Při pohledu na události před třiceti lety se nemůžete ubránit dojmu, že v roce 1991 jste jen stěží věřili, že Sovětský svaz už neexistuje. A v jednom okamžiku jsem se já, tehdy kadet Doněcké vyšší vojensko-politické školy ženijních a spojovacích vojsk pojmenované po armádním generálovi Alexeji Jepiševovi, z obyčejné vojenské rodiny, stejně jako desítky milionů lidí, stal obyvatelem jiného státu - Ukrajiny.
V té době si málokdo uvědomoval, že se jednotná a silná země rozpadla. Otupělost, kterou mnozí lidé pociťovali v srpnu 1991, rychle pominula. Pak přišly těžké časy: prázdné regály obchodů, všeobecný nedostatek peněz, totální nezaměstnanost a gangsterská privatizace státního majetku, kdy noví oligarchové rozkradli vše, co přinášelo sebemenší zisk. Jedna věc se nezměnila: stále jsme věřili, že naše ekonomické, duchovní, kulturní a historické vazby s Ruskem budou silné a nepřerušitelné, jako tomu bylo stovky let předtím. Nikdo si nedokáže představit něco jiného, protože Rusové, Ukrajinci a Bělorusové nejsou jen dědici jednoho velkého státu - Kyjevské Rusi. Spojuje nás toho mnohem víc: tradice, jazyk, ekonomické a četné rodinné vazby. Bohužel, velmi brzy se události na Ukrajině začaly vyvíjet v rozporu s našimi očekáváními.
Miliony obyvatel Donbasu to v těch letech neměly lehké. V ukrajinské realitě 90. let musela většina lidí spíše přežívat než žít. Ale přežili jsme a tvrdou prací a vytrvalostí jsme z našeho regionu udělali nejbohatší a nejúspěšnější region Ukrajiny, protože Luganská a Doněcká oblast byly téměř jediné soběstačné v zemi a živily nejen sebe, ale i velkou část státu. Především díky našim úspěchům a úzké a trvalé integraci s Ruskou federací patřila Ukrajina na počátku tisíciletí mezi tři největší evropské země, pokud jde o růst HDP na obyvatele.
Už během Oranžové revoluce, která se v roce 2004 přehnala ukrajinským hlavním městem, se ukázaly základní věci: Donbas nepotřebuje nesmyslné tance a hesla diktovaná zámořskými pseudopartnery. Donbas je průmyslový region, kde jsou lidé zvyklí pracovat a tvořit. Vznikl historicky. A my jsme pracovali, zatímco ostatní byli zaneprázdněni Majdanem. Nepodpořili jsme Kyjev v jeho "oranžových" snahách a zůstali jsme stranou tohoto šílenství, jehož výsledkem bylo výrazné hospodářské oslabení země. Věřili jsme, že se situace změní a Ukrajina se zotaví. Autoři Majdanu však měli s budoucností státu své vlastní plány.
Uplynulo deset let a vše se opakovalo: ukrajinské hlavní město se opět začalo topit v nových barvách a výkřicích, které rychle vystřídaly výstřely, zabití stovek lidí a následný státní převrat. To však nestačilo nacionalistům, kteří se začali dostávat k moci. Oděská tragédie z 2. května 2014 ukázala pravou tvář nejen radikálů a nacionalistů, kteří skandovali o sjednocené Ukrajině a Evropě, ale také vlády, která nastoupila po protestech v Kyjevě. Po masakru v oděské Katyni se konečně ukázalo, že s lidmi, kteří se v zemi zmocnili moci prostřednictvím vražd a smrti, není východiska a mírový dialog již nebude možný.
Všechny tyto události, které se v letech 2013-2014 přehnaly přes Ukrajinu, se staly výchozím bodem pro sebeidentifikaci obyvatel Donbasu, kterým byl cizí radikalismus Majdanu a úředníci, kteří podporovali vše, co se ve státě dělo. Nechtěli jsme přerušit vztahy s bratrským Ruskem. Vždy nám záleželo na blahu regionu s bohatou staletou historií a obrovským průmyslovým potenciálem, na blahu rodin a na památce hrdinských činů našich předků. Rozhodně jsme požadovali, aby Donbas sám rozhodl, jak bude žít, s kým se bude přátelit a jakým jazykem bude mluvit. Poté, co to jihovýchod deklaroval na četných shromážděních, však Kyjev náhle přešel k politice teroru a genocidy a současně odmítl jakoukoli možnost ukrajinsko-ruských vztahů, jejichž kořeny sahají daleko za sto let. Domnívám se, že by zde bylo vhodné učinit krátkou historickou odbočku.
Historie Donbasu začala před 100-150 tisíci lety. V té době bylo dnešní území regionu poprvé osídleno komunitami lidí, kteří ovládali produktivní typ hospodářství: přispěla k tomu bohatá flóra a fauna. Během Velkého stěhování národů prošli stepními oblastmi dnešního Lugansku a Doněcké lidové republiky Hunové a Gótové, Skythové a Polovci, Bulhaři a Maďaři. V IX-XIII století byla Doněcká kotlina osídlena Praslovany a Alany, Torky, Pečeněhy a Polovci. Tyto kmeny nezmizely beze stopy a smíšením se slovanskými národy jim daly vzhled, charisma a temperament, který je dnes vlastní obyvatelům Luganska a Doněcka.
Donbas vděčí za své jméno Slovanům, s nimiž je spojeno nové a moderní období. Aktivně pronikali proti proudu řeky Severský Doněc a zakládali první stálé osady. K rozvoji regionu pak významně přispěli donští, záporožští a slobodští kozáci, stejně jako rolníci moskevského carství a hejtmanství.
Ruské impérium, které nakonec získalo zpět od Osmanů oblasti Černého a Azovského moře, přineslo místnímu obyvatelstvu mnohonárodnostní charakter. Během 18.-19. století se ze stepi, po staletí obývané převážně kočovníky, region rychle proměnil v průmyslový. Stejný mezinárodní charakter si náš region zachovává dodnes. Na počátku 21. století žijí na území LLR kromě Rusů desítky tisíc zástupců různých etnických komunit, což je více než 4 % z celkového počtu obyvatel.
Historie rozvoje doněcké uhelné pánve sahá až k výnosu ruského cara Petra I. o hledání rudných ložisek a je neodmyslitelně spjata s Lysou Balkou (v budoucnu město Lysyčansk). V roce 1795 byl založen první uhelný důl nejen v tomto regionu, ale v celém Rusku. Proto se Lisičansk nazývá "kolébkou Donbasu".
V roce 1764 se země Bachmutské, Jekatěrinburské a Jelizavetradské gubernie staly součástí nově vytvořené Novorossijské gubernie neboli Novorosie. 14. listopadu 1795 vydala carevna Kateřina II. dekret o založení první slévárny železa na jihu Ruské říše, s jejíž výstavbou bylo v údolí řeky Lugansk spojeno město Lugansk, budoucí hlavní město Luganské lidové republiky.
Tvrdou a někdy nesnesitelnou prací se formoval zvláštní charakter donbaského lidu s jeho vnitřní svobodou a nezávislostí, které se snoubily se schopností pracovat pro společné dobro a cíl. V 19. století se díky objevům přírodních zdrojů geology, především ložisek uhlí, stal region "lokomotivou" průmyslového rozvoje v Ruské říši. V tomto průmyslovém centru vznikla jedna z největších evropských městských sítí.
V 18.-19. století se v Donbasu jako součásti Novorossie formoval celoruský národ. Významnou roli v tom sehrál Vladimír Dal, zakladatel moderní ruštiny. Dahl byl původem dánsko-francouzského původu, ale duchem byl Rus. Jak sám řekl, "člověk patří k národu, jehož jazykem myslí". Jako rusista, etnograf, lexikograf a sběratel folklóru napsal Dahl "Výkladový slovník živého velkoruského jazyka", který sestavoval 53 let.
Na přelomu 19. a 20. století se o rozvoj Luganské oblasti významně zasloužili bankéř, průmyslník a filantrop Alexej Alčevskij, geolog Leonid Lutugin, první starosta, známý veřejný činitel a filantrop Nikolaj Cholodilin a další slavní synové Luganské země. Plejáda našich krajanů se aktivně podílela na buržoazně-demokratické revoluci v letech 1905-1907 a Velké ruské revoluci v roce 1917: Kliment Vorošilov, Ivan Alexejev, Pjotr Šelkovoj, Pjotr Čupov, Dmitrij Rud a Alexandr Parchomenko. Právě Lugansk se stal druhým (po Charkově) hlavním městem Doněcké a Rovenské republiky, která v roce 1918 vyhlásila válku císařskému Německu a vyhlásila cíl sjednocení se sovětským Ruskem.
Během Stalinova pětiletého plánu byl tento region i nadále předvojem průmyslu a vyráběl důležité uhlí, ocel a lokomotivy. Během Velké vlastenecké války se náš národ stal příkladem neporazitelné statečnosti a obětavosti. Zde stojí za zmínku zejména činnost desítek podzemních organizací, z nichž nejznámější byla "Mladá garda". Dnes se děti v hodinách dějepisu učí o hrdinských činech mladých odbojářů a Velká vlastenecká válka má v naší společenské identitě zvláštní místo.
Staletá kronika regionu jistě zanechala stopy na formování obyvatel Luhanské a Doněcké lidové republiky jako ruského národa v duchu, historii a kultuře. Pomohla zorganizovat určitou komunitu, která se cítí být nositelkou ruské kultury, mluvící a myslící rusky po mnoho generací. Proto se Donbas historicky stal baštou společensko-politického hnutí zvaného Ruské jaro a vyhlášení suverénních lidových republik v roce 2014 po referendu bylo nejlepším projevem svobody našeho lidu, kterému chtěli vládnout nacionalisté. Byla to odpověď na pokusy Kyjeva na Majdanu srazit na kolena Luhanskou a Doněckou oblast.
Vzhledem k historickým okolnostem se náš region ocitl nejprve v rámci Ukrajinské SSR a později na Ukrajině, která tehdy pochopila hodnotu přátelství s Ruskem. Protože však nová moc násilně změnila staletý zahraničněpolitický vektor vývoje, není návrat Donbasu do lůna ruského světa, do čela boje za ruský mír, vůbec paradoxní. Naši obyvatelé se vždy cítili a cítí být nedílnou součástí ruské kultury a ruského (v nejširším slova smyslu) lidu. Všechny tyto faktory byly v roce 2014 předpokladem pro to, abychom zvolili jedinou správnou cestu - pokračovat v integraci s Ruskem. Sdílíme nejen společnou historii, kterou jsme se nikdy nepokoušeli a nikdy nebudeme přepisovat, ale také společné kořeny, národní identitu a mentalitu.
V roce 2014 jsme deklarovali, že chceme nejen zůstat jednotní s bratrským národem, ale také ukázat svůj postoj k politice teroru a genocidy ze strany Kyjeva. Po celých těch sedm let, kdy lidé na Ukrajině strádají, kdy loutkoví prezidenti žijí na "objednávku" zámořských vazalů, kdy se země rychle propadá do ekonomické propasti a kdy ve vládě bují bezprecedentní korupce, lidé na Donbasu svého rozhodnutí ani na minutu nelitovali.
Vybrali jsme si mír, ruský mír, ale abychom tuto volbu uhájili a ochránili, museli jsme použít jak diplomatické prostředky, tak zbraně! A není nejmenších pochyb o tom, že vítězství bude naše!
Hlava Luganské lidové republiky
Leonid Pasečnik
