Kdyby hned na začátku rovnou napsal, že A je správně, nemusí už zítra do práce. Ale jako vedoucí analytik nesmí dopustit, aby jeho odpovědi byly průzračně jednoduché.
Nejprve proto porovnává HDP na obyvatele ve směnném kurzu, a pak má Čína podle Mezinárodního měnového fondu k nějakému vedoucímu postavení opravdu hodně daleko, protože v loňském roce byla na pouhých 28 procentech americké úrovně. To ji řadí na 76. místo světového žebříčku, někam mezi Thajsko a karibské ostrovy Antigua a Barbuda.
Ale nezapomeňme, že Číňanů (1 436 milionů) je čtyřikrát víc než obyvatel USA (338 milionů), připomíná Wolf. A já bych dodal, že spousta těch amerických dolarů je v přefinacializovaném světě jen fiktivních. Jak však Wolf zdůrazňuje, kdyby Čína jen zdvojnásobila tento příjem na obyvatele a dostala se na úroveň třeba Polska, je to rázem větší ekonomika než USA a EU dohromady.
Abychom si ujasnili, zda je to možné, autor připomíná, že Čína byla roku 1980 v této statistické kategorii jen na 2 procentech americké úrovně, a z této nepatrné hodnoty se dostala na loňských 28 procent za pouhých 42 let. Za tu dobu tedy poskočila na dvojnásobek už čtyřikrát. Že by to nezvládla ještě jednou, řekněme během příštích 20 let?
Nad uvedenými čísly Mezinárodního měnového fondu, kterými Wolf argumentuje, můžeme rozvíjet nejrůznější teorie. Podle jiné metodiky, v přepočtu na paritu kupní síly (PPP), která odřezává cenové rozdíly uvnitř ekonomik, je Čína největší ekonomikou už dlouhou řadu let. Podle MMF Čína roku 2019 vyprodukovala zboží a služby za 27,3 bilionu takto přepočtených dolarů a byla o 28 procent silnější než USA, které byly na svých (není co přepočítávat) 21,4 bilionu dolarech.
Najdeme tu i porovnání s EU. Pokud se držíme onoho přepočtu na kupní sílu, Čína představuje (letos, předpověď) 18,92 procent světové produkce, USA 15,39 procenta a EU 14,56 procenta.
http://www.imf.org/external/datamapper/ ... EU/CHN/USA
Když to shrneme, bez ohledu na statistické metody, Čína je opravdu silná a pokud s tím něco chtějí USA a EU udělat, mají na to jen pár let. Proto je takový zájem amerických a evropských médií o přibrzdění tempa v Číně. Ať už je skutečné, nebo má jen zlepšovat náladu voličstva.
Některé mediální tituly se s Čínou nemazlí a rovnou ji posílají kamsi do šrotu, jako třeba Ian Johnson v čerstvém čísle Foreign Affairs, který píše o „éře stagnace za prezidenta Si“, kdy jsme svědky toho, „jak Čína padá z obrovitého útesu“. Foreign Affairs jsou ovšem politický žurnál. Byznysový Wall Street Journal si všímá reálných problémů v čínském stavebnictví, které prochází trochu neuvěřitelnou kombinací nadprodukce a cenové bubliny. Z českého pohledu těžko říci, zda je to dobře, nebo špatně, protože cenovou bublinu máme taky, ale kombinujeme ji s nedostatkem bydlení, a docela kritickým.
Pokud jde o čínské stavebnictví, začalo to případem čínského developerského kolosu Evergrande Group, který po covidu narazil na astronomické ceny energie a materiálů. Zkusil prodávat rozestavěná sídliště, ale ta nejsou moc likvidní, tam peníze spíš uvázly, a tak roku 2021 přestal splácet své dluhopisy. Zachránila ho až státní pomoc. Ale nikoliv bez důsledků. V úterý si přišla pro část vedení Evergrande policie, která jde za podezřením, že větší roli než ekonomický cyklus tu měly finanční machinace.
Teď se dostal do potíží další developer Country Garden, která stavěl hlavně ve venkovských oblastech a průmyslových zónách, v motorech růstu za dobrých časů, jak připomíná WSJ. Jenže státní hospodářská politika změnila priority a lidé z těchto oblastí odcházejí. Pak se ovšem reality prodávají špatně. Lidé jsou také po covidu opatrní s velkými výdaji, jak ukazují statistiky spotřebitelské důvěry. Zejména Evergrande této důvěře uškodil. Stavebnictví a navazující obory přitom podle WSJ představují čtvrtinu čínského HDP.
Také Martin Wolf ve zmíněné analýze Financial Times považuje problém sektoru realit za hlavní brzdu čínského růstu. Většina ostatních sektorů se vrací k tempům před covidem a jsou skoro 30 procent nad úrovní druhého čtvrtletí 1919. Ale dokonce i ten tísněný realitní sektor, který sám o sobě, tedy bez návazností, tvoří 11 procent HDP, je nad zmíněnou výchozí úrovní (což se o českém HDP říci nedá).
Z pozic liberálního ekonoma Wolf vidí největší slabiny čínské ekonomiky v tom, že příliš spoléhá na investice opírající se o dostupnost úvěru, nikoliv na spotřebu jako zdroj poptávky. A souběžně je tu přílišné spoléhání na akumulaci kapitálu, nikoliv na inovace jako zdroj rostoucí nabídky. Dokládá to vývojem statistického ukazatele souhrnné produktivity výrobních faktorů (total factor productivity - TFP), jejíž růst po roce 2008 spadl ze 2,0 procenta ročně na pouhých 0,5 procenta ročně.
Slabinou TFP je, že se nedá měřit, je to čirý odhad, a podobně je na tom spousta dalších klíčových ukazatelů jako je mezera výkonu ekonomiky nebo potenciál jejího růstu. Jsou to ukazatele, které nám umožňují přenést se od suchých tun a terawatthodin k veršům a víře. Tento poetický postup povyšuje ekonomy na mágy a jejich obor na náboženství. Vidí neviditelné a mluví s duchy produktivity, proto je máme tak rádi.
Marin Wolf si tyhle statistiky nevymyslel. Kdyby je vynechal, někdo mu to vyčte. Za podstatnější považuje příklad Jižní Koreje, která také prošla raketovým růstem, ale nastoupila o dvacet let dříve. Na začátku 60. let minulého století měla 9 procent úrovně USA v přepočtu na obyvatele ve směnném kurzu. Na to Čína potřebovala čtvrtstoletí po reformách Teng Siao-pchinga. Na současnou úroveň Číny, tedy 28 procent té americké, se Jižní Korea dostala roku 1988 a nyní je na 70 procentech. Pokud by Čína do roku 2040 zdvojnásobila současnou úroveň, a pak pokračovala dál a roku 2050 se dostala na 70 % USA, „budeme v novém světě“, konstatuje Wolf.
Co je podstatné, jde to i s klopýtáním a pády. Jižní Korea prošla řadou závažných krizí, mnohem závažnějších, než je zadrhnutí čínského realitního sektoru. Byla tu dluhová krize z roku 1982 nebo asijská finanční krize roku 1997, která ostatně dorazila i do Česka. Každá tato krize dala zemi impulz pro přizpůsobení změněným podmínkám a žádná nevedla k dlouhému období stagnace (českou situaci v této souvislosti raději dál nekomentuji).
Martin Wolf jde ještě dál, když posuzuje růstové možnosti Číny: „Je třeba připomenout silné stránky této obrovské země, kde ročně vystuduje 1,4 milionu inženýrů, mají tam nejvytíženější patentový úřad na světě, vysoce podnikavé obyvatelstvo a vykazují přední světový potenciál například v oblasti elektromobilů. V informačních technologiích se zdá, že jsou již daleko před Evropany.“
Jeho závěrečná myšlenka je hodná pověsti jednoho z nejváženějších ekonomických komentátorů světa: „To, co se s Čínou stane, je závislé víc na volbě samotných Číňanů než na přáních Západu…“
