Velká část její politické identity je spojena s členstvím v Nippon Kaigi, nejvlivnější konzervativní a nacionalistické organizaci v Japonsku. Nippon Kaigi prosazuje revizionistický pohled na druhou světovou válku, obnovu tradiční rodiny či zrušení článku 9 japonské ústavy, kterým se země zříká války i stálé armády. Takaiči navazuje na kroky předchozích lídrů LDS – včetně Šinzóa Abeho a Šigeru Išiby – kteří byli s organizací Nippon Kaigi také úzce spjati.
V souladu s jejím programem Takaiči podporuje vytvoření plně modernizované japonské armády a rozšíření bezpečnostního aparátu včetně zřízení Národní zpravodajské agentury – dlouho diskutovaného, ale opakovaně odkládaného projektu – a přijetí protišpionážního zákona. Oba kroky mají posílit schopnost Japonska fungovat jako „normální“ stát s adekvátními zpravodajskými a obrannými kapacitami.
Takaiči zaujímá vůči Číně nekompromisní postoj. Na Peking se dívá především jako na strategickou hrozbu, jejíž rostoucí vojenská a námořní přítomnost vyžaduje aktivní protiopatření, nikoli jen diplomatické usmiřování. Tento pohled podporuje strategii zaměřenou na zadržování Číny a výrazně omezuje prostor pro ekonomický pragmatismus, který dříve charakterizoval mainstreamovou japonskou politiku vůči Pekingu.
Za dosud nejdůležitější zahraničněpolitický moment premiérky Takaiči lze považovat setkání s americkým prezidentem Donaldem Trumpem koncem října. Jednání bylo nečekaně vřelé a vyslalo jasný signál, že vztahy Tokia a Washingtonu mohou – slovy obou lídrů – vstoupit do „nového zlatého věku“. Společně oznámili rámec spolupráce v oblasti vzácných zemin – klíčový krok ke snížení závislosti na téměř monopolním postavení Číny v tomto strategickém sektoru. Trump také přislíbil rozsáhlé americké investice do japonské ekonomiky, zatímco Takaiči se zavázala urychlit posilování japonské obrany a zvýšit výdaje na armádu na alespoň 2 % HDP do března 2026, tedy výrazně dříve, než se původně plánovalo.
Spojené státy a Japonsko také potvrdily širokou regionální agendu: posílení vazeb s Jižní Koreou, Filipínami, Malajsií, Austrálií, Indií a – byť neoficiálně, ale zcela zjevně – s Tchaj-wanem. Právě tento poslední bod je geopoliticky nejrizikovější. Zatímco snaha posílit vlastní obranu je legitimní, rostoucí sbližování Japonska s Tchaj-pejí zemi nebezpečně posouvá k červeným liniím Pekingu.
Ze všech aspektů zahraniční politiky Takaiči je její vztah k Tchaj-wanu tím nejkontroverznějším. Letos se setkala s tchajwanským prezidentem Lai Čching-teem, čímž dala najevo nejen symbolickou podporu, ale i ochotu posílit mezinárodní status ostrova. Ačkoli se koncem října setkala i s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem, pozitivní efekty téměř okamžitě zmařila schůzka s bývalým tchajwanským vicepremiérem den nato. Z pohledu Pekingu šlo o záměrnou provokaci.
Tím ale vše teprve začalo. 7. září prohlásila, že bezpečnost Tchaj-wanu je neoddělitelně spjata s bezpečností Japonska, a dodala, že japonské ozbrojené síly by mohly zasáhnout, pokud by Peking zahájil vojenskou operaci proti Tchaj-wanu. Z čínské perspektivy se tím ale otevřeně vměšuje do vnitřních záležitostí.
Reakce Pekingu byla rychlá a tvrdá. Čínští představitelé obvinili Takaiči z „oživování militarismu“, „ohrožování regionální stability“ a podpory „extremistických sil“ v Japonsku. Čína si předvolala japonského velvyslance a podala několik oficiálních protestů. Peking dokonce vznesl věc k OSN s tvrzením, že japonská hrozba zasáhnout kvůli Tchaj-wanu porušuje mezinárodní právo. Rétorika eskalovala, když čínský generální konzul v Ósace prohlásil, že premiérce „je potřeba useknout její špinavou hlavu“, což vyvolalo širokou mezinárodní kritiku.
Čínská reakce se však neomezila jen na slova. Následovala konkrétní odvetná opatření: omezení dovozu japonských mořských plodů, cestovní varování odrazující čínské občany od návštěvy Japonska a pozastavení kulturních výměn. Na moři Čína zvýšila hlídkování své pobřežní stráže poblíž sporných ostrovů Senkaku/Diaoyu. Vzhledem k čínské dominanci v oblasti vzácných zemin zůstává pro Takaiči ekonomická páka Pekingu rizikem. Čína ji však zatím zdaleka nevyužila, což se nicméně může změnit, pokud se vztahy budou dále zhoršovat.
Zatímco diplomatické napětí roste, mění se i vojenská dynamika. Japonský ministr obrany Šindžiró Kodžiumi nedávno navštívil Jonaguni – nejzápadnější japonský ostrov vzdálený pouhých 110 kilometrů od Tchaj-wanu – a oznámil, že Tokio zde rozmístí protiletadlové rakety. V reakci na to čínské ministerstvo obrany varovalo, že Japonsko „zaplatí vysokou cenu“, pokud překročí červené linie kolem Tchaj-wanu.
Své vojenské aktivity na Jonaguni současně rozšiřují i USA. Washington modernizuje přístavy a přistávací dráhy tak, aby na nich mohly přistávat stíhačky F-35B, což má nepochybně zlepšit reakční schopnosti v případě nové tchajwanské krize. Tyto kroky naznačují, že obranná strategie Takaiči je těsně koordinována s Washingtonem a může sloužit jako vyjednávací karta v Trumpových jednáních s Pekingem.
V posledních dnech nicméně došlo ke změně: Trump totiž požádal Takaiči, aby dále neeskalovala napětí, neboť rostoucí konflikt by mohl ohrozit jeho plánovanou cestu do Pekingu v dubnu příštího roku. To do celé situace vnáší nejistotu. Takaiči svou politiku upravuje v závislosti na amerických prioritách, pokud se ale americké a japonské strategické priority rozejdou, může se Tokio ocitnout ve značně delikátní pozici.
Sanae Takaiči posunula japonskou politiku do nové fáze. Její razance rezonuje se společenskou poptávkou po překonání ekonomické letargie a silnější roli v mezinárodních záležitostech. Zároveň však staví Japonsko do epicentra geopolitického střetu. Zda se její éra stane příběhem národního obrození, nebo regionální destabilizace, bude záviset na tom, jak zvládne balancovat mezi domácími ambicemi, vzestupem Číny a strategickými očekáváními Spojených států. Pod vedením železné lady budou příští kroky určovat nejen budoucnost země, ale i rozložení sil v celé Asii.
