounů (ARRW) AGM-183, tj. první hypersonický bojový prostředek USA, který měl podle plánů oznámit počátek operační použitelnosti 30. září, svůj časový rozvrh dodržet nedokáže a musí se to posunout nejdříve na příští fiskální rok.
Loni Pentagon v naději, že konečně začne dohánět Číňany a Rusy, o jejichž průlomových úspěších v tomto oboru se v USA často mluví jako o novém Sputnik momentu, umožnil tři letové zkoušky. Ke zděšení vývojářů a stratégů ale všechny skončily havárií. Následně letos měly proběhnout pozemní testy raketových bustrů k posílení tohoto ARRW.
Vývoj však zdaleka podle plánu nejde. S těmi testy končícími v plamenech je to ještě horší, než jaké panovaly obavy. Prozatím podle nových optimistických plánů má další letový test proběhnout až v prosinci, uvádí prohlášení USAF. Důvodem prý mají být „letové anomálie při testech“. Čili když ta věc vylétne, začne se chovat úplně jinak, než je napadlo. Vstoupili do nějaké slepé uličky. Nemají průchodné řešení, které je teď při testech možno doladit do funkční použitelnosti. Všechno je trochu jinak než čekali. Evidentně ty technologie, jež jim prý „ukradli“ Číňané a Rusové, kteří takové prostředky už mají v operačním nasazení, zdaleka k vytvoření skutečně hypersonicky manévrujících střel nestačí.
Veškeré plány na další vývoj těchto technologií jsou teď jen nejisté odhady. „Rozhodnutí o produkci ARRW zůstávají závislá na vývoji události a dojde k nim teprve, až dojde k předvedení provozní použitelnosti v rámci úspěšných letových testů od vypuštění do cíle,“ tvrdí Americké letectvo.
V současnosti se jako optimistické datum, kdy by takové zbraně mohla firma Lockheed-Martin konečně vyvinout, vidí nejdříve rok 2023. Pro Číňany a Rusy už je to ale standardní zbraň, kdy u nich probíhá vývoj k dosažení dalších průlomů v tomto oboru. To vše v situaci, kdy USA svou snahou o vnucení vlastního světového řádu tlačí oba tyto zastánce multilateralismu k čím dál užší spolupráci. Obě země mj. spolupracují při vývoji civilních dopravních letadel a rozbíhají společné kosmické programy, jako program lunárních pilotovaných letů.
USA, zoufalé, že jim jejich vývoj těchto technologií moc nejde, tedy uzavřely nový pak o trilaterální hypersonické bezpečnosti s Británií a Austrálií, tj. se spojenci, s nimiž mají už AUKUS – dohodu o jaderných ponorkách. Můžeme se jen dohadovat, jestli takový pakt nebude mít dopady i na čínsko-ruskou spolupráci na hypersonice.
V americkém Kongresu v reakci na to v posledních dnech vznáší kongresmani jako Mike Rogers a Michael Turner alarm vyzývající k novým závodům ve zbrojení jak v hypersonice, tak v dalších prostředcích.